Český vládní houbařský kroužek: „Našli jsme peníze v rozpočtu“

Kde bere stát peníze, když mu chybí? Daně? Dluhy? Kdeže! Naši politici s oblibou vyrážejí do lesa státního rozpočtu a miliardy prostě „najdou“. Vítejte ve světě kouzelného účetnictví, kde se peníze hledají a úspěšně nacházejí.

Existují dvě kouzelná místa, kde se v české politice nachází instantní bohatství. Prvním jsou „evropské fondy“ – mýtický penězovod, ze kterého teče zlato, i když nikdo přesně neví odkud. Tím druhým, mnohem romantičtějším, je rozpočet, ve kterém se peníze „najdou“. V české politice totiž platí, že kdo hledá, ten i najde.

A tak když se nedávno řešilo, kde stát vezme 28 miliard korun na zvýšení platů ve veřejném sektoru, ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka situaci uklidnil s odzbrojující lehkostí. Prohlásil, že státní rozpočet to nezatíží, protože „si každý resort bude muset tyto peníze najít“ ve svých kapitolách. O něco později s podobnou hrdostí oznámil, že pro kraje na sociální služby úspěšně našel dalších 1,4 miliardy korun nad rámec původního plánu. Div, že při tom dokonce nezazpíval „juchů“.

Při poslechu takových prohlášení volit okamžitě ví, že správa země je v profesionálních rukou. Okamžitě si totiž představí vládní kabinet v zelených holínkách a reflexních vestách, jak za ranní rosy vyráží do státního lesa s proutěným košíkem a kapesním nožíkem.

„Pane ministře, kde jste vzali těch 28 miliard?“ „No… prostě jsme je našli. Rostly v kapitolách.“ Samozřejmě. Ležely v mechu pod kapradím, hned vedle dotačního křemenáče a dvou přezrálých, mírně okousaných mandatorních výdajů.

Politici totiž nikdy ze svých úst nevypustí jednoduchou, pravdivou větu: „Ty peníze prostě vezmeme někomu jinému.“ To by bylo příliš korektní a konkrétní. A konkrétnost a korektnost působí na české politiky podobně jako česnek a svěcená voda na upíry.

Slovníček pohádkového účetnictví

Místo drsné reality se proto používá tajuplný elfský jazyk moderní byrokracie. Když politik říká následující fráze, ve skutečnosti to znamená něco úplně jiného:

• „Najdeme rezervy.“ (Sebereme školníkům i ty poslední smetáky.)
• „Uvolníme prostředky.“ (Škrtneme opravu dálnice, která se stejně staví už třicet let.)
• „Identifikovali jsme prostor.“ (Našli jsme skupinu obyvatel, která ještě dostatečně neprotestuje.)
• „Došlo k optimalizaci.“ (Tady to zařízneme a budeme se modlit, aby si toho do voleb nikdo nevšiml.)

Je fascinující, že stát sice každoročně hospodaří s biliony korun, ale jeho veřejná komunikace připomíná sedmileté dítě, které rodičům tvrdí, že tu pětistovku na hračky „jen tak našlo“ v kapse zimní bundy.

Ještě nikdy nikdo neslyšel ministra financí v diskusním pořadu přiznat, že zvedne důchody jen díky tomu, že oškubal rozpočet na vědu a výzkum. Kdeže. Peníze se zásadně „nacházejí“. Státní rozpočet v jejich podání není účetní kniha, ale starý prosezený gauč, kde stačí pořádně zašmátrat mezi drobky od chipsů a zapadlým ovladačem, aby na vás vybylo nečekaných dvacet miliard.

Romantika škrtání a hrdí nálezci

Celé je to vlastně nádherná ukázka politické psychologie. Slovo „vzít“ zní agresivně a hrozí fyzickým konfliktem. Slovo „škrtat“ zavání chudobou a asociuje asociálního tyrana. Ale „najít“? To je čistá romantika! Oznámit, že jste „našli peníze“, zní skoro tak ušlechtile, jako kdyby ministr financí osobně zachránil krabici opuštěných koťátek před utopením.

A tak naši volení zástupci rotují po televizních studiích jako Indiana Jones v permanentním rauši, a radostně voličům sdělují, co zase našli.

Když tak člověk poslouchá ministry, s jakou lehkostí a hrdostí ty miliardy v kapitolách nacházejí, musí si položit legitimní otázku: Proč se ti lidé sakra neživí hledáním peněz jako volnou profesí na vlastní účet?

Vždyť s takovým neuvěřitelným talentem by mohl pan ministr jako OSVČ chodit po Praze, do oběda najít v tramvaji zapomenuté dvě miliardy, odpoledne na lavičce v parku vykopat ze země tři sta milionů a večer žít jako rentiér na Bahamách. Místo toho se chudák obětuje pro stát za ministerský plat.

Člověk pak napjatě sedí u zpráv a čeká, kdy tiskový mluvčí hrdě oznámí: „Po dlouhém a intensivním pátrání jsme objevili zapomenutých sedm miliard pod pařezem v kapitole ministerstva dopravy. Bohužel polovina z nich byla červivá a zbytek už okousaly rozpočtové myši.“

Hlavně žádnou realitu

Celá tahle houbařská terminologie má jediný cíl: vytvořit dokonalou marketingovou iluzi, že peníze rostou v přírodě samy od sebe, nezávisle na lidech, a stát funguje jen jako jejich vyškolený sběrač. Žádné konflikty priorit. Žádné bolestivé utahování opasků. Žádní poražení. Jenom parta spokojených chlapíků v oblecích, co mají zkrátka kliku na dobrá místa v lese.

Je to úplně stejné, jako když korporátní HR oddělení vyhodí třetinu pobočky a do tiskové zprávy napíše: „Nepropouštíme lidi. Pouze jsme v rámci transformace úspěšně implementovali personální synergii.“

Politický jazyk zkrátka neslouží k tomu, aby věci vysvětloval. Slouží k tomu, aby se toho řeklo co nejvíce a zároveň vůbec nic. A fráze o „nalezených penězích“ jsou v tomhle naprosto dokonaké. Spojují totiž dvě věci, které čeští voliči milují nejvíc: ekonomickou mlhu a pohádkový optimismus.

Státní rozpočet pak díky tomu nevypadá jako krvavá aréna, kde se bojuje o každou korunu, ale jako voňavý podzimní les. Les plný finančních hřibů, kde k úspěchu stačí jenom dvě věci: zkušený ministr s velkým košíkem a dostatečně vážný výraz před televizní kamerou.