Česko jako surovinová velmoc, aneb diplomacie formou home office

Česká republika se přihlásila o slovo v globální politice, a to vysokými ambicemi na poli kritických minerálů. Ministr Macinka se navíc rozhodl přepsat pravidla diplomacie: ukázat, že skutečný vliv si lze budovat i z domova.

Všechno to začalo naprosto velkolepě. Ministr Macinka se s nevídaným státnickým rozmachem rozhodl, že už bylo dost české neviditelnosti na poli skutečně globální politiky, a osobně vyrazí zviditelnit naši domovinu na Ministerskou konferenci o kritických minerálech ve Washingtonu, tedy u tématu, který je jednou z priorit nové vlády.

Nešlo o nic menšího než o zásadní civilizační obrat: americké elity měly konečně pochopit, že osud světové energetiky neleží v rukou arabských šejků ani čínských komunistů, nýbrž v hlubinách pod Cínovcem. Měl to být okamžik, kdy náš pan ministr vstoupí do sálu a pouhou silou své přítomnosti připomene, že Česko není malebný skanzen s levným pivem, ale surovinová supervelmoc, se kterou se prostě musí počítat.

Jenže pak přišel náraz na realitu. Ministr Macinka do Washingtonu nedoletěl. Klima, jehož změny ministr neuznává, se vzepřelo a vrátilo úder.. Svět tak přišel o víc, než si možná dokáže představit.

Američané stále netuší, kde je Cínovec

Ve Washingtonu se teď nejspíš delegace Austrálie a Kanady v klidu dělí o lithium, zatímco my si to své dál láskyplně hýčkáme pod zemí. Kdyby tam náš pan ministr dorazil, mohl bouchnout do stolu a vysvětlit jim, že ty skutečné poklady se skrývají v Krušných horách — hned vedle stánků s trdelníkem a suvenýry Made in China. Takhle jim zbyla jen mapa světa a neurčitý pocit, že jim v sále chyběl někdo opravdu důležitý. Náš minerální car.

Diplomatický slovník zůstal trestuhodně nevyužit

Světová diplomacie přišla o jedinečnou příležitost slyšet v přímém přenosu, jak se v moderní češtině definuje geopolitický oponent. Místo aby se v kuloárech Bílého domu skloňovalo slovo „pošuk“ ve všech pádech, zely chodby konferenčního centra tichou, sterilní profesionalitou. Američtí diplomaté tak byli ochuzeni o osvěžující závan středoevropského realismu, který by jim konečně vysvětlil, kdo všechno má k Rusku „velmi negativní vztah“.

Upevnění pozice mostu (který nikam nevede).

Česko opět potvrdilo svou jedinečnou roli v mezinárodních vztazích. Jsme zemí, která má údajně ty nejdůležitější suroviny na světě, ty nejzásadovější postoje a ty nejostřejší výroky — ale občas má drobný logistický problém se na tu světovou scénu skutečně dostavit.

Zahraniční politika Petra Macinky však současně dosáhla nové úrovně. Ukázala, že už není potřeba nikam jezdit, s někým mluvit nebo cokoliv vysvětlovat. Stačí záměr, státnické odhodlání a následné tiché konstatování, že to tentokrát nevyšlo. Možná jsme svědky zrodu nového trendu: diplomacie formou home-office.

Minerály zůstanou v zemi, ministr zůstane doma a pošuci zůstanou pošuky. Washington o nás možná přišel, ale my jsme aspoň ušetřili za letenku a ubytování v předražených hotelech DC. A to se, zvlášť v dnešní době, taky počítá. Zbývá jen jediné: zjistit, zda se na sociálních sítích neobjeví nějaký trefný komentář samotného ministra, který svou historickou absenci ve Washingtonu vysvětlí svým osobitým, autenticky státnickým stylem.