Best in Chaos: Hra o trůny v domově důchodců, kde Trump ani Babiš netuší, co udělají zítra

Zatímco my obyčejní smrtelníci si plánujeme, co budeme příští týden obědvat nebo kam pojedeme na dovolenou, v nejvyšších patrech politiky se hraje úplně jiná liga. Říkejme jí třeba „Politický Alzheimer Cup“

Hlavními hvězdami tohoto nekonečného turnaje jsou dva pánové v letech, kteří mají společného mnohem víc, než by si kdy byli ochotni připustit: Donny z Floridy a Andrej z Průhonic.

Strategie „Hoď si mincí a uvidíme“

Trumpovo proslulé heslo „America First“ se v každodenní praxi smrsklo na prosté „Trump First“. A to hned teď, v tuhle vteřinu, než náhodou zapomene, co vlastně chtěl původně říct.

Světoví lídři dnes tak už dávno neřeší hlubokou geopolitiku nebo dlouhodobé smlouvy. Místo toho každé ráno kolektivně věští z kávové sedliny, s kým se Donald zrovna pohádal na Truth Social.

Diplomacie v jeho podání připomíná vychází totiž hlavně z toho, jestli se probudil s pocitem, že NATO je skvělý klub, nebo jestli ho zrovna naštval nějaký moderátor v televizi natolik, že vyhlásí obchodní válku polovině planety. Je to jako hrát šachy s holubem – je úplně jedno, jak dobrý tah uděláte, on stejně nakonec shodí figurky, pokálí šachovnici a odletí vyhlásit vítězství.

Sledovat jeho myšlenkové pochody je jako sledovat ping-pong v hurikánu. I když mu fandíte, po deseti minutách vás z toho tak bolí za krkem, že začínáte pochybovat, jestli vůbec ještě vidí na míček.

Dokonce i jeho skalní stoupenci v červených kšiltovkách začínají připomínat fanoušky extrémního sportu, kteří už mají pro jistotu sbalený padák, protože netuší, kam se jejich idol zítra vrtne. Jeden den je Donald „mírotvůrce“, druhý den chce bombardovat Mexiko kvůli kartelům a jeho voliči se v diskusích stále častěji ptají: „Co tím básník vlastně myslel?“

Český slalom mezi injekcí a stojanem

Náš domácí Andrej mu v tomto chaosu zdatně sekunduje a občas ho i předhání. Pamatujete na vakcíny? Jeden den se nechal očkovat jako první hrdina národa a sliboval nám „tečku“ za covidem.

Stačilo ale pár průzkumů veřejného mínění a trocha toho lavírování, a najednou jako by o vakcínách v životě neslyšel. Nebo je rovnou začal vnímat jako spiknutí zlého Bruselu, jen aby se zalíbil těm, které včera přemlouval k injekci.

Jeho mezinárodní politika vůbec pak připomíná turistu, který se ztratil v Bruselu a snaží se všem prodat české párky, zatímco mu ujíždí vlak s dotacemi. A u paliv a drahých energií je to teprve jízda na horské dráze.

Jednou chce ceny zastropovat, podruhé rozstropovat, potřetí znárodnit ČEZ a vzápětí tvrdí, že trh vyřeší všechno – hlavně když u toho na Facebooku vypadá akčně.

Jeho voliči, zvyklí na „koblihovou jistotu“, už začínají lapat po dechu. Když váš idol dopoledne bojuje za levný benzin pro lidi a odpoledne jeho firmy inkasují rekordní zisky z hnojiv a paliv, začíná to být silné kafe i pro ty nejotrlejší příznivce.

Je to jako koukat na kouzelníka, který vám vytáhne králíka z klobouku, ale pak vám ho hned naúčtuje jako luxusní večeři a s vážnou tváří tvrdí, že za ten účet může Fiala.

Včera, dnes a zítra (možná)

Největší tragikomedie celého tohoto představení je naprostá nepředvídatolnost. Tihle dva pánové sice možná vědí, co dělají právě teď (pokud se zrovna trefí do čtecího zařízení), ale ruku do ohně byste nedali za to, že si pamatují svůj včerejší slib.

A zítřek? Ten pro ně neexistuje. Existuje jen spalující potřeba, aby o nich večer mluvila televize a aby na ně mířily všechny reflektory.Jsou jako stárnoucí rockové hvězdy po sedmdesátce.

Už sice dávno netrefí tón, zapomínají texty svých největších hitů a pletou si města, ve kterých zrovna koncertují, ale pořád vyžadují to největší pódium a nejvíc konfet.

Jenže zatímco u vysloužilého rockera je to dojemná nostalgie, u lidí, kteří mají prst na tepu světové ekonomiky (nebo v jednom případě na jaderném kufříku), je to spíš materiál pro hodně černou komedii. Show musí pokračovat, i když nikdo z nich netuší, kam tenhle rozjetý vlak vlastně jede.