Bederní páteř, zdravotní ping-pong a šaman za dva litry: Anabáze českého pacienta

Říká se, že zdraví máme jen jedno. Škoda, že k němu v Česku nedostanete i mapu, GPS souřadnice a propustku do ordinace, která nemá na dveřích ceduli „Dovolená“ nebo „Nové pacienty nebereme“.

Moje cesta za životem bez bolesti připomíná totiž spíš Kafkův Zámek, jen s tím rozdílem, že hlavním hrdinou je moje bederní neboli lumbální ploténka a skupina odborníků, kteří si mě přehazují jako horký brambor.

Všechno to začalo nenápadným „křup“. Od té chvíle se můj svět zúžil na úhel, ve kterém se dokážu předklonit, aniž bych viděl všechny svaté.

První zastávka? Praktický lékař. Ten na mě pohlédl s výrazem unaveného proroka a pronesl diagnózu století: „Nežrat.“ Doslova. Mým problémem prý totiž nejsou záda, ale gravitace, a když zhubnu deset kilo, přestane má záda týrat. Živě jsem s ním souhlasil, jen však mírně podotkl, že k asketismu už mě dovedla i samotná bolavá záda, protože s nimi dnes už ani k lednici nedorazím.

Čekání na Godota (rozuměj diagnózu a léčbu

Aby se zjistilo, co tam vlastně křuplo, musel jsem na magnetickou rezonanci. Čekací doba? Ideální pro někoho, kdo chce sledovat střídání ročních období přímo z čekárny. Když jsem se po čtvrt roce konečně prohnal tím hlučným tunelem, následovala další meta: neurolog.

Hledání dostupného neurologa v Praze a okolí, je disciplína pro silné nátury, nejlépe pro ty, které záda v pohybu příliš neomezují. Po několika marných pokusech a narůstajícím zoufalství jsem zdvořile požádal svou zdravotní pojišťovnu o pomoc. Poslali mi seznam „smluvních lékařů“. Byl to vskutku historický dokument – polovina jmen na seznamu už dávno neordinovala, druhá polovina mi do telefonu sdělila, že „nové pacienty neberou ani za úplatek“. Takže jsem si ten seznam mohl leda tak srolovat a podložit si s ním bedra. Beztak jsem téměř všechna jména na seznamu už předtím obvolal.

Kolegiální solidarita a řvoucí šaman

Když už jsem se k nějakému specialistovi probojoval, začal festival protichůdných názorů. Jeden specialista nevěřícně kroutil hlavou nad postupy toho předchozího a s povzdechem dodal: „No, pan kolega to na tom nálezu asi úplně dobře neviděl, to musíme zkusit jinak.“

Musím ale uznat, že řada doktorů byla velmi vnímavých – s vážnou tváří se mě ptali, zda mám doprovod, abych mohl po „uvolňujícím zákroku“ vůbec opustit ordinaci. Evidentně věděli, že mě právě rozložili na součástky.

Zažil jsem obstřiky, které se měly trefit do okolí nervu, ale místo toho trefily mou trpělivost, i obstřiky, které se asi netrefily nikam, obstřiky s nehezkým názvem p.r.t. Leckterý lékař se tvářil jako ostrostřelec, ale po třetím „pardon, tady to není, zkusíme vedle“ jsem si připadal jako cedník. Efekt? Dočasný. Asi jako sliby o snižování daní.

Když jsem nakonec doputoval k chirurgovi, ten se podíval na můj snímek z magnetické rezonance, polkl a pronesl: „Teda, to je ale zajímavý nález... víte co, zkusíme radši ještě konzervativní léčbu.“ Přeloženo do lidštiny: „Do tohohle řezat nebudu, to bych taky nemusel složit.“

Zoufalství vás dovede k alternativám. Vyzkoušel jsem akupunkturu. Pan doktor byl klidný, zapíchal do mě tucet jehliček a nechal meditovat. Doma jsem pak zjistil, že mi jednu „zapomněl“ v zádech jako suvenýr. Tak nějak jsem v něj ztratil důvěru, plně však až poté, kdy mě před vlastním zákrokem nechal ležet na lůžku, abych se mentálně připravil, a zapomněl na mě.

Poté, jako vrchol bizáru nastoupil fyzioterapeut-šaman, který za dva tisíce na hodinu „vyháněl blokády“ divokými výkřiky prý, a to se slovy – doslova – „teď přijde opravdu silný zákrok“. Korunu všemu však nasadila dáma, primářka na fyzioterapii, která prohlásila, že k mé léčbě přistoupí „netradičně zevnitř“. Pak na stůl vysypala hromadu krabiček s potravinovými doplňky a bez mrknutí oka za ně chtěla 20 tisíc korun. Moje ploténka pro ní zřejmě byla něco jako skvělý investiční plán.

Systémová „dostupnost“ a naděje v květináči

Aktuálně se tak nacházím ve fázi obvolávání center proti bolesti. V jednom z nich mě lékař slušně odmítl s tím, že léčí jen děti. Nějak se mi to nezdálo, a podíval jsem se na jeho reference na internetu a pochopil, že tomu tak asi opravdu je. Několik matek ho totiž obviňovalo ze sklonu k pedofilii.

„Přijďte za půl roku, teď jsme plní,“ znělo od dalších, ale nakonec jsem přesto pomoc našel. Vlídná lékařka mě sice nejprve poslala za kolegou, který opět obstřikoval, ale když se výsledek nedostavil, předepsala mi opiát.

Moje nálada, předtím na bodu mrazu, tak roztála, a ještě více se jí daří, vidím-li v televizi ministra zdravotnictví (jedno jakého), jak s vážnou tváří mluví o „vynikající dostupnosti zdravotní péče“. Pak propukám v upřímný, byť stále bolestivý smích. Je to skvělý stand-up, jen škoda, že se u toho nemůžu plně nadechnout.

Čekám ale na zázrak - na to, až se naši slovutní poslanci v roce 2026 konečně vymotají z legislativního zmatku kolem léčebného konopí. Aktuální stav, kdy je sice něco „dekriminalizované“, ale za tři kytky na balkoně vám hrozí pokuta vyšší než doplatek u šamana, je tak trochu výsměch. Ty tři rostliny by mi totiž pravděpodobně poskytly stabilnější péči než celý zdravotní ping -pong.

A co vy, milí čtenáři? Máte za sebou podobnou peripetii? Za radu budu vděčen. Ale prosím o jedno: Šetřete mě doporučeními, že mám „víc pít vodu“ a „víc se hýbat“.