ANO objevilo novou ekonomickou teorii: nezaměstnaní se mají mít hůř. SPD se nestačí divit

Ještě včera byla pro ANO vyšší podpora v nezaměstnanosti způsobem, jak rozhýbat pracovní trh. Dnes je však už 80 % výdělku příliš mnoho. Politická pružnost ANO opět dokazuje, že jeho názor může mít překvapivě krátkou životnost.

Česká politika nám právě předvádí další pozoruhodný názorový veletoč. Vláda Andreje Babiše schválila návrh, podle něhož se od ledna 2027 sníží podpora v nezaměstnanosti v prvních dvou měsících z dnešních 80 na 65 procent předchozího výdělku. Maximální podpora současně klesne z 80 na 60 procent průměrné mzdy. Stát tím chce ušetřit zhruba 4,5 až 5 miliard korun ročně.

V kontextu celkové výše veřejného dluhu to není příliš, ministryni financí řečenou Dlužena to však nesporně potěší. Zajímavější je však pohled do nedávné minulosti. Současný systém podpory totiž nemá dlouhou historii. Prosadila ho minulá vláda a ANO jej v Poslanecké sněmovně podpořilo. Smyslem bylo dát člověku po ztrátě zaměstnání dostatečný prostor najít si novou práci a tak „rozhýbat poněkud strnulý pracovní trh“.

Názory na to, zda mohou vyšší příspěvky v nezaměstnanosti pracovní trh skutečně rozhýbat, tedy zda lidem umožní hledat práci lépe odpovídající jejich kvalifikaci, se pochopitelně mohou lišit. Ale právě proto je zajímavé, co se stalo nyní.

Podle ministra práce Aleše Juchelky je pracovní trh „stabilizovaný“. Tím má zřejmě na mysli především nízkou nezaměstnanost a dostatek pracovních nabídek. A skutečně: Česko má dlouhodobě jednu z nejnižších nezaměstnaností v Evropě. Jenže tady začíná být argumentace poněkud vratká.

Nízká nezaměstnanost totiž sama o sobě neříká, že vyšší podpora v nezaměstnanosti přestala být potřebná. Říká především, že většina lidí práci má. Podpora se ovšem týká právě těch, kteří ji ztratí. Je to trochu jako říct: „V nemocnici je málo pacientů, takže můžeme zlevnit zdravotní péči.“

Juchelkova logika má tak zajímavý rozměr. Když se podpora zvýšila, ministerstvo tvrdilo, že lidem poskytne prostor hledat práci podle kvalifikace, rekvalifikovat se a zvýšit svou hodnotu na trhu práce. Dnes tentýž ministr říká, že vysoká podpora není potřebná, protože pracovní trh je stabilizovaný.

Takže tady máme pozoruhodnou národohospodářskou kuchařku. Vyšší podpora pomůže člověku nebát se změny, hledat lepší zaměstnání a rozhýbat pracovní trh. A nižší podpora přiměje člověka hledat zaměstnání rychleji. Jinými slovy: když člověka, jenž ztratil práci, finančně zabezpečíme, bude mít větší možnost práci hledati. Když ho finančně zabezpečíme méně, bude mít ještě větší motivaci hledat práci.

A v tom je genialita tohoto názoru, který je téměř na Nobelovu cenu: je dokonale univerzální. Ať uděláte cokoli, vždycky můžete vysvětlit, že jste tím právě posílili motivaci lidí pracovat.

Ještě zajímavější je postoj SPD. Tomio Okamura, jehož hnutí do značné míry staví na podpoře lidí kteří se zaměstnáním i jeho hledáním mají tak trochu problém, návrh odmítá jako trestání lidí, kteří se ocitnou bez zaměstnání.

A tak tu máme malý politický paradox. ANO, které zvýšení podpory v minulosti podpořilo, dnes podporu snižuje. SPD, které je součástí vládní koalice, proti tomu protestuje. A bez hlasů SPD přitom vláda návrh ve Sněmovně prosadit nemůže.

Nezaměstnaný člověk může zatím přemýšlet, zda se má radovat, že se stal součástí „stabilizovaného“ pracovního trhu, nebo se začít obávat, že jeho vlastní peněženka bude stabilizována poněkud směrem dolů.

Nejkrásnější je ovšem ta politická pružnost. Když je třeba podporu zvýšit, abychom získali politické body, je to ochrana lidí. Když je třeba ji snížit, je to motivace lidí. Je to důkaz, že vláda pružně reaguje na situaci. Situaci, která se změnila přesně ve chvíli, kdy se změnila vláda.