Afričané? A už jste někdy projížděli středními Čechami?

Máme plná ústa ochrany národa a strachu z toho, co k nám přichází z jihu. Jenže než začneme bránit vlast před imaginární invazí na rybníce, možná bychom si měli všimnout, jak si ji dokážeme zaneřádit, zadlužit a vyždímat sami.

Žijeme v zemi hrdých patriotů. Na hokeji pláčeme při hymně, na autě nám vlaje česká vlajka a na sociálních sítích svádíme heroické bitvy za zachování „naší kultury a tradic“. Svatá česká země!

Jenže jakmile zhasnou stadiony a zavřou se volební místnosti, naše láska k vlasti často narazí na hranici vlastního plotu.

Projížděli jste někdy v poslední době středními Čechami? Nebo vlastně jakýmkoli krajem? Český venkov a periferie měst nabízejí fascinující podívanou. Rozpadající se omítky, chodníky zarostlé plevelem, ulice lemované vraky aut, náletovými dřevinami a rezavým vlnitým plechem. Veřejná prostranství občas vypadají, jako by tudy právě prošla Rudá armáda, potom komunální služby a nakonec ještě dotační komise.

A nejde jen o peníze.

Už za hlubokého socialismu stačilo přejet hranice do tehdejšího NDR. Stejný režim, podobné hospodářské problémy, stejný socialismus – a přesto často jiný pořádek. Omítnuté domy, upravené zahrádky, čistší návsi. O dnešním Rakousku či Bavorsku ani nemluvě.

Tam zřejmě pochopili něco, co nám stále uniká: láska k vlasti se neměří počtem českých vlajek na Facebooku, ale také tím, zda člověk uklidí po sobě a obec se nestydí za vlastní náves.

My se místo toho bojíme. Bojíme se, že sem přijdou Afričané a zničí náš způsob života. Že nám vezmou kulturu, tradice a možná i poslední řízek z nedělního stolu.

Jenže když člověk projíždí některými českými obcemi, napadne ho poněkud kacířská otázka: Čeho (a o co) se vlastně tak bojíme? Že sem přijdou lidé z rozvojových zemí a utrpí kulturní šok? V některých místech by možná utrpěli šok spíš oni.

Možná by se dokonce divili, že země, která se tolik bojí, aby nám někdo „nevyčerpal sociální systém“, dokáže své vlastní prostředí poměrně úspěšně vyčerpat sama. Stačí k tomu kombinace dotací, dávek, klientelismu, pohodlnosti a přesvědčení, že za každý problém může někdo jiný.

Někdy totiž není potřeba žádná invaze. Vlast lze dokonale zaneřádit vlastními silami.

Stačí stará pneumatika za stodolou, vrak auta na zahradě, černá skládka za obcí a přesvědčení, že úklid je věcí státu. A když se k tomu přidá pár miliard z veřejných peněz, které se podaří proměnit v soukromý majetek, máme vlastenecký model téměř dokončený.

Samozřejmě, Česko není žádná rozvojová země. Máme skvělá města, krásné obce a spoustu lidí, kteří se o své okolí starají. Právě proto je škoda, že jinde vypadá veřejný prostor tak, jak vypadá.

Láska k české zemi je krásná věc. Ale možná bychom měli začít u poněkud méně hrdinských činů. Třeba místo mávání vlajkou jednou za čas vzít do ruky koště.

A místo obav, že nám někdo přijede zničit vlast, se nejdřív podívat, jestli jsme ji náhodou už trochu nezničili sami. Protože největší hrozbou pro českou kulturu možná nakonec nebude Afričan, který se k nám údajně hodlá vylodit na rybníce.

Možná to bude Čech, který po grilování hodí plechovku do příkopu a pak na Facebook napíše, že si musíme naši vlast ubránit.