Vývoj Česko – Lužické hranice a polská epizoda v Čechách / Donínsko - České zboží v říši

Milčané byli západoslovanský kmen, který obýval dnešní Horní  Lužici. V raném středověku jejich osídlení velmi pravděpodobně zasahovalo však až do Čech.

rozcestník severní pomezí Čech

Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav, Otfried  Preussner: Čarodějův učeň  -  Blog iDNES.cz

Vývoj Česko – Lužické hranice (tento příspěvek)

ve Frýdlantském výběžku - kousek od hranic se nachází zámeček Černousy vystavěný v století 18tém ve slohu zvaném zopfstihl Copový sloh – Karel Müller – zámeček Černousy (rozcestník na téma architektura a výtvarno) - Blog iDNES.cz

jižní pomezí Čech a Rakous 

Vitorazsko - rozcestník Rakousko - Blog iDNES.cz

na téma územní správa v Českých zemích  O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu a územní správa Českých zemí - Blog iDNES.cz

I. vývoj Česko – Lužické hranice

Záhvozd

Na poměrně stabilní české zemské hranici se nacházela jistá vyjímka na severu.

Pomezní krajina byla tehdy zmiňována jako Záhvozd, nebo doslovněji Zagwozd či Zagost, čímž byla označena i její poloha vůči Čechám. Na někdejší raně středověkou hranici pak upomíná několik místopisných názvů, z nichž nejznámější je asi Česká a Srbská Kamenice, z čehož vyplývá že Záhvozd se počítal spíš k pozdější Lužici než k Čechám.

Rozsah území obývaného lužickosrbskými Milčany - není díky skoupým raně středověkým pramenům přesně vymezen.

Jinak hranice mezi Čechami a Budyšínskem - s různě obměňovanými názvy se zde upravovala asi čtyřikrát. 

Původní Záhvozd se tedy na čas mohl stát oblastí tří národů - Lužických Srbů, Čechů a Němců.

Co se týče stop a odkazů na dřívější obyvatelstvo ve zdejší krajině – tak je zde hojně zastoupena zejména novověká hrázděná architektura lidových staveb německého typu. Připomínky na starší slovanské osídlení jsou pochopitelně už skoupější  - a často musely být ozřejměny až archeologickým výzkumem. Opevnění v Předláncích lze na základě výzkumu datovat až do 13. – 15. století, naopak z doby středohradištní lze archeologickými sběry doložit osídlení kolem velice malebného kostela Sv. Vavřince ve Vsi u Černous. Předchůdce Lužických Srbů z 9. a 10. století rovněž připomene terénními náznaky hradiště Loučná poblíž Višňové.

Hradiště Loučná. Nevelké hradiště ze střední doby hradištní – osídlené v 9. a 10. století pravděpodobně (ovšem nikoliv prokázaně) osídlené Milčany – předchůdci (Horno)Lužickžch Srbů. Archeologický průzkum odhalil štěrkopískové valy s kamennou vyzdívkou a dřevěnými konstručními prvky. Nálezy zlomků šperků, ostruhy a perly umožnily datovat dobu osídlení. O nedaleké osadě Loučná jsou sice první zprávy až z 15. století – ale je pravděpodobné že osídlení je mnohem starší a mohlo navazovat na osídlení z hradiště – případně vytvořeno uprchlíky před postupující německou kolonizací Lužice.

hradiště Loučná

Čechy 10. stol. a Milčansko

Nejstarší hranice mezi územím českých a lužicko - srbských kmenů (či Polabských Slovanů), neboli výše zmíněným Záhvozdem vedla tedy nejjižněji.

II. německá kolonizace Lužice

První německá kolonizace Lužice

Území na východ od Labe bylo v desátém století ještě výhradně osídleno Polabskými Slovany a první pokus Němců proniknout na tato území – zejména za císaře Oty I – měl podobu vojenských táborů a misijních stanic. Přičem záměrem bylo, že se zřejmě z území v Polabí stane léno Římské říše.

Přibližně kolem milénia – vyvstala v Německu staronová idea (německý Ostsiedlung) – ovládnout území na východ od Labe nepřímo – prostřednictvím lenní závislosti. Nebyla to idea nijak nová – jelikož o lenní závislost vůči Slovanům usiloval již Karel Veliký – nebo Ludvík Němec – první Východofrancký král.

III. polská epizoda v Čechách, na Moravě a v Lužici na přelomu X. a XI. století

Slovanství a příslušnost k němu se přitom mění podle doby a místa. V Polsku byla například po druhé světové válce silně prosazována takzvaná „autochtonní teorie“, podle které předkové Slovanů žili na polském území nepřetržitě od doby bronzové. Tento výklad měl historicky ospravedlnit nárok na nová západní území a vytvořit obraz národní kontinuity.

Historické dědictví je vidět mimo jiné i v tom, jak se o výsledcích psalo v různých zemích. V Polsku, kde desítky let probíhal ostrý spor o „autochtonní teorii“, byl výsledek prezentován jako definitivní rozuzlení. „A přece migrace? Geny ukazují, že Slované přišli na polské území v 6. století,“ hlásal například titulek zpravodajského serveru Onet.pl.

Při sjednocování českých kmenů se (v počástcích české státnosti) z Čech pravděpodobně stala ve Střední Evropě další regionální mocnost. Jenže desáté století je také století s naprostým nedostatkem písemných pramenů – a navíc desáté století také jako by bylo i hmotně bylo chudší než předchozí deváté století – což dosvědčuje i stavebnictví – kdy relativně členitý karolínský sloh nahradil poněkud strohý otonský sloh.

Poprvé se mělo podařit připojit k Čechám pozdější Horní Lužici za Boleslava I Ukrutného a Boleslava II Pobožného.

Jenomže již na sklonku desátého století se Český stát v důsledku bratrovražedných půtek mezi vládnoucími Přemyslovci ocitl téměř na pokraji existence – a na obzoru se objevila nová regionální mocnost, kterou bylo Polsko...

Polsko a Lužice na přelomu X. a XI. století

kníže Měšek (935 – 992)

Roku 965 provdal český kníže Boleslav I. Ukrutný svou dceru Doubravku polskému knížeti Měškovi (či Měčislavovi I., žil asi 935 až992). Doubravka si dala jako podmínku sňatku, že Měšek přijme křesťanství.

Princezna Doubravka odešla do Polska s početnou družinou - jak světského tak duchovního stavu. Následujícího roku tedy Měšek I přijal křest od českého kněze. Na křesťanství vstoupila brzy po-té i velká část polského národa. Češi také stáli při založení Poznaňského biskupství - poznaňským biskupem se stal jistý Jordan - Polsko se také stalo působištěm Sv. Vojtěcha z rodu Slavníkovců - původně pražského biskupa.

Území Polska – pod panováním Piastovců zpočátku soustředěna v krajích kolem řeky Varty – mezi střední Odrou a Vislou – na severu sousedili Pomořané a Baltští Prusové (“příbuzní“ Litevců). Na jihu pak sousedili Charváti – míněno severní Charváti – pravděpodobně předkové Slezanů.

Boleslav Chrabrý a jeho částečně úspěšný pokus o vytvoření společného státu západních Slovanů

Boleslav Chrabrý (967 – 1025)

Třikrát se Milčansko – Budyšínsko a Lužici pokusilo získat například Polsko. Poský kníže (a v posledním roce panování i první polský král) Boleslav Chrabrý (*967 – 1025) usiloval o vytvoření státu či říše Západních Slovanů se svým panovnictvím.

Boleslav Chrabrý

kníže Polska 992 – 1025, král Polska 1025

kníže Moravy 1000 – 1025

kníže Čech 1003/1004

markrabě Lužice 1002-1005

markrabě Míšeňska 1002-1005

Když se Boleslav Chrabrý stal v Polsku knížetem, v Čechách ještě vládl Boleslav II Pobožný, obecně považovaný za jednoho z nejschopnějších Přemyslovců, i když je mu připisován čin v pravdě nekřesťanský, jakým bylo vyvraždění Slavníkovců.

hradiště Libice nad Cidlinou přes novodobě vzniklou pískovnu

Přeživší Slavníkovci našli právě útočiště v Polsku Boleslava Chrabrého. Slavníkovci byli u založení arcibiskupství v Hnězdně, a polský Boleslav také nechal vykoupit ostatky Sv. Vojtěcha zlatem – po té co byl Vojtěch umučen na misijní výpravě k pohanským Prusům – což byl jeden z kmenů v Pobaltí.

A jak se vyvíjela situce v Čechách? Zatímco se v Polsku zakládala arcibiskupství..? Dlužno podotknout, že vláda Přemyslovců poněkud ztrácela dech, ještě na sklonku vlády Boleslava II. Český stát začal přiccházet o rozsáhlá území nabytá v Polsku, počínaje na východě Červenou Rusí kolem města Přemyšl v Polsku.

Pochopitelně zvolna upadající moc Přemyslovců v Čechách měl polský Boleslav Chrabrý v patrnosti – navíc svoje potenciální nároky opíral i o dva sňatky. Ze sňatku s knížecí dcerou vládnoucího rodu Arpádovců vyplýval snad jistý nárok na Moravu – neboť Morava byla v této době snad ještě pod jistým vlivem Uher. Druhým sňatkem s Emnildou, dcerou vlivného lužickosrbského šlechtice Dobromíra snad mohl plynout zase nárok na Polabí, nicméně ponejprv šlo polskému Boleslavovi o Moravu.

Krakov a hradiště Wawel v časech milénia, které zahrnovalo dvě předrománské rotundy ke kterým ještě přibila bazilika jako arcibskupský kostel

Polská vojska se roku 999 zmocnila Krakova, který střežila česká posádka, lze předpokládat, že téhož roku Polsku připadlo i území pozdějšího Slezska – posléze bylo podniknuto vojenské tažení na Moravu, a to přímo v roce milénia L.P. 1000. Město Brno v té době ještě neexistovalo a polská posádka sídlila na hradišti novodobě nazývaném Staré zámky u Líšně. Moravu se Přemyslovcům podařilo dobýt zpět pravděpodobně v roce 1025 a vojska knížete Břetislava roku 1038 se opětně zmocnila Krakova, čemuž napomohla i živelná pohroma. Hlavním sídlem Boleslava Chrabrého bylo ovšem Velkopolsko a město Hnězdno.

Boleslav Chrabrý a Svatá říše římská

Boleslav Chrabrý vcelku vycházel s mladičkým císařem Otou III (983 – 1002), který usiloval především o upevnění vazby Římské říše a Německého království k papežskému Římu. Co se týče spojenectví s Německým králem – spíš se jednalo o válečné spojenectví s Němci proti slovanským Luticům a Obodritům. V Polsku se zakládala arcibiskupství a biskupství – a polský Boleslav se stal ochráncem přeživších Slavníkovců. Podle některých názorů není vyloučeno že Boleslav byl již tehdy povýšen na Krále Polska, přesto i císař Ota III počítal, že se Polsko stane – podobně jako Čechy a Polabí - něčím jako nárazníkovým územím říše.

Ota III byl přijat u polských hranic na řece Bóbr u Malomic. Poznaňský biskup Unger ho doprovodil do Hnězdna. V roce 1000 se Boleslav a Ota setkali na Hnězdenském kongresu a slavnostně oznámili slavnostní uznání přátelství – přičemž Boleslav byl nazván „frater et cooperator imperii“ (“bratr a společník říše“) a „přítel římského lidu“.

Na kongresu v Hnězdně povolil císař Ota III zřízení polské církevní struktury s metropolitní stolicí v Hnězdně – nezávislou na arcibiskupství v Magdeburgu – dalším biskupství v Polsku byla pak založena v Krakově, Vratislavi a Kolobrzegu. Boleslav však formálně odmítl odvádět daň říší – což znamenalo poněkud odlišnou pozici od Čech – kde se tribut odváděl již od časů knížete Václava – nebo možná ještě přesněji už od časů Karla Velikého a bitvy u Carnburgu – tedy od doby ještě před vznikem Velké Moravy.

Po skonu mladičkého Oty III – a určité době bezvládí – se pak po volbě nového Římského krále se vztahy Polska s Německem zhoršily – neboť Jindřich II se hodlal prosazovat především v zaalpských částech říše. Posílené Polsko a další země které Boleslav Chrabrý ovládal - či se pokoušel ovládnout – byl pro císaře jistý problém.

Polská epizoda v Čechách 1002 – 1004

Co se týče Čech - zde byl povstáním družníků sesazen despota Boleslav III Ryšavý a Čehy hledaly oporu v Polsku – pravděpodobně zásluhou Boleslava Chrabrého byl na knížecí stolec dosazen poněkud neznámý kníže Vladivoj, kterého se ovšem získal císař Jindřich II jako svého léníka.

Čechy se tedy někde v období 1002/1003 staly poprvé lénem Svaté říše římské – z čehož plyne, že Vladivoj vyjadřoval poddajnost jak k polské, tak k německé straně. Nicméně dotyčný se během zimy upil k smrti. Poláci byli z Prahy vyhnáni za přispění nespokojených Čechů a také vojsk císaře Jindřicha II. Na knížecí stolec dosedl proříšsky orientovaný Jaromír.

Jenomže polský Boleslav Chrabrý považoval Čechy za oblast svých zajmů, a protože s Jaromírem jako knížetem přílišná spokojenost nebyla – podařilo se Polsku prosadit zhruba po půl roce návrat tyrana Boleslava III, aby byl v Praze za další půlrok jako osvoboditel vítán přímo Boleslav IV Chrabrý – který zřejmě v Praze přes zimu osobně sídlil. Zimní epizoda polského Boleslava v Čechách skončila vojenským tažením z Německa (jeden z důvodů byl, že se Polský kníže odmítl poddat císaři jako léník) – a při tažení (podporovaným i z Čech) běhemi ústupu Poláků z Prahy padl i poslední přeživší Slavníkovec Soběslav. Scénář se tedy nápadně podobal předchozímu roku po skonu Vladivoje. Zimou roku 1004 tedy polská epizoda v Čechách skončila – nikoliv však na Moravě – kde polská posádka pobývala až do roku 1025, jak již zmíněno.

První dobývání Polabí Polskem

Dále jak zmíněno výše, druhým dynastickým sňatkem Boleslav Chrabrý nárokoval i jisté územní požadavky v Polabí či Lužici. Jednalo se o sňatek s šlechtickou dcerou Emnildou – území se tedy nárokoval jako dědictví, což ostatně bylo přislíbeno i na sněmu v Merserburgu v létě roku 1002, pokud země v Polabí přijme jako říšská léna.

Boleslav Chrabrý, nespokojen s nerealizováním přislíbených nároků v Polabí – sem se svými vojsky roku 1003 vtrhl – a Polákům se v Polabí a Lužici podařilo obsadit poměrně rozsáhlá území. Nicméně územní zisky nebyly nijak stvrzeny, vlastně se jednalo jenom o vojenské manévry, kdy poský Boleslav navíc využil situace sitace, že císař Jindřich II byl poněkud vzdálen – neboť v tomto období se konala jeho korunovace Italským králem v Lombardii. Tak jak tak - Boleslavova říše dosáhla největšího územního rozsahu.

Boleslav Chrabrý

Po obsazení Lužice byly na řece Sále vztyčeny pokovené sloupy – podobné hraniční sloupy měly být vztyčeny směrem ke Kyjevské Rusi.

pokovené hraniční sloupy na řece Sále

Se ztrátou území na východ od Labe se císař Jindřich II smířit nemínil, a v roce 1004 zahájila vojska Svaté říše římské rozsáhlé manévry. Následujícího roku vypukla rozhodující bitva – pro kterou polská vojska vybudovala tři obrané línie – první na Sprévě, druhou na řece Odře a třetí na Vartě.

Bitva o Polabí 1004 / 1005

Dlouhá, vyčerpávající válka byla zastavena takřka na dohled Boleslavova sídla – od města Poznaně. Jindřich na žádost svých zúčastněných knížat zastavil dvě míle od „poznaňské pevnosti“. Nicméně v Poznani proběhla jednání – a bylo uzavřeno příměří – kdy se Polsko vzdalo Polabí a Milčansko asi na rok připadlo k Čechám.

XI a XII století

Krátkodobě měl tedy získat Lužici kníže Jaromír a po něm „nebratrský“ bratr kníže Oldřich.

Český kníže Jaromír

Polsko podruhé usiluje o Polabí (Milčansko, Budyšínsko či Lužici)

Druhá polsko – německá válka o Polabí proběhla 1007- 1013, kdy byl v Merseburgu uzavřen přechodný mír, který zachoval územní status quo – když si Boleslav Chrabrý mohl ponechat Moravu a dnešní Slovensko a kníže Jaromír se potřetí stal vládcem Čech (než byl zanedlouho sesazen bratrem Oldřichem). Navíc si Boleslav Chrabrý mohl ponechat i východní Lužici a Milčansko – ovšem jako říššká léna.

Třetí polská válka o Polabí, Budyšínský mír

Císař Jindřich II porazi roku 1015 polská vojska v Polabí a překročil Odru. Na východ od Labe se však Němcům nedařilo a říšské vojsko bylo poraženo. Roku 1017 Němci neúspěšně podnikli odvetnou výpravu do Polska, a není bez zajímavosti, že v boji zahynul Gero II – syn nechvalně známého markraběte Gera – takto titulární markrabě Míšeňské marky. Na začátku roku 1018 uzavřen Budyšínský mír – ve kterém císař Jindřich II potvrdil Boleslava Chrabrého panovníkem Moravy, Milska a Lužice.

Co se dělo v Lužici po skonu Boleslava Chrabrého? Druhá německá kolonizce Lužice

II. druhá německá německá kolonizace Lužice

Državy legendárního polského krále se rozpadly a území Polabských Slovanů ovládlo Německo, nebo spíše místní němečtí vládcové. Slované se stali národem venkova. Také křesťanství nepřijímali příliš nadšeně. Například litanii „Kirie Elesion“ komolili jako v „keři olše“.

Na delší dobu pak Horní Lužici (Milčansko, Budyšínsko) ovládl první český král Vratislav I.

v druhé polovině 10.století Lužici získal první Český král Vratislav I

V dalším století pak dlouhodoběji kníže Soběslav II. – 1136 až 1254.

/přehled přičlenění Lužice k Čechám rovněž dále v příspěvku/

Žitavsko a Frýdlantsko

Ze Záhvozdu se postupně stalo Žitavsko - a částečně Frýdlantsko a snad i částečně Šluknovsko. 

Od Čech oddělená obtížně prostupným pralesem Jizerských hor oblast byla  pak v dobách kdy se zakládaly hrady - tedy někdy na přelomu 12. a 13. století pod vlivem místního panského rodu  Ronovců, což byl český panský rod v pramenech zmíněný poprvé ve 12. století, jehož sídla se nacházela na mnohých částech Čech a Moravy - například na Českolipsku - také hradů s názvem Ronov je povícero - ale jméno Ronovci získali podle hradu Ronov na Žitavsku - ale známějším hradem byl Ojvin - po určitou dobu také v držení Ronovců. 

Po jistou dobu se ovšem k Čechám počítalo Žitavsko - tedy město Žitava s okolím, například hrady Ojvín a Karsfried -  a naopak šluknovský a  frýdlantský výběžek náležely k Mičansku - čili pozdější Horní Lužici. Vzhledem k probíhající germanizaci pomezí oblast byla nazývána Budyšínsko, nebo oficiálněji Východní (Saská) marka.

Frýdlansko

Ronovci se vlastně stali dominantními vlastníky půdy v této příhraniční oblasti Horní Lužice směrem k Čechám. Například v čase  když se stavěl hrad Frýdlant   Ronovec Častolov ze Žitavy začal od roku 1256 používat přídomek "z Frýdlantu".

Ve třináctém století začala germanizace Milčanska a bývalého Záhvozdu - zejména řídce osídleného pohraničí mezi Budyšínskem a Čechami, čímž se začalo vytvářet jazykové oddělení slovanských národů. 

„vítejte v Braniborsku“ – poněkud neobvyklá situace kdy Horní Lužice patřila k Braniborsku přes území Dolní Lužice a tvořila braniborskou exklávu

Mocenské postavení Ronovců na česko- lužickém pomezí  těžce nesl král Přemysl Otakar II. a podnikl kroky aby Ronovce nahradili Biberštejnové. 

Za necelých 40 let se však na Žitavsko - nikoli přímo do Frýdlantu vrátil vlivný Ronovec Jindřich z Lipé, který měl vlivné postavení zejména díky službám pro Václava II. 

Frýdlatnsko - stejně jako Šluknovský poloostrov se dostalo pod vliv poněmčeného Žitavska, které ovšem náleželo tehdy k Čechám.  

Žitavsko - zejména díky svazku s dalšími Hornolužickými městy - zvaném Šestiměstí - stále více inklinovalo k Lužici a politicky a soudně se ve 14. století oddělilo od Čech - i když právně to nebylo jednoznačně konstatováno.

Žitava s okolím patřila k Čechám nejprve jako poddanské město - Roku 1310 ji získal Jindřich z Lipé.. Ruku 1319 pak město získal Český král Jan Lucemburský - současně se rozdělil s knížetem Jindřichem Javorským o Horní Lužici - a Žitava tehdy byla přičleněna ke Zhořelecku, které připadlo Jindřichovi Javorskému - král Jan si z Horní Lužice pak ponechal Budyšínsko. Žitava je tedy poprvé zmíněna jako součást Budyšínska.

Po smrti Jindřicha Javorského však Žitava znovu připadla k Čechám. 

Majestas Carolina potvrdil Žitavu jako nezastavitelné královské město - zatímco hrady v okolí - Ojvin a Ebersbach se staly zastavitelnými hrady českými. 

Šestiměstí - další správní jednotka v Horní Lužici

Roku 1346 uzavřela Žitava spojenectví s dalšími pěti lužickými městy - a bylo vytvořeno takzvané Šestiměstí. 

Pro správu Kraje Žitavského byl zřízen úřad hejtmana se sídlem na  hradě Karslfried - sloučený navíc s úřadem Žitavského fojtství. 

Karlsfried

Toto fojtství zastavil Václav IV Hlaváčovi z Dubé - který byl zároveň fojtem Země budyšínské a Zhořelecké - a správa Horní Lužice a Žitavska se tedy dostala do jedněch rukou.

Církevně se až do XIII století Žitavsko počítalo k arcidiecézi pražské.

mapa Arcidiecéze pražské v dobách Karla IV (při kostele Sv. Jakuba staršího v Jindřichovicích) na stránkách Zaniklé obce

Naopak - co se týče územích výběžků - asi ve třech etapách probíhalo jejich přičleňování k Čechám v souvislosti přičleňováním vlastní Lužice, například - v XI století pravděpodobně za knížete Vratislava II, kdy bylo Milčansko podruhé nakrátko přičleněno k Čechám,a pak ve XII za knížete Soběslava II, jenž pro Čechy získal Horní Lužici roku 1136 a Češi ji drželi ji až do poloviny 13. století a zemi se podařilo přeci jen poněkud více ovládnout. Kníže Soběslav opíral však svoje postavení v Lužici však spíše než o Budyšínsko o oblast Lužice zvanou Zhořelecko.

hrad a klášter Oybin

Na nejznámějším skalním masivu Žitavských hor, kterému rozmary přírody daly tvar včelího úlu, se tyčí romantické zříceniny hradu a kláštera Oybin.

Hrad, původně jen jednoduché opevnění, byl na začátku 14. století rozšířen na opevněný komplex určený k ochraně dvou obchodních cest vedoucích přes horský průsmyk.

Karel IV., český král a německý císař, zavedl na Oybíně významné trendy výstavbou císařského paláce a založením kláštera pro řád celestinů. Klášterní kostel, kde zanechala svou stopu slavná pražská katedrální škola, toho dodnes zůstává jedinečným příkladem.

Po 200 let existovaly hrad a klášter vedle sebe a společně. Úspěšná obrana proti husitům v roce 1429 mohla být zkouškou této koexistence. Koneckonců, část pokladu pražské katedrály svatého Víta byla bezpečně uložena na vrchu Oybín.

IV. Zhořelecko

Krátce o Zhořelecku

Zhořelec se poprvé objevuje v záznamech v roce 1071 jako slovanská vesnice. Původně se jmenoval Dřevnov a po požáru přijal jméno Žorjelice. Český kníže Soběslav I. (1125-1140) zde založil silný hrad a nechal místo uzavřít příkopy a hradbami. Po získání statutu města Zhořelec vzkvétal do té míry, že během 13 a 14 . století byl jedním z předních měst v Lužici. V roce 1377 se stalo – spolu s východní částí Dolní Lužice a jako součást Zhořeleckého vévodství – lénem Jana, syna Karla IV (Jan Zhořelecký - třetí syn Karla IV považovaný za nejtalentovanějšího). 

Zpět k Česko - Lužické hranici

Co se týče dalších změn na Česko - Lužické hranice, tak hranice se měnila až ve XIV století - kdy Lužici počtvrté a nejtrvaleji připojil k Čechám Jan Lucemburský, tehdy už Frýdlant patřil k Čechám, a hranice tehdy vedla kus za Frýdlantem směrem k současné hranici - a k této poslední dlouhodobě trvalé úpravě hranice pak došlo zřejmě na začátku XV století za Václava IV. 

Český král Jan Lucemburský Lužici k Čechám připojil nejtrvaleji

Pro Čechy byla Horní Lužice ztracena za třicetileté války roku 1635 a připadla de jure jako zástava Sasku.  

Znovu krátce o Zhořelecku

Po Napoleónských válkách v  roce  1815 se Sasko samo stáhlo ze Zhořelce a část Horní Lužice postoupena k Prusku, v Prusku pak tato část  Horní Lužice přičleněna ke Slezsku - tedy poněkud změněna byla i hranice Slezska. Zhořelecko je vlastně jedinou částí Slezska, které zůstalo Německu - ve Zhořelci má sídlo i Slezské muzeum. 

Shrnuto

Jak se tedy měnila hranice mezi Čechami a Lužicí na Šluknovsku a Frýdlantsku

Definitivně pak byla hranice mezi Čechami a Lužicí stanovena někdy na počátku 15. století a změny se týkaly především severního okraje obou výběžků - Šluknovského a Frýdlantského. Jednalo se tedy o jednu z mála výjimek na jinak velmi stabilní zemské hranici. Typické severní výběžky na mapě Čech vznikly tedy až v této době. Vlastně se spíš jedná o severní hranici Čech – neboť název Lužice ve stávajícím slova smyslu byl zaveden až v gotice, takže v časech ranného středověku mohlo spíš jít například o hranici s výše zmíněným Záhvozdem – což bylo nejspíš o něco jako území nikoho.

2. severní hranice Čech (tehdy nejspíš se Záhvozdem) jak mohla probíhat v době panování krále Vratislava I. Posunuta směrem na jih oproti současnému stavu byla zejména oblast kolem prvního z pozdějších výběžků – tedy výběžku Šluknovského. Naznačovat průběh hranice mohly zejména místní názvy. Poměrně známá je Česká a Srbská Kamenice – ale již méně známy jsou poblíž České Lípy Skalický vrch a proti němu Chotovický vrch – u kterých se dřív používaly název Český vrch a Srbský vrch – což naznačuje, že zde nejspíš probíhala zemská hranice, byť velmi dávno.

Co se týče územích výběžků - asi ve čtyřech  etapách probíhalo jejich přičleňování k Čechám - v XI století pravděpodobně za knížete Vratislava II kdy bylo Milčansko podruhé nakrátko přičleněno k Čechám (spolu s milčanským knížecím územím Záhvozd) a byla zřejmě poprvé vymezena hranice Čech a podruhé se hranice měnila  ve XII za knížete Soběslava II, který  získal Horní Lužici roku 1136 a a Češi ji drželi  ji až do poloviny 13. století a zemi se podařilo přeci jen poněkud více ovládnout (tehdy k Čechám patřila Žitava - ale ještě nepatřil Frýdlant) – a pak se hranice potřetí měnila až ve XIV století - kdy už k Čechám patřil Frýdlant, ale hranice vedla jen  kus za městem směrem na sever  k současné hranici - a v dalším století pak došlo k poslední - čtvrté -  a dlouhodobě trvalé úpravě  hranice - a to někdy  na začátku XV století za Václava  IV.. 

Znovu kdy k Čechám náležela Lužice

X. stol

Horní Lužice - tehdy Milčansko (které se tehdy počítalo k Východní marce v Sasku) k Čechám poprvé náleželo pří sjednocování Čech za Boleslava I a Boleslava II.

(XI. stol. během polsko - německých válek Milčansko podvakráte znovu patřilo k Čechám - jednou za knížete Jaromíra a jednou za knížete Oldřicha).

XI.stol.

Horní Lužici jako součást Míšeňské Marky (Saska) nakrátko získal kníže a král Vratislav II (I).

XII a XIII stol.

Horní Lužici pro Čechy trvaleji ovládnul kníže Soběslav II – 1136 až 1254.

XIV a XVI stol.

Horní Lužici pro Čechy nejtrvaleji získal král Jan Lucemburský, přičleněna rovněž byla Dolní Lužice.

Kdy byla Lužice ztracena?

Lužice byla ztracena během třicetileté války – a to podmíněně – tehdy celou Lužici – Horní i Dolní (s vyjímkou Chotěbuzka, které v té době patřilo Braniborsku) získal do zástavy saský kurfiřt Jan JIří – od císaře Ferdinanda II.

V. Donínsko – české zboží v říši

Donínsko – někdejší český poloostrov v Německu

Hranice Čech tvořená okruhem pohraničních hor, jejichž hřebeny na severu překračuje několik výběžků – nazývaných také poloostrovy – nejvýraznějším výběžkem je Šluknovský a Frýdlantský výběžek. V ranném středověku patřil k Čechám ještě jeden výběžek – Donínsko – který se táhl až téměř k dnešním Drážďanům.

Přibližně kolem milénia – vyvstala v Německu staronová idea (německý Ostsiedlung) – ovládnout území na východ od Labe nepřímo – prostřednictvím lenní závislosti. Nebyla to idea nijak nová – jelikož o lenní závislost vůči Slovanům usiloval již Karel Veliký – nebo Ludvík Němec – první Východofrancký král.

Na knížecím stolci se během bratrovražedných půtek mezi Přemyslovci ocitl Vladivoj – zimní kníže – který údajně v důsledku moudré rady přislíbil věrnost Římskému králi Jindřichovi II. a Čechy obdržel jako léno.

Od této doby byly Čechy lénem Římské říše – později Svaté říše římské národa německého.

V jedenáctém století se Čechům na čas podařilo opanovat Donínsko – územní polostrov – který byl vyčleněn z Míšeňské marky – přičemž Donínsko získalo poněkud kuriózní statut: Donínsko – české zboží v říši. Což naznačuje, že v jedenáctém století Čechy za plnohodnotnou součást Svaté říše římské považovány nebyly.

Donínsko poprvé patří k Čechám

Patrně nejznámějšími a nejvýznamnejšími knížaty jedenáctého století – tedy druhého století doby otonské, či prvního století doby románské byli knížata Spytihněv a Vratislav – oba s přídomkem druhý. Spytihněv II je známý především přestavbou rotundy Sv. Víta na baziliku – další zajímavostí například bylo, že na Moravě zrušil údělná knížectví a České země byly spravovány jako jeden celek.

Spytihněv II

Na knížecí stolec nastupuje Spytihněvův bratr Vratislav II. Na dvorském sjezdu v Mohuči roku 1085 udělil Římský císař Jindřich IV českému knížeti královskou hodnost, a patnáctého června téhož roku se na Pražském hradě konala vůbec první korunovace – při níž Arcibiskub trevírský Egelbert za ohromného návalu lidu vložil zlatou čelenku na hlavu knížete Vratislava II, od té chvíle jako krále prvního – poněkud skromnější čelenkou ozdobil i hlavu jeho manželky – polské princezny Svatavy.

Vratislav II

Königstain a Donín

doba románská a Donínsko: zmíněni knížata Vratislav II (jako král I), Břetislav II, Bořivoj II a Vladislav II (jako král I)

Vratislav I – první Český král sídlil na Vyšehradě (Na pražském hradě měl sídlo znešvářený bratr biskub Jaromír). Král Vratislav byl spojencem císaře Jindřicha IV – mimo jiné při sporech o Míšeňsko – ze kterého se později vyšlenilo Donínsko se Vratislav I krátkodobě stal i markrabětem Saské východní marky a Míšeňska.

S další generací českých knížat – což byli Vratislavovi synové už byla situace horší – neboť mezi bratry byla spousta sporů a zášti, která končila i prolitím krve. Ostatně jména jako Břetislavj II, Vladislav I, Bořivoj II a Soběslav I již nejsou tak známa, jako jména předků z počátků státu.

Donínsko již k Čechám nenáleží

Donínsko ovšem zanedlouho obdržel jako věno Wiprech Grojčský (nebo také Wiprecht z Grojče – německy Wiprecht von Groitzsch – kolem 1150-1124 klášter Pegau) takto německý šlechtic, bojovník, přítel a rádce krále Vratislava II. Jako Wiprecht II byl purkrabí župy Balsamgau, od roku 1070 hrabě z Grojče a jako Wiprecht I od roku 1023 Markrabě míšeňský a lužický.

Donínsko podruhé patří k Čechám

V roce 1212 připadl hrad Donín s okolím – krjinou kene Nišanů – darem Fridricha II českému králi Přemyslu Otakarovi I. – ovšem za podmínky, že hrad vyplatí Míšni, což se i stalo. Z hlediska dobového práva ovšem již šlo o Purkrabství donínské – a od roku 1341 je purkrabství změněno na panství koruny české – náležející přímo králi.

Hrad Königstajn založil Václav I.

V době panování Karla IV došlo ke dvěma významným událostem

Roku 1356 bylo třeba i z území Míšeňské marky ustanoveno Saské kurfiřství (neboli Kursako či Cursasko).

A přímo na hrad Königstain přijel Karel IV slavnostně podepsat privilegium plavby na Labi.

Což naznačuje, že v jedenáctém století Čechy za plnohodnotnou součást Svaté říše římské považovány nebyly.

Donínsko – české zboží v řiši – Země koruny české v dobách Karla IV – tedy kolem roku 1360

O Donínsko Česká koruna přišla roku 1402 přičleněním k Míšeňsku, později k Sasku. Grojičtí také přišli o svoji hodnost „purkrabích z Donína“.

Česká koruna se sice domáhala náhrady za ztrátu Donínska – v 17. století ale tyto pokusy ustaly.

některé z mnoha dalších epizod...

V roce 1516 šel kolem hradu Königstain Saský vévoda Jindřich „Vousáč“ a dostal nápad. Zanedlouho na hradě Königstain vznikl...

Klášter Mariina zázraku

který čítal jednoho převora a dvanáct mnichů. Již roku 1524 však po řeholnících nebylo ani stopy.

Königstain – obří pevnost nedaleko českých hranic skrývá ponurou minulost plnou utrpení. Bylo v ní nejen vězení, nebo zajatecký tábor – ale v dobách „Východního Německa“ třeba tak kuriózní instituce jako dětský pracovní tábor.