Úsvit Lužice, Jindřich Ptáčník a kníže Václav

Malá výprava do desátého století  - na území  Čech a dnešního Německa na výhod od Labe. Předtím však stručný přehled ranných dějin Slovanů v pozdějších Českých zemích, ještě předtím i pravěk.

OBSAH

- rozcestník ranný středověk a Přemyslovci

- VENETOVÉ či VENETI, WENDOVÉ a nástin ranných dějin Slovanů v Českých zemích a v Polabí

- 4. století – první příchod Slovanů do Českých zemí a Střední Evropy

- (Slované a pravěk)

- 5. století – Germáni, Hunové a Velké stěhování národů

- Říše Franků v 5 století

- 6. století – „Druhé stěhování národů“ – vpád Avarů a druhý (nejvíce početný) příchod Slovanů do střední Evropy

- (Liboc slovanské obydlí)

- (haiku o soli a zlatu)

- 7. a 8. století – Říše Sámova a jeho nástupců

- (Říše Franků a Dagobert)

- (Sámova říše s centrem na západ od Prahy?)

- (Sámova říše s centrem u Mikulčic?)

- (Bitva u Wogastiburgu)

- Lucká válka, kmenová knížectví v dnešních Čechách

- Knížectví Čechů, hradiště Tetín a první doložení Přemyslovci v 9. století

- Sjednocování Evropy a Karel Veliký počátkem 9. století

- (Bitva u Carnburgu 805)

- Verdunská smlouva 843 – rozdělení Říše Franků, ustanovena Východofrancká říše – která je od roku 962 považována za Německo

- (Morava – christianizce od roku 822)

- (Čechy – křest čtrnácti českých knížat roku 845)

- (Čechy 849 – Bitva u záseků)

- (Morava Rostislavova)

- (Čechy 857)

- (Morava – zlaté období Rostislavovo)

- (Morava – stříbrné období Rostislavovo)

- (Morava roku 870 a 871 - okupace franckými vojsky)

- (Morava – zlaté období Svatoplukovo)

- (Čechy – kníže Bořivoj)

- (Bořivojův křest)

- (Povstání na Moravě proti Frankům a Bitva u Vltavy)

- (Strojmírova vzpoura)

- (DNA Přemyslovců)

- 10. století – knížectví Čechů před sjednocením Čech

- (Spytihněv a Vratislav)

- (Bavorský vpád do Čech 922 a další bavorsko - saský vpád 929)

- Sjednocování Čech za Přemyslovců a knížete Václava

- Úsvit Lužice a Jindřich Ptáčník

- (Němci, Polabští Slované a Češi)

- (Vítězství Sasů nad Maďary)

- Svatá říše římská a první kolonizace Lužice

- Otto I a doba otonská

- Čarodějův učeň

- Římský nebo německý král?

... a převzaté příspěvky 
JAK SE ŽILO ZA KNÍŽETE VÁCLAVA
HRDÝ PŮVOD ČESKÉHO STÁTU? DVA DŮKAZY O TOM, ŽE DO SVÉ VELKOSTI VYROSTL VE SKUTEČNOSTI DÍKY TRHU S OTROKY

rozcestník ranný středověk a Přemyslovci

Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav (tento příspěvek)

přecházející období

Malá lužickosrbská mluvnice (příspěvek 1 – ze světa Prabaltoslovanů, Praslované, Lid popelnicových polí, Lužická kultura) - Blog iDNES.cz

navazující období

O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu - období ranného středověku, hradská soustava, ustanovení krajů, zakládání měst - Blog iDNES.cz

Vývoj Česko – Lužické hranice, Polská epizoda v Čechách, na Moravě a v Lužici na přelomu X a XI stol. , Donínsko – české zboží v Říši - Blog iDNES.cz

pomezí Čech, Moravy a Rakous Úzkokolejkou do České Kanady, likérka Mariazell a Vídeň - rozcestník Rakousko a dráhy - Blog iDNES.cz

odkazy vně

https://www.youtube.com/watch?v=wTvUYbitzJU

VENETOVÉ či VENETI, WENDOVÉ a nástin ranných dějin Slovanů v Českých zemích a v Polabí

Na severu Čech, na samém okraji Frýdlantského výběžku – nyní obklopena územím Polska leží ves Srbská. Název vsi je sice novodobý, nicméně pojmenování Srbská obsahuje ohlas na dřívější pojmenování Wünschendorf (pojmenování později modifikované na Windischdorf). Tento německý název zase odkazoval na typicky německé pojmenování pro Slovany – „Wenden“ – a to zejména Slovany Polabské (tedy i Lužické Srby), ale také například Korutanské Slovany – tedy vpodstatě Slovince. Sami etničtí Slované se však s pojmenováním Veneti či Vendové neztotožňovali – mělo pro ně hanlivý, nevraživý přízvuk.

Dlužno podotknout, že toto pojmenování „Venetové“ se rovněž používá i pro jiné národy či kmeny – národy Slovanům etnicky poměrně vzdálené – jako jsou, či byli například Keltové v Bretani, Venetové v Itálii – či v Lotyšsku.

Srbská pod Smrkem (Windishdorf) – Lipový dvůr (Lindenhof)

Kolem počátku dnešnáho letopočtu severní hranice Římské říše byla na Dunaji – a ve střední Evropě pestrá směsice národů – dominantním etnikem však již byli Germáni – Markomani v Čechách, Kvádové na Moravě – avšem své osady zde měli ještě zbytky Keltů – v Čechách Boiové – na Moravě a Slovensku Volkové – a snad se zde objevili i první osady Slovanů.

Keltové, Germání a Slované (a mezi nimi kmen Venedi) ve střední Evropě v době Krista

Podle Starých pověstí českých měli Slované do Čech přibít z jakési pravlasti nad Tatrami – podle některých pramenů nazývané jako Bílé Chorvatsko, či Charvátsko – a možná trochu překvapivě na začátku letopočtu v povodí řek Visla a Bug sídlil nepříliš známý, ale početný kmen Slovanů Venedi. Ovšem podle lokace je pravděpodobné, že Venedi jsou jiný název pro Bílé Chorvaty.

O Polabských Slovanech či Srbech – podobně jako o Slovanech v Českých zemích je v takzvaného barbarského období mezi starověkem a ranným středověkem nemnoho písemných zpráv. A tyto ojedinělé zprávy souvisí zpravidla s lomozem bitev. A první takovou bitvou zaznamenanou kronikami kdy je zmíněno území pozdějších Českých zemích je Bitva u Wogastiburgu.

4. století – první příchod Slovanů do Českých zemí a Střední Evropy

Co se týče 4. století po Kristu byla na spadnutí jistá přelomová událost, které se říkalo stěhování národů. Tehdejší Evropa byla ve srovnání s dneškem téměř pustinou, lesnatým krajem s ostrůvky civilizace. Národy byly nepočetné s roztroušenými osadami. Doba stěhování národů musela být zlá ... plná ničení a běd. Avšak byla skoro selankou – srovnáme-li kolik zkázy a mrtvých dokázalo nahromadit později vzdělané a osvícené dvacáté století. Jenže vědci na základě genetiky zjistili – že Slované už žili s velkou pravděpodobností v Českých zemích mnohem dřív, než proběhlo stěhování národů...

Lze předpokládat – že ke Slovanům již patřily bezjmené národy mladší doby bronzové (zhruba 1200 před Kristem) – kteří se vydělili z Prabaltoslovanů. Lid s lužickou kulturou, neboli Lid popelnicových polí osídlil rozsáhlé uzemí v novodobém východním Německu – zejména kolem řek Sála a Labe – severně až k Baltskému moři – na jihu sever pozdějších Čech a Moravy a na východě až k Pripetským bažinám.

Hospodářskou základnou lidu popelnicových polí bylo zemědělství, které doplňoval chovem dobytka a rozvinitou řemeslnou výrobou. Tento lid vytvořil pozoruhodnou hospodářskou a společenskou organizaci – jejíž oporou byla četná – přírodou dobře chráněná a hradebními valy ještě uměle zpevńovaná hradiště.

Nelze vyloučit – že v případě Lidu s lužickou kulturou se vlastně jednalo o Slovany. Podle této teorie by se první Slované v pozdějších Českých zemích objevili již hluboko před stěhováním národů v pravěku.

Slované a pravěk

První polozemnice a chatrče Slovanů se v pozdějších Českých zemích začaly objevovat ještě za Markomanů. Ovšem hlavní proud Slovanů do Čech lze předpokládat až při stěhování národů, zejména druhé vlně v šestém století. Jenomže geny - například Slovanů v Čechách – pozdějších Čechů – vykazují spíše příbuznost či návaznost na národy které obývaly českou kotlinu již dávno v pravěku, dokonce v době kamenné.

Genetici zkoumali DNA Čechů a zjistili zajímavou věc. Ve snaze o přesnější poznání předků těch, kteří tvoří dnešní českou populaci vědci zjistili, že genetika Čechů je víc prehistorická než slovanská. Z biologického, či genetického hlediska jsou tedy Češi spíše předslovanskou populací – nenavazující přímo na Slovany, ani na předchozí Germány, ani na jim předcházející Kelty – ale na ještě dřívější kulturu – tzv. zvoncových pohárů z neolitu před čtyřmi tisíci lety.

Mýtický příběh o příběh o praotci Čechovi, který vyvedl svůj kmen na vrchol hory Říp a oznámil, že nedotčené okolí je novou vlastí jejich rodu se náhle může zdát jakýmsi ikonickým příběhem, který se učí na základních školách. Událost, která připomíná biblický příběh o Mojžíšovi a Izraelitech může být jen výmyslem středověkých kronikářů.

Ve skutečnosti se zdá, že první čeští osadníci zřejmě byli mladí bojovníci, kteří opustily svoje rody a nebo rodné řemeslné či zemědělské osady – a obživu jim obstarávalo plenění a drancování. Tito bojovníci nejspíš vytvářely tlupy a jako zázemí jim mohlo posloužit právě území pozdějších Českých zemí.

5. století – Germáni, Hunové a Velké stěhování národů

5. století po Kristu bylo svědkem jednoho z nejpustošivějších vpádů do Evropy z Asie. Tímto dravým národem byli Hunové – v čele s bájným Atilou.

Hunové „zlí duchové bažin“ – v 5.tém století proběhla rovněž „utajená doba ledová“

„Velké stěhování nároů“ – zde Germánů – původní Markomany, Bainoi a Kvády v pozějších Českých zemích a na Slovensku nahradili Langobardi a Naristi – ovšem tyto kmeny českou kotlinou spíše prošli, pobyli ze nanejvýš jednu generaci – ve střední Evropě se rovněž objevili „Germáni ze Skandinávie“ – Gepidi a Rugiové – v této době již ovšem v Českých zemích již stály první polozemnice Slovanů

Vpád Hunů znamenal – že se daly do pohybu národy Germánů – třeba ve Střední Evropě a v pozdějších Českých zemích se objevily dosud neznámá etnika Germánů více ze severu – Langobardi, Gepidi, Naristi... Hunové nakonec byli poraženi především Germány za přispění Římanů – přesto stěhování národů znamenalo i pád Římské říše.

Velké stěhování národů

Říše Franků v 5 století

Franský král Childerich I. (asi 440–481) z rodu Merovejců byl sice zároveň správcem římské provincie Belgia secunda se sídlem v Tournai, svou moc však posiloval na úkor slábnoucí západořímské říše, jež se roku 476 rozpadla. Není zcela jasné, zdali Frankové začali šířit svou moc do severní Galie právě pod vedením Childericha nebo až za vlády jeho syna Chlodvíka (asi 481–511), teprve Chlodvíkovy výboje však daly vzniknout franské říši. Roku 486 Chlodvík zvítězil nad Syagriem u Soissons a ovládl jeho říši, čímž postupně rozšířil svou moc nad celou severní Galií natolik, že nakonec přenesl své sídlo do Paříže. Roku 491 podnikl tažení proti Durynkům, v tomto případě však Chlodvík dospěl pouze k dočasným úspěchům. Úspěšnější byla jeho další expanze na jih. Roku 493 se oženil s burgundskou princeznou Chrodechildou. Převrat v Burgundsku a zavraždění Chrodechildiných rodičů se staly Chlodvíkovi záminkou k sérii vpádů do Burgundska, kterými si vynutil platbu tributu. Tribut mu museli platit také Vizigóti. 

Říše Franků 486

6. století – „Druhé stěhování národů“ – vpád Avarů a druhý (nejvíce početný) příchod Slovanů do střední Evropy

V 5. století se Germáni přes střední Evropu především přesouvali na území zanikající Římské říše – a v dalším – tedy 6. století se v pozdějších Českých zemích zřejmě objevili – přesněji spíše znovu či více objevili Slované – neboť jak bylo zmíněno první osady Slovanů stály již za Markomanů. Dominantním národem střední Evropy ovšem nebyli Slované – nýbrž Avaři. V 6. století nastal totiž další pustošivý vpád barbarů z Asie a tím pustošivým etnikem tentokrát byli Avaři...

Avarský kagnát

Kagan byl nejvyšším vládcem, „velkým chánem“.
Disponoval absolutní mocí, řídil vojenské výpravy, uzavíral spojenectví (např. s Byzancí) a vybíral daně od podrobených Slovanů
Nejznámějším kaganem byl Bajan I., který v 6. a na počátku 7. století konsolidoval avarskou moc v Panonii.
Avarská elita sídlila v opevněných hradištích (tzv. ringy) v oblasti Panonie a Potisí
Dvojvládí: Avaři měli originální organizaci státu, kde existoval jeden vojensko-správní vládce (kagan) a druhý duchovní, často označovaný jako jugur.
Duchovní vůdci měli na starosti rituály, šamanistické obřady, věštby a udržování tradiční víry.
Původní náboženství Avarů bylo šamanistické s prvky animismu, kde kněz/šaman posiloval legitimitu kagana.
Na konci 8. století, po porážkách od Karla Velikého, byli Avaři nuceni přijmout křesťanství, což změnilo strukturu duchovní moci.

Avarský kagnát (Chanát)

Do hvozdů křivoklátských měli Slovany vytlačit Avaři – což odpovídalo 6tému století.

Liboc slovanské obydlí – historie bydlení ABC 2/332 (1987)

haiku o soli a zlatu

přijeli kupci
přivezli zlato a sůl
je jich plný stůl

Nálezy na Slovensku z počátku osídlení kmeny Slovanů

Nejstarší artefakty nalezené na území Slovenska že soustavnější výtvarný projev dokládající přítomnost Slovanů se objevil po stabilizaci slovanského osídlení v 6. století. V období Velkomoravské říše s využitím cizích podnětů (byzantských, karolínských, otonských).

6. století - Slované v Polabí, pozdějším Polsku a Čechách

/pozdější Morava a Slovensko v 6. stol. rovněž - případně zejména - osídleny Avary/

Já jsem Slovan – a kdo ví, co to znamená?

V podobných případech je obecně velmi obtížné zabránit tomu, abychom si na minulost neaplikovali vlastní představy. A v tomto konkrétním případě je o to obtížnější, protože hlavní předmět studie – samotní Slované – má řadu podob. „Debatovalo se, zda tento termín vůbec používat, protože má dnes jiný význam než tehdy a byl v průběhu dějin interpretován velmi různě,“ říká Zuzana Hofmanová.

Genetika nám sice dává do ruky exaktní nástroj pro popis biologického původu, ale neodpovídá na otázku, kým se tito lidé cítili být nebo jakou identitu si sami utvářeli.

Slovanství a příslušnost k němu se přitom mění podle doby a místa. V Polsku byla například po druhé světové válce silně prosazována takzvaná „autochtonní teorie“, podle které předkové Slovanů žili na polském území nepřetržitě od doby bronzové. Tento výklad měl historicky ospravedlnit nárok na nová západní území a vytvořit obraz národní kontinuity.

Naopak v německém prostředí byli Slované dlouho vnímáni jako pozdější, méně vyspělí příchozí, kteří pouze osídlili prostor uvolněný germánskými kmeny – i tato interpretace byla v minulosti ideologicky zneužita.

Historické dědictví je vidět mimo jiné i v tom, jak se o výsledcích psalo v různých zemích. V Polsku, kde desítky let probíhal ostrý spor o „autochtonní teorii“, byl výsledek prezentován jako definitivní rozuzlení. „A přece migrace? Geny ukazují, že Slované přišli na polské území v 6. století,“ hlásal například titulek zpravodajského serveru Onet.pl.

Naopak v Rakousku a Německu, kde Slované nejsou vnímáni jako přímí předci většinové populace, byl objev zasazen do širšího evropského kontextu. Rakouský zpravodajský web ORF Science informoval věcným titulkem: „Slovanská migrace ve středověku změnila střední a východní Evropu“ a za zajímavé považoval skutečnost, že šlo patrně o spontánní proces, nikoliv něco „shora“ řízeného panovníky či elitami.

V českém prostředí, kde většina o příchodu Slovanů nepochybuje, média zdůrazňovala nejen to, že jde o vědecký úspěch s „českou stopou“, ale také upozorňovala na mírumilovný charakter expanze. „Slované ovládli východ Evropy mírumilovně,“ uvádí například ČT24. Nu, řekněme, že tehdejší byzantští kronikáři viděli povahu nově příchozích trochu jinak…

Na druhou stranu podobná kritika práce kolegů je do jisté míry příliš laciná: v titulku se tak mnohovrstvá událost, jakou je příchod Slovanů, dá shrnout těžko.

Díky novým objevům nyní bezpečně víme, že za šířením slovanských jazyků a kultury stál skutečný a masivní pohyb lidí. Ale právě proto se odehrával v mnoha různých podobách a variantách, o kterých bohužel víme pořád málo. A těžko se to někdy změní do té míry, aby nebyl prostor pro naši představivost, fantazii, vžité představy a předsudky.

O nově příchozích stále spoustu věcí nevíme. Například vlastně není jasné, kde se vzalo označení Slované. Sebelepší laboratorní analýzy nám například neřeknou, do jaké míry se považovali za „soukmenovce“ nebo příbuzné. A je prakticky nepředstavitelné, že by měli nějakou – byť sebevolnější – formu „slovanského státu“. Nejspíše šlo o pohyb velké řady na sobě nezávislých skupin.

Rozbor DNA ukazuje, že po genové stránce si nově příchozí byli velmi podobní. Jejich genetický profil se nejvíce podobá dnešním obyvatelům severovýchodní Evropy, jako jsou Bělorusové, Poláci, Litevci nebo Ukrajinci. Tato stopa, v odborných textech označovaná jako „baltická“ či „severovýchodoevropská“, byla v regionu před 6. stoletím přítomna jen minimálně – a pak náhle dominuje.

Vědci se pokusili tuto stopu vysledovat až k jejímu zdroji. Pomocí komplexních statistických modelů, které porovnávají genetickou podobnost napříč časem a prostorem, dospěla studie v časopise Nature k nejpravděpodobnější zdrojové oblasti této migrační vlny. Výpočty ukazují do prostoru dnešní severní Ukrajiny a jižního Běloruska.

Je důležité zdůraznit, že se jedná o model založený na dostupných datech, která nejsou úplná – takže nemůžeme mluvit o tom, že „pravlast“ Slovanů byla v tuto chvíli jasně a přesně známa.

Přesto výsledek dobře zapadá do hypotéz, s nimiž už desítky let pracují archeologové a lingvisté. Právě do této oblasti totiž mnozí z nich kladou původ nejstarší slovanské materiální kultury, známé jako „kyjevská“, a také formování praslovanštiny. Genetika tak poskytuje silný, nezávislý argument, který tyto starší teorie podporuje.

I rodiny na cestách...

Analýzy přitom neprokázaly žádný významný genderový nepoměr mezi nově příchozími a dosavadními obyvateli. Zjednodušeně řečeno, genetický příspěvek mužů a žen z migrující skupiny byl dosti vyrovnaný. To silně naznačuje, že se na cestu nevydávaly jen vojenské družiny, ale celé komunity nebo rodiny – a ne převážně muži (a patrně válečníci), jak tomu patrně bylo v některých předchozích evropských migracích.

Je tedy velmi dobře možné, že „nováčci“ v daném případě přicházeli do krajiny, kde nebyla nouze o volné místo a příležitosti. V podstatě doputovali na – do velké míry zřejmě liduprázdný – „divoký západ“ (samozřejmě z jejich pohledu).

Ale jde pouze o možnost, protože genetická a archeologická data nám bohužel přesně neřeknou, jak se věci udály. Analýzy DNA a obecně vykopávky nám nedávají například příliš dobrou představu, jak husté osídlení v té době bylo a jak přesně krajina vypadala.

Nemáme žádné sčítání lidu z té doby a genetické analýzy poskytují lepší představu o relativním zastoupení jednotlivých genů – tedy o procentech – než o celkových počtech obyvatel v dané době.

Na různých místech vše zřejmě vypadalo různě, podle konkrétní situace a rozhodnutí jejich aktérů. Slované rozhodně nebyli obecně řečeno žádní pacifisté, to je z těch několika mála dostupných písemných pramenů té době poměrně jasně (i když s nutným dovětkem, že je psali jejich protivníci).

V různých částech Evropy zřejmě vše probíhalo různě. Zatímco v Polsku či východním Německu došlo k téměř kompletní demografické výměně, na v té době zřejmě dosti hustěji osídlených oblastech, jako je Balkán či Povolží, podíl DNA původních obyvatel zůstal výrazně vyšší.

7. a 8. století – Říše Sámova a jeho nástupců

Slované využili rozmíšek mezi Avary ve sporech o nástupnictví a spojili se proti svým utlačovatelům. Vůdcem Slovanů se stal Franský kupec Sámo (+658). Povstání pro Slovany skončilo úspěšně – i když Avarský kagnát ještě nezanikl – následující etapa je nazývaná jako „slovansko – avarské období“. Téměř současně se ovšem pro Slovany objevil další nepřítel – kterým byl germánský kmen Franků a rozpínající se Francké království.

Sámova říše – zde předstřena hypotéza se správním centrem někde na Berounce

Sámova říše s centrem na západ od Prahy?

Sámova říše byl kmenový svaz Slovanů - či možná jen vojenský kmenový pakt Slovanů ve střední Evropě - zejména zaměřený proti nadvládě Avarů v letech 623/624–659 a historicky první slovanský stát střední Evropy. Pojil se s osobou franského kupce Sáma, který si získal velkou prestiž jako velitel během bojů Slovanů s Avary, ovládajícími asi dvě století střední a jihovýchodní Evropu. Teritoriální rozsah svazu slovanských kmenů není přesně jasný - v některých případech je území ovládaného Slovany připisován podobný rozsah jaký je předpokládán pro pozdější Velkou Moravu - ale je přijatelná také hypotéza - podle které by Sámova říše měla podstatně menší rozsah - se střediskem v západních Čechách - kam je podle některých hypotéz také umisťováno bájné hradiště Wogastiburg. (Bitva u Wogastisburgu proběhla v roce 631 nebo 632 mezi slovanskými kmeny Sámovy říše a franskými vojsky krále Dagoberta I. u slovanského hradiště jménem Wogastisburg. V této bitvě dosáhlo slovanské vojsko významného vítězství Sámova říše.

Sámova říše a říční loď Slovanů v 6. století

Říše Franků a Dagobert I

Germámský kmen Franků v 7. století ovládal rozsáhlá územi v pozdějším Německu a Francii, které se Frankům podařilo získat především na úkor jiných Germánských kmenů – přičemž král Dagobert (* 603 – + 639) patřil k první panovnické dynastii Francké říše – k Merovejcům. Pokus ovládnout území na východě, které obývali Slované – jednak v Polabí, jednak v pozdějších Čechách však úspěšný nebyl. Bitva u Wogastiburgu skončila porážkou Franků.

6. století a „Sámova říše“ – bitvou u Wogastiburgu 631 nebo 632 byla poražena trestní výprava Franků proti Slovanům – několik let předtím Sámo (podle některých názorů francký kupec) připravil povstání Slovanů (v pozdějších českých zemích) proti područí Avarů

Bitva u Wogastiburgu

Bitva u Wogastiburgu 631 nebo 632 podle kronik měla pro Slovany dopadnout vítězně a slovanské kmeny si uhájily ve vztahu k Frankům nezávislost.

Co vlastně následovalo po bitvě i Wogastiburgu je otázka. Podle převažujících názorů se měla Sámova říše rozpadnout. Jenže Sámova říše asi zdaleka nebyla státem. Je spíš označována jako kmenový svaz – ještě příznačnější označení by pravděpodobně bylo vojenský pakt a nelze vyloučit, že nějaká forma spojenectví mezi kmeny Slovanů vydržela i v dobách, ze kterých nejsou žádné písemné zprávy – což je zejména osmé století.

Ještě k lokalizaci „Sámovy říše“. Územní rozsah tohoto kmenového svazu či spíše paktu není znám – teorií je povícero – podle některých rozsah území přibližně odpovídá území – které později měla zajímat Velká Morava – zde je ovšem nastíněna teorie s poměrně nevelkým územním rozsahem – a to podle západní hranice pozdějších Čech – kolem Žatecka, či Křivoklátska – to znamená, že určitým zárodečným územím české státnosti nemuselo být vniřní Čechy, ale území kolem Žatecka nebo u Berounky – tedy knížectví kmene Lučanů a Sedlčanů, nebo alespoň západních sídel kmene Čechů – Pražanů. Tuto hypotézu by mohl také naznačovat křest pozdějších čtrnácti českých knížat v Řezně – neboť ze západních Čech je do Řezna blíž než z jiných částí českých zemí.

počátky Slovanů a raný středověk, Sámova říše

Sámova říše s centrem u Mikulčic?

8. století – Lucká válka, kmenová knížectví v dnešních Čechách

Historie takzvaného barbarského období před středověkem je chudá na prameny - a také chudá na jména. Například - kromě Přemyslovců (pravděpodobně až na dvě tři jména jednotlivců není znám žádný další knížecí rod - co by měl vládnou některému z dalších kmenů v Čechách - příbuzným Čechům.

kmenová knížectví v Čechách : Čechové, Pšované, Lemuzi, Lučané, Sedlčané, Chebané (Hbané), knížecí území Tuhošť, Doudlebi, Zličané, Charvátci, Charváti, Litoměřici, Děčané a Záhvozd – původně Milčané z Polabských Slovanů – a jazykově příbuzné kmeny Slovanů na Motravě: Holasici, pozdější Horáci, pozdější Hanáci, Moravané I (Moravští Slováci), Moravané Podyjští a Moravané I (Moravští Slovinci) – někdy také počítaní k Jihoslovanům

Z panovnických rodů jednotlivých kmenových knížectví jsou známi vlastně jenom Přemyslovci - z ostatních knížecích rodů nanejvýš jednotlivá jména.

Kmenová knížectví a hradiště v Čechách

slovanská hradiště v Českých zemích

Češi (Pražané)

1. Stradonice u Loun
2. Lubušín (Libín?)
3. LEVÝ HRADEC
5. Praha-Zámka
6. Praha-šárka
7. Praha-Butovice
8. Pražský hrad
9. Kralovice-Svatá Markéta
12. Tetín
13. Hostín
14. Humenská
15. Lštění

Čechové, Knížectví Čechů – 7. a 8. století – doba bájných knížat

Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít - česká knížata z rodu Přemyslovců doložena pouze v pověstech.

Hbané (Chebané)

1. Cheb

Sedličané (Sedlčané)

1. Košová
2. Tašovice
3. Sedlec

Lemuzi

1. Bílina
2. Zabrušany

Děčané (na mapě jako D)

1. Děčín

Litoměřici (Li)

1. Litoměřice

Záhvozd (teoreticky srbský, či kmene Milčanů – jednlo se však o téměř neosídlené území) Záhvozd a vývoj česko-lužické hranice – Blog iDNES.cz

Pšované (P)

1. Stará Boleslav
2. Přívory
3. Mělník (Pšov)

Charvátci

1. Hradisko - Kanina (Carnburg?)
2. Mladá Boleslav
3. Chlum

Charvátci

Charvátci – jeden z bájných českých kmenů – usazený v dolním a středním Pojizeři – vrch Kanina je někdy ztotožňován s bájným Carburgem – kde roku 805 měla být svedena bitva.

Charváti

1. Poráň
2. Hrad Klamorna
3. Hradec u Louchonice
4. Prachovské skály
5. Češov
6. Vysoké Veselí
7. Ostroměř
8. Kaly
9. Hostin Hradec
10. Kladsko
11. Vraclav
12. Chrudim
13. Čáslav - Hrádek O Čáslavi-hrádku, sjednocování Čech v 10. a 11. století – územní správa, župní zřízení, hradská soustava a vznik krajů – Blog iDNES.cz
14. Zkamenělý zámek (Starý Karlštejn)
15. Litomyšl - Benátky

Zličané

1. Ždánice
2. Doubravice
3. Přistoupím
4. Tišmice
5. Klučov
6. Radim
7. Klášterní Skalice
8. KOUŘIM O Čáslavi-hrádku a sjednocování Českého státu v 10tém a 11tém století – Blog iDNES.cz
9. Hryzely
10. Oldřiš
11. Libice

Doudlebové

Doudlebové - jeden z největších českých kmenů - o němž nejsou žádné písemné zprávy. Jsou zahaleni tajemstvím nejednoznačného původu, vzniku pojmenování i času osídlení jihu Čech. Jejich kdysi mocné hradiště Doudleby pozbylo významu se založením dnešního krajského města Českých Budějovic. Na místě hradiště stojí kostel, stále je patrná část bývalých valů.

Doudlebové

Obvykle je kmen Doudlebů je spojován s jižními Čechami – jenomže k Doudlebům je rovněž řazeno usídlení kolem budoucí Plzně. A mapka hustoty osídlení v 9tém a 10tém století naznačuje – jakoby území kolem Budějovicka a Plzeňska obývaly dvě poměrně kompaktní skupiny osídlenců – ovšem tyto dvě skupiny na jihu a západě Čech musely být od sebe odděleny zcela neosídlenou krajinou na pomezí obou krajů. Navíc je k území kmene Doudlebů řazeno i hradiště Dřevíč – které je podle jiných pramenů uváděno jako hradiště kmene Lučanů.

hradiště Bukovec

1. Bezemín
2. Obří Hrad
3. Starý Plzenec (hradiště pravděpodobně vzniklo až v 10. století a Stará Plzeň nahradila nedaleký Bukovec )
4. hradiště u Březiny
5. Bukovec (předchůdce Starého Pzence)
6. Otmičská Hora
7. Zborovy
8. Ústaleč
9. Prácheň
10. Kněží Hora
11. Hradiště u Sousedovic
13. Hrádek u Hudčic
14. Šance u Březnice
15. Kozákovice-Podhoří
16. Smošec u Písku
17. Netošice
18. Brloh
19. Branišovice
20. Doudleby
21. Svakov
22. Litoradice
23. Bechyně
24. Chýnov
25. Nalžejovské Poddhájí
26. Hradisko u Vlašimně
27. Vraník
28. Dojetřice - Sázava

Tuhošť O zemi Tuhošť s Nábských Slovanech – totem.cz

1. Stíňany
2. Hradec u Sokola
3. Tuhošť-Smolov
4. Příkopy

Lučané

1. Rubín
2. Žatec
3. DŘEVÍČ
4. Drahuš
5. Vlastislav
6. Levousi

/velkým písmem jsou vyznačena tři hlavní mocenská centra podle polské historičky Johany Sobisteiak – a to hradiště Kouřim, Levý Hradec a Dřevíč/

Žatec, hradiště kmene Lučanů patrně v 9. století ovládnuto Přemyslovci (Čs. encyklopedie)

Lucko, Lucké knížectví – jehož komunikační osou byla Ohře. Hranice mezi Luckem a franskou říší vedla Krušnými horami. Od Chomutovska směrem k Mostu a pak až K Lovosicům. Tady hraničilo jejich území s Lemúzy. Pakliže je na pověsti o Přemyslovi a Libuši zblo pravdy a Lemúz Přemysl se dynasticky oženil s Češkou Libuší, vytvořili by pak Lemúzové s Čechy kmenový stát, což nevylučuje pořád ještě jejich značnou samostatnost.

Knížectví Lučanů
1. Rubín (Wogastiburg?)
2. Žatec
3. Dřevíč
4. Drahuš
5. Vlastislav
6. Levousy
Sedličané (Sedlčané)
1.Košová
2. Tašovice
3. Sedlec

Od Lovosic (blízko nich stálo lucké hradiště Vlastislav) pak hranice vedly zřejmě směrem k Budyni (ta už ležela na českém území), a pak se stáčely dál, směrem na jihozápad, sledovaly vlastně tok Ohře až k Žatci a odtud rovnou na jih k Podbořanům, tady všude hraničilo Lucko s Čechy, a když se na jihu dotkly ty hranice řeky Mže, pokračovaly na západ, ale kam až dál na západ, o tom se lze jen dohadovat.

kmen Lučanů – jehož území se podle novodobě vypracovaných podkladů mělo členit na šest žup

Podle některých názorů území Lučanů se mělo táhnout více na jih a někde mezi Planou a Stříbrem překračovat řeku Mži. Není bez zajímavosti – že Lučané mají tři, nebo dokonce čtyři kandidáty na „hlavní“ hradiště – a to jednak samotný Žatec, dále Rubín u Podbořan – považovaný někdy za bájný Wogastuburg, dále Vlastislav poblíž Labe – a jako hradiště knížete Vlastislava je někdy uváděna i Oharka. 14. župa je někdy uváděna jako území kmene Doudlebů – navíc je zde někdy lokalizováno hradiště Dřevíč.

Sedlčané na dnešním Karlovarsku, Loketsku a Sokolovsku se zase měli nacházet pod luckou nadvládou.

V pověstech se dochovalo také jméno Luckého knížete. Měl jím být kníže Vlastislav.

české kmeny, Lucká válka

Lucká válka
Bájná bitva - Lucká válka - byla svedena za časů knížete Neklana na poli zvaném Tursko mezi Čechy a Lučany a pro Čechy skončila vítězně. Po vítězství na Turském poli kníže Neklan a jeho vojáci rychle postupovali a zabírali župu za župou. Mnohdy bořili, či poškozovali grady - nejprve Vlastislav hrad, pak jiné i pevné sídlo Vlastislavovo nad Oharkou v Lukách. Přemyslovci od této doby měli podle dostupných fakt - vládnout vlastně již čtyřem českým kmenům - což by měli být vlastní Češi, Lemuzové, Lučané, Sedlčané...

Knížectví Čechů s Knížectvím Lemuzů mělo být sjednoceno sňatkem Libuše a Přemysla Oráče - a po vyhrané Lucké válce mělo k Čechám spolu s Luckem kromě Luckého knížectví přibýt ještě Knížectví Sedlčanů.

Bájná bitva měla být svedena za časů knížete Neklana na poli zvaném Tursko mezi Čechy a Lučany a pro Čechy měla dopadnout vítězně.

Knížectví Čechů, hradiště Tetín a první doložení Přemyslovci v 9. století

Právě díky kronikáři Kosmovi měl kmen Čechů, zejména vládnoucí rod Přemyslovců v Čechách (nebo spíše latinsky Bohemii) poněkud výsadní postavení – byla zaznamenána jména – a některé příběhy – byť s nemalým zkreslením. Možná systém gradů – hradišť ve středních Čechách předznamenal sjednocování celých Čech – Bohemie s Prahou jako hlavním městem. I když pojem sjednocování je poněkud problematický – neboť při četných vojenských vpádech České kmeny vystupovaly sjednoceně již dříve – ostatně řečí kterou se tehdy v Čechách dorozumívalo byl jeden jazyk.

Tetín

Vyšehrad, Kazín, Tetín, Libušín – podle kronikáře Kosmy tato hradiště ve vniřních Čechách byla postevena již na počátku slovanského osídlení Čech pro příbuzné vládnoucího knížete. Podle dostupných pramenů zakladatelem středočeských hradišť – v tehdejším jazyce gradů – by měl být kníže Spytihněv. Jenomže jistou vojenskou roli tato hradiště měla sehrát v době kdy v Čechách vládl kníže Bořivoj – podle pramenů první doložený Přemyslovec. Je tedy pravděpodobné, že kníže Spytihněv tato hradiště pouze dobudoval.

Bořivoj je první doložený český kníže, podle slovesné tradice syn (pouze pověstech doloženého) knížete Hostivíta – ale podle jistého spekulativního názoru by kníže Bořivoj mohl být už Přemyslem Oráčem. Je zde ovšem ještě jiný výklad původu Přemyslovců. Podle antropologických studií nese Bořivoj shodné rysy s moravským knížecím rodem Mojmírovců.

kněžna Ludmila a knížata Vratislav I. a Spytihněv I.

Doba karolínská, karolínská renesance

Jistá zajímavost – „karolínská doba“ v 9. století byla bohatší než pozdější „doba otonská“ v 10. století.

mince Karel Veliký o hodnotě 1 ECU – rok 1992 – Francouzská republika

Sjednocování Evropy a Karel Veliký počátkem 9. století

Francký král zvaný Karel Veliký (* 748 – + 814) se svými vojsky úspěšně táhl Evropou. Jeho vidinou byla univerzální evropská říše pod svou vládou a s křesťanstvím jako náboženstvím, sen který se mu do značné míry vyplnil. Francký král se v Římě nechal korunovat Římským císařem a pokusil se obnovit slávů Římské říše. V Panonii byla například zdecimována Říše Avarů – čímž stopa Avarů v Evropě již končí. Začlenění území Slovanů v Čechách, na Moravě a v Polabí do ústrojí „Římské říše a království Franků“ je však jistý problém. Karel Veliký se zajisté považoval za vládce Slovanů v pozdějších Českých zemích i v Polabí. Slované však vytrvale prosazovali svou nezávislost. Franská říše se členila na hrabství – jen v problematických a konfliktních oblastech byly zřizovány pohraniční marky. Do čela pohraničních marek byl ustanovován markrabě – nebo také vojvoda, což byla hodnost na stejné úrovni jako hrabě uvnitř říše. Západně od Čech byla zřízena Česká marka a jižně pak Východní marka.

Říše Karla Velikého – kde jsou jako léna zakreslena například i Čechy, Morava nebo Polabí

Česká a Avarská marka jako pohraniční marky Imperium Romanum et Regnum Francorum

AVARSKÉ VÁLKY 792 - 830
Aby Karel Veliký zabezpečil hranice Říše Franků a východní obchodní cesty, vyjednal spojenectví s bulharským chánem Krumem a chorvatským vévodou Vojnomirem - čímž byl Avarský chanát ohrožován ze tří stran.
Avaři byli poraženi v několika fázích. První vpád proběhl za Karla Velikého v roce 791. setkal s relativně slabým odporem. V roce 796 Frankové, vedeni Karlovým synem Pipinem , zničili hlavní avarskou pevnost zvanou Avarský prstenec. Další tažení následovala v letech 796, 803, 805 a 811. Zbývající Avaři ustoupili za řeku Tisu. V průběhu těchto válek byla ustanovena pohraniční oblast Francké říše - nazývaná Avarská marka, postupně rozšířila hluboko do Panonie. Ostatně v této době se začal znovu používat pozapomenutý latinský název pro budoucí Uhry a Maďarsko - název Panonie.
Avarská marka také bývá nazývána Panonská marka - v některých pramenech se pojmenování Panonská parka užívá pro Východní bavorskou marku - budoucí Rakousko. Avaři kolem roku 820 zmizeli z politické mapy Evropy.
Postupem času přišla pro Franckou říši Karla Velikého nová hrozba - a to Chorvatsko - včele s knížetem Ludvíkem a zejména od vládců Velké Moravy.

Karel Veliký

doba Karolínská (Karel I Veliký * 742 768 spolukrál Franků, 789 Oborditů, 800 Římský císař, + 814) – potomci: Karel mladší a Ludvík Pobožný * 813 + 840 (císař) vnukové: Karel II Holý (císař) a Ludvík II Němec * 805 + 896, Karel III Tlustý * 829 + 888) – Říše Čechů Sámových nástupců 791 Češi spojenci Franků 791 válka Franků proti Avarům, 805 bitva u Cernburgu – vzpoura Čechů odvádět tribut

Bitva u Carnburgu 805

Jako důvod Karlova vpádu do prostoru Čech je uváděn výběr tributu – či poplatků. Francká vojska do Čech vpadla ze tří stran – Všerubským průsmykem přes Pošumaví, Smrčiny na Chebsku a Nakléřovský průsmyk v severních Čechách. Celkově v počtu 30 000 mužů. Bitva u Carnburgu skončila vítězstvím Franků. Je otázka – zda na tak početné manévry bylo vybírání poplatku bez nějakých územních požadavků hlavním důvodem, je otázka co se vlastně dělo po bitvě u Carnburgu.

Předpokládá se, že forma tributní závislosti byla ze strany Říše Karla Velikého uplatňována i k Polabským Slovanům.

Francká říše (Imperium Romanum et Regnum Francorum) v roce 814

843 Verdunská smlouva

Po skonu Karla Velikého byla jeho říše rozdělena na tři části – a to dokonce dvakrát. Nejprve Verdunskou smlouvou v 9. století na Západofranckou, Středofranckou a Východofranckou říši – a v 10. století Bonnskou smlouvou se ze střední části vyčlenila Itálie.

843 – 962 (Východo)Francká říše – Regnum Francorum orientalium

Verdumská smlouva 843 po skonu Karla I. Velikého rozdělila Franckou říši na tři říše, či tři království z nichž každé používalo název kmene Franků – přičemž každé toto ze tří království bylo svým nástupcem nejdůležitější.

Za právního nástupce původní jednotné říše bylo nejvýšše považována Východofrancká říše – jejíž název je také někdy uváděn bez přívlastku „Východní“ – jen Regnum Francorum. Sředofrancká říše – svým územím sice nepříliš životaschopná protáhlá „nudle“ byla zase významná – že její panovník se stal dědicem titulu Římský císař – a kontinuita císařského tituu obnoveného Karlem I Velikým roku 800 vlastně až do 1805 – kdy došlo k bitvě u Slavkova – a kdy středověký titul „římský císař“ zrušil Napoleon. A konečně Západofrancká říše ma zase význam, že nézev kmene Franků dal jméno nástupnickému státu – kterým se stala Francie.

Bonnská smlouva roku 920 znamenala zánik Středofrancké říše – respektive se z ní vydělila její jižní část – Itálie. Od tohoto data bylo území původní Francké říše třemi navazujícími státy – Západofranvkou říší, (Východo)Franckou říší a Itálii.

Východfrancou říši vlastně tvořilo pět kmenových vévodství ranně středověkých německých kmenů – Vévodství Bavorů, Alemanů neboli Švábů, Durynsko, Vévodství Franků neboli Austrasie – a pátým bylo pak Vévodstvím Sasů – které se stalo po roku 920 vůdčí zemí ve Východofrancké říši – formujícím se Německu. A Bonnskou smlouvu podepsali Západofrancký král Karel III Francouzský a Saský vévoda Jindřich I Ptáčník – nově i Východofrancký král.

Jak se z Východfrancké říše stalo Německo? Tak žádné oficiální datum, kdy se oficiálně změnil název státu není – za jisté smluvní datum je považován rok 962 kdy byl v Římě korunován Ota I. římským císařem.

Nově ustanovená Svatá říše římská byla členěná na tři království – Německé království, Italské království a Burgunké království. V čele Německého království – Regnum Teutonicorum ovšem byl Římský král (ze kterého se větčinou stával císařskou korunovací v Římě Římský císař). Samostatný titul Německý král se užíval jako vedlejší neoficiální označní pro Římského krále.

Podrobněji téma pojednáno v závěru příspěvku – v části „Římský nebo německý král?“

Časově kousek zpět... na Moravu

Morava – christianizce od roku 822

Co se týče druhé části českých zemí – Moravy – tak šíření křesťanství a vliv západu je spojeno s osobou Ludvíka Němce (* 805 – +876) – vnukem Karla Velkého – Bavorským vévodou a později prvním králem Východfrancké říše – předobrazu pozdějšího Německa. Za Ludvíka Němce Morava k západu náležela alespoň církevně – v roce 829 začala spadat země Moravanů pod jurisdukci Pasovského biskubství. Kníže Mojmír (+ 846) podporoval křesťanské misionáře a šíření křesťanství. Roku 831 přijel biskub z Pasova pokřtít knížete Mojmíra a „všechny Moravany“

Čechy – křest čtrnácti českých knížat roku 845

To by tedy znamenalo, že v Čechách tehdy vládlo 15 knížat a křest přijala drtivá většina knížat Českých kmenů – kterými měli být Hbané (Chebané), Sedličané na Loketsku, Lučané na Žatecku, Děčané, Litoměřici, Lemuzi, Pšované na Mělnicku, Charvátci, Charváti na Hradecku, Čechové se střediskem na Levém Hradci, Doudlebi poměrně málo známý kmen v řídce osídlených oblastech na jihu Čech – plus dvě oblasti označovaná jako kmenová knížectví – Tuhošť a Záhvozd.

Teorii o účasti knížat jako zástupců jednotlivých kmenů odmítla polská historička Joanna Aleksandra Sobiseiak, jelikož podle ní v Čechách existovala nejméně tři mocenská centra kolem hradišť Levý Hradec, Drahúš a Kouřim a ta spolu nemohla spolupracovat.

Podle určitých názorů se křtu v Řezně účastnili především vladykové kmene Čechů – třeba i otcové knížat Svatoslava, Herimana a možná i Spytimíra – pozdějších bojovníků v bitvě u Vltavy. V Řezně se měl vyskytnout otec či děd (někdy nazývaný Hostvítem) prvního historicky doloženého Přemyslovce – vzhledem k tomu, že dorazili téměř všichni zástupci kmene Čechů soudí Michal Lutovský.

A do třetice archeolog Pavel Šebesta zdůrazňuje, že nechal pokřtít kníže Hbanů – či Chebanů sídlících v Chebu. Po návratu z Řezna měl vládce zahájit stavbu kostela na Chebském hradišti.

A do čtvrtice – podle jistých pramenů s nemuselo jednat o knížita – ale o vladyky (respektive župany) z dvorců a tržních vsí jako středisek někdejších žup kmenových knížectví.

Čechy 849 – Bitva u záseků

Potyčky mezi Franky a Čechy pokračovaly dále. V srpnu roku 848 Češi vpadli na francké území, ale byli nuceni vyjednávat. Celý konflikt prozatímně vyvrcholil „Bitvou u záseků“ roku 849 kdy došlo k drtivé porážce franckého vojska na česko – francké hranici.

Morava Rostislavova

Christianizace Moravy tedy začala již za Mojmíra ze západu a působení latinských misionářů pokračovalo i za Rostislava. Kníže Rostislav (roku 850 vypudil kvůli roztržce latinské kněze, nicméně v christianizaci hodlal pokračovat s nemenší vervou, ale obrátit se na jiné instituce.

V roce 855 se Východofrancký král – a byl jím pořád Ludvík Němec pokusil schladit Rostislavovu vzdorovitost a zorganizoval výpravu proti Moravě. Jeho armáda dospěla až k hlavní pevnosti „Rościslav“ (alespoň tak se měla nazývat podle polských pramenů). Proti výpravě Franků však moravská vojska provedla vítězný protiútok. Po té Rostislav pronásledoval franská vojska až k hraniční řece Dunaji – a drancoval francké země i na druhém břehu.

Čechy 857

Franská vojska se nehodla smířit s porážkou v Bitvě u záseků a vpadla na území Čech. Zmíněno může být například vojenské tažení z roku 857 proti neznámému kmeni v Čechách, tažení které mělo vypudit z blíže neupřesněného „Vistrachova města“ knížete Slavitaha a přinutit ho k zaplacení tributu. Tato výprava měla zajistit obnovení poplatnosti Českých kmenů – kterou prosadil již Karel Veliký. Ovšem pravděpodobně se jednalo u jiný kmen, než kmen Čechů.

Morava – zlaté období Rostislavovo

Moravský kníže Rostislav se po roztržce s východními Franky pokusil získat podporu pro započatou christianizaci své země přímo u papeže, jeho poslové ovšem v Římě nepochodili.

Rostislav v roce 861 (nebo 862) vyslal poselstvo k Byzanskému císaři Michaelu III. Požadoval od byzanského panovníka vyslání nových kneží a biskupa, který by položil základy církevního uspořádání na Moravě. A císař vyhověl a na Moravu roku 863 Konstantina (Sv. Cyrila) a Michaela (Sv. Metoděje). Jejich poslání mělo zásadní vliv na kulturní vývoj nejen moravského státu, ale celé východní Evropy. Metoděj sloužil především tím, že vzdělával studenty a vysvěcoval slovanské kněze, kteří zahájili pastorační činnost na Moravě a sloužili mše ve staroslověnském jazyce srozumitelném pro lid. Poslání věrozvěstů přispělo k vytvoření abecedy zvané hlaholice.

Morava – stříbrné období Rostislavovo

V srpnu 864 již několikrát zmíněný Ludvík Němec se svými vojsky překročil Dunaj a napadl Moravu. Obklíčil Rostislavova vojska na hradišti Dowina (pravděpodobně Děvín). Rostislav byl přinucen uznat své vazalství vůči Východfrancké říši a umožnit návrat latinských kněží. Cyrylomedějská mise však pokračovala souběžně s latinskou.

Morava roku 870 a 871

Dva roky největších převratů a zvratů na Moravě. Sesazen byl kníže Rostislav, Morava byla okupována franskými vojsky a jako regenti sem byli dosazeni markrabata Vilém a Engilšalk – v tomto roce tedy Morava dosáhla největší závislosti na Východofrancké říši. Nicméně roku 871 nebo 872 vypuklo proti Frankům povstání a knížetem se pak stal Svatopluk, který měl původně povstání potlačit.

Morava – zlaté období Svatoplukovo

V roce 874 by uzavřen takzvaný Forchheimský mír mezi Moravským knížetem Svatoplukem (+ 894) a Ludvíkem Němcem. Na základě tohoto míru se Svatopluk zavázal vzdát hold Východofranckému králi a formálně uznat franckou svrchovanost. Nadále pokračovala christianizace Moravy, samozřejmě s přihléednutím ke Svatoplukově charakteru. Arcibiskupem na Moravě se opět stal Metoděj – Morava dosáhla maximálního územního rozsahu – s nějakou formou závislosti byli kromě Nitranska a Panonie přičleněny Vislansko, Slezsko, Čechy, Lužice, Potisí.

Svatopluk dosáhl udělení Moravy jako léna přímo od papeže – defacto tímto Morava byla uznána jako nezávislý stát – navíc v pramenech se vyskytl pro Svatopluka i titul rex, neboli král.

Ale co se mezitím dělo v Čechách? Do Čech nebylo v časech těžko propustných pomezních hvozdů v těch časech nijak blízko...

Čechy – kníže Bořivoj

Bořivoj – první historicky doložený Český kníže (mezi 852/853 – 888/890?). Jsou celkem známa Bořivojova data, ale není příliš známo kdy přesně vládl a kdy se nechal pokřtít. V poznámkách výše je ovšem naznačeno zda pocházel z Čech (tedy podle tradice jako potomek bájného knížete Hostivíta) neboť na základě antropologických výzkumů není vyloučeno že se jedná o příbuzného Mojmírovců a že byl do Čech dosazen Moravským knížetem Svatoplukem, v době, kdy Čechy připadly Velké Moravě.

Bořivojův křest

Bořivojův křest je svého druhu legendou – neboť podle pověti mu Svatopluk jako pohanovi na jisté hostině jako pohanovi přidělil ke stolu nízkou stoličku na místo běžné židle. Kdy ke křtu došlo – na to je více názorů.

Podle Josefa Turka přijal Bořivoj křest na přelomu roku 869/870 jelikož si kronikář Kosmas měl splést jméno Velkomoravského knížeta a Svatopluka zaměnil za Rostislava.

František Palacký soudil, že křest přijal v roce 874, tedy brzy po Metodějově propuštění z Franckého vězení, tento názor zastával i Josef Pekař. Podle archeologa Borkovského k Bořívojově křtu došlo před rokem 880, kdy na Svatuplokově dvoře začala převládat latinská liturgie.

Podle Dušana Třeštíka byl Bořivoj pokřten na jaře roku 883 – vycházel z toho, že Bořivojův křest byl záminkou pro vojenskou akci již dalšího Východofranckého krále (na čas i Západofrackého krále a také Římského císaře) kterým byl Karel III Tlustý (839 – 888). Jinak na vlastní Moravě mezi Svatoplukem a Karlem III od roku 873 do roku 882 trval mír.

Povstání na Moravě a Bitva u Vltavy

Roku 872 došlo na Moravě k povstání vůči přítomným Franckým vojskům a novým Moravským knížetem se stal Svatopluk. Francčtí vojácí si však porážku na Moravě vynahradili v Praze u Vltavy – kde byla svedena tuhá bitva s bojovníky z Čech a bylo zde i mnoho utonulých. Před úpnou porážkou měla Čechy zachránit bájná hradiště Kazín, Tetín, Libušín – případně další „grady“ ve středních Čechách.

Při zprávách o Bitvě u Vltavy je zmíněno i pět knížat těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav, Goriwei... což podle Františka Palackého a Dušana Třeštíka může být Bořivoj. Možná polemická poznámka k poměrně vysokému počtu knížecích titulů – pravděpodobně se nejedná o knížata, ale o vladyky.

Strojmírova vzpoura

Kolem roku 883 došlo v Čechách ke vzpouře proti Bořivojovi a vzbouřenci vyhlásili novým knížetem Strojmíra. Tato vzpoura byla založena nejen proti nové víře ale také proti závislosti na Moravě. Předpokládá se, že Strojmírovo povstání mohlo být podporováno bavorskými církevně – politickými kruhy, které považovaly Čechy za svou svéeru vlivu. Po dvou letech se Bořivojovi moc povstalců podařilo potlačit – pravděpodobně za přispění Moravského knížete Svatopluka.

Nastalo „zlaté období Bořivojovo“ kdy kníže prokazatelně založil dva kostely – jeden v Levém Hradci a pak kostel Panny Marie na pozdějším Pražském hradě. Nicméně je skutečností, že tyto první kostely v Čechách se podobaly moravským rotundám z předcyrylomedějského období – což vlastně dokládá i tehdejší příslušnost Čech k Moravě za Svatopluka. Na druhou stranu rotundy byly stavebně velmi jednoduché a na Moravě tehdy stály mnohem větší kostely – takže tyto hmotné panátky nemohou být považovány pro spojení Čech a Moravy jako důkaz zcela jednoznačný.

Období po Bořivojově skonu je uváděno jako přímá vláda Svatopluka v Čechách. Dva z Bořivojových synů se stali českými knížaty.

Spytihněv I, Vratislav II, Sv. Ludmila a Národní pouť Tetín

DNA Přemyslovců

10. století – knížectví Čechů před sjednocením Čech

Spytihněv a Vratislav

Spytihněv I (* 875 – +915) - starší syn Bořivoje, vlády se ujal po skonu Moravského knížete Svatopluka, kdy se Čechy vymanily ze závislosti na Moravě. Spytihněv pokračoval především v zakladatelské činnosti Bořivoje. Kostel Panny Marie – takto pravděpodobně první kamenný kostel v Praze nechal opevnit – a vznikající Pražský hrad si zvolil za své sídlo.

Současně došlo i ke změně zahraničně – politické orientace Čech směrem na Bavorsko.

Bořivoj I. a Vratislav L (kniha o Praze)

Kníže Vratislav I (* 875 – +921) je znám především jako otec Václava a Boleslava, ale také manžel Drahomíry – kněžny původem od polabských Stodoranů – jejíž averze ke tchýni – kněžně Ludmile vedla až k zosnování úkladné vraždy.

Nicméně i kníže Vratislav pokračoval v zakladatelské činnosti a zvelebování gradu v Praze. Vratislav je také stavebníkem baziliky Svatého Jiří – v té době největšího kostela v Praze, ovšem v původní otonské podobě. Avšak románská přestavba asi po stu letech z původní podoby baziliky do značné míry vycházela.

Přažský hrad v 10. století včetně rotundy Sv. Víta a baziliky Sv. Jiří

Vratislav I. český kníže

Bavorský vpád do Čech 922 a další bavorsko - saský vpád 929

Po Vratislavově skonu se stal knížetem starší syn Václav (907 – 829/35). A hned první rok vlády jej čekalo nemilé překvapení. Do Čech vtrhli Bavoři - původně spojenci jeho strýce - knížete Spytihněva I. Vojsko vypravil vévoda Arnulf Bavorský - zvaný Špatný. Čechy spadali církevně do Provincie Řezno - tehdejšího bavorského sídelního města - kde se měl také nacházet Klášter Sv. Jirmana - odkud pocházeli duchovní působící v Praze (v čele s mnichem Pavlem jako arciprištem) - kteří byli z Prahy na popud Drahomíry vypuzeni...

Ovšem v době Václavovy nezletilosti (předpokládá se, že v době Václavova nástupu na knížecí stolec mu bylo asi 14 let - za něj vládla - v dnešní terminologii jako regentka) jeho matka (podle jiných pramenů macecha Drahomíra ze Stodoř) - takže vojsko proti Bavorům musela vypravit ona. Kde přesně bitva probíhala se neví - předpokládá se - že Bavorský vpád proběhl "domažlickou cestou" přes Plzeň. 

Bavorsko, či Bavorské vévodství bylo i po té co roku 911 Karolínská dynastie ve východní části říše vymřela po meči poměrně významným státem utvářejícího se Německa - k Bavorům stále patřila Česká marka - kterou ustanovil Karel Veliký - nebo Východní marka (také pod názvem Avarská marka) v pozdějším Rakousku - zacílená zase proti Maďarům. Posléze však před Bavorském získalo větší vliv Vévodství Sasů v severním Německu.  

Nicméně po sedmi let se bavorský vpád opakoval - tentokrát se proti sobě již spojili věční rivalové v rámci Německa - Bavoři a Sasové. 

Sjednocování Čech za Přemyslovců a knížete Václava

Za bájných Přemyslovců - podle pověsti "Lucká válka" by vlastně měla být - pod vládou Přemyslovců sjednocena čtyři kmenová knížectví - Knížectví Čechů s Knížectvím Lemuzů sňatkem Libuše a Přemysla Oráče - a po vyhrané Lucké válce mělo k Čechám  spolu s Luckem kromě Luckého knížectví přibýt ještě Knížectví Sedlčanů.

dějiny Čech po sjednocení  O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu - období ranného středověku - Blog iDNES.cz

Čechy za knížete Václava

Kníže Václav pravděpodobně pokračoval v započatém sjednocování Čech - a to směrem na východ.

Hradiště Kouřim bylo sídlem knížete Zličanů. Podle pověsti měl Václav vyzvat Kouřimského vévodu na osobní souboj - na místo bitvy mezi vojskem Čechů a Zličanů. Vévoda Zličanů se údajně zalekl - podle pověsti měl snad spatřit nad Českým knížetem svatozář - a na místo souboje se dobrovolně za Zličany Čechům vzdal.

Jinou věcí ovšem byli zahraniční záležitosti...

Dobře střežená východní hranice říše. Vztah Němců k Polabským Slovanům nadále vymezil systém valů na Labi. Sasové v daném období příliš neusilovali podmanit si pohanské kmeny Slovanů a začlenit jejich území do Východofranské říše. Zatímco vévoda a král Jindřich měl honosná sídla z kamene – například hrad Quelidinburg – Slované sídlili stále na hradištích obehnaných palisádami. Po devítiletém příměří s Maďary – které využil k vytvoření rozsáhlých obranných opatření, Jindřich Ptáčník uspěl v roce 933 proti Maďarům, kteří byli dlouho považováni za neporazitelné. V odklonu od karolínské praxe svých předchůdců se říše po jeho smrti již nedělila, ale nástupnictví přešlo na jeho nejstaršího syna z druhého manželství Otta, zatímco starší syn Thankmar nebyl vzat v úvahu.

Quelidinburg a další hrady Jindřicha Ptáčníka pobllíž Labe

Jidřich I. Ptáčník – Heinrich der Finkler – , Heinrich der Vogler

Úsvit Lužice a Jindřich Ptáčník

Heinrich I (asi 876 ; † 2. července 936 v Falc Memleben ) po otci z rodu  Liudolfinger byl Vévoda Saska od 912 a Východofrancký král z  od 919 do 936 . Přízvisko Vogler je doložena až od 12. století. Heinrich, s přízvizkem  „ Ptáčník “ (Auceps, Vogler), měl značnou zálibu v lovu - například dravých ptáků   a také  v turnajích, je také považován za zakládajícího pořadatele turnajů v prostředí Teutscher Nation.

val proti Slovanům na Labi

střední Evropa na začátku 10. stol. – mapa

Chronicle of Hájek z Libochan(1541) uvádí, že Heinrichova dcera Helena byla unesena do Čech s nežádoucm milencem  a se kterým v Čechách žila roky v osamění. Saský vévoda a Východofrancký král Jindřich měl nezvěstnou dceru a náhodou ji objevit během cesty přes Čechy Když se Heinrich ztratil svým druhům  na lovu, zastavil se u jednoho hradu a zde zcela neočekávaně  našel svou dceru. Když později vypravil do Čech vojsko proti knížeti Václavovi - mimo jiné vyzval dceru k návratu., Dcera Helena nejprve prohlásila, že chce  raději zemřít se svým milencem, ale posléze se s otcem ovšem smířila..

Jindřich Ptáčník měl řadu nepřátel jak v říši - tak vně. K těm vnějším patřili zejména Maďaři - kteří si zajistili pozice na nově vydobytých územích ve střední Evropě a pak Slované. Z bezprostředních sousedů říše nastal jistý rozdíl mezi Čechy a Polabskými Slovany - čili pozdějšími Lužickými Srby.

Uherské útoky v Polabí

Maďaři nad to útočili na sever – až do středního Polabí hluboko na západě – kam pronili nejspíš úvaly kolem řeky Moravy a přes Moravskou bránu.

S Maďary sváděl boje také Saský vévoda Jindřich Ptáčník - vlastně celá fortifikace na Labi byla zacílena jednak proti Maďarům - jednak proti Slovanům.

Když na počátku 10. století Východofranskou říší otřásly opakované maďarské nájezdy a celková nesoudržnost pozdní - již rozdělené karolínské říše, podařilo se Heinrichovi prostřednictvím sňatků z rozumu  vytvořit si  pevné postavení v Sasku. Využil skutečnost, že šlechtické spory mezi mocnými šlechtickými rodinami o nadvládu v jednotlivých kmenových oblastech Východofranské říše vedly k založení regionálních středních mocností, pozdějších vévodství . Na rozdíl od svého předchůdce Konrada I. Jako východofranský král se Heinrich již nepokoušel ovládnout celou říši. Spíše upevnil svou vládu nad východofranskými vévody, prostřednictvím přátelských spojenectví a nepřímého výkonu  panovnické moci mimo zavedené, přímo ovládané územní struktury.

doba otonská L.P. 907

první německá kolonizace Lužice

Vztah Slovanů k Sasům byl charakterizován vzájemnou pomstou a nájezdy.

Roku 921 saská vojska nastoupila proti Milčanům – Jindřich Ptáčník založil hrad Míšeň.

Slované reagovali na bojové útoky Sasů odvetným úderem útokem na hrad Walsleben a pobitím všech obyvatel hradu. Odvetné válečné tažení proti Slovanům vedlo 4. září 929 v Lenzenu pod vedením saských hrabat Bernharda a Thietmara k  výrazné porážce vojska kmene  Redarianů.

Rozhodné vítězství nad Slovany v bitvě u Lenzenu v roce 929 mělo dozvuk i v českých dějinách. Český kníže Vjenceslav I. Při ohržení saským vojskem přistoupil raději ke kapitulaci a poplatkům za příměří.

Pražský hrad v 10. století – v době otonské

Pražský hrad - sídlo knížete Václava jak se postupně vyvíjel v 10. století..

Hlavním Jindřichovým problémem ovšem byli Maďaři. 

Dobře střežená východní hranice říše
------------------------------------------

Vztah k Polabským Slovanům  nadále vymezil systém valů na Labi.

Obranu sasko-durynské východní hranice měl zajistit systém valů na Labi. Sasové už po jistou dobu příliš neusilovali podmanit si pohanské kmeny Slovanů a začlenit jejich území do východofranské říše a vlasně ni přijmout křesťanství.

Zatímco vévoda a král Jindřich měl honosná sídla z kamene - například hrad  Quelidinburg - Slované sídlili stále na hradištích obehnanými palisádami.

Vítězství nad Maďary
 
Po devítiletém příměří s Maďary, které použil k vytvoření rozsáhlých obranných opatření, uspěl v roce 933 proti Maďarům, které byly dlouho považovány za neporazitelné.

Na východ od Labe byla z popudu Jindřicha Ptáčníka ustanovena Severní marka proti Pobaltským Slovanům, Východní marka proti Polabským Slovanům na sředním Labi (tedy proti Stodoranům a Ratarům), dále Lužická marka v pozdější Dolní Lužici a v poněkud jižněji Míšeňská marka se střediskem v Míšní jako pohraniční území na ochranu Regnum Francorum (orientalis) proti Milčanům v pozdější Horní Lužici.

O tradici svatého Václava

Rudolf Medek pod pseudonymem Jan Borovský Svět v obrazech 15. 3. 1939

Mnoho, velmi mnoho se mluví a píše v poslední doběo tradici svatováclavské. Tak například spisovatel Rudolf Medek, který patří k vedoucím literárním představitelům druhé republiky zdůraznil ve vánoční úvaze nutnost k návratu k tradici svatého Václava – nejen národní, ale i zahraničně politické. Mnoho se tedy vzývá jméno Václavovo – ale dosud nebylo dostatečně jasně řečeno, jak třeba této svatováclavské tradici rozumět. Nejhorlivější zastánci této tradice staví velmi resolutně svatého Václava proti Husovi, žádají odklon od Husitského ducha – nezapomnělijsme dosud, že nejvíce ze všeho nám německé novinypřed Mnichovem zazlívaly právě husitského ducha a husitskou bojovnost. Žádají příklon k svatému Václavu především proto, že na rozdíl od husitského potírání dovedl prý nalézti dobrý – t. zv. realistický poměrk Německé říši.

Praví se – že Václav dohodou s Německou říší zachránil život národa, zachránil nás od osudu Polabských Slovanů, jejichž svébytnost byla Němci zničena. Co je pravdy na tomto tvrzení – a kde je skutečná svatováclavská tradice?

O skutečné, historické postavě svatého Václava, který vládl Čechům ve dvacátých letech desátého století víme velmi málo. Žádná listina nepřináší o něm přímého svědectví a pečlivým rozborem svědectví vedlejších lze zjistit jen málo vnějších dat o jeho životě. Byl nedospělý po smrti otcověa poručnické vlády se ujala jeho matka Drahomíra.

Když se ujal vlády kolem roku 924 byl šestnáctiletý až osmnáctiletý.

Roku 929 padl rukou vrahů, které najal jeho bratr Boleslav.

Kronikář praví – že pokud Václav žil, byl císaři věrný a prospěšný.

Všechny zprávy se shodují v tom, že kníže Václav byl velmi vzdělaný, a že byl zanícený křesťan. Je patrně přehnaná zpráva staroslověnské legendy, že znal řecky a že byl vzdělán v modloslužebných knihách slovanských – vždyť byl tak mladý. Ale patrně přeci jen uměl latinsky jako dobrý křesťan tehdejší doby – neboť tehdy již byla latinská škola při kostele v Budči.

V té době se sváděl na Českém území boj mezi západním a východním křesťanstvím. Křesťanství – to byla ve středověku jediná forma civilisace,jediná forma myšlení. Byl to svár mezi Byzancí a Římem.

Víme také o velké výpravě – kterou německý (vlastně tehdy ještě východofrancký) král Jindřich Ptáčník (i on byl před Mnichovem oslavován německou propagandou) asi podnikl proti vzpurnému českému knížeti. Kníže se podrobil – nevíme zda-li tehdy Praha kapitulovala po boji – či bez boje, po tomto podrobení byla obnovena lenní závislost Čech na říši. Faktická poznámka – de iure by se mělo jednat spíš o tributní závislost – podle jiných pramenů lenní závislost na říši přijal až zimní kníže Vladivoj v roce 1002. Co se týče tributních poplatků – prameny uvádí, že se český kníže tehdy zavázal k roční dani 500 hřiven stříbra a 120 volů.

Kníže Václav se podrobil – ať už z jakýkoliv důvodů - patrně bez bojeněmeckému vládci.

Není ovšem vyloučeno – že výše zmíněnou vojenskou výpravuvypravil Jindřich Ptáčník až proti nástupci svatého Václava knížeti Boleslavovi I. Ukrutnému.

Oba nastupující Boleslavové – I. i II. tím, že sjednotili české kmeny v pevnější svazek státní – dovedli odolati tlaku německého panovníka kterému tehdy podlehli Slované polabští

- včetně Slovanů v Lužici.

Kníže Václav – ať už oprávněně – či neoprávněně získal punc jakési smířlivosti.

Možná překvapí – že zpočátku byl mnohem více uctíván v Němcích, než v Čechách. Tam – kolem roku 970 byl svatý Václav vyhlášen za světce. Zpočátku byl také brán mnohem více jako německý světec, než jako Čech.

Svatá říše římská a první kolonizace Lužice

Německé vojsko - povzbuzené vítězství nad Maďary mohlo nyní zacílit na východ od Labe na území Polabských Slovanů. Německá kolonizace - zhruba od poloviny desátého století  měla podobu vojenských táborů a misijních stanic. A posléze byla ustanovována první biskupství - dá se řící o desetiletí dříve než Praze. 

Tato - první německá kolonizace Lužice však spíše než záležitostí krále Jindřicha záležitostí jeho syna císaře Oty prvního - kterým počíná být datována Svatá říše římská.

Ota I. Veliký – narozen 912, Saský vévoda, Východofrancký král (korunovace 936 Cáchy), Římský císař (955 Řím), roku 955 vítězství nad Maďary v bitvě na Lechu, vítězství nad Polabskými Slovany téhož roku v bitvě na Regnici, sídlil v Magdeburku, skonal 973 za vysokých horeček...

Oto I. Veliký

V odklonu od karolínské praxe svých předchůdců se říše po jeho smrti již dále nedělila, a nástupnictví  přešlo na jeho nejstaršího syna z druhého manželství Otta , zatímco starší syn Thankmar nebyl vzat v úvahu.

Pražský hrad v době Otonské...

Otto I a doba otonská

Císař římský a Německý /Teutscher/král Ota I, místní vládcové a Lužice

První král saské dynastie Jindřicha I. Ptáčníka a  jeho syn a nástupce Ota I. v  německém prostředí byli vyzdvihováni jako symbol německých bojových cností - v mimoněmeckém prostředí byli naopak ZATRACOVÁNI. 

V tomto smyslu je ještě vyhroceněji byli hodnoceni  lokální vládcové - markrabata Hermanna Billunga a Gera.

Zvláštně pak Markrabě Gero je hodnocen jako velmi osoba zavrženíhodná, neštítí se všemožných úkladů - poměrně známým je pak pozvání slovanských velmožů na hostinu na svůj hrad (jak je alespoň  v pozdější literatuře nazýváno Geronovo sídlo). Nicméně velmožové se hostiny nedočkali, papírové stěny se začaly protrhávat a z hradu již živi nevyvázli...

Markrabě Gero (cca 900–965) byl mocný saský šlechtic a správce rozsáhlé východní marky (Gerova marka) za vlády Oty I. Proslul brutálními metodami při podrobování polabských Slovanů, včetně zrádného úkladu proti 30ti slovanským knížatům na své hostině roku 939.

Boje s Polabskými Slovany probíhaly zejméma v letech 928–955 a zaměřeny byly zejména proti Stodoranům a Ratarům.

Markrabě Gero se jako záporný románový hrdina ovšem také objevuje v knize Čarodějův učeň, kde však hlavní dějová linie probíhá o sedm set let později... 

Čarodějův učeň a markrabě Gero

Otfried Preußl vydal román - známý také podle jména hlavního hrdiny "Krabat" v roce 1976 a psal jej deset let. Děj se odehrává v období baroka - po přelomu 17. a 18. století - v odobí Velké Severní války mezi Švédskem a dalšími baltskými zeměněmi jako je Rusko, Dánsko, Hanoversko - ale také například Sasko - již méně do konfliktu měla zasáhnout Polsko - Litevská unie. Válka skončila podpisem míru Nystad 1721, v jehož  důsledku čehož vzrostl význam Ruska a Švédsko ztratilo status evropské mocnosti. 

Místem děje románu Čarodějův učeň je  obilní mlýn nepřílišného významu poblíž Schwarzkollmu (Čorny Kholmc) v Horní Lužici. 

Hlavní postavou románu je Krabat – sirotek, který pod vlivem podivných vstoupí do učení ve výše zmíněném mlýně.  V nechvalně známém mlýně poblíž Schwarzkollmu (Čorny Kholmc) v Horní Lužici. Román je ovšem alegorií dobra a zla - a odkazuje na dávnou minulost do 10. století - kdy mezi Polabskými Skovany neblaze proslul již zmíněný markrabě Gero. 

Vlastně chlapec Krabat vstoupí do učení k mlynáři nápadně se podobajícímu markaběti Gerovi. 
V mlýně melou obilí zakletí havrani
voda mele jenom kolem
slámu mlátí dřina s potem...

(něco jako zkrácený exktrat z románu) 

Předloho lidového a také románového hrdiny jménem Krabat se měl stát chorvatský šlechtic Janko Šajatovič. 

Geronův hrad – fikce

Poloha hradu markraběte Gera ovšem v knize Čarodějův učeň není nijak blíže specifikována, ovšem děj románu jakoby se odehrával v Lužici – zarímco Gerova marka se rozprostírala v pozdějším Braniborsku.

2. německá kolonizace Lužice

Gerova marka: marktabě Gero spravoval obrovské území (tzv. Marca Geronis), které se po jeho skonu v roce 965 rozdělilo na menší marky. Jižněji pak pokračivalo kolonizační úsilí Němců v rámci již zde konstituovaných územních celků Lužická a Míšeňská marka – ovšem v již pro nově ustanovenou německou Římskou říši.

Německá kolonizace Lužice a dalších slovanských území na východ od Labe se však neměla být zas tak trvalou záležitostí - neboť v předposledním desetiletí propuklo povstání Slovanů - část území - zejména na severu se vymanilo z německého područí - z východu do Lužice začali pronikat Poláci - do Míšeňska v období Boleslavů zase Češi - takže německá kolonizace Lužice mohla v násedujícím století začít nanovo.

V Polsku se stal knížetem Boleslav Chrabrý 992 – 1025, králem Polska 1025 – a v letech 1002 – 1005 i markrabětem Lužice a Míšeňska a kolem milénia se pokusil vytvořit něco jako říší západních Slovanů.

V XI. století tedy německá kolonizace Lužice začít nanovo.

II. německá kolonizace Lužice – Blog iDNES.c

Římský nebo německý král?

Titul rex Romanorum se objevil již v pozdním otonském období, posílený v době císaře Jindřicha II., na počátku 11. století.  Následná salijská dynastie ji vědomě a intenzivně používala k ilustraci svého nároku na římskou císařskou důstojnost. To bylo v kontrastu s titulem rex Teutonicorum (Král Němců) nebo rex Teutonicus (Německý král), který byl používán papeži částečně s pohrdavým záměrem, který nebyl oficiálně používán ve středověku (viz také Regnum Teutonicum). Král byl nejvyšším feudálním pánem v říši, ale ne absolutním vládcem, ale spíše závislým na spolupráci se světskými a duchovními velikány. V této souvislosti bylo ústředním úkolem zachování spravedlnosti a míru. Vzhledem k tomu, že královská hodnost byla také spojena s posvátným nárokem, titul rex Romanorum se stal běžným titulem během sporu o investituru s papežem. Titul rex Romanorum byl následně používán ve středověku ve všech oficiálních dokumentech královské rodiny.

Rozhodující změna přišla od Zlaté buly z roku 1356, zákoníku, který postavil ústavní pořádek Staré říše na nový základ. Bula potvrdila rozhodnutí Lázeňského sdružení Rhens, podle kterého pouze sedm kurfiřtů mělo právo zvolit si krále a římský král, kterého si zvolili, již nepotřeboval papežský souhlas. Volba krále tak byla oddělena od souhlasu papeže a novému králi byla udělena plná mocenská práva. Býk také určil složení sboru volitelů, způsoby voleb a místa voleb a korunovace. Do té doby nebyla tato možnost jasně definována. Většina královských voleb od roku 1147 se konala ve Frankfurtu nad Mohanem. Tradičním místem korunovace byly naopak Cáchy, které se těšily zvláštní pověsti jako bývalá císařská rezidence Karla Velikého. Obě místa byla potvrzena ve Zlaté bule jako stálá volební a korunovační města. Od roku 1562 až do konce Staré říše se však volby i korunovace obvykle konaly pouze ve Frankfurtu nad Mohanem.

V pozdním středověku se rex Romanorum stal obvyklým titulem pro zvolené krále, kteří ještě nebyli korunováni císařem. V raném novověku byl Maxmilián I. prvním, kdo se v roce 1508 s papežským svolením prohlásil za "vyvoleného římského císaře" (clementia electus). Se souhlasem Julia II. bylo císaři a jeho nástupcům od roku 1508 dovoleno používat titul "vyvolený císař" a "král v Germánii" i bez korunovace v Římě. Od Maxmiliána se v Římě nekonala císařská korunovace a od jeho vnuka Karla V. již papežem.

Jméno římský král zůstalo až do konce říše, ale následně se stalo jakýmsi titulem korunního prince. Byla udělena určenému nástupci císaře, pokud byl zvolen (jak se stalo pravidlem) během svého života a korunován králem. Prvním příkladem byl Ferdinand I., který byl držitelem titulu od roku 1531 (dlouho před abdikací Karla V.), protože vedl vládní záležitosti v říši a dědičných zemích kvůli trvalé nepřítomnosti císaře.

Rex v Germanii nebo Rex Germaniae
S Maxmiliánem I. si Rex našel cestu do císařského titulu v Germánii ("Král v Germánii", tj. "Král v německých zemích" nebo "Král v Německu"). Jeho název byl:
"My Maxmilián z Gots genaden erwelter Romischer kayser, po celou dobu merer říše, v Germánii hladu, Dalmácii, Chorvatsku atd. kunig [...]" 
Titul krále se stále více stával v německých zemích císařským titulem Říma a ke konci říše byl titul pouze Romanorum Imperator, Germaniae Rex ("Císař Římanů, král Germánie"). Josef II. například [prostřední] název:
"My Josef Zweyte z Boží milosti jsme vyvolili Romana Keysera, vždy násobky říše, krále v Germánii, do Jeruzaléma, Uher, Böheimu, [...]" 
Titul byl také součástí Velkého titulu rakouského císaře. František II. od roku 1804 se nazývala:
"My, František Druhý, římský císař vyvolený z milosti Boží, vždy několik z říše, dědičný císař Rakouský, král Germánský, Jeruzalémský, Uherský, Böheim, (...)" 

Německé království
Německé království (latinsky regnum Teutonicum, regnum Alamanie či regnum Teutonicorum, tj. doslova „království Němců“), byl středověký státní útvar existující pouze v rámci Svaté říše římské jako její jádro, postupem doby v důsledku fragmentace říše jí tvořil čím dál tím formálněji.
Východofranská říše (Ostfrankenreich) vznikla na základě Verdunské smlouvy v roce 843 a vládla v ní dynastie Karlovců až do roku 911. Poté se královský titul získával volbou. Prvními voliteli (kurfiřty) byli vládci kmenových knížectví, kteří obyčejně volili krále ze svého středu. Po roce 962, kdy byl Ota I. Veliký korunován císařem, se království stalo základem Svaté říše římské, která zahrnovala také Italské království (po roce 951) - ovšem označované spíše jako "říšská Itálie", České knížectví, později České království (k říši od roku 1002 nebo 1004 - ovšem podle výkladů dobového práva se nemuselo jednat o přímou součást říše - ale o její léno) a  déle ke Svaté říši římské náleželo i Burgundské království (po roce 1032) - čímž Svatá říše římská získala univerzální, evropský charakter, nebo alespoň jeho zdání.

Termín rex teutonicorum (král Němců) byl poprvé použit za vlády papeže Řehoře VII. během boje o investituru na konci 11. století, pravděpodobně jako nástroj polemiky proti císaři Jindřichu IV. Ve 12. století, pro zdůraznění nadnárodního charakteru jejich vlády, císaři začali používat titul rex Romanorum (král Římanů).

Německé království formálně a definitivně zaniklo v roce 1806 se zánikem Svaté říše římské.

Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“).Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.
Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid (zároveň dcera burgundského krále), čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.

převzaté příspěvky 

Jak se žilo za knížete Václava

Jak žil kníže Václav
Zatímco kníže Václav obýval knížecí dvůr, který ležel v prostorách opevněného hradiště, ostatní lidé žili v jednoduchých dřevěných stavbách. Struktura a obsah obydlí se však tolik nelišil. I knížecí palác představovala v těch dobách pouze dřevěná, nejspíše srubová stavba, která mohla mít více místností a byla lépe vybavená nábytkem a kožešinami.

Středověké 1+0
Slované, kteří naše území osídlili, byli podle archeologa Petera Mila schopní stavitelé, ale když došlo na obytné domy, spokojili se s málem. Průměrný dům v českých zemích měl jen dvanáct metrů čtverečních, byl částečně zapuštěný do země a tvořila ho jediná místnost. Oproti tehdejším „západním standardům“ měl ale jednu velkou výhodu: rodina tu nesdílela životní prostor s hospodářskými zvířaty.

Slovanské minidomy
Co všechno se do jedné obytné místnosti o zhruba 12 metrech čtverečních vešlo? Skoro nic. Z toho důvodu byly pece, sýpky či sklady potravin umístěné v těsné blízkosti obydlí. Vařilo a peklo se venku, spíž a lednice stály opodál domu… býval to v zemi vyhloubený prostor. Vyvstává otázka, proč Slované budovali tak malé domy, když evidentně nebyli neschopní stavitelé. Podle Mila dávali přednost miniaturním domkům kvůli tomu, že se daly snadno vytopit, což se v tehdejších silnějších mrazech rozhodně hodilo.

Priority našich předků
Život našich předků měl také jiné priority, které se v jejich způsobu života výrazně odrazily. Nepotřebovali samostatnou ložnici, naopak museli vybudovat dostatek sýpek a skladů pro uchovávání potravin. Jejich život se točil kolem zemědělství. Obce musely zásobovat samy sebe. Na to, jaký je zrovna rok, se moc nehledělo a podstatná podle historičky Lydie Petráňové byla orientace podle ročních dob a fází měsíce. Vše souviselo s obděláváním půdy a sklizní.

Metropole o tisícovce obyvatel
Velká města ještě neexistovala a i ty obce, které byly považovány za centra, by dneska nepřesahovaly velikost vesnice. Většina lidí žila celý život na jednom místě, v obci, kterou sdílelo jen pár rodin a jejíž počet obyvatel se pohyboval v řádu desítek. Domů tu stávalo mezi sedmi a deseti. Tahle fáze osidlování, kdy v krajině rostly malé vesničky, byla dokončena až v osmém století.

Opravdová mocenská centra měla přes tisíc obyvatel, byla obehnána obrannými valy a palisádami. Stávaly tu také církevní stavby. Většinou se jednalo o rotundy s jednou a více apsidami, ale našly se tu i třílodní baziliky. Svatostánky byly vybudované z kamene jako jedny z mála staveb. Podobně na tom byl palác. Například v Mikulčicích, které byly centrem Velké Moravy, stál knížecí palác, který ale svou velikostí odpovídal dnešnímu rodinnému domu.

Hrady ještě nestály
Středověk máme spojený s hrady, jejichž věže doplňují panorama české krajiny. Když žil svatý Václav, hrady v českých zemích ještě nikdo nestavěl. V západní Evropě je už znali, na naše území ale tenhle typ opevněné stavby z kamene dorazil až ve 12. století, tedy dvě stě let po světcově smrti. Předchůdci hradů byla hradiště. K majestátnosti kamenných pevností měla daleko, jednalo se o několik domů s pozemky, které byly obehnané palisádou s bránou chráněnou dřevěnými věžemi.

Hrdý původ Českého státu? Dva důkazy o tom, že do své velikosti vyrostl ve skutečnosti díky trhu s otroky

Hrdý původ Českého státu? 2 důkazy o tom, že ve skutečnosti vyrostl do své velikosti díky trhu s otroky (msn.com)

Hrdý původ Českého státu? Ve skutečnosti vyrostl do své velikosti díky trhu s otroky. Český stát ve středověku skutečně prošel složitým vývojem, který zahrnoval obchod s otroky a politické intriky.

Kníže Václav I. byl známý pro svou křesťanskou zbožnost a charitativní činy, což mu nakonec vyneslo postavení svatého a patrona české země. Po jeho zavraždění v roce 935 se jeho bratr Boleslav I. dostal k moci. Boleslav byl odlišným vůdcem než jeho bratr a měl mnohem větší ambice.

Boleslav I. skutečně expandoval své území a snažil se sjednotit české země pod vládou Přemyslovců. Toto úsilí zahrnovalo i dobytí a sjednocení různých malých knížectví v České kotlině. Současně vedl dlouhou válku s německým králem Otem I., který požadoval platby od Boleslava I. za jeho české území. Tato válka byla finančně náročná a zatížila českou ekonomiku.

Praha jako centrum otrokářů
Aby získal další prostředky na udržování své družiny a vojska, začal se Boleslav I. zapojovat do obchodu s otroky. Získával pohanské zajatce při výbojích směrem na severovýchod do Slezska, Malopolska, Krakovska, Haliče a až k hranicím Kyjevské Rusi. Tyto zajatce následně nabízel na tržišti pod Pražským hradem.

Stahovali se sem proto mimo jiné i arabští obchodníci z Kordóbského chalífátu a židovští obchodníci zvaní Radanité. Otroci a další zboží, které byly součástí obchodu, se přepravovaly hlavně na východ směrem do Karpatské kotliny a dále do Byzance, případně po Hedvábné stezce až do Číny. Tato obchodní cesta hrála důležitou roli v historii obchodu mezi Evropou a východními civilizacemi.