Úsvit Lužice, Jindřich Ptáčník a kníže Václav

Malá výprava do desátého století  - na území  Čech a dnešního Německa na výhod od Labe. Předtím však stručný přehled ranných dějin Slovanů v pozdějších Českých zemích, ještě předtím i pravěk.

OBSAH
VENETOVÉ a nástin ranných dějin Slovanů v Českých zemích a Polabí
Bavorský vpád do Čech 922 a další bavorsko - saský vpád 929
Sjednocování Čech za Přemyslovců a knížete Václava?
ÚSVIT LUŽICE A JINDŘICH PTÁČNÍK
NĚMCI, POLABŠTÍ SLOVANÉ (SRBOVÉ) A ČEŠI
VÍTĚZSTVÍ NAD MAĎARY
SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ A PRVNÍ KOLONIZACE LUŽICE
Otto I a doba otonská
Otfried Preußl: Čarodějův učeň
Římský nebo německý král

... a převzaté příspěvky 
JAK SE ŽILO ZA KNÍŽETE VÁCLAVA
HRDÝ PŮVOD ČESKÉHO STÁTU? DVA DŮKAZY O TOM, ŽE DO SVÉ VELKOSTI VYROSTL VE SKUTEČNOSTI DÍKY TRHU S OTROKY

rozcestník ranný středověk a Přemyslovci

Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav (tento příspěvek)

Malá lužickosrbská mluvnice (příběh z Lužice 9 a 10) - Blog iDNES.cz

O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu - období ranného středověku - Blog iDNES.cz

Vývoj Česko – Lužické hranice - Blog iDNES.cz

pomezí Čech, Moravy a Rakous Úzkokolejkou do České Kanady, likérka Mariazell a Vídeň - rozcestník Rakousko a dráhy - Blog iDNES.cz

odkazy vně

https://www.youtube.com/watch?v=wTvUYbitzJU

VENETOVÉ či VENETI, WENDOVÉ a nástin ranných dějin Slovanů v Českých zemích a v Polabí

Na severu Čech, na samém okraji Frýdlantského výběžku – nyní obklopena územím Polska leží ves Srbská. Název vsi je sice novodobý, nicméně pojmenování Srbská obsahuje ohlas na dřívější pojmenování Wünschendorf (pojmenování později modifikované na Windischdorf). Tento německý název zase odkazoval na typicky německé pojmenování pro Slovany – „Wenden“ – a to zejména Slovany Polabské (tedy i Lužické Srby), ale také například Korutanské Slovany – tedy vpodstatě Slovince. Sami etničtí Slované se však s pojmenováním Veneti či Vendové neztotožňovali – mělo pro ně hanlivý, nevraživý přízvuk.

Dlužno podotknout, že toto pojmenování „Venetové“ se rovněž používá i pro jiné národy či kmeny – národy Slovanům etnicky poměrně vzdálené – jako jsou, či byli například Keltové v Bretani, Venetové v Itálii – či v Lotyšsku.

Srbská pod Smrkem (Windishdorf) – Lipový dvůr (Lindenhof)

O Polabských Slovanech či Srbech – podobně jako o Slovanech v Českých zemích je v takzvaného barbarského období mezi starověkem a ranným středověkem nemnoho písemných zpráv. A tyto ojedinělé zprávy souvisí zpravidla s lomozem bitev. A první takovou bitvou zaznamenanou kronikami kdy je zmíněno území pozdějších Českých zemích je Bitva u Wogastiburgu.

Příchod Slovanů do Českých zemí a Střední Evropy

Co se týče 4. století po Kristu byla na spadnutí jistá přelomová událost, které se říkalo stěhování národů. Tehdejší Evropa byla ve srovnání s dneškem téměř pustinou, lesnatým krajem s ostrůvky civilizace. Národy byly nepočetné s roztroušenými osadami. Doba stěhování národů musela být zlá ... plná ničení a běd. Avšak byla skoro selankou – srovnáme-li kolik zkázy a mrtvých dokázalo nahromadit později vzdělané a osvícené dvacáté století.

Slované a pravěk

První polozemnice a chatrče Slovanů se v pozdějších Českých zemích začaly objevovat ještě za Markomanů. Ovšem hlavní proud Slovanů do Čech lze předpokládat až při stěhování národů, zejména druhé vlně v šestém století. Jenomže geny - například Slovanů v Čechách – pozdějších Čechů – vykazují spíše příbuznost či návaznost na národy které obývaly českou kotlinu již dávno v pravěku, dokonce v době kamenné.

Genetici zkoumali DNA Čechů a zjistili zajímavou věc. Ve snaze o přesnější poznání předků těch, kteří tvoří dnešní českou populaci vědci zjistili, že genetika Čechů je víc prehistorická než slovanská. Z biologického, či genetického hlediska jsou tedy Češi spíše předslovanskou populací – nenavazující přímo na Slovany, ani na předchozí Germány, ani na jim předcházející Kelty – ale na ještě dřívější kulturu – tzv. zvoncových pohárů z neolitu před čtyřmi tisíci lety.

Mýtický příběh o příběh o praotci Čechovi, který vyvedl svůj kmen na vrchol hory Říp a oznámil, že nedotčené okolí je novou vlastí jejich rodu se náhle může zdát jakýmsi ikonickým příběhem, který se učí na základních školách. Událost, která připomíná biblický příběh o Mojžíšovi a Izraelitech může být jen výmyslem středověkých kronikářů.

Ve skutečnosti se zdá, že první čeští osadníci zřejmě byli mladí bojovníci, kteří opustily svoje rody a nebo rodné řemeslné či zemědělské osady – a obživu jim obstarávalo plenění a drancování. Tito bojovníci nejspíš vytvářely tlupy a jako zázemí jim mohlo posloužit právě území pozdějších Českých zemí.

5. století – Germáni, Hunové a Velké stěhování národů

5. století po Kristu bylo svědkem jednoho z nejpustošivějších vpádů do Evropy z Asie. Tímto dravým národem byli Hunové – v čele s bájným Atilou.

Hunové „zlí duchové bažin“ – v 5.tém století proběhla rovněž „utajená doba ledová“

„Velké stěhování nároů“ – zde Germánů – původní Markomany, Bainoi a Kvády v pozějších Českých zemích a na Slovensku nahradili Langobardi a Naristi – ovšem tyto kmeny českou kotlinou spíše prošli, pobyli ze nanejvýš jednu generaci – ve střední Evropě se rovněž objevili „Germáni ze Skandinávie“ – Gepidi a Rugiové – v této době již ovšem v Českých zemích již stály první polozemnice Slovanů

Vpád Hunů znamenal – že se daly do pohybu národy Germánů – třeba ve Střední Evropě a v pozdějších Českých zemích se objevily dosud neznámá etnika Germánů více ze severu – Langobardi, Gepidi, Naristi... Hunové nakonec byli poraženi především Germány za přispění Římanů – přesto stěhování národů znamenalo i pád Římské říše.

Velké stěhování národů

6. století – „Druhé stěhování národů“ – vpád Avarů a příchod Slovanů do střední Evropy

V 5. století se Germáni přes střední Evropu především přesouvali na území zanikající Římské říše – a v dalším – tedy 6. století se v pozdějších Českých zemích zřejmě objevili – přesněji spíše znovu či více objevili Slované – neboť jak bylo zmíněno první osady Slovanů stály již za Markomanů. Dominantním národem střední Evropy ovšem nebyli Slované – nýbrž Avaři. V 6. století nastal totiž další pustošivý vpád barbarů z Asie a tím pustošivým etnikem tentokrát byli Avaři...

Avarský kagnát

7. a 8. století – Říše Sámova a jeho nástupců

Slované využili rozmíšek mezi Avary ve sporech o nástupnictví a spojili se proti svým utlačovatelům. Vůdcem Slovanů se stal Franský kupec Sámo (+658). Povstání pro Slovany skončilo úspěšně – i když Avarský kagnát ještě nezanikl – následující etapa je nazývaná jako „slovansko – avarské období“. Téměř současně se ovšem pro Slovany objevil další nepřítel – kterým byl germánský kmen Franků a rozpínající se Francké království.

Sámova říše a říční loď Slovanů v 6. století

Říše Franků a Dagobert I

Germámský kmen Franků v 7. století ovládal rozsáhlá územi v pozdějším Německu a Francii, které se Frankům podařilo získat především na úkor jiných Germánských kmenů – přičemž král Dagobert (* 603 – + 639) patřil k první panovnické dynastii Francké říše – k Merovejcům. Pokus ovládnout území na východě, které obývali Slované – jednak v Polabí, jednak v pozdějších Čechách však úspěšný nebyl. Bitva u Wogastiburgu skončila porážkou Franků.

6. století a „Sámova říše“ – bitvou u Wogastiburgu 631 nebo 632 byla poražena trestní výprava Franků proti Slovanům – několik let předtím Sámo (podle některých názorů francký kupec) připravil povstání Slovanů (v pozdějších českých zemích) proti područí Avarů

Bitva u Wogastiburgu

Bitva u Wogastiburgu 631 nebo 632 podle kronik měla pro Slovany dopadnout vítězně a slovanské kmeny si uhájily ve vztahu k Frankům nezávislost.

Co vlastně následovalo po bitvě i Wogastiburgu je otázka. Podle převažujících názorů se měla Sámova říše rozpadnout. Jenže Sámova říše asi zdaleka nebyla státem. Je spíš označována jako kmenový svaz – ještě příznačnější označení by pravděpodobně bylo vojenský pakt a nelze vyloučit, že nějaká forma spojenectví mezi kmeny Slovanů vydržela i v dobách, ze kterých nejsou žádné písemné zprávy – což je zejména osmé století.

Ještě k lokalizaci „Sámovy říše“. Územní rozsah tohoto kmenového svazu či spíše paktu není znám – teorií je povícero – podle některých rozsah území přibližně odpovídá území – které později měla zajímat Velká Morava – zde je ovšem nastíněna teorie s poměrně nevelkým územním rozsahem – a to podle západní hranice pozdějších Čech – kolem Žatecka – to znamená, že určitým zárodečným územím české státnosti nemuselo být vniřní Čechy, ale území kolem Žatecka – tedy knížectví kmene Lučanů a Sedlčanů. Tuto hypotézu by mohl také naznačovat křest pozdějších čtrnácti českých knížat v Řezně – neboť ze západních Čech je do Řezna blíž než z jiných částí českých zemí.

počátky Slovanů a raný středověk, Sámova říše

Lucká válka

Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostvít – česká knížata z rodu Přemyslovců doložená pouze v pověstech.

Lucko, Lucké knížectví – jehož komunikační osou byla Ohře. Hranice mezi Luckem a Franckou říší vedla Krušnými horami. Od Chomutovska směrem k Mostu pak až k Lovosicům. Tady hraničilo jejich území s Lemůzy. Pakliže je o pověsti o Libuši a Přemyslovi zbla pravdy – pak Lemůz Přemysl se dynasticky oženil s Češkou Libuší a vytvořil se pak společný kmenový stát Čechů a Lemůzů, což nevylučuje pořád ještě značnou samostatnost.

Od Lovosic (a blízko nich stálo lucké hradiště Vlastislav) pak hranice vedly směrem k Budyni – ta už ležela na českém území – a pak se stáčela dál, směrem na jihozápad, sledovala vlastně tok Ohře k Žatci a odtud rovnou na jih k Podbořanům, tady všude Lucko hraničilo s Čechy, a když se na jihu dotkly ty hranice řeky Mže, pokrčovaly dál na západ, ale kam až na západ – o tom se lze jen dohadovat.

Sedličané na dnešním Karlovarsku a Loketsku se zase měly nacházet pod luckou nadvládou. V pověstech se také dochovalo jméno Luckého knížete – měl jim být Vlastislav.

Bájná bitva měla být svedena za časů knížete Neklana na poli zvaném Tursko mezi Čechy a Lučany a pro Čechy měla dopadnout vítězně.

Knížectví Čechů, hradiště Tetín a první doložení Přemyslovci

Právě díky kronikáři Kosmovi měl kmen Čechů, zejména vládnoucí rod Přemyslovců v Čechách (nebo spíše latinsky Bohemii) poněkud výsadní postavení – byla zaznamenána jména – a některé příběhy – byť s nemalým zkreslením. Možná systém gradů – hradišť ve středních Čechách předznamenal sjednocování celých Čech – Bohemie s Prahou jako hlavním městem. I když pojem sjednocování je poněkud problematický – neboť při četných vojenských vpádech České kmeny vystupovaly sjednoceně již dříve – ostatně řečí kterou se tehdy v Čechách dorozumívalo byl jeden jazyk.

Tetín

Vyšehrad, Kazín, Tetín, Libušín – podle kronikáře Kosmy tato hradiště ve vniřních Čechách byla postevena již na počátku slovanského osídlení Čech pro příbuzné vládnoucího knížete. Podle dostupných pramenů zakladatelem středočeských hradišť – v tehdejším jazyce gradů – by měl být kníže Spytihněv. Jenomže jistou vojenskou roli tato hradiště měla sehrát v době kdy v Čechách vládl kníže Bořivoj – podle pramenů první doložený Přemyslovec. Je tedy pravděpodobné, že kníže Spytihněv tato hradiště pouze dobudoval.

Bořivoj je první doložený český kníže, podle slovesné tradice syn (pouze pověstech doloženého) knížete Hostivíta – ale podle jistého spekulativního názoru by kníže Bořivoj mohl být už Přemyslem Oráčem. Je zde ovšem ještě jiný výklad původu Přemyslovců. Podle antropologických studií nese Bořivoj shodné rysy s moravským knížecím rodem Mojmírovců.

Sjednocování Evropy a Karel Veliký počátkem 9. století

Francký král zvaný Karel Veliký (* 748 – + 814) se svými vojsky úspěšně táhl Evropou. Jeho vidinou byla univerzální evropská říše pod svou vládou a s křesťanstvím jako náboženstvím, sen který se mu do značné míry vyplnil. Francký král se v Římě nechal korunovat Římským císařem a pokusil se obnovit slávů Římské říše. V Panonii byla například zdecimována Říše Avarů – čímž stopa Avarů v Evropě již končí. Začlenění území Slovanů v Čechách, na Moravě a v Polabí do ústrojí „Římské říše a království Franků“ je však jistý problém. Karel Veliký se zajisté považoval za vládce Slovanů v pozdějších Českých zemích i v Polabí. Slované však vytrvale prosazovali svou nezávislost. Franská říše se členila na hrabství – jen v problematických a konfliktních oblastech byly zřizovány pohraniční marky. Do čela pohraničních marek byl ustanovován markrabě – nebo také vojvoda, což byla hodnost na stejné úrovni jako hrabě uvnitř říše. Západně od Čech byla zřízena Česká marka a jižně pak Východní marka.

Karel Veliký

Bitva u Carnburgu 805

Jako důvod Karlova vpádu do prostoru Čech je uváděn výběr tributu – či poplatků. Francká vojska do Čech vpadla ze tří stran – Všerubským průsmykem přes Pošumaví, Smrčiny na Chebsku a Nakléřovský průsmyk v severních Čechách. Celkově v počtu 30 000 mužů. Bitva u Carnburgu skončila vítězstvím Franků. Je otázka – zda na tak početné manévry bylo vybírání poplatku bez nějakých územních požadavků hlavním důvodem, je otázka co se vlastně dělo po bitvě u Carnburgu.

Předpokládá se, že forma tributní závislosti byla ze strany Říše Karla Velikého uplatňována i k Polabským Slovanům.

Po skonu Karla Velikého byla jeho říše rozdělena na tři části – a to dokonce dvakrát. Nejprve Verdunskou smlouvou v 9. století na Západofranckou, Středofranckou a Východofranckou říši – a v 10. století Bonnskou smlouvou se ze střední části vyčlenila Itálie.

Morava – christianizce od roku 822

Co se týče druhé části českých zemí – Moravy – tak šíření křesťanství a vliv západu je spojeno s osobou Ludvíka Němce (* 805 – +876) – vnukem Karla Velkého – Bavorským vévodou a později prvním králem Východfrancké říše – předobrazu pozdějšího Německa. Za Ludvíka Němce Morava k západu náležela alespoň církevně – v roce 829 začala spadat země Moravanů pod jurisdukci Pasovského biskubství. Kníže Mojmír (+ 846) podporoval křesťanské misionáře a šíření křesťanství. Roku 831 přijel biskub z Pasova pokřtít knížete Mojmíra a „všechny Moravany“

Čechy – křest čtrnácti českých knížat roku 845

To by tedy znamenalo, že v Čechách tehdy vládlo 15 knížat a křest přijala drtivá většina knížat Českých kmenů – kterými měli být Hbané (Chebané), Sedličané na Loketsku, Lučané na Žatecku, Děčané, Litoměřici, Lemuzi, Pšované na Mělnicku, Charvátci, Charváti na Hradecku, Čechové se střediskem na Levém Hradci, Doudlebi poměrně málo známý kmen v řídce osídlených oblastech na jihu Čech – plus dvě oblasti označovaná jako kmenová knížectví – Tuhošť a Záhvozd.

Teorii o účasti knížat jako zástupců jednotlivých kmenů odmítla polská historička Joanna Aleksandra Sobiseiak, jelikož podle ní v Čechách existovala nejméně tři mocenská centra kolem hradišť Levý Hradec, Drahúš a Kouřim a ta spolu nemohla spolupracovat.

Podle určitých názorů se křtu v Řezně účastnili především vladykové kmene Čechů – třeba i otcové knížat Svatoslava, Herimana a možná i Spytimíra – pozdějších bojovníků v bitvě u Vltavy. V Řezně se měl vyskytnout otec či děd (někdy nazývaný Hostvítem) prvního historicky doloženého Přemyslovce – vzhledem k tomu, že dorazili téměř všichni zástupci kmene Čechů soudí Michal Lutovský.

A do třetice archeolog Pavel Šebesta zdůrazňuje, že nechal pokřtít kníže Hbanů – či Chebanů sídlících v Chebu. Po návratu z Řezna měl vládce zahájit stavbu kostela na Chebském hradišti.

Čechy 849 – Bitva u záseků

Potyčky mezi Franky a Čechy pokračovaly dále. V srpnu roku 848 Češi vpadli na francké území, ale byli nuceni vyjednávat. Celý konflikt prozatímně vyvrcholil „Bitvou u záseků“ roku 849 kdy došlo k drtivé porážce franckého vojska na česko – francké hranici.

Morava Rostislavova

Christianizace Moravy tedy začala již za Mojmíra ze západu a působení latinských misionářů pokračovalo i za Rostislava. Kníže Rostislav (roku 850 vypudil kvůli roztržce latinské kněze, nicméně v christianizaci hodlal pokračovat s nemenší vervou, ale obrátit se na jiné instituce.

V roce 855 se Východofrancký král – a byl jím pořád Ludvík Němec pokusil schladit Rostislavovu vzdorovitost a zorganizoval výpravu proti Moravě. Jeho armáda dospěla až k hlavní pevnosti „Rościslav“ (alespoň tak se měla nazývat podle polských pramenů). Proti výpravě Franků však moravská vojska provedla vítězný protiútok. Po té Rostislav pronásledoval franská vojska až k hraniční řece Dunaji – a drancoval francké země i na druhém břehu.

Čechy 857

Franská vojska se nehodla smířit s porážkou v Bitvě u záseků a vpadla na území Čech. Zmíněno může být například vojenské tažení z roku 857 proti neznámému kmeni v Čechách, tažení které mělo vypudit z blíže neupřesněného „Vistrachova města“ knížete Slavitaha a přinutit ho k zaplacení tributu. Tato výprava měla zajistit obnovení poplatnosti Českých kmenů – kterou prosadil již Karel Veliký. Ovšem pravděpodobně se jednalo u jiný kmen, než kmen Čechů.

Morava – zlaté období Rostislavovo

Moravský kníže Rostislav se po roztržce s východními Franky pokusil získat podporu pro započatou christianizaci své země přímo u papeže, jeho poslové ovšem v Římě nepochodili.

Rostislav v roce 861 (nebo 862) vyslal poselstvo k Byzanskému císaři Michaelu III. Požadoval od byzanského panovníka vyslání nových kneží a biskupa, který by položil základy církevního uspořádání na Moravě. A císař vyhověl a na Moravu roku 863 Konstantina (Sv. Cyrila) a Michaela (Sv. Metoděje). Jejich poslání mělo zásadní vliv na kulturní vývoj nejen moravského státu, ale celé východní Evropy. Metoděj sloužil především tím, že vzdělával studenty a vysvěcoval slovanské kněze, kteří zahájili pastorační činnost na Moravě a sloužili mše ve staroslověnském jazyce srozumitelném pro lid. Poslání věrozvěstů přispělo k vytvoření abecedy zvané hlaholice.

Morava – stříbrné období Rostislavovo

V srpnu 864 již několikrát zmíněný Ludvík Němec se svými vojsky překročil Dunaj a napadl Moravu. Obklíčil Rostislavova vojska na hradišti Dowina (pravděpodobně Děvín). Rostislav byl přinucen uznat své vazalství vůči Východfrancké říši a umožnit návrat latinských kněží. Cyrylomedějská mise však pokračovala souběžně s latinskou.

Morava roku 870 a 871

Dva roky největších převratů a zvratů na Moravě. Sesazen byl kníže Rostislav, Morava byla okupována franskými vojsky a jako regenti sem byli dosazeni markrabata Vilém a Engilšalk – v tomto roce tedy Morava dosáhla největší závislosti na Východofrancké říši. Nicméně roku 871 nebo 872 vypuklo proti Frankům povstání a knížetem se pak stal Svatopluk, který měl původně povstání potlačit.

Morava – zlaté období Svatoplukovo

V roce 874 by uzavřen takzvaný Forchheimský mír mezi Moravským knížetem Svatoplukem (+ 894) a Ludvíkem Němcem. Na základě tohoto míru se Svatopluk zavázal vzdát hold Východofranckému králi a formálně uznat franckou svrchovanost. Nadále pokračovala christianizace Moravy, samozřejmě s přihléednutím ke Svatoplukově charakteru. Arcibiskupem na Moravě se opět stal Metoděj – Morava dosáhla maximálního územního rozsahu – s nějakou formou závislosti byli kromě Nitranska a Panonie přičleněny Vislansko, Slezsko, Čechy, Lužice, Potisí.

Svatopluk dosáhl udělení Moravy jako léna přímo od papeže – defacto tímto Morava byla uznána jako nezávislý stát – navíc v pramenech se vyskytl pro Svatopluka i titul rex, neboli král.

Ale co se mezitím dělo v Čechách? Do Čech nebylo v časech těžko propustných pomezních hvozdů v těch časech nijak blízko...

Čechy – kníže Bořivoj

Bořivoj – první historicky doložený Český kníže (mezi 852/853 – 888/890?). Jsou celkem známa Bořivojova data, ale není příliš známo kdy přesně vládl a kdy se nechal pokřtít. V poznámkách výše je ovšem naznačeno zda pocházel z Čech (tedy podle tradice jako potomek bájného knížete Hostivíta) neboť na základě antropologických výzkumů není vyloučeno že se jedná o příbuzného Mojmírovců a že byl do Čech dosazen Moravským knížetem Svatoplukem, v době, kdy Čechy připadly Velké Moravě.

Bořivojův křest

Bořivojův křest je svého druhu legendou – neboť podle pověti mu Svatopluk jako pohanovi na jisté hostině jako pohanovi přidělil ke stolu nízkou stoličku na místo běžné židle. Kdy ke křtu došlo – na to je více názorů.

Podle Josefa Turka přijal Bořivoj křest na přelomu roku 869/870 jelikož si kronikář Kosmas měl splést jméno Velkomoravského knížeta a Svatopluka zaměnil za Rostislava.

František Palacký soudil, že křest přijal v roce 874, tedy brzy po Metodějově propuštění z Franckého vězení, tento názor zastával i Josef Pekař. Podle archeologa Borkovského k Bořívojově křtu došlo před rokem 880, kdy na Svatuplokově dvoře začala převládat latinská liturgie.

Podle Dušana Třeštíka byl Bořivoj pokřten na jaře roku 883 – vycházel z toho, že Bořivojův křest byl záminkou pro vojenskou akci již dalšího Východofranckého krále (na čas i Západofrackého krále a také Římského císaře) kterým byl Karel III Tlustý (839 – 888). Jinak na vlastní Moravě mezi Svatoplukem a Karlem III od roku 873 do roku 882 trval mír.

Povstání na Moravě a Bitva u Vltavy

Roku 872 došlo na Moravě k povstání vůči přítomným Franckým vojskům a novým Moravským knížetem se stal Svatopluk. Francčtí vojácí si však porážku na Moravě vynahradili v Praze u Vltavy – kde byla svedena tuhá bitva s bojovníky z Čech a bylo zde i mnoho utonulých. Před úpnou porážkou měla Čechy zachránit bájná hradiště Kazín, Tetín, Libušín – případně další „grady“ ve středních Čechách.

Při zprávách o Bitvě u Vltavy je zmíněno i pět knížat těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav, Goriwei... což podle Františka Palackého a Dušana Třeštíka může být Bořivoj. Možná polemická poznámka k poměrně vysokému počtu knížecích titulů – pravděpodobně se nejedná o knížata, ale o vladyky.

Strojmírova vzpoura

Kolem roku 883 došlo v Čechách ke vzpouře proti Bořivojovi a vzbouřenci vyhlásili novým knížetem Strojmíra. Tato vzpoura byla založena nejen proti nové víře ale také proti závislosti na Moravě. Předpokládá se, že Strojmírovo povstání mohlo být podporováno bavorskými církevně – politickými kruhy, které považovaly Čechy za svou svéeru vlivu. Po dvou letech se Bořivojovi moc povstalců podařilo potlačit – pravděpodobně za přispění Moravského knížete Svatopluka.

Nastalo „zlaté období Bořivojovo“ kdy kníže prokazatelně založil dva kostely – jeden v Levém Hradci a pak kostel Panny Marie na pozdějším Pražském hradě. Nicméně je skutečností, že tyto první kostely v Čechách se podobaly moravským rotundám z předcyrylomedějského období – což vlastně dokládá i tehdejší příslušnost Čech k Moravě za Svatopluka. Na druhou stranu rotundy byly stavebně velmi jednoduché a na Moravě tehdy stály mnohem větší kostely – takže tyto hmotné panátky nemohou být považovány pro spojení Čech a Moravy jako důkaz zcela jednoznačný.

Období po Bořivojově skonu je uváděno jako přímá vláda Svatopluka v Čechách. Dva z Bořivojových synů se stali českými knížaty.

Spytihněv I, Vratislav II, Sv. Ludmila a Národní pouť Tetín

Spytihněv a Vratislav

Spytihněv I (* 875 – +915) - starší syn Bořivoje, vlády se ujal po skonu Moravského knížete Svatopluka, kdy se Čechy vymanily ze závislosti na Moravě. Spytihněv pokračoval především v zakladatelské činnosti Bořivoje. Kostel Panny Marie – takto pravděpodobně první kamenný kostel v Praze nechal opevnit – a vznikající Pražský hrad si zvolil za své sídlo.

Současně došlo i ke změně zahraničně – politické orientace Čech směrem na Bavorsko.

Kníže Vratislav I (* 875 – +921) je znám především jako otec Václava a Boleslava, ale také manžel Drahomíry – kněžny původem od polabských Stodoranů – jejíž averze ke tchýni – kněžně Ludmile vedla až k zosnování úkladné vraždy.

Nicméně i kníže Vratislav pokračoval v zakladatelské činnosti a zvelebování gradu v Praze. Vratislav je také stavebníkem baziliky Svatého Jiří – v té době největšího kostela v Praze, ovšem v původní otonské podobě. Avšak románská přestavba asi po stu letech z původní podoby baziliky do značné míry vycházela.

Přažský hrad v 10. století včetně rotundy Sv. Víta a baziliky Sv. Jiří

Bavorský vpád do Čech 922 a další bavorsko - saský vpád 929

Po Vratislavově skonu se stal knížetem starší syn Václav (907 – 829/35). A hned první rok vlády jej čekalo nemilé překvapení. Do Čech vtrhli Bavoři - původně spojenci jeho strýce - knížete Spytihněva I. Vojsko vypravil vévoda Arnulf Bavorský - zvaný Špatný. Čechy spadali církevně do Provincie Řezno - tehdejšího bavorského sídelního města - kde se měl také nacházet Klášter Sv. Jirmana - odkud pocházeli duchovní působící v Praze (v čele s mnichem Pavlem jako arciprištem) - kteří byli z Prahy na popud Drahomíry vypuzeni...

Ovšem v době Václavovy nezletilosti (předpokládá se, že v době Václavova nástupu na knížecí stolec mu bylo asi 14 let - za něj vládla - v dnešní terminologii jako regentka) jeho matka (podle jiných pramenů macecha Drahomíra ze Stodoř) - takže vojsko proti Bavorům musela vypravit ona. Kde přesně bitva probíhala se neví - předpokládá se - že Bavorský vpád proběhl "domažlickou cestou" přes Plzeň. 

Bavorsko, či Bavorské vévodství bylo i po té co roku 911 Karolínská dynastie ve východní části říše vymřela po meči poměrně významným státem utvářejícího se Německa - k Bavorům stále patřila Česká marka - kterou ustanovil Karel Veliký - nebo Východní marka (také pod názvem Avarská marka) v pozdějším Rakousku - zacílená zase proti Maďarům. Posléze však před Bavorském získalo větší vliv Vévodství Sasů v severním Německu.  

Nicméně po sedmi let se bavorský vpád opakoval - tentokrát se proti sobě již spojili věční rivalové v rámci Německa - Bavoři a Sasové. 

Sjednocování Čech za Přemyslovců a knížete Václava

Za bájných Přemyslovců - podle pověsti "Lucká válka" by vlastně měla být - pod vládou Přemyslovců sjednocena čtyři kmenová knížectví - Knížectví Čechů s Knížectvím Lemuzů sňatkem Libuše a Přemysla Oráče - a po vyhrané Lucké válce mělo k Čechám  spolu s Luckem kromě Luckého knížectví přibýt ještě Knížectví Sedlčanů.

Odkaz na rozcestník dějiny Českých zemí O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu - období ranného středověku - Blog iDNES.cz

Kníže Václav pravděpodobně pokračoval v započatém sjednocování Čech - a to směrem na východ. 

Hradiště Kouřim bylo sídlem knížete Zličanů. Podle pověsti měl Václav vyzvat Kouřimského vévodu na osobní souboj - na místo bitvy mezi vojskem Čechů a Zličanů. Vévoda Zličanů se údajně zalekl - podle pověsti měl snad spatřit nad Českým knížetem svatozář - a na místo souboje se dobrovolně za Zličany Čechům vzdal.

hradiště Libice nad Cidlinou – přes novodobě vzniklé jezero po pískovně

Novým správním hradištěm pro Zličany se pravděpodobně stala Libice nad Cidlinou.

Jinou věcí ovšem byli zahraniční záležitosti...

Dobře střežená východní hranice říše. Vztah Němců k Polabským Slovanům nadále vymezil systém valů na Labi. Sasové v daném období příliš neusilovali podmanit si pohanské kmeny Slovanů a začlenit jejich území do Východofranské říše. Zatímco vévoda a král Jindřich měl honosná sídla z kamene – například hrad Quelidinburg – Slované sídlili stále na hradištích obehnaných palisádami. Po devítiletém příměří s Maďary – které využil k vytvoření rozsáhlých obranných opatření, Jindřich Ptáčník uspěl v roce 933 proti Maďarům, kteří byli dlouho považováni za neporazitelné. V odklonu od karolínské praxe svých předchůdců se říše po jeho smrti již nedělila, ale nástupnictví přešlo na jeho nejstaršího syna z druhého manželství Otta, zatímco starší syn Thankmar nebyl vzat v úvahu.

Úsvit Lužice a Jindřich Ptáčník

Heinrich I (asi 876 ; † 2. července 936 v Falc Memleben ) po otci z rodu  Liudolfinger byl Vévoda Saska od 912 a Východofrancký král z  od 919 do 936 . Přízvisko Vogler je doložena až od 12. století. Heinrich, s přízvizkem  „ Ptáčník “ (Auceps, Vogler), měl značnou zálibu v lovu - například dravých ptáků   a také  v turnajích, je také považován za zakládajícího pořadatele turnajů v prostředí Teutscher Nation.

val proti Slovanům na Labi

střední Evropa na začátku 10. stol. – mapa

Chronicle of Hájek z Libochan(1541) uvádí, že Heinrichova dcera Helena byla unesena do Čech s nežádoucm milencem  a se kterým v Čechách žila roky v osamění. Saský vévoda a Východofrancký král Jindřich měl nezvěstnou dceru a náhodou ji objevit během cesty přes Čechy Když se Heinrich ztratil svým druhům  na lovu, zastavil se u jednoho hradu a zde zcela neočekávaně  našel svou dceru. Když později vypravil do Čech vojsko proti knížeti Václavovi - mimo jiné vyzval dceru k návratu., Dcera Helena nejprve prohlásila, že chce  raději zemřít se svým milencem, ale posléze se s otcem ovšem smířila..

Jindřich Ptáčník měl řadu nepřátel jak v říši - tak vně. K těm vnějším patřili zejména Maďaři - kteří si zajistili pozice na nově vydobytých územích ve střední Evropě a pak Slované. Z bezprostředních sousedů říše nastal jistý rozdíl mezi Čechy a Polabskými Slovany - čili pozdějšími Lužickými Srby.

Když na počátku 10. století Východofranskou říší otřásly opakované maďarské nájezdy a celková nesoudržnost pozdní - již rozdělené karolínské říše, podařilo se Heinrichovi prostřednictvím sňatků z rozumu  vytvořit si  pevné postavení v Sasku. Využil skutečnost, že šlechtické spory mezi mocnými šlechtickými rodinami o nadvládu v jednotlivých kmenových oblastech Východofranské říše vedly k založení regionálních středních mocností, pozdějších vévodství . Na rozdíl od svého předchůdce Konrada I. Jako východofranský král se Heinrich již nepokoušel ovládnout celou říši. Spíše upevnil svou vládu nad východofranskými vévody, prostřednictvím přátelských spojenectví a nepřímého výkonu  panovnické moci mimo zavedené, přímo ovládané územní struktury.

Němci, Polabští slované (Srbové) a Češi

Vztah Slovanů k Sasům byl charakterizován vzájemnou pomstou a nájezdy.

Slované reagovali na bojové útoky Sasů odvetným úderem útokem na hrad Walsleben a pobitím všech obyvatel hradu. Odvetné válečné tažení proti Slovanům vedlo 4. září 929 v Lenzenu pod vedením saských hrabat Bernharda a Thietmara k  výrazné porážce vojska kmene  Redarianů.

Rozhodné vítězství nad Slovany v bitvě u Lenzenu v roce 929 mělo dozvuk i v českých dějinách. Český kníže Vjenceslav I. Při ohržení saským vojskem přistoupil raději ke kapitulaci a poplatkům za příměří.

Pražský hrad - sídlo knížete Václava jak se postupně vyvíjel v 10. století..

Hlavním Jindřichovým problémem ovšem byli Maďaři. 

Dobře střežená východní hranice říše
------------------------------------------

Vztah k Polabským Slovanům  nadále vymezil systém valů na Labi.

Obranu sasko-durynské východní hranice měl zajistit systém valů na Labi. Sasové už po jistou dobu příliš neusilovali podmanit si pohanské kmeny Slovanů a začlenit jejich území do východofranské říše a vlasně ni přijmout křesťanství.

Zatímco vévoda a král Jindřich měl honosná sídla z kamene - například hrad  Quelidinburg - Slované sídlili stále na hradištích obehnanými palisádami.

Vítězství nad Maďary
 
Po devítiletém příměří s Maďary, které použil k vytvoření rozsáhlých obranných opatření, uspěl v roce 933 proti Maďarům, které byly dlouho považovány za neporazitelné.

Svatá říše římská a první kolonizace Lužice

Německé vojsko - povzbuzené vítězství nad Maďary mohlo nyní zacílit na východ od Labe na území Polabských Slovanů. Německá kolonizace - zhruba od poloviny desátého století  měla podobu vojenských táborů a misijních stanic. A posléze byla ustanovována první biskupství - dá se řící o desetiletí dříve než Praze. 

Tato - první německá kolonizace Lužice však spíše než záležitostí krále Jindřicha záležitostí jeho syna císaře Oty prvního - kterým počíná být datována Svatá říše římská.

Ota I. Veliký – narozen 912, Saský vévoda, Východofrancký král (korunovace 936 Cáchy), Římský císař (955 Řím), roku 955 vítězství nad Maďary v bitvě na Lechu, vítězství nad Polabskými Slovany téhož roku v bitvě na Regnici, sídlil v Magdeburku, skonal 973 za vysokých horeček...

Oto I. Veliký

V odklonu od karolínské praxe svých předchůdců se říše po jeho smrti již dále nedělila, a nástupnictví  přešlo na jeho nejstaršího syna z druhého manželství Otta , zatímco starší syn Thankmar nebyl vzat v úvahu.

Pražský hrad v době Otonské...

Otto I a doba otonská

Císař římský a Německý /Teutscher/král Ota I, místní vládcové a Lužice

První král saské dynastie Jindřicha I. Ptáčníka a  jeho syn a nástupce Ota I. v  německém prostředí byli vyzdvihováni jako symbol německých bojových cností - v mimoněmeckém prostředí byli naopak ZATRACOVÁNI. 

V tomto smyslu je ještě vyhroceněji byli hodnoceni  lokální vládcové - markrabata Hermanna Billunga a Gera.

Zvláštně pak Markrabě Gero je hodnocen jako velmi osoba zavrženíhodná, neštítí se všemožných úkladů - poměrně známým je pak pozvání slovanských velmožů na hostinu na svůj hrad (jak je alespoň  v pozdější literatuře nazýváno Geronovo sídlo). Nicméně velmožové se hostiny nedočkali, papírové stěny se začaly protrhávat a z hradu již živi nevyvázli...

Německá kolonizace Lužice a dalších slovanských území na východ od Labe se však neměla být zas tak trvalou záležitostí - neboť v předposledním desetiletí propuklo povstání Slovanů - část území - zejména na severu se vymanilo z německého područí - z východu do Lužice začali pronikat Poláci - do Míšeňska v období Boleslavů zase Češi - takže německá kolonizace Lužice mohla v násedujícím století začít nanovo. 

Markrabě Gero se jako záporný románový hrdina ovšem také objevuje v knize Čarodějův učeň, kde však hlavní dějová linie probíhá o sedm set let později... 

Čarodějův učeň

Otfried Preußl vydal román - známý také podle jména hlavního hrdiny "Krabat" v roce 1976 a psal jej deset let. Děj se odehrává v období baroka - po přelomu 17. a 18. století - v odobí Velké Severní války mezi Švédskem a dalšími baltskými zeměněmi jako je Rusko, Dánsko, Hanoversko - ale také například Sasko - již méně do konfliktu měla zasáhnout Polsko - Litevská unie. Válka skončila podpisem míru Nystad 1721, v jehož  důsledku čehož vzrostl význam Ruska a Švédsko ztratilo status evropské mocnosti. 

Místem děje románu Čarodějův učeň je  obilní mlýn nepřílišného významu poblíž Schwarzkollmu (Čorny Kholmc) v Horní Lužici. 

Hlavní postavou románu je Krabat – sirotek, který pod vlivem podivných vstoupí do učení ve výše zmíněném mlýně.  V nechvalně známém mlýně poblíž Schwarzkollmu (Čorny Kholmc) v Horní Lužici. Román je ovšem alegorií dobra a zla - a odkazuje na dávnou minulost do 10. století - kdy mezi Polabskými Skovany neblaze proslul již zmíněný markrabě Gero. 

Vlastně chlapec Krabat vstoupí do učení k mlynáři nápadně se podobajícímu markaběti Gerovi. 
V mlýně melou obilí zakletí havrani
voda mele jenom kolem
slámu mlátí dřina s potem...

(něco jako zkrácený exktrat z románu) 

Předloho lidového a také románového hrdiny jménem Krabat se měl stát chorvatský šlechtic Janko Šajatovič. 

Římský nebo německý král?

Titul rex Romanorum se objevil již v pozdním otonském období, posílený v době císaře Jindřicha II., na počátku 11. století.  Následná salijská dynastie ji vědomě a intenzivně používala k ilustraci svého nároku na římskou císařskou důstojnost. To bylo v kontrastu s titulem rex Teutonicorum (Král Němců) nebo rex Teutonicus (Německý král), který byl používán papeži částečně s pohrdavým záměrem, který nebyl oficiálně používán ve středověku (viz také Regnum Teutonicum). Král byl nejvyšším feudálním pánem v říši, ale ne absolutním vládcem, ale spíše závislým na spolupráci se světskými a duchovními velikány. V této souvislosti bylo ústředním úkolem zachování spravedlnosti a míru. Vzhledem k tomu, že královská hodnost byla také spojena s posvátným nárokem, titul rex Romanorum se stal běžným titulem během sporu o investituru s papežem. Titul rex Romanorum byl následně používán ve středověku ve všech oficiálních dokumentech královské rodiny.
Rozhodující změna přišla od Zlaté buly z roku 1356, zákoníku, který postavil ústavní pořádek Staré říše na nový základ. Bula potvrdila rozhodnutí Lázeňského sdružení Rhens, podle kterého pouze sedm kurfiřtů mělo právo zvolit si krále a římský král, kterého si zvolili, již nepotřeboval papežský souhlas. Volba krále tak byla oddělena od souhlasu papeže a novému králi byla udělena plná mocenská práva. Býk také určil složení sboru volitelů, způsoby voleb a místa voleb a korunovace. Do té doby nebyla tato možnost jasně definována. Většina královských voleb od roku 1147 se konala ve Frankfurtu nad Mohanem. Tradičním místem korunovace byly naopak Cáchy, které se těšily zvláštní pověsti jako bývalá císařská rezidence Karla Velikého. Obě místa byla potvrzena ve Zlaté bule jako stálá volební a korunovační města. Od roku 1562 až do konce Staré říše se však volby i korunovace obvykle konaly pouze ve Frankfurtu nad Mohanem.
V pozdním středověku se rex Romanorum stal obvyklým titulem pro zvolené krále, kteří ještě nebyli korunováni císařem. V raném novověku byl Maxmilián I. prvním, kdo se v roce 1508 s papežským svolením prohlásil za "vyvoleného římského císaře" (clementia electus). Se souhlasem Julia II. bylo císaři a jeho nástupcům od roku 1508 dovoleno používat titul "vyvolený císař" a "král v Germánii" i bez korunovace v Římě. Od Maxmiliána se v Římě nekonala císařská korunovace a od jeho vnuka Karla V. již papežem.
Jméno římský král zůstalo až do konce říše, ale následně se stalo jakýmsi titulem korunního prince. Byla udělena určenému nástupci císaře, pokud byl zvolen (jak se stalo pravidlem) během svého života a korunován králem. Prvním příkladem byl Ferdinand I., který byl držitelem titulu od roku 1531 (dlouho před abdikací Karla V.), protože vedl vládní záležitosti v říši a dědičných zemích kvůli trvalé nepřítomnosti císaře.
Rex v Germanii nebo Rex Germaniae
S Maxmiliánem I. si Rex našel cestu do císařského titulu v Germánii ("Král v Germánii", tj. "Král v německých zemích" nebo "Král v Německu"). Jeho název byl:
"My Maxmilián z Gots genaden erwelter Romischer kayser, po celou dobu merer říše, v Germánii hladu, Dalmácii, Chorvatsku atd. kunig [...]" 
Titul krále se stále více stával v německých zemích císařským titulem Říma a ke konci říše byl titul pouze Romanorum Imperator, Germaniae Rex ("Císař Římanů, král Germánie"). Josef II. například [prostřední] název:
"My Josef Zweyte z Boží milosti jsme vyvolili Romana Keysera, vždy násobky říše, krále v Germánii, do Jeruzaléma, Uher, Böheimu, [...]" 
Titul byl také součástí Velkého titulu rakouského císaře. František II. od roku 1804 se nazývala:
"My, František Druhý, římský císař vyvolený z milosti Boží, vždy několik z říše, dědičný císař Rakouský, král Germánský, Jeruzalémský, Uherský, Böheim, [...]" 

Německé království
Německé království (latinsky regnum Teutonicum, regnum Alamanie či regnum Teutonicorum, tj. doslova „království Němců“), byl středověký státní útvar existující pouze v rámci Svaté říše římské jako její jádro, postupem doby v důsledku fragmentace říše jí tvořil čím dál tím formálněji.
Východofranská říše (Ostfrankenreich) vznikla na základě Verdunské smlouvy v roce 843 a vládla v ní dynastie Karlovců až do roku 911. Poté se královský titul získával volbou. Prvními voliteli (kurfiřty) byli vládci kmenových knížectví, kteří obyčejně volili krále ze svého středu. Po roce 962, kdy byl Ota I. Veliký korunován císařem, se království stalo základem Svaté říše římské, která zahrnovala také Italské království (po roce 951) - ovšem označované spíše jako "říšská Itálie", České knížectví, později České království (k říši od roku 1002 nebo 1004 - ovšem podle výkladů dobového práva se nemuselo jednat o přímou součást říše - ale o její léno) a  déle ke Svaté říši římské náleželo i Burgundské království (po roce 1032) - čímž Svatá říše římská získala univerzální, evropský charakter, nebo alespoň jeho zdání.
Termín rex teutonicorum (král Němců) byl poprvé použit za vlády papeže Řehoře VII. během boje o investituru na konci 11. století, pravděpodobně jako nástroj polemiky proti císaři Jindřichu IV. Ve 12. století, pro zdůraznění nadnárodního charakteru jejich vlády, císaři začali používat titul rex Romanorum (král Římanů).
Německé království formálně a definitivně zaniklo v roce 1806 se zánikem Svaté říše římské.

Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ („Regnum Teutonicorum“).Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.
Během vlády Jindřichova syna, Oty I. Velikého, došlo k posílení královské moci povýšením biskupů do stavu říšských knížat (Reichsfürsten). V roce 951 se Ota oženil s ovdovělou italskou královnou Adelheid (zároveň dcera burgundského krále), čímž získal nárok na lombardskou korunu. Podařilo se mu také eliminovat vnější hrozby podrobením Slovanů, sídlících v oblasti mezi řekami Labem a Odrou (kteří se ale brzy opět osvobodili) a především vítězstvím nad nomádskými Maďary v bitvě na řece Lechu v roce 955. V roce 962 byl Ota I. korunován v Římě císařem a plně se tak ujal dědictví Karla Velikého. Tímto aktem byla fakticky založena Svatá říše římská.

převzaté příspěvky 

Jak se žilo za knížete Václava

Jak žil kníže Václav
Zatímco kníže Václav obýval knížecí dvůr, který ležel v prostorách opevněného hradiště, ostatní lidé žili v jednoduchých dřevěných stavbách. Struktura a obsah obydlí se však tolik nelišil. I knížecí palác představovala v těch dobách pouze dřevěná, nejspíše srubová stavba, která mohla mít více místností a byla lépe vybavená nábytkem a kožešinami.

středověká chalupa

Středověké 1+0
Slované, kteří naše území osídlili, byli podle archeologa Petera Mila schopní stavitelé, ale když došlo na obytné domy, spokojili se s málem. Průměrný dům v českých zemích měl jen dvanáct metrů čtverečních, byl částečně zapuštěný do země a tvořila ho jediná místnost. Oproti tehdejším „západním standardům“ měl ale jednu velkou výhodu: rodina tu nesdílela životní prostor s hospodářskými zvířaty.

jak se pekl chleba : těsto kine v díži pod přikrývkami -> těsto se rozdělí na díly do ošatek -> těsto na vále se rozdělí na bochníky -> do vytopené pece se dřevěnou lopatou sází bochníky, zpravidla šest na jednou

Slovanské minidomy
Co všechno se do jedné obytné místnosti o zhruba 12 metrech čtverečních vešlo? Skoro nic. Z toho důvodu byly pece, sýpky či sklady potravin umístěné v těsné blízkosti obydlí. Vařilo a peklo se venku, spíž a lednice stály opodál domu… býval to v zemi vyhloubený prostor. Vyvstává otázka, proč Slované budovali tak malé domy, když evidentně nebyli neschopní stavitelé. Podle Mila dávali přednost miniaturním domkům kvůli tomu, že se daly snadno vytopit, což se v tehdejších silnějších mrazech rozhodně hodilo.

Priority našich předků
Život našich předků měl také jiné priority, které se v jejich způsobu života výrazně odrazily. Nepotřebovali samostatnou ložnici, naopak museli vybudovat dostatek sýpek a skladů pro uchovávání potravin. Jejich život se točil kolem zemědělství. Obce musely zásobovat samy sebe. Na to, jaký je zrovna rok, se moc nehledělo a podstatná podle historičky Lydie Petráňové byla orientace podle ročních dob a fází měsíce. Vše souviselo s obděláváním půdy a sklizní.

Metropole o tisícovce obyvatel
Velká města ještě neexistovala a i ty obce, které byly považovány za centra, by dneska nepřesahovaly velikost vesnice. Většina lidí žila celý život na jednom místě, v obci, kterou sdílelo jen pár rodin a jejíž počet obyvatel se pohyboval v řádu desítek. Domů tu stávalo mezi sedmi a deseti. Tahle fáze osidlování, kdy v krajině rostly malé vesničky, byla dokončena až v osmém století.

Opravdová mocenská centra měla přes tisíc obyvatel, byla obehnána obrannými valy a palisádami. Stávaly tu také církevní stavby. Většinou se jednalo o rotundy s jednou a více apsidami, ale našly se tu i třílodní baziliky. Svatostánky byly vybudované z kamene jako jedny z mála staveb. Podobně na tom byl palác. Například v Mikulčicích, které byly centrem Velké Moravy, stál knížecí palác, který ale svou velikostí odpovídal dnešnímu rodinnému domu.

Hrady ještě nestály
Středověk máme spojený s hrady, jejichž věže doplňují panorama české krajiny. Když žil svatý Václav, hrady v českých zemích ještě nikdo nestavěl. V západní Evropě je už znali, na naše území ale tenhle typ opevněné stavby z kamene dorazil až ve 12. století, tedy dvě stě let po světcově smrti. Předchůdci hradů byla hradiště. K majestátnosti kamenných pevností měla daleko, jednalo se o několik domů s pozemky, které byly obehnané palisádou s bránou chráněnou dřevěnými věžemi.

Hrdý původ Českého státu? Dva důkazy o tom, že do své velikosti vyrostl ve skutečnosti díky trhu s otroky

Hrdý původ Českého státu? 2 důkazy o tom, že ve skutečnosti vyrostl do své velikosti díky trhu s otroky (msn.com)

Hrdý původ Českého státu? Ve skutečnosti vyrostl do své velikosti díky trhu s otroky. Český stát ve středověku skutečně prošel složitým vývojem, který zahrnoval obchod s otroky a politické intriky.

Kníže Václav I. byl známý pro svou křesťanskou zbožnost a charitativní činy, což mu nakonec vyneslo postavení svatého a patrona české země. Po jeho zavraždění v roce 935 se jeho bratr Boleslav I. dostal k moci. Boleslav byl odlišným vůdcem než jeho bratr a měl mnohem větší ambice.

Boleslav I. skutečně expandoval své území a snažil se sjednotit české země pod vládou Přemyslovců. Toto úsilí zahrnovalo i dobytí a sjednocení různých malých knížectví v České kotlině. Současně vedl dlouhou válku s německým králem Otem I., který požadoval platby od Boleslava I. za jeho české území. Tato válka byla finančně náročná a zatížila českou ekonomiku.

Praha jako centrum otrokářů
Aby získal další prostředky na udržování své družiny a vojska, začal se Boleslav I. zapojovat do obchodu s otroky. Získával pohanské zajatce při výbojích směrem na severovýchod do Slezska, Malopolska, Krakovska, Haliče a až k hranicím Kyjevské Rusi. Tyto zajatce následně nabízel na tržišti pod Pražským hradem.

Stahovali se sem proto mimo jiné i arabští obchodníci z Kordóbského chalífátu a židovští obchodníci zvaní Radanité. Otroci a další zboží, které byly součástí obchodu, se přepravovaly hlavně na východ směrem do Karpatské kotliny a dále do Byzance, případně po Hedvábné stezce až do Číny. Tato obchodní cesta hrála důležitou roli v historii obchodu mezi Evropou a východními civilizacemi.

Nepilův příběh s názvem Oldřiška nás vrátí do druhé poloviny 10. století, kdy českou zemi ovládl bratrovražedný boj mezi Přemyslovci a ostatními rody. Apokryf z časů, kdy naši zemi ovládal chaos a vražedný zápas jednotlivých rodů o moc, přináší více zamyšlení, nežli veselosti. Pro mnohé bude hra z Nepilova pera překvapením, na každý pád se ale stane mimořádným zážitkem.
Natáčecí technik Anna Suchánková
Autor rozhlasové hry František Nepil
Režisér pořadu Josef Henke
František Nepil. Rozhlasový apokryf. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: biskup Vojtěch (Eduard Cupák), Boleslav II., kníže český (Boris Rösner), Radla, vychovatel na Libici (Jiří Adamíra), Soběbor Slavník, kníže na Libici (Miloš Hlavica), Spytimír Slavník, Soběborův brat (Jiří Havel), vladyka Odolen, starosta rodu Vršovců (Ota Sklenčka), Oldřiška, jeho žena (Ilona Svobodová), Ratibor, vladyka rodu Vršovců (Jiří Klem), Pochop, vladyka rodu Vršovců (Antonín Molčík), Sedltata, vladyka rodu Vršovců (Petr Haničinec), Tůma, slouha u Vršovců (Josef Kemr). Dále účinkují Martina Hudečková, Lukáš Hlavica, Miroslav Doležal, Jan Novotný, Drahomíra Fialková, Rudolf Kvíz a Vladimír Fišer.