Lendas - okno do sedmdesátých let a jihovýchodní Evropa

Poznávání architektury 70tých let začalo poněkud neobvykle v malé městě na Krétě - následující příspěvek tedy dílem pojednává o architektuře 70 let - dílem další zajímavosti států Balkánu - především Rumunska a Bulharska...

rozcestník na téma architektura, 60tá a 70tá léta

Architektonický ateliér A800 se stal vítězem soutěže o podobu nové přístavby pro radnici ve Slezské Ostravě. Původní novorenesanční stavba bude rozšířena o v podstatě identickou hmotu očištěnou o zdobné prvky a oděnou do bílé fasády. Druhou hmotou bude skleněná kostka vstupující do svahu za radnicí, která bude skrytá do pozadí... www.designmag.cz https://www.facebook.com/DesignMagazin

architektura tzv. socialistického realismu Žiar nad Hronom část 6al – hliníkárna Závody slovenského národného povstania Žiar nad Hronom – Blog iDNES.cz

parlament v Dháce z roku 1960 Na rádiových vlnách 5 (jak se nastavuje rozhlasový přijímač - tranzistorová rádia) - Blog iDNES.cz

Kavčí hory a televizní polatky, léta šedesát šest až šedesát devět - sen o Václavu Havlovi a roku osmašedesát, architektura šedesátých let, architektura budoucnosti – Ragon: kde budeme žít příště, televizní vysálač Ještěd - Blog iDNES.cz

Lendas - okno do sedmdesátých let (tento příspěvek)

Krátce o brněnských turbínách - ze zápisníku na sekretariátu ředitele "Prvního Brna" - Blog iDNES.cz

rozcestník Řecko a antika

Gortys - antická megapole / římský Mušov / Kam se poděla Kali Laki? - Blog iDNES.cz 

Lendas - okno do sedmdesátých let (tento příspěvek)

rozcestník Rumunsko

Měsíc autorského čtení v Divadle na Provázku 2019 – hostem Rumunsko (tento příspěvek)

Hůř jsme se neměli – Gaugazie je ještě víc proti EU než proruský satelit – iDNES

rozcestník Bulharsko

Brno po Bulharsku (tento příspěvek)

Nikola Vaptsarov – bulharský Julius Fučík – tumblr.com

OBSAH

rozcestníky architektura, antika, Řecko, Bulharsko a Rumunsko

A1 Lendas – městečko na Krétě – se zajímavou architekturou 70tých let

A2 "na věčné časy“ v Červeném Kostelci – sídliště nejen v Červeném Kostelci – ale i jinde – zejména ve východní Evropě

A3 Architektura 70tých let v ČSSR

Rumunsko

RO1 Měsíc autorského čtení v Brně (Divadlo na provázku) – hostem bylo Rumunsko, „velké“ Rumunsko 1918 – 1944

RO1.1 "první“ Rumunsko 1862 – 1918, malíř a spisovatel Ştefan Luchian

RO2 prvorepubliková hranice Podkarpatská Rus – Rumunsko

R03 spoluosvobození Československa Rumunskou armádou v roce 1945

R04 budování socialismu v Rumunsku - Nicolae Ceaușescu: socialistická diktatura s vitráží západu

RO5 Rumunsko 80tých, antické město Istria

Bulharsko

BG1 hraničila Velká Morava s Bulharskou říší? Obodrité naddunajští – jižní Slované na řece Tise

BG2 Bulharsko z různých stran

BG3 Brno po Bulharsku

a jako odkaz – Nikola Vaptsarov – bulharský Julius Fučík

A1

Lendas - okno do sedmdesátých let

Lentas (zde také jako Lendas) – oklno do 70tých let

Při plánování cesty po nalezištích v centru Kréty jsem v průvodci narazil na místo, o němž jsem předpokládal, že by se mohlo stát pověstnou třešínkou na dortě: styl sedmdesátých let, centrum turistiky s baťohem. Název tohoto cíle zní Lentas – ale postupně jsem si to nějak zkomoliil – a z Lentas se stalo Lendas. Dostal jsem se sem od lokality Gortys přes jižní předhoří hor Lassiti.

Někdy v červenci asi roku 2010 jsem dorazil do Lendas – přesněji Lentas ma ostrově Kréta. Prohlídku městečka jsem zahájil první kávou na terase jakéhos penziónku. Are you a weiter (jste číšník)? zeptal jsem se na terase? Žena odpověděla se silným německým přízvukem: I am weiter. Takže to spíš znělo: Ja, ich bin Kellner.

Pak následoval vlastní prohlídka městečka Lendas – či Lentas.

Zjištěno bylo uskupení bílých kostek kolem zátoky a jak jsem odpozoroval - vesměs ve vlastnictví komunity z Německa. Místo svoje kouzlo nepostrádalo, i když původně jsem si představoval poněkud lidovější prostředí. Tak onen konkrétní kontakt, který je kořením cestování, mi zosobnil až jeden projíždějící Řek, když mi velmi ochotně vysvětlil cestu zpět.

Lentas (Lendas)

Lentas (Lendas)

A2

Na věčné časy v Červeném Kostelci – ohlas na přednášku a architektuře sídlišť východního bloku...

Více než 200 staveb z 11 zemí bývalého sovětského bloku Evropy ožívá v dokumentární sérii Na věčné časy – Relikty architektury socialistické éry (2017, 59min), kterou natočila česko-japonská režisérka Haruna Honcoop. Poválečnou architekturu a příběhy, které během 40 let vyprávěly stavby díky různým politických kontextům, mapovala celé 4 roky. „Fascinují mě budovy, které dnes už nikdo nepostaví. Architektura, ať už vznikala v jakémkoliv období, je výmluvným, byť němým, svědkem své doby. Chci divákům ukázat jiný pohled na architekturu doby socialismu - zbavený prvoplánových či stigmatizujících pohledů. Doba nebyla černobílá a její architektura by měla zůstat stát tak, jak byla zamýšlená - na věčné časy. Je třeba najít pro budovy jiné využití a naučit se je vnímat v dobovém kontextu a zachovat si díky nim historickou paměť,“ dodává režisérka snímku. Premiéra série experimentálních krátkých filmů o socialistické architektuře proběhne 29. září v novém pražském prostoru CAMP. Po promítání bude následovat diskuse s historiky architektury a DJ/VJ afterparty. Vstup je zdarma. Více informací na www.built-to-last-project.com.

Série deseti krátkých experimentálních filmů Na věčné časy - Relikty architektury socialistické éry (2017) mapuje poválečnou architekturu socialistické éry v jedenácti zemích východní Evropy (Rusko, Německo, Polsko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Srbsko, Kosovo, Albánie). Časově pokrývá počátky stalinistické architektury, sorelu, brutalismus, přes high-tech a socialistickou modernu až do zlomového roku 1989. V krátkých filmech Haruny Honcoop statická architektura socialismu znovu ožívá a vytváří kaleidoskop pohledů na důležité i méně známé stavby.

„Vedle architektury stalinského typu 50. let představuji i pozdější moderní stavební skvosty, které jsou často nálepkovány jako „ošklivá komunistická architektura“, přestože jde o naprosté unikáty své doby, které by měly být zachovány a dle mého názoru lépe veřejností přijímány. Kvůli problematické historii východní Evropy s sebou architektura postavená za socialismu přináší řadu předsudků, kontroverzních otázek i nedorozumění. Například v podobě nálepkování jednotlivých stylů, které v některých případech šly i době navzdory. Od pádu železné opony v roce 1989 se její hodnocení prudce proměnilo a často se zcela ničí nebo radikálně přestavuje. Málokdy probíhá rekonstrukce tak, aby zůstala reliktem své doby a mohla nás vést k její reflexi,“ dodává Haruna Honcoop, nezávislá filmařka a studentka posledního ročníku Centra audiovizuálních studií na FAMU. Režisérka na svých cestách během čtyř let zmapovala současný stav více než dvou stovek administrativních i obytných budov, soch, mozaik či reliéfů. Důležité historické momenty spojené s jednotlivými místy připomíná pomocí archivních filmových materiálů. Každý z krátkých filmů je podkreslen originální elektronickou hudbou od skladatelů z jednotlivých zemí, kteří pracují se zvukovou krajinou daného města, dobovými budovatelskými písněmi či proslovy politiků.

A3

Architektura 70tých let v Československu (rodinné domky, chaty a chalupy, dolňky)

skica rodinného domku 70tých let 20tého stol.

RUMUNSKO

RO1 měsíc autorského čtení 2019 – hostem bylo Rumunsko + „velké“ Rumunsko 1918 – 1944

RO1. 1 "první“ Romunsko 1962 – 1918, malíř a spisovatel Ştefan Luchian

RO1

Měsíc autorského čtení 2019 v Divadle na provázku v Brně, hostem bylo Rumunsko, „velké“ Rumunsko 1918 – 1944

variace na romám Paříž východu autora Cezar Petrescu

Velké Rumunsko (rumunsky România Mare) je hovorové označení pro Rumunské království v meziválečném období (1918–1940), kdy rumunský stát dosáhl největšího územního rozmachu ve své historii: Jeho rozloha tehdy dosahovala 295 649 km², což je o 24 % více než dnes. Území bylo v součtu osídleno převážně Rumuny, existovaly zde však početné menšiny (lokálně většiny) Maďarů, Ukrajinců, Bulharů, Turků, Němců a jiné. Název není v současnosti příliš používán, někdy bývá též spojován s nacionalismem a iredentismem, zvlášť v souvislosti se současnou rumunskou stranou Velké Rumunsko.

Velké Rumunsko vzniklo jako produkt Pařížských mírových dohod po první světové válce, zejména Trianonské, Saintgermainské a Neuillyské. Rumunsko těžilo z porážky Rakouska-Uherska a Bulharska a z rozkladu Ruského impéria a získalo rozsáhlá území, na principu dílem národnostním, dílem historickém a dílem strategickém. Rozloha Rumunska se oproti předchozímu stavu více než zdvojnásobila, ovšem za cenu toho, že z etnicky téměř čistě rumunského státu se stal mnohonárodnostní, kde menšiny tvořily asi 30 % obyvatel a mnohde obývaly souvislá území prakticky bez Rumunů. Stát byl přesto řízen jako unitární a národnostně rumunský, s cílem romanizovat celé území.

K Velkému Rumunsku patřila následující území mimo jeho dnešní hranice:

Severní Bukovina — okolí Černovic, dnes většina Černovické oblasti na Ukrajině

Besarábie — rozsáhlé území mezi řekami Prut a Dněstr, jehož většinu zaujímá dnešní Moldávie (celé kromě Podněstří). Severní cíp okolo Chotimi a jižní Budžak je součástí Ukrajiny (Černovické, resp. Oděské oblasti). Celá severovýchodní hranice Velkého Rumunska vedla po Dněstru.

Jižní Dobrudža (Cadrilater) — území obývané převážně Bulhary a Turky, dnes součást Bulharska (Dobričská a Silisterská oblast) – byla připojena již roku 1913 po balkánských válkách.

Karel II. Rumunský

byl mezi lety 1930 a 1940 rumunský král z dynastie Hohenzollernů. Rumunské království bylo spojencem první Československé republiky a v roce 1936 navštíívil mimo jiné Brno – prošel se třeba po tehdejším Lažanském náměstí.

Carol II Rumunský na Lažanského náměstí v Brně

Vládnout Rumunsku nebyla snadná práce. Po první světové válce se územně rozrostlo, což však nepřineslo jen zisky, ale také problémy. Mnohonárodnostní stát byl domovem nejen Rumunům, ale i Maďarům, Němcům, Ukrajincům, Bulharům, Rusům, Rusínům a Srbům. A samozřejmě nesmíme zapomínat na statisíce Židů. Taková různorodost nedělala dobrotu. Zvlášť když vnitropolitická situace vykazovala značnou nestabilitu. Vlády se často střídaly třeba jen po několika měsících.

Když vypukla první světová válka, mladík odcestoval do Německa, aby se mu dostalo vojenské výchovy. Zamířil tak přesně opačným směrem než jeho otec Ferdinand, který byl naopak vyrván z pruského prostředí a formován v Rumunsku, ačkoli ani neovládal místní řeč. Otec i syn tak museli přinést oběť podle hesla „vše pro trůn“. Ale zda se v jejich případě dalo mluvit o vlastenectví v pravém slova smyslu, posuďte sami. Nebo snad chápali kralování jako rodinný byznys?

Zakázaná láska

Dědeček Carol I. měl se svým jmenovcem vnukem Carolem velké plány. Jenže ten se zamiloval do krásné Zizi. Ta sice pocházela z dobré, ale ne z královské rodiny. To představovalo první problém. Druhý nastal, když láskou potřeštěný Carol dezertoval a utekl se svou vyvolenou do Oděsy, kde se s ní dokonce oženil. Navíc se vzdal trůnu! Zkrátka svou budoucnost si představoval v náruči osudové ženy raději než s korunou na hlavě.

Ze zakázané lásky se narodil syn. Carol se k němu oficiálně hlásil, ale ne tak královská rodina. Pro tu nepředstavoval legitimního potomka a následníka. A tím to neskončilo. Carol se musel své milované Zizi vzdát, alespoň oficiálně. Poslali ji, chudinku, do Francie. Carolovi našli lepší partii: princeznu Helenu Řeckou. Carol se podvolil. Ale šlo o šťastné manželství? Mohl milovat ženu, kterou mu vybrala maminka?

Přelétavý muž

Carol nadále zůstal velkým ctitelem krásy něžného pohlaví. Ženské půvaby ho lákaly víc než politika. Totéž platilo o luxusních automobilech a letadlech. Propadal zkrátka zálibám moderního muže a historici v něm sotva mohou spatřovat ideálního panovníka oddaného službě vlasti. Na scéně se navíc objevila nová uhrančivá favoritka. Jmenovala se Elenatsi „Magda“ Lupescuová a Carol s ní opět zmizel do ciziny. Musela po něm dokonce pátrat tajná policie.

Carol dal opět najevo vůli vzdát se trůnu a raději naplnit svůj život vášní. Ukázalo se však, že jiného názoru je nejen Carolova matka, ale i sama milenka. Tu si sice nemohl jen tak vzít a udělat z ní královnu, ale Lupescuové to ani moc nevadilo. Radila svému partnerovi, aby se vysokého postavení nevzdával. Patrně si byla již tehdy dobře vědoma toho, že i ona může získat obrovský vliv, jak už to tak milenky vládců dělávají. Páreček hrdliček na útěku se stal každopádně vděčným soustem pro novináře a fotografy. Jejich skandální vztah plnil stránky tehdejších novin.

Na trůn!

Carol se nakonec nechal k návratu do politiky přesvědčit. Otec Ferdinand zemřel, a situace se tudíž změnila. Ne všichni si však Carola na trůnu přáli. Měl mocné podporovatele i odpůrce a jeho návrat do země předků vypadal poněkud dramaticky. První plán se vůbec nezdařil, ale když konečně přistál na rumunské půdě, čekalo ho překvapení. Davy jásaly. Pikantní přitom je, že Carol tak vlastně pro tuto chvíli připravil o korunu svého syna Michala.

Návrat se každopádně podařil nad očekávání. A Carol nemusel přinést nijak zvlášť krutou oběť. Milenku Lupescuovou postrádal jen krátce, brzy ji měl k dispozici přímo v Bukurešti. Jako by svému lidu říkal, že král si prostě může dovolit cokoliv a třeba všem na očích.

Král Carol II. si mohl dlouho říkat, jak je mazaný a dokáže to hrát na všechny strany. V roce 1938 si mohl připadat na vrcholu, když prošla ústava, která mu dávala tolik moci, že by uspokojila kdejakého čistokrevného diktátora. Co na tom, že referendum o této ústavě nemělo se svobodným hlasováním nic společného? Carol se nehodlal zdržovat s demokracií. Politické strany byly likvidovány a vznikla Fronta národní obrody, která se brzy chlubila miliony členů.

V zahraniční politice Carol dlouho lavíroval a nebylo jasné, na čí stranu se Rumunsko přikloní, pokud vypukne válka. Když se to roku 1939 skutečně stalo, nakonec hledal pomoc u Hitlera, který se mu zdál být nejsilnější. Jenže ani ten krále tak úplně nepodržel.

Druhá vídeňská arbitráž

Začátek 2. světové války znamenal okleštění takzvaného Velkého Rumunska. Kus si odštípli Sověti, Maďaři i Bulhaři. Carol sice zůstal králem, ale faktická moc přešla do rukou rumunských fašistů podporovaných Berlínem. Carol se i přes veškeré ústupky a kompromisy na trůnu přece jen neudržel. Už v roce 1940 nakvap opustil se svou milenkou zemi. Snažil se ještě monarchii zachránit tím, že svůj pád maskoval jako předání koruny devatenáctiletému synovi Michalovi. Fakticky šlo ale o debakl.

(text výše pasáž převzatá ze 100+1 zahraničních zajímavostí)

RO1 – rumunská kultura

RO1.1 "první“ Rumunsko 1862 – 1918, Ştefan Luchian – malíř a spisovatel

Ştefan Luchian (1868 - 1916)

Luchian se narodil 1868 ve vesnici Ștefănești v okrese Botoșani jako syn majora Dumitru Luchiana a Eleny Chiriacescuové. V roce 1873 se rodina Luchianů přestěhovala do Bukurešti , kde navštěvoval střední školu Cantemir . Jeho matka si přála, aby šel otcovými kroky a vstoupil do vojenské školy; místo toho se Luchian v roce 1885 připojil ke třídě malířství na Škole výtvarných umění , kde ho k umělecké kariéře povzbudil Nicolae Grigorescu , jehož dílo mělo zásadní vliv na celý jeho tvůrčí život.

Od podzimu roku 1889 Luchian studoval dva semestry na mnichovské Akademii výtvarných umění , kde vytvářel kopie děl Correggia a Rembrandta , které byly uloženy v Kunstarealu . Po návratu do Rumunska se zúčastnil první výstavy umělecké skupiny Cercul Artistic .Ukázal, že není schopen akceptovat akademické směrnice vnucené bavorskou a rumunskou školou. Následující rok odjel do Paříže , kde studoval na Akademii Julian , a ačkoli ho učil akademický umělec William-Adolphe Bouguereau , seznámil se s impresionistickými uměleckými díly. Luchianův obraz Ultima cursă de toamnă ukazuje vliv Édouarda Maneta a Edgara Degase , ale také ozvěny Société des Artistes Indépendants , modernismu a postimpresionismu (zřejmé i v dílech vytvořených po jeho návratu do Bukurešti).

Chronické onemocnění a smrt

V roce 1896 byl Luchian spolu s Nicolaem Vermontem , Constantinem Artachinem a sběratelem umění Alexandru Bogdan-Piteștim jedním z hlavních zakladatelů bukurešťského Salonul Independenților , který byl otevřen před oficiálním Salonem (rumunský ekvivalent pařížského Salonu ). O dva roky později vedla tato skupina k založení Societatea Ileana a jejího tiskového orgánu Ileana , přičemž Luchian byl původním ilustrátorem. Od té doby začal Luchian do své tvorby integrovat symbolistické prvky a inspiroval se různými souvisejícími trendy: secesí , jugendstilem a Mirem umění ( viz symbolistické hnutí v Rumunsku ).

V roce 1900 Luchian přispěl dvěma pastely do rumunského pavilonu na Světové výstavě a ve stejném roce se u něj objevily první příznaky roztroušené sklerózy . Po počátečních zlepšeních byla tato nemoc celoživotní. Nicméně pokračoval v malování a až do roku 1915 vystavoval svá díla na mnoha výstavách, i když před převážně lhostejným publikem. Na jeho výstavě v roce 1905 byl jediným kupcem obrazu jeho bývalý učitel Grigorescu. Přestože si ho vážila jen hrstka vyvolených (včetně spisovatele Iona Lucy Caragialeho ),žil Luchian v chudobě (velký majetek, který zdědil, se postupně vyčerpával).

Od roku 1909 byl ochrnutý a musel zbytek života prožít v křesle. To mu nezabránilo v práci na celé sérii krajin a květin. S malováním květin začal již dříve, ale od roku 1908 soustředil veškerou svou tvůrčí energii na toto téma. Ke konci života už Luchian nedokázal držet malířský štětec prsty a místo toho mu pomáhali přivázat si ho k zápěstí, aby mohl pokračovat v práci.

V té době se začal těšit značnému úspěchu – fenoménu, který spisovatel Tudor Arghezi připisoval chvilkovému vzestupu Take Ionesca jako politika (Ionescu se stal středem módy a terčem napodobování a byl mezi prvními, kdo si koupil více než jeden Luchianov obraz). Jak se jeho nemoc stala nechvalně známou, rozšířila se fáma, že Luchian dovolil někomu jinému malovat jeho jménem; skandál vedl k Luchianovu zatčení na základě obvinění z podvodu (brzy poté byl propuštěn). Arghezi byl hrdý na to, že byl jedním z mála jeho obhájců.

Jednou z posledních událostí v Luchianově životě byla návštěva skladatele a houslisty George Enescu v jeho domě . Ačkoli se ti dva nikdy předtím nesetkali, Enescu zahrál na svůj nástroj jako osobní poctu umírajícímu umělci.

Skonal v Bukurešti a byl pohřben na městském hřbitově Bellu .

RO2

Prvorepubliková hranice Podkarpatská Rus / Rumunsko

mapa národností na východě první Československé republiky

Rumunská menšina v Československu a v České republice

První Čs. republika měla společnou hranici s Rumunskem na Podkarpatské Rusi.

Roku 1924 žilo na Podkarpatské Rusi přibližně 11 000 osob rumunské národnosti Dříve byli Rumuni rozšířeni v Zakarpatské Rusi po celém území Marmaroše, později obývali pouze 4 obce severně od Marmarošské Soloviny. Živili se chovem dobytka, tkaním koberců a prací v solných dolech. V roce 1930 je evidováno v Československu 13 004 obyvatel rumunské národnosti. Po roce 1950 bylo množství příslušníků jiných národů na území Československa sníženo na pouhých cca 6%, důraz byl kladen na integraci minorit do většinové společnosti. Příliv rumunských emigrantů opět vzrostl po roce 1990. Při sčítání lidu, domů a bytů dne 3.3.1991 se k rumunské národnosti přihlásilo 1034 osob, v roce 2001 to bylo 1241 osob.

Kuriozita: při prvních svobodných volbách se mezi volebními stranami objevilo Hnutí nezávislých Rumunů. Kandidovalo pouze v Moravskoslezském kraji.

Rumunská menšina v současné době nepatří mezi dvanáct největších menšin u nás, nemají tudíž své zastoupení ve specializované radě vlády, na činnost jejich spolků nepřispívá stát.

RO3

Spoluosvobození Československa Rumunskou armádou

5. pěší divize rumunské armády stav k 1940

podřízena:

V. Sbor

složení:

8. pěší pluk

9. pěší pluk

32. pěší pluk

7. pluk lehkého dělostřelectva

28. pluk houfnic

Tábor 18. pěší divize Rumunské armády ve Velkých Janovicích roku 1945.

skica z autorského čtení 2019 v Brně – Divadlo na provázku

RO4

Budování RLR, RSR – Nicolae Ceaușescu – socialistická diktatura s vitráží západu

Nejprve krátce Bukurešť – a to původní téma příspěvku architektura sídliš´tzv. východního bloku. Specifikum Bukurešti jsou paneláky – či spíš panelákové komplexy značných rozměrů. I když Bukurešť byla radikálně demolována za a přestavěna do panelové podoby. Já osobně jsem Bukureští jenom projížděl – přes stanici Gara du Nord asi v roce 1979 k moři – takže dojem z Bukurešti jenom z nástupišť Gara du Nord.

Tedy rumunská elektrická lokomotiva řady 060 EA a Bukurešť gara du nord...

Rumunská elektrická lokomotiva řady 060 EA a Bukurešť gara du nord

Rumunská komunistická strana

NICOLAE CEAUŞESCU

Nicolae Ceaușescu se narodil do velké rolnické rodiny v Scornicești , v regionu Aluta . Jeho otec, Andruță Ceaușescu, vlastnil 7,4 akrů zemědělské půdy a několik ovcí. Absolvoval čtyři roky základní školy a poté se přestěhoval do Bukurešti , kde začal pracovat v továrně . Díky své sestře Nicolině se Nicolae Ceaușescu začal učit u ševce . Po šesti týdnech stáž opustil – krátce pracoval v obchodě s potravinami a poté začal pracovat pro jiného ševce.

Pod vlivem svého zaměstnavatele, ševce jménem Săndulescu, vstoupil do ilegální Rumunské komunistické strany. V roce 1933 byl poprvé zatčen. Podle oficiálních biografií byl Ceaușescu zatčen za výzvy ke stávkám a distribuci letáků . V roce 1934 byl několikrát zadržen, nejprve za sbírání podpisů proti procesu s železničáři ​​a poté dvakrát za podobnou činnost. Nebyl však zatčen, ale byl mu zakázán pobyt v hlavním městě. 15. ledna 1936 byl zatčen za roznášení letáků. Za protifašistickou činnost byl odsouzen na dva roky ve věznici Doftan .

V prosinci 1938 byl propuštěn z vězení a v roce 1939 se seznámil s Lenuțou Petrescu (vzali se v roce 1945; po svatbě si jeho žena změnila jméno na Elena , která měla postupem času stále větší vliv na politický život svého manžela. V roce 1940 byl znovu zatčen a uvězněn. V létě 1943 byl převezen do koncentračního tábora Târgu Jiu , kde sdílel celu s Gheorghem Gheorghiu-Dejem a stal se jeho chráněncem .V roce 1944 začal Ceaușescu pracovat jako tajemník Ligy mladých komunistů.

1947 PROSOVĚTSKÝ PŘEVRAT V RUMUNSKU

V roce 1947 bylo Rumunsko jedinou východoevropskou zemí, kde byl stále hlavou státu král. A co hůř, král, kteréholidé milovali. Rumunští komunisté už se museli cítit vysloveně trapně – a tak nakonec použili jednoduchý a klasický trik. Vydíráná. 30. prosince 1947 obklíčili královský palác, odstřihli telefon a králi sdělili, že pokud nepodepíše abdikaci – poraví několik tisíc uvězněných studentů. Králi tak nezbylo nic jiného, než dokument podepsat a odejít ze země. Ještě ten den byla vyhlášena Rumunská lidová republika.

S rostoucí komunistickou mocí v Rumunsku v roce 1947 převzal Ceaușescu funkci ministra zemědělství a poté se stal náměstkem ministra ozbrojených sil (ministerstvo tehdy vedl Gheorghe Gheorghiu-Dej). V roce 1952 ho Gheorghiu-Dej převedl do ústředního výboru strany. V roce 1954 se Ceaușescu stal řádným členem politbyra a postupoval v žebříčku, až nakonec zaujal druhé místo ve straně.

1966 PRVNÍM TAJEMNÍKEM ÚV RUMUNSKÉ DĚLNICKÉ STRANY

Tři dny po Gheorghiu-Dejově smrti v roce 1965 Ceaușescu převzal funkci prvního tajemníka Rumunské dělnické strany. Se zvolením Ceaușesca přišlo další přeskupení u kormidla moci. Chivu Stoica se stal předsedou Státní rady a Ion Gheorghe Maurer se stal premiérem . Mezi jeho první rozhodnutí patřila změna názvu strany z Rumunské dělnické strany na Rumunskou komunistickou stranu a státu na Rumunskou socialistickou republiku . V rámci frakčního boje vytlačil Ceaușescu bývalé příznivce Gheorghiu-Dej: Stoica, Alexandru Drăghici a Gheorghe Apostol na druhou pozici . V roce 1969 tak převzal plnou kontrolu nad ústředním výborem . Ceaușescu využil změn v Ústředním výboru k založení Stranické komise, která začala zkoumat stalinistické čistky v Rumunsku a rehabilitovala mnoho aktivistů vystavených stalinistickým represím (včetně Ștefana Foriș, Lucrețiu Pătrășcanu , Mirona Constantinesca). Jak výzkum politických čistek, tak rehabilitace byly falešné.

1967 PŘEDSEDA STÁTNÍ RADY RUMUNSKÉ LIDOVÉ REPUBLIKY

O dva roky později, v roce 1967, převzal funkci předsedy Státní rady (od roku 1974 převzal i titul prezidenta Rumunské socialistické republiky). Na stranickém sjezdu koncem dubna 1968 Ceaușescu odsoudil svého stalinského předchůdce Gheorghiu-Deje a rehabilitoval další oběti stalinského teroru. Tato akce měla kolem Ceaușesca vytvořit auru upřímného, ​​statečného a vlasteneckého komunisty a antistalinisty.

Domácí politika v 60. letech 20. století...

Díky těžbě přírodních zdrojů se rumunská ekonomika rozvíjela (v letech 1950–1973 dosahovala tempa hospodářského růstu v průměru 10 % ročně. Rumunsko nezávisle rozvinulo řadu výrobních odvětví a odmítlo přijmout roli dodavatele surovin, kterou mu uložil Sovětský svaz. V 70. letech 20. století došlo v důsledku deficitu zemědělských produktů, surovin a energií a také trvalého rozvoje nerentabilního těžkého průmyslu k hospodářskému kolapsu.

V 60. letech bylo Rumunsko považováno za nejliberálnější zemi východního bloku. Ceaușescu se rozhodl zdržet se masových represí a propustit tisíce lidí z vězení . Zlepšení životní úrovně provázel rozvoj kultury a vědy. Ke změně došlo 21. srpna 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa . Před budovou Ústředního výboru Komunistické strany Rumunska bylo svoláno shromáždění. Během konference Ceaușescu pronesl projev, ve kterém vyzval Rumuny k obraně své země před sovětskou invazí. K Vlastenecké gardě a straně se přidaly tisíce lidí (mezi nimi byl i spisovatel Paul Goma , v 70. letech považovaný za „Rumunského Solženicyna „ . Díky svému přístupu si Nicolae Ceaușescu získal na západě jistou oblibu.

V roce 1965 Nicolae Ceaușescu nařídil demolici několika čtvrtí Bukurešti, aby uvolnil místo pro nové veřejné budovy - zejména pro svůj palác. V roce 1966 byl až na několik výjimek zaveden zákaz potratů .

Zahraniční politika

V 60. letech ukončilo aktivní vojenské členství ve Varšavské smlouvě (přesto Rumunsko zůstalo politickým členem varšavské smlouvy až do jejího rozpuštění v roce 1991). Nicolae Ceaușescu se podílet na potlačení československých reforem účastí na vstupu sovětských a dalších spojeneckých vojsk do Československa 21. srpna 1968 v rámci společné akce Varšavské smlouvy. Vstup vojsk navíc Ceaușescu otevřeně odsoudil. Krátce před tím - ve dnech 15.–17. srpna několik dní před intervencí - Ceaușescu uskutečnil přátelskou návštěvu Prahy, kde podepsal smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci.

Ceaușescu se pak rozhodl vytvořit Vlasteneckou gardu na obranu země před Sovětským svazem . Sám Nicolae Ceaușescu v té době věřil, že za své rozhodnutí vůči Československu dostane Nobelovu cenu míru . Vůdce Rumunska však názory Alexandra Dubčeka nesdílel a jeho postoj vyplýval z jeho averze k Sovětskému svazu (navíc Ceaușescu předpokládal, že každá komunistická země by se měla o své cestě vývoje rozhodovat samostatně). Podle informací rumunského velvyslance v Paříži Victora Dimitriu Ceaușescu koordinoval svá rozhodnutí s Moskvou.

Po šestidenní válce udržovalo Rumunsko diplomatické vztahy s Izraelem . Rumunsko bylo jedinou zemí Varšavské smlouvy, která nepřerušila diplomatické styky s Izraelem Toto rozhodnutí mělo finanční důvody – Izrael, zastupující všechny Židy, souhlasil s přijetím rumunské židovské komunity výměnou za finanční pomoc. Peníze ze směny šly na tajné bankovní účty patřící Ceaușescuovi . Ceaușescu se zároveň zbavil neoblíbené sociální skupiny a využíval jejích pracovišť, domů a bytů, přičemž byl nadále mezinárodně vnímán jako ochránce lidských práv. Podobná dohoda byla v platnosti za vlády Gheorghiu-Dej, ale tehdy Izrael platil spíše technologií než tvrdou měnou.

V roce 1969 se Nicolae Ceaușescu rozhodl ukončit výcvik vojenských důstojníků a důstojníků tajných služeb v Sovětském svazu. Nově vycvičení důstojníci měli kontakt se sovětskou armádou v rámci Varšavské smlouvy.

Navzdory opozici vůči Varšavské smlouvě si Nicolae Ceaușescu a Leonid Brežněv udržovali dobré vztahy a důvěřovali si ve strategických politických otázkách . Při společných honech si ujasnili své rozdíly.

Kult osobnosti

Od roku 1968 se kolem Nicolae Ceaușesca začal rozvíjet kult osobnosti. Během cesty do Číny a Severní Koreje v roce 1971 byl Nicolae Ceaușescu ohromen poctami vzdávanými Mao Ce-tungovi a Kim Ir-senovi . 26. ledna 1973 nařídil Nicolae Ceaușescu oslavit své 55. narozeniny jako státní svátek . Jako vládce byl Ceaușescu přirovnáván k významným postavám rumunské historie : Decebalus , Štěpán Veliký , Michael Statečný . Podle propagandy byl Ceaușescu jediným dědicem jejich odkazu a jejich přímým nástupcem. Člen výkonného výboru politického výboru Dumitru Popescu říkával, že Julius Caesar, Napoleon Bonapart, Alexandr Veliký, Perikles a Petr Veliký dohromady nemají takovou cenu jako jeden Ceaușescu . Podobný kult osobnosti v komunistických zemích probíhal pouze v Albánii.

1974 PREZIDENT RUMUNSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY

Dne 28. března 1974 parlament jednomyslně zvolil Nicolae Ceaușesca prezidentem. Jako prezident Ceaușescu vydal řadu dekretů. Mnohé z nich si odporovaly nebo byly nelogické . Vládnutí dekretem vedlo k byrokratickému chaosu, který umožnil těm s lepšími konexemi využívat protichůdné předpisy k ochraně svého postavení .Národní shromáždění ztratilo svůj význam. Zahraniční média informovala o zavedení úřadu prezidenta v Rumunsku, ale vzhledem k dobrým vztahům mezi Rumunskem a Západem nepadla ani zmínka o autoritářském charakteru vlády . Ceaușescu jako prezident soustředil velkou moc. Kromě Československa bylo Rumunsko jediinou evropskou socialistickou zemí v jejíž čele byl prezident. I když případ Rumunska byl poněkud specifickký – jelikož prezidenský post byl vytvořen dodatečně. Před tím i v Rumunsku úřad hlavy státu zastávala kolektivně státní rada – která zůstala zachována i po vytvoření funkce prezidenta – její význam byl ovšem poněkud upozaděn.

Po roce 1974 mnoho umělců přispělo k vytvoření kultu osobnosti rumunského prezidenta. Básníci používali pouze velká písmena pro osobní zájmeno odkazující na Ceaușesca. Malíři malovali Nicolae a Elena Ceaușescu ve stylu alegorických portrétů světců a kulturní aktivisté vytvářeli stále sofistikovanější formy pocty. V den dirigentových narozenin byla vydána kniha Omagiu , svazek s písněmi a zpěvy chválícími Ceaușesca. Většina umělců vytvářela díla chválící ​​režim, aby získali privilegia a dary od rumunského prezidenta . Tisk, rozhlas a televize chválily Nicolae Ceaușesca. Média vytvářela materiály založené na kultu osobnosti, demagogii, lžích a polopravdách . Historici vytvořili nový životopis Ceaușesca – rumunský prezident jako dítě chránil své starší bratry, kteří se báli divokých zvířat, a v mládí bojoval proti fašismu . Ve vesnici Scornicești vzniklo muzeum .

Ceaușescova politická nezávislost na SSSR a jeho odpor k intervenci v Československu v roce 1968 nadchly západní mocnosti, které věřily, že je protisovětským individualistou a že finanční podporou Rumunska povedou k rozpadu východního bloku. Ceaușescu si neuvědomoval, že západní půjčky mu byly často poskytovány za nevýhodných podmínek, a proto si vzal půjčky v hodnotě 13 miliard dolarů. Tyto peníze byly použity na financování mnoha programů hospodářského rozvoje.

Jako vůdce prosazoval politiku otevřenosti vůči Spojeným státům a západní Evropě. Série oficiálních návštěv západních zemí (včetně Spojených států, Francie, Velké Británie a Španělska ) vynesla Ceaușescovi na Západě pověst reformujícího se komunisty a osvíceného vůdce. Rumunsko bylo první a jedinou zemí východního bloku, která uzavřela oficiální obchodní dohody s Evropským společenstvím . V roce 1972 vstoupilo Rumunsko do Mezinárodního měnového fondu .Díky všestranné spolupráci se západními zeměmi získal řadu západních státních vyznamenání a jako vděčnost za spolupráci s Velkou Británií mu královna Alžběta II. udělila rytířský titul. Rumunsko navíc jako první člen Varšavské smlouvy oficiálně uznalo Spolkovou republiku Německo a jako první jej navštívil prezident USA ( Richard Nixon ) . Rumunsko bylo jednou z mála zemí východního bloku (spolu s Jugoslávií a Polskem), které vysílaly americké přistání na Měsíci v televizi. V 70. letech si Rumunsko získalo mezinárodní respekt a bylo schopno vystupovat jako prostředník v mezinárodních konfliktech (situace trvala až do druhé poloviny 70. let). V roce 1977 se setkal se syrským prezidentem Hafizem al-Assadem , egyptským prezidentem Anwarem al-Sadatem (dvakrát) a izraelským premiérem Menachemem Beginem .

Červencové teze

V roce 1971, během návštěvy Čínské lidové republiky a Severní Koreje , se Ceaușescu inspiroval nekompromisním modelem vedení politiky . Zvláště se zajímal o myšlenku úplné národní transformace, jak byla realizována v programu Korejské dělnické strany a během „ kulturní revoluce „ v Číně. Ihned po návratu do země začal uplatňovat pravidla společenského života panující v Severní Koreji inspirovaná především tamním prezidentem Kim Ir-senem a filozofií „ čuche „. Adam Burakowski uvedl jiný postoj, tvrdil, že tak rozsáhlá propagandistická kampaň byla (...) připravena mnohem dříve a v červenci (...) byl již připravený plán realizován a že zdroje „červencových tezí“ je třeba hledat v Ceaușescově reakci na vánoční studentskou demonstraci v roce 1968 – s tím, že kult osobnosti byl pravděpodobně jediným aspektem propagandy, který byl ve skutečnosti spojen s propagandou... asijský výlet . 6. července 1971 přednesl Ceaușescu projev před stranickou exekuční komisí . Tehdy rumunský vůdce představil červencové teze, které v sedmnácti bodech vysvětlovaly, jak si Nicolae Ceaușescu představuje budoucnost rumunské kultury. Červencové teze definoval Ceaușescu jako humanistický socialismus . Ohlášené červencové teze zastavily reformy liberalizující zemi.

V důsledku červencových tezí se ve státním programu a ideologii objevily prvky nacionalismu . Nová státní ideologie, tzv. národní komunismus v sobě spojoval marxismus-leninismus a krajně pravicový nacionalismus meziválečného období . Po roce 1970 nastolil vlastní diktaturu s kultem své osobnosti (byl označován jako „Vůdce“ – Dirigent – ​​titul historicky používaný rumunskými vůdci a „Genius Karpat“ – Genil din Carpați ) a moc tajné policie Securitate .

Národní menšiny

Pro Ceaușesca byli Maďaři nejnenáviděnější národnostní menšinou. Ceaușescua rozčilovala skutečnost, že ekonomika v okresech ovládaných Maďary si vedla lépe než v jiných regionech . Ceaușescovou netolerantní politikou nejvíce trpěli Maďaři, kteří neměli žádnou podporu v zahraničí (na rozdíl od Židů nebo Němců). V únoru 1968 Ceaușescu zrušil částečnou správní autonomii Maďarů (dříve omezenou Dejem v roce 1960) . V 70. letech 20. století byli Rumuni přesídleni do maďarských měst a vesnic. V květnu 1973 byla drasticky omezena možnost vzdělávání v rodném jazyce a v roce 1975 byly zrušeny bilingvní lokality v oblastech obývaných menšinami. Omezení se setkalo s protesty (hlavně ze strany Maďarů, Němců a Židů) .

Voltaire z vojenské strany

V roce 1978 Ion Mihai Pacepa , vysoký člen rumunské politické policie (Securitate) a dvouhvězdičkový generál, dezertoval do Spojených států . V celé historii studené války byl nejvyšším vojenským důstojníkem, který dezertoval z východního bloku.

V roce 1984 Ceaușescu pravděpodobně zabránil vojenskému převratu tím, že poslal podezřelé jedince na nucenou práci jako posilu při sklizni kukuřice.

Ekonomika v 70. letech 20. století

Po hospodářském rozvoji let 1960–1973 nastal hospodářský kolaps, který byl způsoben deficitem surovin, zemědělských produktů, energií a podporou nerentabilního těžkého průmyslu. Aby překonal ekonomické potíže, Nicolae Ceaușescu zavedl přísný plán centralizace. Aby získal prostředky na investice a snížil deficit, nařídil většinu vyrobeného zboží exportovat, což vedlo k drastickému poklesu životní úrovně Rumunů . Sovětský svaz neměl v úmyslu pomoci Rumunsku, které opakovaně deklarovalo odlišný postoj než jeho spojenec. Exportem zboží, které nebylo pro Rumunsko nezbytně nutné, se dluh snížil na 50 amerických dolarů na hlavu za cenu rozsáhlého nedostatku zboží včetně potravin.

Aby zlepšil nízkou produktivitu rumunského zemědělství, pokusil se Ceaușescu nahradit běžná vesnická družstva asi osm tisíci zemědělsko-průmyslových komplexů. Kromě stavby výrobní složky by původní vsi měly být zbourány a nahrazeny unifikovanými bytovkami.

80. léta 20. století

Zavedení vysoce centrálně plánované ekonomiky vedlo k úplnému ekonomickému kolapsu. Krize byla prohloubena mezinárodní izolací. V 80. letech bylo Rumunsko zemí extrémní chudoby, nesrovnatelné ani s jinými komunistickými zeměmi. Ekonomické problémy postihly i členy Komunistické strany Rumunska – např. životní úroveň řadového člena KS Rumunska byla v 80. letech stejná jako životní úroveň nekvalifikovaného dělníka ze západní Evropy . Stalinistický kurz a rostoucí megalomanie připravily Ceaușesca o veřejnou podporu a mezinárodní respekt. Když Michail Gorbačov zahájil liberální reformy v Sovětském svazu, Ceaușescu reagoval ještě utužením direktivní formy řízení. Důležité stranické a státní funkce zastávali Ceaușescovi příbuzní - případně byla zavedena rotace funkcí - aby se nevytvořila vnitrostranická opozice.

V listopadu 1989, během 14. sjezdu Rumunské komunistické strany, byl tehdy 71letý vůdce ještě znovu zvolen na pětileté období generálním tajemníkem komunistické strany. To ovšem byla již labutí píseň Ceaușesckova režimu. V prosinci roku 1989 se rozpoutala série režim padl po sérii protestů, které vedly k pádu režimu.

Nikolae Ceausescu a Gustáv Husák

Přestože Ceaușescu měl pověst jistého individualisty v rámci východního společenství - neznamená to, že by neudržoval styky s ostatními představiteli bratrských stran a států. Třeba Československo navštívil v rozmezí let 1987 - 89 minimálně dvakrát. Pak ještě v květnu 1989 přiletěl do Československa na bilaterální jednání s Gustávem Husákem - což ovšem bylo prezentováno jako spíše ekonomická porada. Ceaușescovi nechyběl optimismus a předvídal brzký přechod Rumunska do stadia „středně rozvinuté socialistické společnosti“.

REVOLUCE V RUMUNSKU 1989

Zprávy o Gorbačovových reformách si získaly velkou oblibu v Temešváru a Iași (obyvatelé těchto měst mohli přijímat zahraniční televizi: z Maďarska, respektive ze Sovětského svazu). 14. prosince 1989 vypuklo ve městě Iaşi protivládní povstání, které bylo úřady rychle potlačeno.

Demonstrace v Temešváru začaly, když se vláda pokusila trestuhodně převést maďarského evangelického pastora reformované církve László Tőkése z města do odlehlé vesnice . Na začátku prosince Securitate a milice Tőkése izolovaly a nikoho nepustily do jeho bytu . Na základě soudního příkazu musel farář opustit byt do 15. prosince. Několik dní před termínem Tőkés požádal farníky, aby byli svědky vystěhování . 15. prosince se kolem bloku, kde farář bydlel, začali shromažďovat lidé. Skupina se rozrostla na dvě stě lidí. Večer faráře navštívil starosta města a slíbil zlepšení jeho situace, na oplátku se měl dav rozejít. Rozhovoru byli svědky dva mladí lidé: Maďar a Rumun . Svědci oznámili davu, že bylo dosaženo dohody. 16. prosince se opět shromáždil dav – shromáždění na obranu Tőkés. Odpoledne se v centru Temešváru sešlo více než tisíc lidí, kteří křičeli „Pryč s Ceaușescu“ a „Svoboda“ . 17. prosince zahájily pravidelné jednotky, policie a Securitate palbu do demonstrant.

O den později odjel Ceaușescu do Íránu a potlačení povstání nechal na svých podřízených a manželce . Když se 20. prosince 1989 vrátil, byla situace ještě napjatější. 19. prosince se armáda rozhodla postavit na stranu demonstrantů . 20. prosince byl v televizi odvysílán Ceaușescův projev, ve kterém řekl, že demonstranti v Temešváru jsou „gang chuligánů“, kteří provádějí zahraniční politiku. Z krize obvinil reakční a imperialistické kruhy (především Maďarsko).

Svržení Ceaușesca

21. prosince se konalo shromáždění „pracujícího lidu hlavního města“, během něhož byl Ceaușescu, který hovořil z balkonu, vypískán. Rumunský prezident se ukryl v budově ústředního výboru. Po Ceaușescově útěku vypukly boje v Bukurešti. 22. prosince byla v televizi oznámena nečekaná smrt Vasile Milea , ministra obrany . Novým ministrem se stal Victor Stănculescu . Nicolae Ceaușescu se pokusil pronést projev k davu shromážděnému před budovou ústředního výboru, ale tento zoufalý krok odmítli výtržníci, kterým se podařilo do budovy vstoupit násilím. Ve 12:06 Ceaușescu utekl vrtulníkem . Ceaușescovi straničtí oponenti založili Frontu národní spásy , v jejímž čele stál bývalý člen ústředního výboru strany Ion Iliescu , který spolu s Frontou převzal kontrolu nad revolucí .

Ceaușescu a jeho manželka Elena spolu s Emilem Bobu a Maneou Mănescu opustili hlavní město a odcestovali vrtulníkem do Ceaușescova sídla ve Snagově, odkud znovu uprchli vrtulníkem, tentokrát do Târgoviște . Během letu ovšem zasáhla armáda a nařídila aby vrtulník přistál - Ceaușescu opustili vrtulník a bezcílně se potulovali v polích. Ceaușesca zatkla policie a předala pár armádě. Na Štědrý den, 25. prosince, byli oba odsouzeni k smrti vojenským soudem na základě četných obvinění, od nezákonného hromadění majetku až po genocidu . Soudce obvinil oba manžele Ceaușeskovy z odpovědnosti za úmrtí více než 64 000 lidí - kteří zemřeli do deseti let na následky hladu, nedostatku lékařské péče, nachlazení apod. Samotný soud byl improvizovaný a trval necelou hodinu . Soudci během procesu používali populistické formulace a prezentovali spíše obecné body obžaloby.

Soud vynesl rozsudek smrti. Přáním manželů Ceaușescových bylo zemřít spolu. První dávky automatických zbraní byly vypáleny, když Nicolae Ceaușescu zpíval Internacionálu . Trest byl vykonán v Târgoviște krátce před 15:00. Když padal na zem, Nicolae Ceaușescu křičel „Ať žije svobodná a demokratická Rumunská socialistická republika“.

(sepsáno podle Wikipedie)

RO5

Rumunsko 80tých let, antické město Istria

Místem pobytu balo letovisko Venus...

letovisko Venus

Venus je letní letovisko v Rumunsku, na pobřeží Černého moře, 3 km severně od Mangalie. Je součástí řetězce takových letovisek, jako jsou Olimp, Neptun, Jupiter a Cap Aurora.

Součástí rekreace byly i dva výlety...

Jeden vedl na sever podle pobřeží a cílem byly vykopávky římského města Istria.

římské město Istria – nyní v Rumunsku

Z Istrie jsem si dokonce odvezl zcela nepatrné úlomky – ze kterých se po desítkách let podařilo vytvořit jistou dekoraci...

Zahradničeni na signálech -> 2025 "Váza z Istrie“

Druhý výlet vedl na jih do Bulharska a cílem bylo město Varna s mezizastávkou v lokalitě Balčik. Balčik ač v současnosti na území Bulharska by letním sídlem rumunských králů. Balčik je vlastně zahrada či park svažující se k moři s řadou drobných či větších staveb – jednou z nich je malá mešita poukazující tak na pohnuté dějiny Balkánu.

Balčik

BULHARSKO

BG 1 hraničila Velká Morava s Bulharskou říší?

Obodrité naddunajští

Obodrité naddunajští, jihoslovanský kmen na dolní Tise. Od počátku 9. století začleněn do bulharské říše.

BG 2

Bulharsko z různých stran

Veličko Neškov – bulharský prozaik a dramatik

Veličko Neškov (* 1.11. 1914) vlastním jménem V. N. Todorov, bulharský prozaik a dramatik. Líčí příběhy hrdinství z 2. světové války, jíž se účastnil, život Arménů v Bulharsku a život lidové armády (román Nastaplenie – Útok, hry Sognály, Túžba)

Strandža – pohoří v Bulharsku a Turecku

Dovolená v Bulharsku asi v roce 1980 – Bulharsko sedmdesátých let

Burgas – kde zrovna v tom létě probíhal folklórní festival

Бургаски нощи и песни

.

BG 3

Brno po Bulharsku

Brno je známé svou početnou bulharskou menšinou. Jistá část Bulharů v Brně jsou potomky bulharských vojáků, kteří se podíleli na osvobozování Československa.

v kavárně Anennská zasedl u stolu Papančev

Ale většina Bulharů přišla do Brna za prací za nového režimu po roce 1989. Asi v roce 2014 jsme se sešli s kolegy z bývalé práce asi rok po ukončení pracovního poměru (poprvé a naposledy). Poměr na tomto firemním dýchánku byl Češi 3: Bulhaři 2.

https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1528605531711043

a ještě Nikola Vaptsarov - „bulharský Julius Fučík“, ke kterému se hlásí v Bulharsku i Makedonii, účastník protinacistického odboje

Nikola Vaptsarov tumblr.com