Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně a politika Francie 80tých a 90tých let

Lažanského náměstí v Brně několikrát změnilo název - zejména za obou neskrývaně antidemokratických režimů neslo název poměrně ideologicky vyhraněný. 

R1

Rozcestník „Lažanského náměstí“

Kavárna Bellevue (na stránkách zanikléobce.cz) Odkaz domovský příspěvek

Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně a politická scéna Francie 80tých a 90tých let (blog iDNES) –  tento příspěvek

tiskárna Rašínova (Tisk knižní výroba 9. května v Brně) jako Návštěva staré tiskárny - části strojů a mechanismy - rozcestník pro průmysl - Blog iDNES.cz

OBSAH

R1 rozcestník Lažanského náměstí

obsah

1) kavárna Bellevue za Rakouska a první republiky

2) kavárna Bellevue 80tých a 90tých let 20. století

3) Francie a politická scéna Francie 80tých a 90tých let 20.století

4) Francie – dějiny od r. 1939 a ústavní systém

5) Francie hledá úspory. Premiér navrhuje zrušit státní svátky (16. 07. 2025)

6) palác Tuileries a ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel)

R2 rozcestník Francie a česko-francouzské vztahy

RP rozcestník politické spektrum

R4 (RSP) rozcestník stát a právo

část 1

Kavárna Bellevue za Rakouska a první republiky

Kavárna Bellevue na Lažanského náměstí v Brně

Aktuální název Moravské náměstí je poměrně hojně užívaný - ale mě osobně  sedí dřívější název Lažanského náměstí. Kavárna Bellevue fungovala za Rakouska i za první republiky - dokonce ještě poměrně dlouho po roce devadesát.

Podle všeho ve své době sehrála podobnou roli jako kavárna Slávia v Praze - tedy jako dostaveníčko intelektuálů. Za první republiky zde třeba vysedával Jiří Wolker nebo Jiří Mahen.

následuje převzatý text

Brno, Lažanského náměstí - kdysi slavná kavárna Bellevue

Znovu se vydáme po stopách zmizelých brněnských kaváren, tentokrát nás kroky zavedou na roh Moravského náměstí a Joštovy ulice. 

Kavárna Bellevue se nacházela v domě, který sloužil jako sídlo pojišťovací Banky Slávie. Slavnostně ji otevřel v roce 1913 známý brněnský kavárník Uřídil, který před tím provozoval kavárnu Na Kiosku. Interiéry nechal upravit podle návrhu V. K. Muchy a již krátce po otevření se z "Belviny" stalo oblíbené místo schůzek významných brněnských osobností, a po vypuknutí První světové války i českých důstojníků. Krásný pohled, což je doslovný překlad názvu Bellevue, si mohli z oken vychutnat Leoš Janáček, Rudolf Těsnohlídek či jiří Mahen. Uřídil odešel v roce 1925 do penze a podnik do rekonstrukce a znovuotevření v roce 1934 vystřídal dva majitele. Půdorys kavárny měl tvar písmene L, přičemž prostor byl rozdělen na kavárnu, čítárnu a hernu. V letních měsících stávala na ulici Joštové i zahrádka. Kavárna byla zařízena jednoduše, ale prakticky. Zdrojem světla byla vysoká obdélníková okna a válcová světla z mléčného skla a chromové oceli. Nábytek byl tmavě čalouněný s chromovanými stolky a deskou z tmavého mramoru. I po modernizaci si kavárna udržela oblibu známých osobností. Chodíval sem třeba majitel nejstaršího brněnského knihkupectví Josef Barvič. Po válce přešla kavárna do majetku Restaurací a jídelen Brno. Pomalu chátrala a její sláva a tradice zanikla, v osmdesátých letech se z Bellevue stala dietní jídelna. Po listopadu 89 budovu získala Česká  pojišťovna, která se pokusila vrátit kavárně zašlou slávu, což se jí bohužel nepodařilo. Později zde byla otevřena pivnice, která také ukončila svou činnost a nyní v prostorách  již několik let sídlí banka.

převzatý text
Lucie Tribulová: Zmizelý svět brněnských kaváren

část 2

Kavárna Bellevue 80tých a 90tých 20. století

Pivnice Bellevue konce 80tých a počátku 90tých let

Listopad 89 přinesl nemálo změn a realitou se stalo například nové zaměstnání v nedaleké tiskárně „Tisk knižní výroba, státní podnik“ – dříve 9. května – nyní Rašínova (viz odkaz výše). Jelikož odpolední směna končila v „10" a „Belva“ zavírala ve 23hod – bylo možno se sem ještě na chvíli zastavit.

kavárna Bellevue 90th

část 3

Francie a politická scéna Francie 80tých a 90tých 20. století

Polistapadové uvolnění přineslo liberalizaci v cestování a mezi cestovatelské sny patří právě Paříž.

foto „Pařížský chodec“ Montmartre 1990 – Humanart

foto „Pařížanka“ – Humanart

Mezi tématy nemohla chybět politika a na dané téma vznikaly improvizované vtipy. Třeba ve Francii v prezidentských volbách proti sobě kandidoval Francois Mitterand a Jaques Chiraque – a improvizovaný vtip na dané téma zněl „zda se bude spát pod Mitterrandem nebo pod širákem“.

Ale bráno od začátku posloupnosti 5té republiky tak před Mitterandem byl prezidentem Giscard d’Estaing, úplně prvním prezidenten 5té republiky byl však Charles de Gaulle, po něm Georges Jean Raymond Pompidou a pak následoval Giscard.

Charles de Gaulle (1890-1970) - francouzský generál, státník a politik; účastník 1. světové války, padl do německého zajetí. Od 1921 profesor na vojenské akademii v Saint-Cyr; zastával různé velitelské funkce. Propagoval modernizaci armády a změnu válečné strategie. Po porážce Polska 1939 jmenován velitelem formující se tankové divize; za nacistického vpádu do Francie zasáhl v květnu 1940 do bojů proti pancéřové armádě generála Guderaina u Laonu. 5.6. 1940 povolán do Reynaudovy vlády jako státní sekretář pro válku. Prosazoval nutnost pokračovat v boji společně s Velkou Británií. Po nástupu maršála Pétaina s podporou W. Churchilla unikl do Londýna, odkud 18. 4. 1940 v rozhlasovém projevu odmítl kapitulaci Francie a vyzval k pokračování v boji. 28.6. 1940 uznán britskou vládou (26. 9. 1941 sovětskou vládou) za představitele všech „Svobodných Francouzů“ bojujících na straně spojenců. Vytvořil Radu na obranu impéria (27. 10. 1940), Francouzský národní výbor (24. 9. 1941) a v červenci 1942 přejmenoval hnutí Svobodná Francie na Bojující Francii. Vystupoval proti snaze Američanů dohodnout se s kolaborantskou vládou ve Vichy. Od června 1943 předseda (zprvu s H.H. Giraudem) Francouzského výboru národního osvobození, od června 1944 předseda prozatímní vlády. V prosinci 1944 uzavřel v Moskvě sovětsko-francouzskou smlouvu, která byla počátkem obnovy velmocenského postavení Francie v rámci protifašistické koalice. Referendem z 21. 10 docílil zrušení ústavy 3. republiky, ale nepodařilo se mu při přípravě nové ústavy získat podporu politických stran pro koncepci silné prezidenské moci. Proto podal 20. 1. 1946 demisi. Kritik politického systému 4. republiky se pokusil získat vládu jako vůdce Sdružení francouzského lidu (RPF). Neschopnost 4. republiky vyřešit situaci v Alžírsku mu otevřela cestu k moci; 1958 nastolil systém 5. republiky. 1958-59 min. předseda, 1959-69 prezident republiky. 1962 ukončil válku v Alžírsku, 1966 vystoupila Francie z vojenské složky NATO. Usiloval o nezávislou politiku Francie, opřenou o francouzskou jadernou sílu. Zastával realistickou politiku vůči socialistickým zemím. 1969 odstoupil po zamítnutí návrhu reforem. Autor pamětí.

Valéry Giscard d’Estaing (*1926+2020) byl dvacátým prezidentem Francouzské republiky (a třetím prezident 5té trpubliky) mezi lety 1974 až 1981.

Valéry Giscard d’Estaing

Giscard jako prezident jmenoval premiérem Chiraca. Kvůli napětí mezi nimi Chirac v roce 1976 rezignoval. V srpnu ho nahradil nezávislý Raymond Barré , kterého prezident označil za „nejvýznamnějšího francouzského ekonoma“ a s nímž připravil komplexní plán hospodářských a sociálních reforem. Barré vedl kabinet až do konce Giscardova prezidentství. Během Giscard období došllo ke dvěma ropným krizím (1973–1974 a 1979–1980), během nichž prudké zvýšení cen nafty zvýšilo inflaci a oslabilo francouzské hospodářství. Francie na to zahájila program výstavby jaderných elektráren. Giscard prosadil řadu liberalizačních opatření, zjednodušil prezidentský ceremoniál a výrazně podpořil evropskou integraci.

Před zvolením prezidentem chtěl být Giscard vnímán jako nestranický kandidát, i když byl předsedou Nezávislých republikánů. Už jako úřadující prezident inicioval vznik Union pour la démocratie française ( UDF ) – což byla politická aliance ve Francii v letech 1978 až 1998 a následně politická strana až do roku 2007. Kombinovala křesťanskodemokratické , liberální a centristické kořeny a zaujímala středopravicové postavení ve francouzské politické krajině. Zastávala také rozhodně proevropské postoje. Navzdory počátečním volebním úspěchům – 23,9 procenta v parlamentních volbách v roce 1978 – se mu nepodařilo vytvořit trvalou centristickou sílu, o kterou by se mohla opírat moc prezidenta. Giscard proto také spolupracoval s konzervativními gaullisty z RPR, s nimiž UDF často uzavírala volební dohody a vytvořila několik vládních koalic.

V roce 2007 se část strany spojila s politickým táborem prezidenta Sarkozyho a založila stranu Nouveau Centre (Nový střed - evropská liberálně sociální strana), François Bayrou, který preferuje nezávisle středové postoje, založil Mouvement démocrate (Demokratické hnutí), ale značná část členů a příznivců UDF přešla k Chirakovi - a jeho Unie pro lidové hnutí (UMP), se Chiracova strana tehdy nazývala.

Ale zpět do roku 1981. Blížily se další prezidentské volby.

V prvním kole voleb sice vedl úřadující prezident, ale jeho výkon v televizní debatě byl slabší než před sedmi lety. V druhém kole voleb o dva týdny později Giscard už většinu nezískal a musel svůj úřad předat Mitterrandovi.

Mitterrand

Francois Mitterrand prezident republiky 1981-88 (první funkční období).

1981-86 koaliční vláda Socialistické strany, Komunistické strany, Hnutí levicových radikálů. Vzledem k faktu, že Mitterrand byl socialista stejně jako premiér měl značný vliv na zahraniční – ale i vnitřní politiku a ekonomiku.

Ale za pět let – v roce 1986 ve volbách zvítězila pravice – premiérem Jaques Chiraq v čele koaliční vlády Sdružení pro republiku (RpR) a Unie pro Drancouzskou demokracii – UDF. Sdružení pro republiku bylo v této době nazýváno jako „Chirakogaullisté“ (podrobnějji dále).

V Anglli byla v této době premiérkou Margaret Thatcherová a u vlád Konzervativní strana. Britská vláda byla pravděpodobně ještě pravicovější než Chirakova vláda. Zestátněný průmys včetně dolů byl privatizován – novými vlatníky se staly monopoly.

Období let 1986 – 88 – kdy byl Mitterrand presidentem a Chirak premiérem se patrně neznámější soužutím ve Francii (podrobněji „soužití“ pojednáno u Chiraka...)

Francie 80tých let

Roku 1988 se konaly prezidenské volby a proti sobě kandidovali Mitterrand a Chirak – přičemž nikdy z nich nebyl jasným favoritem. Ve druhém kole nakonec úřad obhájil Mitterrand. Poslední schůzka Mitterranda jako presidenta (ještě v původním mandátu) s premiérem Chirakem byla velmi krátká, šlo vlatně jen o demisi vlády podle ústavy.

Jakmile Mitterrandovi začal nový mandát jmenoval novou – socialistickou vládu. Ale protože pravice měla v Národním shromáždění stále většinu – president využil svého práva rozpustit parlament bez udání důvodu. Ve volbách do Národního shromáždění tentokrát zvítězili socialisté.

politické spektrum Francie 80tých a 90tých let

Francouzská politická scéna přelomu 80tých a 90tých vypadala poněkud jinak. Byly zde tři bloky – levice (sdružující socialisty, komunisty, levicové radikály a další strany), centristé či centrální pravice se zastřešující UDF (Unie pro francouzskou demokracii – Union pour la democratia francaise) a třetím blokem byla pravicová politická strana Sdružení pro republiku (Rassemblement pour la Repúblique) – takzvaní NeoGaulisté či ChirakoGaulisté.

Socialistická strana

Sovialistická strana

Hnutí levicových radikákálů

Hnutí levicových radikálů, Mouvement. des radicaux de gauche – fr. politická strana; vyrvořena 1972 osamostatněním levicového křídla radikálů (Republikánské radikálná a radikálně socialistickée strany). Od 1981 součást vládní koalice.

Francouzská komunistická strana

Francouzská komunistická strana, FKS, Parti communiste français, PCF - založená 29. 12. 1920 na sjezdu Socialistické strany (SFIO) v Tours, kde se většina delegátů vyslovila pro vstup do KI na základě 21 podmínek. 1920-43 se strana nazývala KS Francie; 1943 přijala dnešní název. Po celá 20tá léta strana trpěla frakční činností vyplívající z pozůstatků sociáldemokratismu.

Zdravé marxistickésíly v čele s M. Thorezem, jenž se stal 1930 generálním tajemníkem strany, svedly na přelomu 20. a 30. let vítězný boj s pravicovými oportunisty, trockisty i levičáky. V červenci 1935 uzavřela se SFIO Section française de l’Internationale ouvrière dohodu o akční jednotě v boji proti fašismu, jež se stala základem lidové fronty, vytvořené 1935.

V 2. polovině 20. let se významně podílela na boji proti fašismu, válce a politice apeasementu, za kolektivní bezpečnost.

V září 1938 se jako jediná strana jednoznačně postavila proti Mnichovské dohodě. Po vypuknutí 2. světové války kritizovala „podivnou válku“ a odhalovala pátou kolonu. 26. 9. 1939 byla Komunistická strana Francie zakázánaa nucena přejít do ilegality. 1940-1944 představovala vedoucí složku domácího odboje proti nacistickým okupantům a kolaborantské vládě ve Vichy, organizovala partizánské hnutí, připravila a vedla národně osvobozeneckéepovstání v Paříži v srpnu 1944.

Po osvobození Francie se FKS stala nejsilnější politickou stranou v zemi. 1945–1947 byla zastoupena ve vládě. Zasloužila se o přijetí nové, demokratičtější ústavy, zákonů a znárodnění některých průmyslových odvětví a bank a zákona o sociálním pojištění průmyslových a zemědělských dělníků.

Vedla boj proti koloniální válce ve Vietnamu (1946 – 54) a v Alžíru (1954 – 62) a proti účasti Francie v NATO. 1958 se postavila proti nastolení politického systému 5-té republiky. Zároveň usilovala o akční jednotufrancouzské levice. XV. a XVI. sjezd strany (1959 a 1961)rozpracoval program sjednocení všech demokratických a republikánských sil v zemi, v prosinci 1968 přijal UV FKS strany manifest za „Vyspělou demokracii a za socialistickou Francii“ jako akční program strany požadující vytvoření „režimu vyspělé demokracie“, který by umožnil skutečnou účast nejširších lidových vrstev na řízení státu, omezil moc monopolů, provedl další znárodnění a připravil tak podmínky pro přechod k socialismu pokojnou cestou.

1972 přijaly FKS a Socialistická strana společný vládní Program, kladoucí si za cíl výrazné přeměny v ekonomické i politické oblasti, jež by zasadily rozhodný úder proti moci monopolů a všestranné uspokojení potřeb pracujících mas proti vykořisťovatelskému řádu.

1981 – 84 byla FKS v koaliční vládě levicových stran...

K nejvýznamnějším představitelům FKS patřili: M. Thorez (generální tajemník 1930-64), M. Chachin, J. Duclos, W. Rochet (gen. tajemník 1964 – 1972). Generálním tajemníkem strany je G. Marchais (od 1972), ústředním tiskovým orgánem L’Humanité (Lidskost), teoretický měsíčník Cahiers du Communisme (Komunistické listy).

A co francouzská pravice?

Sdružení pro republiku

Gaullisme - Gaullismus, Chirakogaullismus, Neogaullismus

Historik idejí François Huguenin připomíná, že zatímco původně, na konci 19. století, toto slovo „republikáni, republikánská strana“ používaly spíše levicové politické strany (Republikánská levice Julese Ferryho a Julese Grévyho a Republikánská unie Léona Gambetty), pravice si název „republika“ začala osvojovat až od 20. století, zatímco levice začala v názvech stran preferovat slovo „socialistický“; slovo „republika“ se v pravici definitivně uchytilo od roku 1958.

Le gaullisme désigne la pensée politique inspirée des idées et de l’action de Charles de Gaulle, général français devenu président de la République. Le gaullisme renvoie depuis la mort du général de Gaulle aux courants de pensée et aux partis politiques qui se réfèrent à la tradition initiée par de Gaulle.

Gaullistické strany v datech

předchůdci - 4. republika

1947 - 1955 : Shromáždění francouzského lidu (RPF);

1955 - 1958 : Sociální republikáni (RS)

5. republika

1958 - 1962 : Svaz pro novou republiku (UNR)

1962 - 1967 : Unie pro novou republiku - Demokratická unie práce (UNR-UDT)

1967–1968 : Unie demokratů pro pátou republiku (UD - Ve)

1968 - 1976 : Unie demokratů pro republiku (UDR)

1976 - 2002 : Sdružení pro republiku (RPR)

2002 Unie pro prezidenskou většinu

2002 - 2015 Unie pro lidové hnutí

2015 … Republikáni

Gaullistické strany podrobněji (od Chirakovy éry)

Le Rassemblement pour la République (RPR) est un parti politique français ayant existé entre 1976 et 2002 qui résulte essentiellement d’un changement de nom de l’UDR qui l’avait immédiatement précédé et disparaît concomitamment. Classé à droite et se réclamant du gaullisme, c’est-à-dire des idées politiques de Charles de Gaulle, il évolue d’une orientation souverainiste et sociale dans les années 1970 vers une ligne plus libérale à partir des années 1980 et une attitude pro-européenne dans les années 1990, bien que différents courants internes se soient opposés sur l’orientation à donner au parti.

V roce 2000 zahájila RPR projekt na vytvoření jediné strany pro parlamentní pravici: Unie v pohybu (UEM), jejímž úkolem bylo připravit prezidentské volby v roce 2002 spojením gaullistických, liberálních a křesťanskodemokratických frakcí s cílem zajistit znovuzvolení Jacquese Chiraca . Alain Madelin, prezident Liberální demokracie (DL), však v roce 2002 kandidoval proti Jacquesu Chiracovi.

24. dubna 2002 Unie pro prezidenskou většinu (d’Union pour la majorité présidentielle, UMP)

Fondé sous le nom d’Union pour la majorité présidentielle en vue des élections législatives de 2002, le parti devient quelques mois plus tard l’Union pour un mouvement populaire, gardant les mêmes initiales. Son ambition est de rassembler les différentes tendances de la droite et du centre droit : l’UMP naît ainsi de la fusion en un seul parti du Rassemblement pour la République (RPR), de Démocratie libérale (DL) et du Mouvement des réformateurs (MDR), auxquels se sont associés des partis ayant conservé leur autonomie (FRS, CNIP, Parti radical), tandis que de nombreux parlementaires de l’UDF la rejoignent.

RPR schválila vytvoření Unie pro prezidentskou většinu (UMP), jejímž cílem bylo podpořit Jacquese Chiraca ve druhém kole prezidentských voleb. Téměř všichni poslanci liberální demokracie se k UMP připojili, včetně Jean-Pierra Raffarina, který byl 6. května 2002 jmenován premiérem. Tato koalice vyhrála legislativní volby v červnu 2002 a v listopadu téhož roku se sloučila do jedné strany /21. září 2002 mimořádné shromáždění Sdružení pro republiku ve Villepinte schválilo 86,5 % hlasů rozpuštění RPR v rámci UMP, nové strany, jejíž zakládající shromáždění – které jí dalo název Unie pro lidové hnutí – se konalo dne17. listopadu 2002. DL a Écologie bleue se také rozpustily ve stejný den a byly sloučeny do UMP/.

2002 červen - Union pour un mouvement populaire

L’Union pour un mouvement populaire (UMP) est un parti politique français classé du centre droit à la droite de l’échiquier politique.

Unie pro lidové hnutí ( UMP ) byla francouzská politická strana zařazená od středopravicového až pravicového spektra.

Strana, založená jako Unie pro prezidentskou většinu pro legislativní volby v roce 2002, se o několik měsíců později stala Unií pro lidové hnutí, přičemž si zachovala stejné iniciály. Jejím cílem bylo sjednotit různé tendence pravice a středopravice: UMP tak vznikla sloučením Shromáždění pro republiku (RPR), Liberální demokracie (DL) a Hnutí reformátorů (MDR) do jedné strany, ke které se přidaly strany, které si zachovaly svou autonomii ( FRS , CNIP , Radikální strana ), a připojila se k ní i řada poslanců z UDF. Několik centristických osobností následně stranu opustilo, zejména aby v roce 2012 založila Unii demokratů a nezávislých (UDI).

S UMP bylo spojeno několik stran, které si zachovaly autonomii, včetně FRS , CNIP a Radikální strany , zatímco se k ní připojili disidentští poslanci UDF , jako například Philippe Douste-Blazy . Radikální strana vedená Jeanem-Louisem Borlooem nakonec UMP opustila v roce 2011 a v roce 2012 vytvořila UDI . Tato strana nicméně zůstala v řadě voleb spojencem UMP.

UMP podporovala vlády jmenované Jacquesem Chiracem v letech 2002 až 2007 a poté Nicolasem Sarkozym v letech 2007 až 2012. Sarkozy se ujal vedení strany na konci roku 2004. Od roku 2012, kdy byla v opozici, strana zažila řadu vnitřních krizí. V roce 2014, kdy byl Jean-François Copé předsedou strany po jeho sporném zvolení v roce 2012 , vedlo odhalení Bygmalionovy aféry k rezignaci vedení strany. Po návratu z politického důchodu se Nicolas Sarkozy na sjezdu v roce 2014 ucházel o prezidentský úřad a v případě zvolení slíbil změnu názvu UMP a reformu jejích stanov. Byl zvolen v prvním kole hlasování.

2004 Nicolas Sarkozy

UMP podporovala vlády jmenované Jacquesem Chiracem v letech 2002 až 2007 a poté Nicolasem Sarkozym v letech 2007 až 2012. Sarkozy se ujal vedení strany na konci roku 2004. Od roku 2012, kdy byla v opozici, strana zažila řadu vnitřních krizí. V roce 2014, kdy byl Jean-François Copé předsedou strany po jeho sporném zvolení v roce 2012, vedlo odhalení Bygmalionovy aféry k rezignaci vedení strany. Po návratu z politického důchodu se Nicolas Sarkozy na sjezdu v roce 2014 ucházel o prezidentský úřad a v případě zvolení slíbil změnu názvu L’Union pour un mouvement populaire (UMP) a reformu jejích stanov. Sarkozy byl prezidentem zvolen v prvním kole hlasování. Pro gaullistickou stranu byl vybrán název Republikáni...

2015 Republikáni

Nicolas Sarkozy avait déclaré pendant la campagne pour la présidence de l’UMP vouloir changer le nom et les statuts du parti. C’est la dénomination « Les Républicains » qui est proposée. Ce nom est d’abord critiqué par les partis concurrents pour le coût estimatif[67], pour ses références, mêmes fortuites, au Parti républicain américain et au parti allemand Les Républicains.

Transformace UMP na LR

Název „Republikáni“ zvolilo vedení strany, a tento název si vybral Nicolas Sarkozy, který chtěl nechat za sebou vnitřní rozpory a skandály, zejména aféru Bygmalion – a také byl inspirací název Republikánské strany v USA. Po hlasování v referendu členů strany 28 a 29. května byl nový název schválen 83,3 %, nové stanovy 96,3 % a složení nového politického byra 94,8 % členů s účastí 45,7 % . Změna názvu byla formalizována na „zakládajícím sjezdu“ 30. května v pařížském Event Center před téměř 10 000 lidmi. Z právního hlediska se však jedná o změnu názvu, nikoli o založení nové strany.

Tento nový název, relativně široký a v rámci strany uznávaný, nicméně vyvolal kontroverzi u části veřejného mínění , 26. května Pařížský vrchní soud zamítl žalobu podanou čtyřmi levicovými stranami nebo sdruženími a 143 jednotlivci proti užívání názvu a shledal, že „zjevně protiprávní narušení a bezprostřední škoda nebyly prokázány“

Republikáni (LR) jsou francouzská politická strana zařazená na pravou stranu politického spektra . Vznikla v roce 2015 změnou názvu a stanov Unie pro lidové hnutí (UMP), založené v roce 2002, a navazuje na hlavní francouzské konzervativní a gaullistické strany : UNR , UDR , RPR a UMP. Republikáni, navazující na UMP, jsou politickou stranou, která je dědicem dlouhé řady různých gaullistických stran nebo stran blízkých gaullistickým většinám.

Během prezidentství Françoise Hollanda byla hlavní opoziční stranou (Socialistická strana), než utrpěla neúspěch s vyřazením Françoise Fillona v prvním kole prezidentských voleb v roce 2017 /François Gérard Georges Nicolas Hollande (francouzská výslovnost [fʁɑ̃swa ɔlɑ̃ːd]IPA, česká výslovnost [fransoa oland], * 1954) je francouzský politik a v letech 2012–2017 v pořadí 24. prezident Francouzské republiky. V květnu 2012 zvítězil ve druhém kole francouzských prezidentských voleb/.

Strana zůstává vedoucí parlamentní opoziční silou vůči vládě, tentokrát čelila Emmanuelu Macronovi ( La République En Marche ). Utrpěla však druhou velkou porážku s vyřazením své kandidátky Valérie Pécresse v prvním kole prezidentských voleb v roce 2022 , čímž dosáhla nejhoršího výsledku v historii gaullistického kandidáta v prezidentských volbách.

Červen 2024

Stranou otřáslo rozhodnutí jejího předsedy Érica Ciottiho vytvořit pro parlamentní volby alianci s Národním shromažděním (RN). Republikáni (LR) sice ve volbách získali pouze padesát parlamentních křesel, ale v následující vládě dvanáct ministerských postů, včetně místa premiéra. Éric Ciotti nakonec 22. září oznámil svůj definitivní odchod ze strany a založil Unii pravice pro republiku (UDR), čímž se uvolnilo místo předsedy strany. Následující rok byl předsedou strany zvolen Bruno Retailleau .

Jacques Chirac

Jacques Chirac, (*1932 +2019) byl francouzský státník - který v letech 1974 až 1976 a 1986 až 1988 byl premiérem (prvním ministrem - premier ministre) a poté v letech 1995 až 2007 prezidentem republiky (přičemž první prezidentské období bylo ještě sedmileté - další období už pětileté.

Vystudoval Sciences Po a ENA (Národní školu správy)

V roce 1950 se profiloval spíše na levici jako bojovník za mír v hnutí blízkém Francouzské komunistické straně - na stranu pravice přešel až v 60tých letech, v roce se stal členem kabinetu premiéra Georgese Pompidoua. Byl zvolen poslancem za Corrèze a několikrát zastával funkci státního tajemníka a ministra .

1974

V roce 1974 ho prezident Valéry Giscard d’Estaing jmenoval premiérem – už vzhledem k rozhodující roli, kterou Chirac sehrál při jeho zvolení. Chirakův projev o obecné politice před Národním shromážděním, které zajistil jeho vládě důvěru 297 hlasy proti 181 měl úspěch. I když Chirakova vlastní pozice v jeho mateřské straně - kterou byla „gaulistická strana - tehdy pod názvem Unie pro novou republiku (UNR), protože - jak již bylo zmíněno - Chirac se na pravou stranu politického spektra posunul až v 60tých letech. Jacques Chaban-Delmas se například domníval, že: „Pan Chirac objevil gaullismus až po sčítání křesel ve Shromáždění...“

O dva roky později, narůstalo napětí s Elysejským palácem (míněn prezident d’Estaing) - Chirac rezignoval (podal demisi vlády) a reorganizoval gulistickou UNR na Sdružení pro republiku (Rassemblement pour la République, RPR) - ostatně RPR bylo také nazýváno jako Chirakogaulisté.

1981

Chirac kandidoval na prezidenta - ovšem v prvním kole skončil třetí a nepostoupil. Prezidentem se v roce 1981 stal socialista Mitterrand, kterého Chirac skrytě podpořil, tím že svým voličům nadal jasný pokyn - koho mají v druhém prezidentském kole volit - den po volbách totiž Jacques Chirac oznámil, že by každý měl „volit podle svého svědomí“ i když on „osobně „ bude volit úřadujícího prezidenta. /Le 26 avril 1981, au premier tour de l’élection présidentielle, il recueille 25,85 % des voix, contre 28,32 % pour Valéry Giscard d’Estaing. Jacques Chirac obtient 18,00 % des suffrages et Georges Marchais 15,35 %./.

Vítěz prezidentských voleb v roce Mitterand si prezidenské pravomoci mohl prvních pět let (1981 - 86) užívat v maximálním rozsahu - neboť i vláda Francouzské republiky byla levicová - předsedou vlády se stal Mauroy /puis il nomme son premier gouvernement dirigé par Pierre Mauroy/. Voliči levice v ulicích Paříži slavili.

Chirac v opozici

Navzdory neúspěchu v prezidetských volbách si Jacques Chirac rychle snažil zajistit si vedoucí postavení v opozici, což podpořily i průzkumy veřejného mínění, které již na konci roku 1981 ukazovaly, že 32 % francouzských respondentů ho považovaje za nejlepšího kandidáta na příštího prezidentta. 7. října 1981 v rámci strany RPR byl vytvořen „Klub 89“ - v čele s předsedou Michelem Aurillacem a horlivým Chiracovým stoupencem a generálním tajemníkem Klubu 89 Alainem Juppém. Klub byl prezentován jako „think tank“ pověřený „přípravou politického projektu aplikovatelného na kontext roku 1989“ - v podstatě se jednalo o „stínovou vládu“ odpovědnou za rozvoj stranických programů pro nadcházející dvoje důležité volby: volby do zákonodárného sboru v roce 1986 a prezidentské volby v roce 1988. Mezitím Jacques Chirac během stranického sjezdu v Toulouse znovu snadno získal předsednictví strany RPR, kterého se vzdal v předvečer své prezidentské kandidatury roku 1982.

1983 Chirac starostou Paříže

Jacques Chirac se opět dostal na výsluní v pařížských komunálních volbách v roce 1983. Očekávalo se však - že tyto volby budou obtížné. Zaprvé - tu byl zákon o komunálních volbách z 31. prosince 1982 - který rozdělil město Paříž na dvacet radnic, jednu v každém obvodu, přičemž každá obvodní rada vysílá některé ze svých členů do Pařížské rady, která v sobě spojuje funkce městské rady města Paříže a departementální rady. Chiracovy ambice ovšem byly zaměřeny na celostátní politiku.

1986

Národní shromáždění má ovšem pětileté volební období a nadešel rok 1986 - a nastaly další parlamentní volby - kde zvítězila pravicová Rassemblement pour la République vedená Chirakem.

„první soužití“

Volby do Národního shromáždění v roce se konaly podle poměrného volebního systému (volební systém není ve Francii stanoven ústavou - ale zákonem a v tomto období se volilo poměrně) a RPR pro tento účel vytvořila volební alianci s UDF.

Francie 80tých let

16. března 1986 aliance RPR - UDF získala o dvě křesla více, než byla absolutní většina (291 z 577 poslanců) a to 45 % hlasů, Národní fronta 10 %, zatímco Socialistická strana (PS) klesla (byť méně, než se očekávalo) na 31 % a Francouzská komunistická strana (PCF) získala 10 %.

Pravicově-centrictická aliance Rassemblement pour la République a L’Union pour la démocratie française (UDF) vytvořila vládu. Jacques Chirac byl v roce 1986 prezidentem Françoisem Mitterrandem jmenován předsedou vlády (stal se vlastně po desti letech znovu premiérem) - ve Francii tak poprvé nastalo takzvané „soužití“ - kdy prezident byl socialista, ale vláda byla pravicová. Chirac vlastně od roku 1986 zastával dva úřady - jednak premiéra a jednak byl nadále starostou Paříže a žil ve své oficiální rezidenci na radnici, nikoli v Matignoském paláci - sídle úřadu vlády. Chirac každé ráno nejprve vydal své pokyny k důležitým obecním záležitostem, a poté se vydal do své kanceláře jako předseda vlády.

François Mitterrand během soužití neváhal otevřeně kritizovat premiéra. Odmítl podepsat nařízení (zejména o privatizaci, přerozdělení volebních obvodů a pracovní době) a Jacques Chirac se musel uchýlit k článku 49, odstavci 3, aby schválil zejména zákon o svobodě komunikace a zákon o obnovení většinového volebního systému pro volby do zákonodárných sborů.

1988

POD ŠÍRÁKEM NEBO POD MITTERANDEM?

Přiblížil se rok 1988 a ve Francii nadešly další prezidenské volby, což nastolilo otázku zda se bude spát pod širákem nebo Mitterandem. Aby Chiracova pozice v prezidenských volbách měla formát jisté nezávislosti - vzdal se předsednictví strany Rassemblement pour la République. Chirac přirovnal současnou politickou situaci přibližně k roku 1958 - tedy konci 4. republiky - a prohlásil, že „prezident by měl symbolizovat obnovu a naději, které jsou samotnou podstatou gaullismu“.

Přestože byl Chirac jako premiér v době soužití z prezidentem Françoia Mitterrandem vcelku úspěšný - popularita stávajícího prezidenta v průzkumech veřejného mínění těsně před volbami začala narůstat.

24. dubna 1988 Chirac v prvním kole získal pouze 19,9 % odevzdaných hlasů (skóre jen o málo vyšší než v roce 1981), těsně následovaný napravo Raymondem Barrém kandidátem UDF a bývalým Giscardovým premiérem - který získal 16,5 %. Oba pravicoví kandidáti byli ovšem daleko za Françoisem Mitterrandem (34,1 %), přestože teoretický součet jejich skóre dával Chiracovi jisrou šanci pro druhé kolo. Bývalý premiér Valéryho Giscarda d’Estainga okamžitě vyzval k hlasování pro Jacquese Chiraca ve druhém kole. Během obzvláště vášnivé televizní debaty dvou kandidátů postoupivších do druhého kola získal navrch François Mitterrand , navrch nad svým premiérem (média si pamatovala jeho ostrou a ironickou odpověď Jacquesu Chiracovi, který trval na tom, že ho bude oslovovat pane Mitterrande, a ne pane prezidente: „Ale máte naprostou pravdu, pane premiére“.

Poslední dny kampaně byly poznamenány dvěma událostmi, jednou v zahraničí a druhou na Blízkém východě, které významně ovlivnily veřejné mínění. 4. května ministr vnitra Charles Pasqua osobně odcestoval do Libanonu , aby do Francie přivezl tři francouzské rukojmí , kteří byli v této blízkovýchodní zemi tři roky drženi v zajetí, kde byli přijati.5, od Jacquese Chiraca. Oficiálně francouzská vláda nezaplatila žádné výkupné, ale Matignon musel přiznat, že s Íránem byla podepsána dohoda, která výměnou za propuštění rukojmí stanovila obnovení statusu Íránu jako akcionáře v Eurodifu a „neomezené“ dodávky obohaceného uranu do Teheránu. Zároveň došlo k krizi rukojmí v Ouvéa v Nové Kaledonii, která začala dva dny před prvním kolem -22. dubna Kanakští separatisté z FLNKS zaútočili na četnictvo ve Fayaoué na ostrově Ouvéa, došlo ke čtyřem úmrtím černíků a dalších dvacet sedm četníků byla zajata jako rukojmí (většina z nich byla odvedena do jeskyně Gossanah), což skončilo krveprolitím. 5. května operací Victor do jeskyně na rozkaz z Matignonu a se souhlasem Elysée vtrhli příslušníci speciálních jednotek, osm rukojmí se sice podařilo osvobodit, ale nepřežilo devatenáct zajatých četníků a dva vojáci.

8. května 1988 ve druhém kole prezidentských voleb Jacques Chirac utrpěl nečekaně vysokou porážku, když získal pouze 45,98 % hlasů.

10. května se Chirac krátce a naposledy během dvou let „soužití“ dostavil do Elysejského paláce - jenom aby podal nově zvolenému prezidentovi demisi své vlády.

Mitterrand jmenoval novou socialistickou vládu a premiérem se stal socialista Michel Rocard. Jelikož však v Národním shromáždění zvoleném před dvěma lety měla stále většinu pravicová aliance RPR a UDF - Mitterrand využil svého práva rozpustit parlament bez udání důvodu. Ve volbách do Národního shromáždění tentokrát vyhrála levice a Mitterrand znovu jmenoval socialistickou vládu s Michelem Rocardem jako premiérem - tentokrát však s podporou většiny v parlamentu.

Rok 1989 ve východní Evropě zavál vítr změn. Přišel listopad 1989 a již bez problému se dalo cestovat na západ. Léto 1989 Paříž. Noční světla - francouzská radnice září do noci. Chirac opět předsedou RPR a zůstal mu úřad starosty Paříže.

POTLESK NA RADNICI

Paříž navštívil Václav Havel a v novinách vyšel článek s titulkem „potlesk na radnici“.

„druhé soužití“

1993 - volby do Národního shromáždění - zvítězilo Chiracovo Rassemblement pour la République, premiérem po parlamentních volbách se ovšem stal Édouard Balladur - jehož rostoucí popularita pro Chiraca znamenala jistou komplikaci - neboť Balladurova rostoucí popularita v jisté míře ohrožovala Chiracovy ambice v pro prezidentské volby plánované na rok 1995.

1995 - Hôtel Matignon pro Balladura, Elysejský palác pro Chiraca v roce 1995. Édouard Balladur ze své strany vždy popíral existenci jakékoli dohody a napsal: „Na rozdíl od toho, co později zopakoval, mezi námi nebyla žádná ‚pakt‘, ani z mé strany žádný závazek jakéhokoli druhu. Příliš si cením své svobody, abych se předem zavazoval, a shledal bych to pod svou úroveň, kdybych se k takové výměně přidal“ [ 140 ] .

1995 – prezidentské volby

Předseda vlády Édouard Balladur se stal během výkonu úřadu velmi populárním, až se rozhodl kandidovat v prezidentských volbách. Ačkoli byl Balladur členem RPR - jehož předseda Chirac rovněž kandidoval na prezidenta - zajistil se tedy podporu koaliční UDF - a neoficiálně části členstva RPR.

Příznivci předsedy RPR Chiraka mluvili o zradě, zejména proto, že kandidující předseda vlády si zajistil podporu části Chiracova nejbližšího okolí, většinou členů své vlády, včetně Nicolase Sarkozyho a Charlese Pasquy. Část ministrů se však postavila na stranu Chiraca v naději, že se dostane před Balladura. Chirac v ekonomické oblasti zvolil určitou kombinaci tradičního gaullismu a labourismu po francouzsku a také přívětivější komunikační strategii. Zatím co Balladur veřejnost zdravil zvedáním klobouku - Chirac podával ruce.

1995 - první kolo prezidenských voleb se 23. a 24. dubna a druhé 7. května 1995

Jacquesi Chiracovi se podařilo v prvním kole po urputném boji poznamenaném několika politickými a finančními skandály (například aféra Schuller-Maréchal ) vyřadit Édouarda Balladura (který skončil třetí s 18,58 % hlasů) a zajistit si druhé místo (s 20,84 % hlasů) za Lionelem Jospinem , socialistickým kandidátem (23,30 %). Jacques Chirac byl ve druhém kole voleb proti Lionelu Jospinovi byl zvolen prezidentem republiky s počtem 52,64 % hlasů.

V roce 1995 byl Chirac tedy poprvé zvolen prezidentem. Zpočátku vládl s pravicovou většinou, kterou získal v roce 1993. Začátek jeho prvního funkčního období byl poznamenán reformou důchodů a sociálního zabezpečení, která byla masivně zpochybňována a částečně opuštěna, uznáním odpovědnosti Francouzského státu (Vichistická Francie) za pronásledování a deportace Židů během okupace a závěrečnou kampaní jaderných testů v Pacifiku .

Chirac roku 1997 nechal rozpustit Národní shromáždění, avšak výsledek byl jistým zklamáním - volby vyhrála levice; Chirac byl nucen k další kohabitaci; jmenuje Lionela Jospina (PS) premiérem (zůstane jím do roku 2002).

Po rozpuštění Národního shromáždění v roce 1997 ztratila gaullistická RPR většinu a Chirac jako prezident byl nucen k období soužití s ​​Lionelem Jospinem, během kterého se konalo referendum o pětiletém prezidentském funkčním období... Jacques Chirac se tak stal posledním prezidentem (páté) Francouzské republiky, který sloužil sedmileté funkční období.

2002 – prezidentské volby

V prezidentských volbách v roce 2002 byl znovu zvolen na pětileté funkční období s 82,2 % hlasů ve druhém kole, přičemž těžil ze široké „republikánské fronty“ proti kandidátovi Národní fronty Jeanu - Marie Le Penovi. Během svého druhého funkčního období, se Sdružení pro reoubliku (RPR) transformovalo do Unie pro lidové hnutí (UPM), a Chirac stanul v čele mezinárodní opozice proti válce v Iráku v roce 2003, kterou zahájil George W. Bush. Na konci svého prezidentství, čelil nízké popularitě, sérii volebních porážek a byl oslaben mrtvicí v roce 2005, a proto odmítl kandidovat na třetí funkční období, které francouzská ústava připouští. Jeho nástupcem se stal Nicolas Sarkozy, který byl dlouho považován za svého rivala na pravici .

Poté, co se stáhl z politického života, zpočátku působil v Ústavní radě, jejímž byl právem členem. Byl zapleten do řady soudních sporů a požíval prezidentské imunity , ale po opuštění Elysejského paláce byl nadále vyšetřován v souvislosti s aférou s fiktivními pracovními místy na pařížské radnici, za což byl v roce 2011 odsouzen ke dvěma letům vězení s podmíněným odkladem. Stal se tak prvním francouzským prezidentem, který byl soudně odsouzen. Naposledy se na veřejnosti objevil v roce 2014.

část 5

Francie dějiny od roku 1939 a ústavní systém

Francouzský stát 1940-45 – oficiální název pro Francie v době německé okupace. Hlavní město fakticky Vichy (sídlo proněmecké vlády), oficiálně stále Paříž.

Svobodní Francouzi – také Bojujíci Francouzi, či Bojujíci Francie – admistrativa Charlese do Gaulla se sídlem v Alžířsku – které bylo považováno spíš než za kolonii – za mateřské území Francie.

Po osvobození 1944 – 47 prozatímní hlava státu Charles de Gaulle (podle jiných pramennů prozatímní šéf vlády)

République française (république de trois ans et demi 1944-47, tří a půltá republika)

Gouvernement provisoire de la République française

Gouvernement provisoire de la République française

Gouvernement provisoire de la République française

Charles de Gaulle (vom 3. Juni 1944 bis 20. Januar 1946)

Charles de Gaulle referendem z 21. 10. 1945 docílil zrušení ústavy 3. republiky, ale nepodařilo se mu při přípravě ústavy získat podporu politických stran pro koncepci silné prezidentské moci. Proto podal 20. 1. 1946 demisi (“jeho odchod nepostrádá velikosti“ – poznamenal jeden z delegátů).

Félix Gouin (vom 26. Januar 1946 bis 12. Juni 1946)

Georges Bidault (vom 23. Juni 1946 bis 28. November 1946)

Léon Blum (vom 16. Dezember 1946 bis 16. Januar 1947)

Francouzská čtvrtá republika – parlamentní republika...

Moc zákonodárná – Národní shromáždění a Senát.

Výkoná moc – vláda – zpravidla koaliční, kterou by prezident měl jmenovat tak aby měla v Národním shromáždění většinu.

Včele státu president volený národním shromážděním a senátem na 7 let s relativně malými pravomocemi.

Francouzská pátá republika – tzv. semiprezidetská republika – podobající se spíše parlamentní republice s vládou závislou na důvěře parlamentu – ovšem s rozsáhlými pravomocemi presidenta – například s právem předsedat vládě, nebo právem rozpouštět parlament bez udání důvodu.

Čtvrtá francouzská republika se poněkud podobala Itálii druhé poloviny 20tého století s nestabilními koaličními vládami a jejich neustálým střídáním – z tohoto důvodu generál Charles de Gaulle se vrátil na scénu z projektem poněkud stabilnějšího systému státní moci.

Systém 5té republiky zavedl úřad presidenta s rozsáhlými kompetencemi voleným lidovým hlasováním na 7let. Vyjímkou byla první volba v roce 1959 – kerá se uskutečnila speciálním volitelským kolegiem a také prezidentské volební období bylo později zkráceno ze 7mi na 5 let.

Voby ve Francii

President – většinový dvokolový systém (do druhého kola postupují dva kandidáti – kteří dosáhli v prvním kole nejvíce hlasů, pokud v prvním kole nedosáhl některý z kandidátů víc jak 50 procent – a je tedy zvolen už v kole prvním).

Senát – většinový dvoukolový systém.

Národní shromáždění – zde volební systém není jasně stanoven – používíá se buď většinový dvoukolový volební systém – nebo kombinace většinového a poměrného systému.

Kraje (regiony) a departmány – patrně bez přímo voleného zastupitelstva.

Kantony – nižší samosprávné celky s voleným zastupitelstvem (?) – kantonálním shromážděním.

Obce a města – se zasupitelstvi, radou a starostou.

část 5

Francie hledá úspory. Premiér navrhuje zrušit státní svátky

-

Seznam Zprávy 16. 07- 2025 Magdalena Maňáková

Francie je v ohrožení a její dluh se každou vteřinu zvyšuje o pět tisíc eur, varuje premiér François Bayrou. Jako součást řešení navrhuje zrušit dva státní svátky, což by podle něj pomohlo ozdravit veřejné finance.

Francouzský premiér François Bayrou navrhl zrušení dvou státních svátků. Jedná se o součást jeho plánu, jak ozdravit veřejné finance.

Premiér tento návrh předložil při představování souboru opatření v celkové hodnotě 43,8 miliardy eur (více než bilion korun), jejichž cílem je snížit francouzský rozpočtový schodek. Ten je aktuálně největší v celé eurozóně, ke konci roku 2024 dosáhl 168,6 miliardy eur, tedy 5,8 procenta hrubého domácího produktu.

Jako další kroky k ozdravení rozpočtu pak navrhl novou daň pro nejbohatší, zmrazení důchodů a sociálních dávek na úrovni roku 2025 a možné prodeje státních podílů ve firmách.

Spojení, které dává smysl? Fitness a zdravotnictví v jednom příběhu

Bayrou uvedl, že země je závislá na veřejných výdajích a nachází se ve smrtelném nebezpečí. Veřejný dluh narůstá o pět tisíc eur každou vteřinu a pokud se nic nezmění, náklady na úroky směřují k tomu, aby v roce 2029 dosáhly 100 miliard eur ročně.

„Tohle je poslední zastávka před tím, než spadneme z útesu a zadluženost nás rozdrtí. Celý národ musí více pracovat, víc produkovat a zajistit, aby celková aktivita v průběhu roku byla vyšší,“ prohlásil ve svém projevu v Paříži.

Vláda si klade za cíl snížit rozpočtový schodek ze současně předpovídaných 5,4 procent HDP na 4,6 procenta v roce 2026 a do roku 2029 jej dostat pod hranici tří procent, kterou by měli dodržovat všichni členové eurozóny.

Návrh francouzského premiéra na výrazné škrty ve veřejných výdajích podle Bloombergu představuje politicky odvážný obrat směrem k úsporné politice, kterou v minulosti uplatnily některé jiné evropské státy – často v reakci na dluhové krize. Francouzské vlády se však podobným krokům dosud spíše vyhýbaly.

Otázkou ale podle agentury zůstává, zda se Bayrouovi podaří plán skutečně prosadit. Vzhledem k tomu, že nemá v parlamentu většinu, hrozí mu na podzim pád po hlasování o nedůvěře. Stejný osud potkal jeho předchůdce Michela Barniera loni v prosinci.

Premiér je navíc pod tlakem investorů, kteří kvůli zhoršujícím se veřejným financím a rostoucí politické nejistotě během uplynulého roku hromadně prodávali francouzské dluhopisy. To zvýšilo náklady na obsluhu dluhu ve srovnání s jinými zeměmi. V úterý zůstal výnosový rozdíl mezi francouzskými a německými desetiletými dluhopisy na úrovni zhruba 70 bazických bodů, což je nejvíc za skoro tři týdny.

Zavřeno i mezi svátky

Francouzi mají 11 státních svátků ročně. Více než polovina z nich souvisí s křesťanskými tradicemi. To je přibližně stejně, jako mají USA federálních svátků a více než mají svátků ve Velké Británii, kde mají v Anglii a Walesu osm volných dnů ročně. Česko má sedm státních svátku a k tomu dalších sedm svátků.

Jelikož však francouzské školy a firmy často zavírají i ve dny mezi víkendem a státním svátkem, mají státní svátky výrazný dopad na ekonomickou aktivitu, a to zejména v květnu, kdy je svátků hned několik. Podle premiéra by zrušení dvou svátků přineslo veřejným financím posílení o několik miliard eur.

„Problém je, že francouzská produkce je ve srovnání s konkurencí nedostatečná. Francouzi v průměru odpracují o 100 hodin ročně méně než Němci,“ uvedl ministr financí Éric Lombard v televizi France 2.

Francie by přitom nebyla první evropskou zemí, která by k takovému kroku sáhla – Portugalsko pozastavilo čtyři státní svátky v roce 2013 ve snaze podpořit ekonomický výkon během evropské dluhové krize. Vláda toto rozhodnutí ovšem v roce 2016 zrušila.

Opozice rušení odmítá

Bayrou uvedl, že navrhne zrušení Velikonočního pondělí, které často připadá na duben, a svátek 8. května, který oslavuje konec druhé světové války.

Prezident Národního sdružení Jordan Bardella tento návrh okamžitě odmítl a na síti X jej označil za „přímý útok na naši historii, naše kořeny a pracující lidi“. Marine Le Penová, která vede krajně pravicovou stranu v Národním shromáždění, uvedla, že její poslanecký klub navrhne vyslovení nedůvěry vládě, pokud Bayrou nepřepracuje celý svůj rozpočtový a hospodářský plán.

Přesto má premiér podle Bloombergu šanci hlasování o nedůvěře přežít – podobně jako letos v únoru při schvalování rozpočtu na rok 2025. Musel by ale přesvědčit některé umírněné levicové poslance, aby se zdrželi hlasování.

Předseda Socialistické strany v Národním shromáždění Boris Vallaud na síti X uvedl, že návrhy rozpočtu jsou brutální a nepřijatelné. Socialisté podle svého prohlášení představí na podzim vlastní návrhy a dodali, že jediným východiskem je odsouzení Bayrouova plánu.

Dolní komora francouzského parlamentu má znovu zasednout až koncem září. Bayrou sám zdůraznil, že nutnost zkrotit rozpočtový schodek převyšuje jakékoli politické kalkulace ohledně jeho setrvání ve funkci. „Tato vláda si je velmi dobře vědoma toho, že je vydaná napospas opozici,“ řekl a dodal, že pochybnosti panují dokonce i mezi některými stranami, které ji podporují. „Ale vláda má povinnost, vůli a přání překonávat překážky a dát naší zemi důvod žít a věřit.“

část 6

palác Tuileries a ICOMOS (Mezinárodní rada památek a sídel)

Palais des Tuileries (česky Tuilerijský palác) byl královský palác v Paříži. Původní zámek byl vzdálený asi 500 m od paláce Louvre, se kterým byl posléze spojen dvěma křídly (dnešní Pavillon de Flore a Pavillon de Marsan) a uzavíral tak západní stranu komplexu. Palác vyhořel během potlačování Pařížské komuny v roce 1871 (nábytek byl sice deponován) a posléze byl stržen, i z ideových důvodů po vyhlášení (3.) republiky jako symbol monarchie . Západně od paláce se rozkládal zámecký park Jardin des Tuileries.

ICOMOS Mezinárodní rada pro památky a sídla

Mezinárodní rada památek a sídel je mezinárodní organizace, která se zabývá ochranou kulturního dědictví po celém světě. Organizace byla založena v roce 1965, přičemž popud pro její vznik byl dán již Benátskou chartou z roku 1964. ICOMOS sídlí v Paříži a ohledně Světového dědictví je hlavním poradním orgánem UNESCO.

R2

Rozcestník Francie a česko-francouzské vtahy

Proslýchá se – že vrch Žuráň – odkud Napoleon řídíl roku 1806 bitvu u Slavkova je exteritoriálním územím Francie – ale v žádných pramenech se to nepodařilo ověřit – dokonce takto byla označena Mohyla Míru.

Česko-Francouzské vztahy byly intenzivní zejména v době první čs. republiky – za jejich ohlas je možno například považovat detektivní povídku Pan rada v Paříži Totem.cz

Francie a politická scéna Francie 80tých a 90tých let (tento příspěvek)

vrch Santon a Bitva u Slavkova + rozcestník Francie na stránkách Zaniklé obce >>> Odkaz

Několik poznámek na téma Francie 1789-1806 (Velká francouzská revoluce) na Tumblr Odkaz

RP

Rozcestník politické spektrum

Politická scéna Francie 80tých a 90tých let: Kavárna Bellevue (tento příspěvek)

Strana zelených a Sociální demokracie SdP v Německu >>> Cesty elektrické energie 2Z (větrné elektrárny Východní Frísko) >>> Cesty elekrické energie 27 – Blog iDNES.cz část 9

Rok 1989 v Maďarsku Maďarské tání – část M11 – blog iDNES.cz

Občanská válka ve Španělsku Výbor na pomoc demokratickému Španělsku – Blog iDNES.cz

ekologie a mírová hnutí Cesty elektrické energie 5 – elektřina v bytě a na cestách – část 7pa německá levice, ekologie a mírová hnutí – Blog iDNES.cz

část B – Bavorsko po roce 1945 – bavorská pravice – Blog iDNES.cz

DrF – Deutcher rechte flügel – německá pravice – Blog iDNES.cz

Část D 9.11. 1989 – politické spekrum NDR v přelomových letech 1989/90 V zajetí počítačů 6h – část D jako „Deutchland nebo Dráždany“ – Blog iDNES.cz

R4 – RSP

Rozcestník stát a právo

„druhá“ (1938/39) a „třetí“ (1945/48) Československá republika – Blog iDNES.cz

Spojené království Velké Británie a Severního Irska na Tumblr.com

Paní Simpsonová a Goethe, část 5 Velká Británie a USA – Blog iDNES.cz az

Spolková republika Německo – ústavní systém – blog iDNES.cz – část „RU“ (rozcestník stát a právo) a „SRN“ Spolková republika Německo – ústavní systém

Svobodné hanzovní město Brémy (městský dvojstát) – blog iDNES.cz -> část 12

Maďarsko (maďarské „tání“ 1988,89) – blog iDNES.cz

Tridensko – Horní Adiže 1D, rozcestník Itálie – blog iDNES.cz

Polska na tumblr.com