Jak vzniká bílkovina

Bílkoviny jsou vlastně všude kolem nás - živočichové - rostliny - ale co to je a jak vznikají, to například mě zas tak jasné nebylo... Myška a sýr ... správný popud pro zkoumání bílkovin. 

Myší domky poblíž Čeňkovy pily – pravý důvod poznat bílkoviny!

0BSAH

rozcestník lékařství a biologie
1/ jak vzniká bílkovina.
2/ lékaři a infekční nemoci.

3/ krevní skupiny
4/ Gregor Mendel – Zahrada dědičnosti
5/ hlodavci a hmyzožravci (Myší domky poblíž Čeňkovy pily – pravý důvod poznat bílkoviny)

rozcestník lékařství a biologie

Jak vzniká bílkovina v eukarytických buňkách (tento příspěvek)

Skřítkův mlýn a jak poznat kopřivy... - Blog iDNES.c

virologie Registrace k očkování proti koronaviru, rezervace termínu, náhradní certifikát - Blog iDNES.cz

Mechanika A3/KDF3 – rozjezd sanitky – záchraná služba a nemocnice Brno, akutní převoz krve a krevní skupiny – Blog iDNES.cz

Zachránil tisíce lidí, uznání se nedočkal. Janský krevní skupiny objevil náhodou (msn.com)

houby na tumblr.com

Venušina sopka a geologické toulky – 1.1ž Obří vážka 1.3ž kdy vznikl život, živé organismy různých geologických období- Blog iDNEs.cz

1/ jak vzniká bílkovina

Buňka

Místo, kde se bílkoviny vytváří, se nazývá buňka - rostlinná, živočišná.

Živý svět má základní stavební jednotku s názvem buňky - zatímco základními stavebními jednotkami hmoty pro neživý svět jsou atomy, které se skládají z protonů, neutronů (v jádře) a elektronů (v obalu). Atomy se spojují chemickými vazbami do skupin zvaných molekuly. Buňky živého světa se dělí na eukaryotní, čili jaderní buňky s pravým jádrem, kde se také nachází genetická informace DNA - mnohem jednodušší organismy bakterie a archea (tedy souhrnně prokaryota) - tvoří jedna buňka s názvem prokaryotická buňka (kterou by bylo možno nepřesně označit jako bezjaderná) přesněji jednoduchá buňka bez pravého jádra obklopeného membránou, jejíž genetická informace (DNA) se nachází volně v cytoplazmě v oblasti zvané nukleoid.

Atomy a molekuly se ovšem rovněž vyskytují i v živém světě. Bílkoviny vznikají prostřednictvím pochodů v nukleových kyselinách - jejichž základními stavebními kameny jsou nukleotidy - což jsou právě molekuly. Molekuly organických prvků.

Vědní obor zabývající se studiem biologických procesů na úrovni molekul organických prvků v buňkách rostlin a živočichů se nazývá molekulární biologie. Molekulární biologie se především zabývá biologickými a chemickými reakcemi nukleových kyselin DNA, RNA a proteinů. Jak nukleové kyseliny fungují, jak se replikují a jak přenášejí dědičnou informaci, což spojuje genotyp s fenotypem. Klíčové procesy zahrnují proteinovou syntézu (centrální dogma molekulární biologie: DNA → RNA → protein) a moderní metody jako je PCR. Tento obor má zásadní význam pro *genetické inženýrství, *diagnostiku nemocí (např. COVID-19), vývoj léků a tak dále.

Živý svět – ať už svět živočichů nebo svět rostlin tvoří organismy – jejichž základní stavení jednotkou je buňka, zcela jednoduché organismy jsou jednobuněčné – a ještě nižšími jednotkami jsou bezbuněčné organismy – které mohou být dikonce považovány za pomezí žívé a neživé přírody...

Rozdělení buněk - od složitějším k jednodušším - až po bezbuněčné organismy...

Za plnohodnotné buňky lze považovat eukaryotické buňky u živočichů, rostlin, hub, řas nebo jednobuněčných organismů protista. O řád menší než buňka eukaryotická je prokaryotická buňka, někdy nazývaná také jako bezjaderná (i když i tato prokaryotická buňka něco jako jádro má, ovšem bez genetické informace). S tímto typem buněk se lze setkat u takzvaných prokaryotů - neboli prvojaderných organismů.

Živý svět vlastně tvoří tři „nadříše“ (v současnosti se spíše upřednostňuje označení „doména“) a to nadříše Eukaryota tvořená organismy jejichž základní stavební jednotka je eukaryotická buňka, jednodušší buňky prokaryotů pak tvoří dvě nadříše - což je nadříše Bakterie a nadříše Archea.

Do živého světa je možno dále s výhradami zařadit i zcela jednoduchý nebuněčný organismus s názvem Virus (latinsky „virus“ znamená jed) - což je vlastně drobný vnitrobuněčný cizopasník nacházející se na pomezí mezi živou a neživou přírodou.

Živý svět

Nadříše Eukaryota je tvořená organismy - jejichž základní stavební jednotka je eukaryotická buňka s jádrem. Doménu Eukaryota tvoří živočichové, rostliny a další organizmy - se kterými se lze běžně setkat a také je vnímat. Mezi eukaryota ovšem také patří docela malé (mikro)organismy - zřetelné třeba jen pod mikroskopem při laboratorních cvičeních na hodinách přírodopisu.

nadříše Eukaryota

Nadříše Eukaryota je vlastně tvořena čtyřmi subdoménami mnohobuněčných organismů a jednou subdoménou eukaryotických jednobuněčných organismů s názvem Protista. Mnohobuněčnými subdoménami jsou říše Živočichové, říše Rostliny, říše Houby a zbývající říši mnohobuněčných organismů pak představují Řasy.

Do začátku dvacátého století byly všechny jednobunčné organismy - tvořené jeddnoduším druhem buněk - takzvanými prvojadernými, či bezjadernými neboli prokaryotyckými buňkami - tedy teto jednobuněčné organismy - dnes rozčleněné do dvou domén s názvem Bakterie a Archebakterie (nebo jen zkráceně Archea) byly považovány jen za jednu doménu neboli nadříši s názvem Bakterie. Teprve roku roku 1977 byla z domény Bakterie vyčleněna samostatná doména ještě jednodušších jednobuněčných organismů s názvem Archea. Pro obě domény - či nadříše zmíněných jednobuněčných organismů byl zaveden rovněž společný název (podle prokaryotyckých buńek) s názvem „Prokaryota“. Prokaryota jsou vlastně dvoudoménou, či dvojitou nadříší jednoduchých jednobuněčných orgamismů v rámci živého světa.

Prokaryota – prvojaderní které tvoří dvě domény – neboli nadříše – Bakterie a Archea

Bakterie mají značný význam v oběhu živin na Zemi a mnohdy vstupují do oboustranně prospěšných svazků s jinými organismy - což bývá označováno jako komenzálický druh organismu. Bakterie například mohou žít v lidské trávicí soustavě a často i ve vzájemně výhodné symbióze. Na druhou stranu - existuje velký počet patogenních bakterií, které způsobují infekce. Bakterie lze využít i hospodářsky - například v potravinářském, lékařském a chemickém průmyslu. Vědci využívají bakterie ve výzkumu a samotné bakterie jsou předmětem bádání bakteriologie.

Čím se vlastně liší bakterie a archebakterie (neboli archea)? Například archea jsou „jako doma“ v extrémních podmínkách - což můžou být například jezera se slanou vodou - nebo voda o vysokých teplotách. Přežít v extrémních podmínkách archibakteriím umožňuje buněčná stěna z unikátních etherových lipidů -stěna buńky archebakterií naopak neobsahuje peptidoglykan (typický pro bakterie).

Houby (Fungi) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou do říše rostliny (jako jejich podříše Mycophyta), později Robertem Whittakerem vyčleněnou jako samostatnou říši a v současné době klasifikovanou spolu s např. živočichy jako součást superskupiny Obazoa.

Zde je však předestřeno vlastní členění - založené na příbuznosti s jednoduchých živých organismů s bičíkem - kdy superskupina Obazoa začleňuje bývalou říši houby a nadskupinu protista.

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organismů s bičíkatými sporami; což byly jakési prahouhoby ve prahorách - archaiku. Předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety. Ztráta bičíku nastala buď jednou, nebo vícekrát. Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900 až 570 miliony let - nebo zcela zjednodušeně před miliardou let.

Malassezia – rod převážně vláknitých plísní s jediným druhem Malassezia furfur – který vyvolává pityriázu. Související pityrosporum.

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními či pohlavními výtrusy.

Houby jsou nutričně hodnotné potraviny s nízkým obsahem tuku, které obsahují přibližně 2–4 g bílkovin na 100 g čerstvé hmotnosti. Jsou bohaté na vlákninu, vitamíny (skupiny B, D, C) a minerály (draslík, zinek), ale kvůli obsahu chitinu jsou hůře stravitelné. Sušené houby mají výrazně vyšší podíl bílkovin, až 37 g na 100 g.

Bílkoviny: 2–4 g na 100 g čerstvých hub, v sušině až 25–60 %. Energetická hodnota: Velmi nízká, cca 100 kJ na 100 g (ideální při dietě).

Plísně se vyskytují ve dvou formách: jednobuněčné kvasinky nebo rozvětvené vláknité plísně. ... Tato infekce není vyvolána dermatofyty, ale kvasinkou Malassezia ..

Malassezia je vlastně kvasinka - neboli plíseň jako nižší houba - která vyvolává plíseň jako kožní chorobu.

Pityriáza je kožní onemocnění nezánětlivého charakteru. Objevuje se nejčastěji ve věkové kategorii 10 až 35 let, obvykle na místech s největším výskytem mazových žláz. Onemocnění u dospělých zpravidla nesvědí, projevuje se různě velkými skvrnami béžové, žluté až našedlé barvy.

Právě výše zmíněné skvrny jsou také prvním příznakem tohoto onemocnění, respektive všech jeho podob. Jemně šupinaté kožní ložisko oválného, případně kulatého tvaru o velikosti 2 – 5 cm, se vyskytne v první fázi nejčastěji na hrudníku, krku nebo na horních částech končetin.

Nukleové kyseliny, aminokyseliny a bílkoviny

nukleové kyseliny -> aminokyseliny -> bílkoviny (proteiny)

Aminokyselina (často zkráceně jako AK nebo AmK) je v chemii obecně jakákoliv molekula obsahující karboxylovou (-COOH) a aminovou (-NH2) funkční skupinu. V biochemii se většinou tímto termínem rozumějí pouze alfa-aminokyseliny, tj. takové, ve kterých jsou obě skupiny navázány na stejném uhlíkovém atomu.

molekula biogenní aminokyselimy Alanin

V ještě užším smyslu (například v molekulární biologii) se tímto pojmem většinou rozumí proteinogenní alfa-L-aminokyseliny – 20 (až 23) základních stavebních složek všech proteinů (bílkovin), které jsou připojovány při syntéze na ribozomu.

Proteiny (de facto totéž co bílkoviny a aminokyseliny) nemají jeden jednoduchý chemický vzorec, protože se jedná o obrovské polymery (dlouhé řetězce) z 20 různých aminokyselin, z nichž každý má různé postranní řetězce (R-skupiny). Všechny aminokyseliny však sdílejí základní strukturu: centrální uhlík, aminoskupinu (-NH2), karboxylovou skupinu (-COOH), vodík a variabilní skupinu ‚R‘, což dává obecný stavební vzorec R-CH(NH2)-COOH. Velké proteiny mají složité vzorce, jako je C100H159N26O32S0.7 (průměrný), nebo masivní vzorce, jako je titin (např. C169719H270466N45688O52238S911).

protein – bílkovina

Bílkoviny (proteiny) jsou klíčové makromolekulární látky složené z aminokyselin, které slouží jako základní stavební kameny buněk, tkání (svaly, orgány, kůže, vlasy) a dalších důležitých struktur (enzymy, hormony, protilátky). Tělo si aminokyselinu (což je v podstatě ta samá hmota či látka jako nukleová kyselina nebo protein/bílkovina) samo nedokáže vytvořit (zejména esenciální aminokyselinu) a proto je nutné (aminokyseliny - neboli bílkoviny) pravidelně přijímat v potravě (maso, mléčné výrobky, vejce, luštěniny, obiloviny) pro zajištění růstu, regenerace, imunity a správné funkce organismu.

Stavební: Tvorba svalů (aktin, myosin), pojivových tkání (kolagen, elastin).

Transportní: Přenos látek (hemoglobin, transferin).

Katalytická: Řízení chemických reakcí (enzymy).

Regulační: Hormony (inzulin).

Obranná: Tvorba protilátek (imunoglobuliny).

.

.

.

A když je zmíněna buňka - tak je na místě zmínit i základní látku - totiž nukleovou kyselinu. V jádru buňky je to deoxyribonukleová kyselina, běžně označovaná DNA - mimo jádro Ribonukleová kyselina RNA, ať už jako přímá součást cytoplazmy zastoupená v ribozomech, nebo přenesená z DNA v jádře jako transferová RNA - tRNA. 

Myší domky poblíž Čeňkovy pily – pravý důvod poznat bílkoviny!

Stavebními kameny nukleových kyselin jsou nukleotidy - což jsou molekuly organických prvků, které si lze představit jako korálky navlečené na vlákně - DNA dvojitém - RNA jednoduchém - a to ovšem nepravidelně, takže vzájemnou kombinací vzniká například genetická informace. 

Nukleotidů je celkem pět - v DNA  Cytosin (C), guanin (G), adenin (A) a thymin (T), v RNA místo thyminu uracil (U). DNA se v jádru buňky sama obnovuje - tento děj se nazývá REPLIKACE - nebo jistá část této nukleové kyseliny od jádra oddělí a  od prochází stěnou jádra buňky - už jako pozměněná RNA - nazývaná mRNA - česky mediátorová, anglicky messenger. Tato kyselina je ovšem velmi krátkodobá a v cytoplazmě se upravuje na tRNA.

Z nukleotidů se vytváří trojice zvané kodony - nebo antikodony - pokud vychází z ribozómů - tedy rRNA. Mezi těmito shluky dochází k výměně vazeb - uvolňují se s původního vlákna nukleových kyselin - a dochází k tzv. přepisu - či překladu na aminokyseliny. Tento děj se nazývá TRANSLACE. Z řetězců aminokyselin se utváří právě bílkoviny. Základní stavební jednotkou bílkovin jsou aminokyseliny a jejich různé variace. Nukleotidy se ovšem nikam neztratily - a fakticky vzato stále tvoří stavební jednotku aminokyselin. Bílkovin je mnoho druhů a plní mnoho zadání - to by ovšem byla jiná kapitola...

PS - v textu mohou být zjednodušení a nepřesnosti - doufám, že ne zásadní JT

PPS - díky za informace a upřesnění v poznámkách, v textu jsem provedl ale jen pár drobných úprav - sporná místa viz poznámky v diskusi JT

(zde končí původní příspěvek)

Bílkoviny rostlinné versus živočišné

bílkoviny rostlinné versus živočišné

Plnohodnotné živočišné bílkoviny: Obsahují všech 8-9 esenciálních aminokyselin (živočišné zdroje, sója).

Neplnohodnotné rostlinné bílkoviny : Rostlinné zdroje, které mohou potřebovat doplnění z jiných rostlinných zdrojů (např. luštěniny a obiloviny).

... jak v rostlinné, tak i v živočišné říši může býr objeven „zlatohlávek“

Zlatohlávek – či Zlatý skarabeus je druh brouka – stejně tak druh rostliny (Lilie zlatohlávek čili Lilie zlatohlavá)

říše Živočichové
skupina kmenů: Prvoústí
- Ecdysozoa
-- Cryptovermes.
--- Panarthropoda
---- kmen: Členovci (Arthropoda)
----- třída: Hmyz
------ řád: Brouci
------- čeleď: Vrubounovití (Scarabaeidae).
-------- podčeleď: Zlatohlávci (Cetoniinae
--------- rod: Zlatohlávek (Cetonia).
----------- druh: Zlatohlávek zlatý (Zlatý Skarabeus)

Zlatý brouk, či Zlatý scarabeus je i název povídky od E. A. Poa – a v povídce se vyskytuje právě brouk zlatohlávek.

říše Rostliny (Plantae)
podříše: Cévnaté rostliny (Tracheobionta) moc neví
oddělení (latinsky divisio) : Krytosemenné (Magnoliophyta).
třída:Jednoděložné (Liliopsida
řád: Liliotvaré (Liliales)
čeleď: Liliovité (liliaceae)
rod: Lilie (Lilium)
druh: Lilie zlatohlavá (Lilium martagon), též Lilie zlatohlávek nebo jen Zlatohlávek

zeatin, zeaxanthin

Přechodné obory mezi biologií a medicínou

Virologie je vědní obor (specializované odvětví mikrobiologie), který se zabývá studiem nebuněčných organismů - virů, viroidů, virusoidů a prionů, jejich strukturou, životním cyklem, způsoby infekce, prevencí a léčbou onemocnění, které způsobují, a využívá je i v moderních technologiích (genová terapie). Je úzce propojena s dalšími obory jako je molekulární biologie, genetika, imunologie a epidemiologie, a zahrnuje diagnostiku, výzkum a vývoj nových léčiv.

Imunologie, někdy též imunobiologie je vědní disciplína zabývající se zkoumáním imunitního systému. Občas bývá ne zcela správně chápána jako odvětví medicíny, její rozsah je však daleko širší.

2/ lékaři a a infekční nemoci

Rudolf Ludwig Karl Virchow

Virchow Rudolf Ldwig Karl, 1821 – 1902, německý lékař, antropolog a politik; 1849-56 profesor univerzity ve Würzburgu, 1856-1902 v Berlíně. Zakladatel buněčné patologie a autor buněčné teorie, podle níž každá buňka vzniká z buňky (omnis cellua e cellula). Kritizoval soudobé špatné sociální podmínky jako zdroj infekcí (cholera ve Slezsku 1848), zasadil se o budování kanalizace v Berlíně. Jeden z vůdců německých liberálů, patři k odpůrcům Otty von Bismarcka, 1880-93 poslanec říššské rady.

James Watson (* 1928 + 7. listopadu 2025)

Zemřel vědec a držitel nobelovky Watson. Zasloužil se o objevení struktury DNA

Ve věku 97 let zemřel americký vědec a jeden z objevitelů struktury DNA James Watson, který díky tomu v roce 1962 získal Nobelovu cenu za lékařství. O Watsonově čtvrtečním skonu v pátek informoval deník The New York Times.

Vědec James Watson, který pomohl objevit struktury DNA.

List označil Watsonovu roli v dešifrování DNA za natolik velkou, aby si zasloužil zařazení mezi nejvýznačnější vědce dvacátého století. Watson se připojil rovněž k Projektu lidského genomu, jehož cílem bylo zmapování genů.

Lev Alexandrovič Zilber

Lev Alexandrovič Zilber (rusky Лев Александрович Зильбер ; *27. března 1894 + 1966) byl sovětský mikrobiolog , jehož práce se zaměřovala na virologii a imunologii. Zilber byl akademikem Akademie lékařských věd SSSR (AMN SSSR; 1945) a zakladatelem sovětské virologické školy.

Lev Zilber například studoval neznámé infekční onemocnění centrální nervové soustavy (CNS). Podílel se například na objasnění povahy onemocnění klíšťová encefalitida. Výzkumníci zjistili, že přenašeči nemoci jsou klíšťata a divoká zvířata (chipmunkové, drozdi atd.). Během tří měsíců byla vyvinuta vakcína. Biologové testovali účinek vakcíny nejen na laboratorních zvířatech, ale i na sobě samých.

Ve čtyřicátých letech v táborech na řece Pečoře (kde se Zilber ocitl kvůli vykonstruovaným obviněním z pokusu o nakažení Moskvy encefalitidou prostřednictvím městského vodovodu a pomalého vývoje léků k léčbě této nemoci) – tehdy v těchto trestaneckých táborech Zilber vyvinul lék proti pelagře, který nazval Antipellagrin. Za tímto účelem pěstoval kvasinky s použitím sobího mechu , které zachránily životy stovek vězňů, kteří by jinak zemřeli na nedostatek vitamínů neboli antivitaminózu.

V roce 1945 byl jmenován vědeckým ředitelem Virologického ústavu Akademie lékařských věd SSSR a vedl oddělení virologie a imunologie nádorů Ústavu epidemiologie, mikrobiologie a infekčních nemocí Akademie lékařských věd SSSR, kde pracoval po všechny následující roky.

Infekční nemoci

Infekční nemoci jsou onemocnění způsobená patogenními mikroorganismy (viry, bakteriemi, plísněmi, parazity), která se přenášejí z infikovaného jedince na další, a mohou postihnout jakékoli orgány. Příklady zahrnují běžné jako rýma, chřipka, nebo závažnější jako COVID-19, spalničky, HIV, a borelióza, projevující se horečkou, vyrážkou, průjmem, nebo kašlem, přičemž prevence spočívá v hygieně, očkování a vyhýbání se nakaženým zdrojům.

tyfus a borrelióza

návratné horečky, reccurrens – onemocnění lidí a zvířat způsobené bakteriemi rodu Borrelia... návratný tyfus, typhus recurrentis, borelióza, bborreliosis – infekční nemoc...

3/ krev a krevní skupiny

krevní skupiny

A protiA: A(látky/antigeny/aglutinogeny) versus A (protilátky/sntikörper/aglutiny)

Nejvýznamnější kritérium pro dělení krve do skupin je tzv. systém AB0. Bílkoviny a polysacharidy, nebo obojí- v buněčné membráně (strukturované do krevních skupin A a B a jejich kombinací) - tyto látky jsou v imunitním systému obratlovců brány jako cizorodé látky (což v případě krve není zas tak názorné jakou i dalších látek jako bakterie a viry vyvolávající infekci) - a pokud krev (respektive buněčná membrána krve) neobsahuje danou či požadovanou látku označovanou jako „antigen“(jinak jiné látky - což můžou být bakterie, viry, toxiny a jiné patogeny) - pokud buněčná stěna červených krvinek neobsahuje tedy požadovanou látku (které může mít formu bílkoviny nebo sacharidu) - vytváří se v krvi protilátka nazývaná rovněž na písmeno „a“ jako antikörper - a tuto protilátku produkuje imunitní systém obratlovců v krevním séru, tělních tekutinách a na povrchu B-lymfocytů - jinak pro tuto protilátku se zavedl spíš než název „antikörper“ název imunoglobulin, případně aglutin. Lidská krev se dělí podle přítomnosti antigenů (aglutinogenů) A a B, pro každou skupinu je charakteristická určitá kombinace protilátek (aglutininů) vůči chybějícím antigenům:

krev typu A, která obsahuje antigen A a protilátky anti-B

krev typu B, která obsahuje antigen B a protilátky anti-A

krev typu AB, která obsahuje antigeny A i B a neobsahuje protilátky anti-A ani anti-B

krev typu 0, která neobsahuje antigeny A ani B a obsahuje protilátky anti-A i anti-B

Protilátka (imunoglobulin, Ig) je specifický protein, který je produkován B-lymfocyty (plazmatickými buňkami) imunitního systému obratlovců jako odpověď na přítomnost cizorodé látky (antigenu) v těle. Protilátky se nacházejí v krevním séru, tělních tekutinách a na povrchu B-lymfocytů. Hrají klíčovou roli v humorální imunitní odpovědi a jejich hlavním úkolem je rozpoznat, navázat a neutralizovat antigeny, jako jsou bakterie, viry, toxiny a jiné patogeny. Každá protilátka rozpoznává jeden nebo více specifických antigenů.

krvi – zejména buňám bílkovin v krvi je rovněž věnován příspěvek...

Machanika A/KDF 3 – frekvence, rozjezd (moment setrvačnost), jízda (moment otáčení) a výkon sanitky, sanitky a nákladní vozy Avia, akutní převoz krve a krevní skupiny – Blog iDNES.cz

4/ Gregor Mendel – Zahrada dědičnosti

PhDr Baruch Placzek a Gregor Johan Mendel

Je 8. února 1865. Mnich řádu Augustiniánů a talentovaný pedagog Johan Gregor Mendl předkládá členům Přírodovědného spolku v Brně závěry svého nejnovějšího bádání. Jedná se o výsledky pokusu s křížením rostlin hrachu. V té chvíli to přítomným ještě nemusí tak připadat - ale je to historický moment. Mendl totiž na základě svých pokusů s hrachem nadefinuje zákony dědičnosti, které se ukážou platné nejen pro rostliny, ale i celou živočišnou říši. Johan Gregor Mendl přišel se svými poznatky celých 35 let před objevem chromozómu, které dědičnou informaci nesou - a o půl století dříve. než vědci dokázali rozluštit genom hrachu, jenž Mendel zkoumal.

Gregor Johann Mendel (*1822 +1884) se narodil v Hynčicích na Kravařsku - v rodině rolníka, stejně jako většina obyvatel Slezska německé národnosti. Jeho otec měl o budoucnosti syna jasnou představu - Johan zdědí grunt a bude pokračovat v jeho práci. Místní farář ale rozpoznal chlapcovo nadání a přesvědčil nejprve matku a později otce, že mají dát svého syna na studia. Aby na to ušetřili dost peněz, rozhodli se dokonce obětovat věno jedné ze dvou Johanových sester.

Johan vystuduje gymnázium v Opavě a pokračuje na Filozofickém ústavu v Olomouci. Přes všechnu snahu svých rodičů Johanovi na univerzitě dohází peníze. Vydělává si sám, nebo doučováním méně nadaných spolužáků. Ale vypětí a stres si vyberou svou daň. Mendl, který má sklon k neurózám se psychicky sesype a na rok se vrátí do rodné vsi. Po faráři, který mu otevřel cestu ke studiu se naštěstí objevuje další dobrá duše - jeho profesor Franz z filozofického ústavu. Za žádnou cenu nechce aby Johan nedostudoval. A protože centry vzdělanosti i jistého sociálního zabezpečení byly tehdy kláštery - doporučí tehdy Mendla opatovi Augustiniánského kláštera v Brně Cyrilovi Františkovi Nappovi.

/Opat Cyril František Napp (*1792 +1867) byl moravský římskokatolický duchovní německého jazyka, kulturní a politický činitel; dlouholetý opat augustiniánského kláštera v Brně; poslanec Moravského zemského sněmu a také člen Moravského zemského výboru. František Napp se podílel například na založení VUT v Brně, spořitelny, hypoteční banky a požární pojišťovny. Řídil dobročinný spolek, nechal vystavět chudobinec a zřizoval opatrovny pro předškolní děti. Šestnáct let byl ústředním ředitelem gymnázií na Moravě a ve Slezsku./

Po vstupu do kláštera Mendel příjmá řeholní jméno Gregor a po čtyřech letech studia - 6. ledna 1847 je vysvěcen na kněze. V rámci svého duchovního působení slouží v nemocnici - u těžkých pacientů, ale vydrží to jen chvíli a pak přichází další nervový kolaps. Opat o tom vyprávěl... Mendl byl při pohledu na nemocné a trpící postižen nepřekonatelnou bází - která ho dostávala až na samou hranici duševní choroby.

Opat proto Mendla stahuje z nemocnice - tam se Johan najde - vyučuje latinu, řečtinu a matematiku a mezi studenty je velmi oblíben. Jelikož je jeho talent tak nepřehlédnutelný rozhodne se ho opat poslat na univerzitu ve Vídní aby složil závěrečné zkoušky a dokončil si vzdělání - které započal v Olomouci - tak aby se mohl naplno věnovat pedagogice.

Jenomže tehdy se opět ozve Mendelova křehká psychika, dostane trému a od zkoušek ho vyrazí. Budoucí zakladatel genetiky neobstojí ve fyzice, a paradoxně ani v přírodopisu. Odnáší si další otřes, vrací se do kláštera a bojuje s nízkým sebevědomím.

Opat Napp ho požádá, aby v klášterní zahradě zkoumal možnosti šlechtění vína. Johanovi dělá práce na zahradě dobře - tak se do ní cele ponoří. K zahradnímu šlechtění si přidá další koníček - včelaření a meteorologii. Svou práci dělá tak hloubavě, že zatouží po doplnění vzdělání. Studuje fyziologii rostlin a současně s tím, i matematickou analýzu. A nebude trvat dlouho a má přijít chvíle, kdy se mu podaří oba obory téměř zázračně propojit. Přes šlechtění vína se dostává k hlubšímu rozboru toho jak funguje dědičnost u rostlin. Za pokusnou rostlinu si zvolí hrách setý u něhož jsou výsledky jasně patrné.

Mendel jako první objeví pravidelnost výskytu určitých dědičných znaků a co víc - dokáže ji vyjádřit číselně. Formuluje tři pravidla - která později vejdou ve známost jako Mendelovy zákony dědičnosti. Po deseti letech trpělivé práce a porovnávání výsledků se rozhodne závěry své práce publikovat. Vydává studii s názvem pokusy s rostlinnými hybridy. V té době je už uznávaným šlechtitelem - dokonce členem Přírodovědné společnosti. Tam ho vezmou i přes to, že ani druhá studia ve Vídni nezakončil závěrečnou zkouškou. Spekuluje se o tom - že ji buď nezvládl psychicky - a nebo předehnal svými závěry vědecké poznání té doby a u státnic se nepohodl se zkušební komisí, která jeho argumentaci odmítla přijmout.

Svou přelomovou přednášku o dědičnosti hrachu přednese před Přírodovědeckým spolkem v Brně 8. února 1865. Na místo uznání se však dočká zpochybňování. Jeho argumentaci pomocí matematických a statistických modelů navíc málokdo pochopí. Dojde to tak daleko, že nejistý Mendel nakonec začne své závěry zpochybňovat sám.

Jeho přednáška je ovšem otištěna ve sborníku - a díky tomu se dostane do zahraničí - do Německa, Holandska a Rakouska. Další vědci zkoumající strukturu buňky s k Mendlovým závěrům vrátí - a jeho závěry potvrdí. Dojde tomu však po Mendelově skonu. Jinak Mendel se během svého života sám stal opatem Řádu augustiniánů, dále ředitelem Hypotéční banky, uznávaným šlechtitelem, včelařem a meteorologem.

Zahrada dědičnosti - Inheritance Garden

Když do Brna v 80tých letech přijel Peter Crawford - britský nezávislý filmař - autor dokumentárních, zejména přírodopisných filmů - měl o Mendelovi představu jako o introvertním badateli - který tráví většinu času v klášterní zahradě nejrůznějšími pokusy na rostlinách. Průvodkyně v bývalém Augustiniánském opatství na Starém Brně Crawfordovi sice představu introvertního badatele vyvrátila - nicméně připravený název pro film byl ponechán - Zahrada dědičnosti - celým názvem v angličtině The Garden of Inheritance...

5/ hlodavci a hmyzožravci (Myší domky od Čeňkovy pily – pravý důvod poznat bílkoviny)

Drobní hlodavci, například myši, snědí ledacos - od kočičích granulí po zbytky svíček. Skutečnou pochoutkou je však plátek sýra - například eidamu. Myš domácí je malý savec čeledi myšovití z řádu hlodavců patří do třídy „savci“, spolu s několika dalšími řády. Myši, křečci jsou zpravidla menší živočichové - z dalších řádů savců se jim nejvíc podobají pravděpodobně živočichové z řádu hmyzožravci - kam patří například krtci nebo ježci.

Jak je to ze zařazením hlodavců a hmyzožravců mezi další živočichy?

ŘÍŠE ŽIVOČICHŮ

skupina kmenů: Druhoústí
kmen: Strunatci .
3 podkmeny: Pláštěnci, Bezlebeční, Obratlovci
Obratlovci – nadtřída: Bezčelistnatí; třída: Sliznatky, třída: Mihule
nadtřída: Čelistnatí.
třída: Paryby (Chodrichthyes)
třída: Ryby (Osteichthyes), též kostnaté ryby
třída: Svaloploutví (Sarcopterygii)
třída: Paprskoploutví (Actynopterygii)
třída: Obojživelníci (Amphibia)
třída: Plazi (Reptilia)
třída: Ptáci (Aves)
třída: Savci (Mammalia)

třída Savci má řády...

Damani (Hyracoidea)

Hlodavci (Rodentia) – níže podrobněji
Hmyzožravci (Insectivora) – níže podrobněji

Chobotnatci (Proboscidea)
Chudozubí (Edentaxa)
Kytovci (Cetacea)
Letouni (Chiroptera)
Letuchy (Dermoptera)
Lichokopytníci (Perissodactyla)
Luskouni (Photibota)
Primáti (Primates)
Ptakořitní (Monotremata)
Sirény (Sirenia)
Sudokopytníci (Artiodactyla)
Šelmy (Carnivora)
Tany (Scandentia)
Vačnatci (Marsupialia)
Zajícovci (Lagomorpha)

Podrobněji řády hlodavci a hmyzožravci...

Hlodavci (Rodentia)
podřád Sciuromorpha – Veverkočelistní
čeleď Sciuridae – veverkovit.
podřád Castorimorpha
čeleď Castoridae – Bobrovití.
podřád Myomorpha – Myšovci
nadčeleď Muroidea
čeleď Muridae – Myšovití

morče
říše živočichové (Animalia)
kmen strunatci (Chordata)
podkmen obratlovci (Vertebrata)
třída savci (Mammalia)
řád hlodavci (Rodentia)
podřád dikobrazočelistní (Histricognathi)
čeleď morčatovití (Caviidae)
rod morče (Cavia)
druh morče divoké (Cavia aperea), morče domácí

morče domácí březen 1977 Lesná

Hmyzožravci (Insectivora)

Hmyzožravci (Insectivora) jsou řádem savců. Řád obsahuje asi 450 druhů rozdělených do 4 recentních čeledí žijících po celém světě (štětinatcovití, rejskovití, krtkovití, ježkovití).

zlatokrtkovití

Další, výše nezmíněnou čeledí hmyzožravců (tedy v pořadí pátou) jsou zlatokrtkovití. Známo je 15 druhů. Žijí ve střední a jižní Africe. Mají nozdry skryté pod záhybem kůže...