Brněnské Ivanovice - domky z hlíny a se žundry a brněnská nářečí

Jihovýchodní Morava byla oblastí, kde se tradičně stavělo z hlíny, tedy hliněných cihel – na rozdíl od jiných oblastí Českých zemích, kde převládal dům roubený ...

1. domky z hlíny a se žundry v Brněských Ivanovicích
2. brněnská nářečí
3. domky z hlíny v zahraničí
4. brněnsko-hanácké nářečí v Brněnských Ivanovicích
5. tišnovsko-brněnské nářeči v předměstských obcích Jundrov a Komín nad Svrarkou
6. Františka Stránecká folkloristka
7. Josef Grus (kreslíř) – krajinou Brněnska a Moravy

první část – domky z hlíny a se žundry v Brněnských Ivanovicích

Junrov – domek se žundry, kresba Josef Gruss

Hlína byla základním stavebním materiálem v mnoha zemích světa – především směrem na jih – né vždy se stavělo z cihel – někdy se odlévalo do bednění a podobně. Hliněná jsou tedy celá města, včetně chrámů.

Stavění z cihel má své výhody – i nevýhody – toto bydlení údajně příznivě působí na psychiku, mezi zápory patří jistá rizikovost při rozmarech počasí. Jako stavební materiál je vhodný jíl – kromě této anorganické složky bývají přítomny i organické příměsi. I v druhé půlce dvacátého proběhly pokusy obnovit stavění z hlíny – tyto objekty však poněkud liší od těch historických.

Nejtypičtější z českých a moravských oblastí, kde se staví z hlíny je Moravské Slovácko- zejména Dolňácko.  Základem kvalitní hliněné stavby je právě základ a střecha, pak zdaleka nemusí jít jen o obydlí pro chudé. Z hlíny se běžně stavělo i jinde na Moravě – třeba i na Brněnsku.

Brněnské venkovské domky z vepřovic měly často ještě jednu zajímavost – a to jsou žundry – tedy jakási zastřešená otevřená předsíň před vstupními dveřmi. V brně byly tyto žundry poměrně mělké – to však nebránilo, aby kolem nich nevysedávala, či nepostávala chasa vracející se například z muziky, či hodů.

Ivanovické náměstí 26, kniha o Brně

druhá část

Brněnská nářečí

Nejprve tedy trochu admistrativy a rozdělení (či pokus o rozdělení) češtiny podle jazykových oblastí.

Čeština a její nářečí
 

český jazyk patří ke krajově méně rozlišeným jazykům, hovorová řeč je přes odlišnosti ve výslovnosti, případně různých samohláskách, a dalších odlišnostech za běžných okolností srozumitelná v různých částech republiky.

á v různých částech republiky.

Česká nářečí lze dělit do skupin, ty pak dále do podskupin - a pak by následovala vlastní nářečí /přísně vzato skupiny nářečí by bylo ještě možno rozdělit na "velké" skupiny a "malé" skupiny - u kterých meistupeň podskupina by již byl nadbytečný/.

skupiny nářečí

10 česká nářečí a nářečí na Českomoravské vysočině
2 podkrkonošká nářečí
3 chodská nářečí
4 doudlebská nářečí (jižně od Českých Budějovic)
...(eventuelně další "malé" skupiny nářečí v Čechách)
20 (středo)moravská nářečí (brněnsko - hanácká)
21 tišnovská nářečí (někdy označovaná jako samostatná skupina - někdy jen jako podskupina moravských nářečí)
30 východomoravská nářečí (slovácko - valašská, česko - slovenská)
40 slezská nářečí (lašská, česko - polská)

Brněnská nářečí tedy patří do skupiny středomoravských, či moravských neboli hanáckých nářečí, i když označení hanácký by v případě "brněnšiny" nebylo asi příliš opodstatněné, protože územně Brno z Hanou nemá příliš společného.

Lze konstatovat, že jednotlivá nářečí se odlišují podle předměstských vsí, či čtvrtí.

Například poněkud specifickým územím je někdejší samostatné městečko Líšeň a zde užívané nářečí a líšeňský kroj. 

Jako oblast - či podskupinu brněnských nářečí lze označit jednak oblast na východ od Brna a jednak oblast na jih či jihozápad od Brna, k Rajhradu, nebo Ivančicím. 

Přísně vzato - například výše zmíněný Jundrov spíš než do skupiny brněnských nářečí patří k Tišnovským nářečím - které se od moravských či středomoravských, či hanáckých nářečí odlišují například záměnou "o" a "u".

"Pějme píseň dokolo, okolo stolo" asi tak nějak by mělo znít na Tišnovsku, potažmo i v Jundrově.

Jundrov náves (retrokresba – zhruba k roku 1920)

Z obecných znaků lze konstatovat, že na Brněnsku, stejně jako v  ostatních středomoravských nářečích 

se krátí "kořenová samohláska"
spát  -> spat
bláto -> blato
chtít -> chcu, chcou

a rovněž dochází  ke změně dvojhlásky "ou" na pro někoho nelibozvučně znějící dlouhé moravské "ó"
móka (místo spis. mouka), stréc (místo spisovného. strýc a obecněčeského strejc)

jisté odlišnosti by také možno nalézt v Brněnštině směrem na jih a jihozápad (Rahhrad, Ivančice)

a v brněnštině na venkově (Brünnerland) směrem na východ (k Pozořicím) ...

Pro brněnské nářečí je typická změna souhlasu - jakože spisovného ano z hovorového jo v Brně na možná ještě více německy znějící ja směrem na Hanou. 

 Brněnské Ivanovice mají i svůj zámek, tak trochu bokem z návsi.

šestá část Františka Stránecká

Františka Stránecká vl. jm. Kerschnerová

Františka Stránecká (*1839 +1888) , vlastním jménem Františka Antonie Kajetána Kerschnerová, rodným jménem Všetečková - pochází z moravského Horácka. Narozena ve Velkém Meziříčí, mládí však prožila v nedaleké Stránecké Zhoři na zámku. Podle této vsi si zvolila svůj pseudonym Stránecká. Později žila s manželem v Brně.

Ve svých povídkách zachytila moravské Horácko od Jihlavy po Znojmo. Její dílo je důležitým pramenem pro poznání západomoravského folklóru 19. století, například obsahuje záznamy zvyků podle svátků z různých ročních období. Její výbor vyšel naposledy roku 1992 pod názvem Moravské národní pohádky.

Moravská nářečí se mění s každým okresem – beter.life

7. Josef Grus (kreslíř) – krajinou Brněnska a Moravy

Josef Grus (1869–1938) - český kreslíř, karikaturista a propagátor turistiky, známý svými ilustracemi vlastivědných děl a cestopisů, například sborníku Krásami našich krajů. Působil zejména v Brně jako úředník a aktivní člen turistických spolků. Grusovu tvorbu přibližuje alespoň ilustrace „1" Jundrov – domek se žundry.