Krásná, magická, historická, má...

Mluvím o ženě? Ó, nikoliv, to bych nepoužil přívlastek historická. I když, ona to vlastně je stará dáma. Stověžatá.

Jan Tománek

Mám to štěstí a školu přímo u Karlova mostu. Respektive pouze jídelna je vedle mostu, škola je o kousek dále a já každý školní den, kolem času oběda, vyrážím z Josefské ulice přes ulici Mosteckou,hromadu turistů, jeden větrák a několik předražených obchodů s 300%ní přirážkou oproti ceně výrobní k Dražickému náměstí do jídelny. Potom, co vystojím ve frontě a oběd důlek a velmi pomalu, považuji oběd spíše za společenskou událost a potřeboval bych více než přidělených 45 minut, sním svůj příděl, vyjdu z jídelny a vracím se do školy. Pokud mám čas, chuť ale hlavně peníze, stavím se v Biomarketu Vecek, kde vložím ruku do igelitové rukavice  a popadnu koblihu za 4,50. Zaplatím nerudné prodavačce a vyjdu ven. Občas si spolu s dalšími, podobně založenými, lidmi od nás ze třídy sednu na prkno přístaviště minilodiček na Čertovce, hned vedle chobotnic z druhého patra.

Když nám skončí odpoledka, vracím se na Mosteckou ulici a s radostí přecházím most. pokud spěchám, cpu se se slovy: "Pardon, Excuse moi, excuse me..." a ošklivě rozděluji skupinky turistů. Pokud však mám čas, splynu s nimi a pomalým tempem Karlův most. Když procházím kolem Jana Nepomuckého a turistů, kteří "leští" jeho desku, mumlám něco o "zpropadených katolících", ale rychle na to zapomínám a užívám si kouzelné atmsféry. Občas se zasměju nešikovnosti mizerných kreslířů a pokračuji dále. Když jsem blízko Kampy, věnuji svůj pohled dvoum válečků a světélu na domě a vzpomenu si na pověst o lásce jisté pradleny. Brunclíkovi popřeji hezký den a doufám, že jeho meče nebude potřeba. Prý za druhé světové války, kluci pověstný meč našli, ale z pochvy nevytáhli, zřejmě se na nás chystá něco většíh. Pak už most přecházím bez zastavení. Ke konci se podívám na ledňáčka a zavzpomínám si na svou první třídu, kdy jsem četl o tomto lenáčkovi pověst. Pamatuji si ještě můj obrázek v "deníku pohádek" jak jsem svůj deník čtenářský nadepsal. Nějakému autu skočím radostně a bezstarostně pod kola a přejdu na druhou stranu a projdu Klementinum, kde, jak koukám do oken, je vážně nedostatek prostoru. Železné regály asi čtyřicet centimetrů od sebe, přišroubované k ohromným traverzám. Kéž by se Bém místo olympiády zabýval prosazením stavby knihovny na Letné. Ale v naší zemi je sport a ringy pro rváče, pardon stadion, cennější než intelekt a kultura. Když projdu Klementinu, objevím se na Mariánském náměstí obdivuji krásu Ústřední knihovny. Vkročím dovnitř a obdivuji Idiom z knih, dominůjící vítací hale.

Potom, co si napůjčuji kvanta knih, vycházím z knihovny, zahýbám doprava jdu k řece. Tou dobou již zapadá slunce a já se křením na sluníčko, které vydává neobvykle krásný odstín světla a obdivuji se kráse Pražského hradu. Jdu až k zábradlí, sedám si k němu, otevírám knihu a čtu si. Vltava příjemně šplouchá, sluníčko hřeje a turisté kolem mě příjemně brebentí. Občas zvednu hlavu a podívám se na přístaviště či ostrůvek s hnízdištěm kachen, kterého jsem si dříve, rozuměj z jiného úhlu, nevšiml. Pohled na Hrad z tohoto místa je krásný v každou denní dobu, jakékoliv počasí.

Není krásná?