„Babičky sedat nepouštím neboť si pro samé žvýkačky ani
nesedám,“ napsal můj oblíbený autor Metro-sloupků Jakub Kohák.
A to je zajisté nejsprávnější přístup. Ale někdy je každý unaven...
Vidite rozdil?
Aura
Na nápad napsat tento článek mě přivedla má dnešní jízda tramvají z Anděla na náměstí Míru. Všechna sedadla v tramvaji obsazená a u nich hloučky cestujících. Myslím, že právě na Moráni si k nám přisedla taková stará, velice hubená paní s úsměvem. Ihned se půlka tramvaje zvedla a chtěla pustit paní sednout. Její přítomnost vytvořila auru dobra a slušného chování, bylo tedy nemožné ji nepustit. Nevím jestli i ostatní spolucestující, ale mě osobně zalil opravdu příjemný pocit, ačkoliv jsem stál a tuto paní sednout pustit nemohl.
Asi druhou následující stanici do tramvaje vstoupila žena, jistě penzionovaná a nepříliš mladší než paní první a ihned zpražila půlku tramvaje protivným zlým pohledem. Aura vytvořená první paní jakoby zmizela.
Vystůj si důlek, babo...
Tato příhoda začala v mé mysli působit jako katalyzátor a došel jsem k závěru, že věk pro mě není kritérium pustění člověka sednout. Hlavní je jeho chování. Klidně nechám stát člověka, který se na nohou sotva drží, když se nebude chovat slušně.
„Copak jste bezruká?"
Jedna z věcí, která mě u těchto nerudných důchodců štve, je to, že místo, aby slušně požádali o místo k sezení, celou cestu do Vás strkají. Na to odpovídám slušně, ale rázně: „Byla byste prosím tak laskava a nestrkala do mne, děkuji," načež se otočím k oknu a ohromenou babiznu ignoruji. Má přece svá ústa, ne? A ruce, aby se chytla, také.
Prokletá karta
Další věc, která mě štve je karta ZTP. Tu doprovodím příhodou nikoliv mou, ale příhodou, kterou nám ve třídě vyprávěl náš pan hudebkář Mgr. L. Petřvalský. Stál prý jednou v tramvaji a na sedadle blízko něho seděla asi třicetiletá žena, začtená do knihy. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se odporná babizna s ropuším obličejem, bezeslova vzala svou „prokletou kartu" a strčila jí ženě mezi knihu a obličej. Ta neváhala, otevřela peněženku, vyndala tramvajenku, rozevřela jí a začala s ní babě mávat před obličejem. Párkrát zamávala, tramvajenku uklidila a od baby byl pokoj. To je má hlavní historka odporu k těmto nevrlým, zahořklým babiznám. Ovšem ani jedna ze stran se nazachovala správně.
- Věřím, že baba měla krom té „karty" i ústa mohla slušně požádat. Ona by ji huba neupadla a dalo by se říci, že by ji čtoucí žena s úsměvem pustila.
- Neseděla žena na místě u dveří, vyhrazenému starým a nemocným? To nevíme, i přesto však stále platí bod jedna.
- I přes tak odporné „požádání" měla žena babu pustit. Ovšem ani já bych jí sednout nepustil, věk, jak jsem již napsal, není hlavní kritérium.
Stěr s tramvajenkou však měl styl a to se musí uznat.
Mizerní senilové!
Z řádků výše mnou napsaných asi odvozujete, že důchodce nenávidím. Není to pravda. Já si důchodců vážím. Ovšem vážím si též slušného chování, které mnohým chybí, ať už mladým či starým. Mým klíčem k řešení je slušnost na obou stranách, ovšem ta mnohdy u mladých nezabírá, musím dodat něco na obranu těh „starých". Je to již pár let, co se to stalo, jel jsem tramvají, opět směr náměstí Míru. Úplně vepředu nalevo seděla stará paní a za ní asi dvacetipětiletý „týpek". Měl levou nohu zapřenou mezi sedadlem této paní a pláštěm tramvaje. Paní se otočila a velice slušně „týpka" (takový hoper se sluchátky, hnusil se mi) požádala, aby si dal nohu dolů. On se jen zasmál a tuto paní ignoroval. Svou žádost několikrát zopakovala, už téměř plakala, když se ostatní spolucestující rozhodli zasáhnout a přinutit Ho dát tu hnátu dolů. A co já to vlastně za stranu mladých očekávám, když se někteří jedinci (nepoužívám výraz lidé) chovají takto.
