EU coby mladík dychtící po krásné Velké Británii

Každé úspěšné manželství je založeno na vzájemné spolupráci dvou partnerů, na společných hodnotách. Obdobně každý úspěšný podnik je provozován díky vlastnímu a cizímu kapitálu.

Každé úspěšné manželství je založeno na vzájemné spolupráci dvou partnerů, přičemž každý z nich do společného soužití vkládá určité hodnoty. Tyto vklady vyvolávají u obou dotyčných též určitá očekávání. Ponechme nyní stranou, že ne vždy musí být vkladem jenom láska.

Obdobně každý úspěšný podnik je provozován díky vyvážené symbióze financování z vlastních a cizích zdrojů. A současně s tím, kolik finančních prostředků bylo do společného podnikání vloženo, se mění i očekávání společníků.

Pokud není podepsána předmanželská smlouva, není podíl manželů jasně definován. Už jen kvůli tomu, že mezi manželi je řada hodnot (třeba důvěra), které se těžko vyčíslují. A i kdyby, tyto podíly se průběžně mění v čase, aniž by docházelo k revizi složených slibů a smluv. Podobně je to i v případě podniku, nicméně v tomto případě lze do určité míry odhlédnout od partnerských emocí a podívat se do účetní Rozvahy.

V obou případech je společné soužití ovlivněno vědomou či nevědomou touhou něco tvořit. Ať už děti v případě manželství, zisk v případě podniku nebo nějaké jiné hodnoty. Pochopitelně čím víc je prostředků do dané akce vloženo, tím víc rostou i očekávání vkladatelů. A spoléhá se samozřejmě mj. na synergické efekty (tj. 2 jsou víc než 1+1).

Problém nastává, pokud se věc nedaří anebo pokud jeden z partnerů požaduje víc, než mu druhý může nebo chce dát. Ještě větší komplikace nastanou, pokud se jeden z partnerů začne dožadovat svých potřeb proti vůli druhého, či dokonce silou. V rámci podnikového účetnictví bychom takové konání mohli přirovnat k nepřátelskému převzetí podniku.

Na jedné straně tak najednou stojí manželský slib věrnosti, na druhé touha vymanit se ze smrtícího sevření partnera. Copak někdo před oltářem tušil, že začne být partner nekonečně chamtivý, bude s nečekanou silou prosazovat své názory při řešení důležitých společných otázek a že si začne přisvojovat samotnou existenci toho druhého? To je podvod a v takovém případě jsou k obraně dovoleny mnohé prostředky.

Střih. Brexit. Rozvod EU a Velké Británie.

Růst britské ekonomiky, zcela jistě podporovaný účastí Británie v EU, vyplýval z neustále se navyšujícího vkladu obou hráčů a to až do takové výše, že se to Britům samotným (a to i přes jejich imperiální historii) přestalo líbit. Zřejmě si totiž s růstem ekonomického výkonu začali uvědomovat, že jim něco nehraje. Boháči bohatnou, ale cena bydlení (nemovitostí) závratně roste, zdravotnictví nestíhá (rapidně roste počet tzv. chodbových sester nahrazujících přetížené lékaře), základní školství (a nejen to) je v rozkladu vlivem masové imigrace a armáda ztratila svůj dávný lesk (momentálně má VB v provozu de facto jedinou letadlovou loď).

Prostě, Britové se přestali v situaci orientovat a tak volili podle svých základních instinktů. A to i za cenu toho, že jim hrozí snížení kvality (čti ekonomické kvality) jejich života. Možná by se jejich rozhodnutí o vystoupení z EU dalo číst jako záměrné ochlazení ekonomiky za účelem umožnění pročištění vrzajícího soukolí. A umožnit tak restart sebe sama.

Každý rozvod je těžký, a proto jsou jistě bolestivé i dopady v investičních sférách, které záměrně roztáčely soukolí společného života EU a Velké Británie. Avšak zatímco jsou finanční kruhy na nepřátelské převzetí podniku zvyklé (a do jisté míry s ním počítají), britská společnost projevila pud sebezáchovy. I s vědomím toho, že ji to asi bude něco stát. A jelikož neměla s EU předmanželskou smlouvu o ceně rozvodu, hledají obě strany v této věci společnou řeč jen velmi těžko.

Při rozvodu obvykle zchudnou obě strany. Navíc jeden z partnerů často zaplatí druhému nějaké to odstupné. Přijde mi však zvláštní, že v případě rozpadu manželství mezi EU a Velkou Británií má platit pokutu Velká Británie. Nejsem si totiž zrovna jistý, zda-li je viníkem rozpadu manželství právě ona. Podle mne to svědčí jen o tom, že hlavním důvodem hysterického snažení elit udržet Velkou Británii v EU byla prostá bezohlednost.

Ziskuchtivým nadnárodním elitám v reálu nešlo o to zabránit rozpadu po léta budovaných hodnot manželství, nýbrž šlo jim primárně o odstranění rizika ztrát vlastních aktiv a budoucího zisku vyplývajícího ze zmenšení trhu.

Dlouhá léta před brexitem se však vládnoucí elity vůči občanům Británie chovaly tak, jako by se v manželství choval nadržený puberťák toužící po další dividendě.

A tak přišla studená sprcha!

Dalo by se říci, že Britové svým hlasováním vyjádřili pocit, že už to mladík (EU) se svojí touhou poněkud přehání. Zatím se bohužel nezdá, že by se mladík poučil. Jen možná lehce změní metody vůči svým dalším partnerkám.