Jak jsem se stal rasistou

aneb "Jak bývalý ředitel Městské policie Zlín o zuby a sebevědomí přišel" Jmenuji se Jan, mám 53 let, 186 cm a 102 kg. V letech 1995 – 2007 jsem vykonával funkci ředitele Městské policie Zlín. Dvanáct let jsem se sporadicky účastnil výcviku sebeobrany. Byl jsem přesvědčen, že dokážu čelit jakémukoliv přímému útoku, odvrátit jej a ochránit tak sebe i své blízké, mýlil jsem se! Nikdy jsem se nikoho, nebál, před nikým a ničím neustupoval. Nikdy jsem nepociťoval nenávist k příslušníkům jiných národů, národností nebo menšin. Až dnes!  

článek o dýních

 Příběh:

 Dne 29. 8. 2013 v 19:45 jsem na železniční stanici Olomouc hlavní nádraží vystoupil z vlaku Regionjet a spěchal na autobus Student Agency do Zlína. V koridoru nádražní budovy jsem narazil na skupinku romských výtržníků, kteří pokřikovali na kolemjdoucí a hrubě je uráželi.

 Ve 13:48 téhož dne jsem vyslechl mocné „tak slibuji“ z hrdel více než šedesáti nových příslušníků Policie české republiky na nádvoří policejního muzea v Praze, kde jsem se účastnil slavnostního aktu služebního slibu mého přítele Davida. Snad pod vlivem atmosféry této silné chvíle, chorálu „Kdož sú boží bojovníci“ a hymny České republiky, nebo snad dvou skleniček lehkého růžového perlivého vína, které jsme ve vlaku na oslavu vypili, jsem jako chlap a bývalý policajt výtržníky okřikl. Jeden ze skupiny ke mně přikročil, využil toho, že v jedné ruce jsem držel cestovní kabelu a ve druhé služební notebook a napálil mě do zubů a mezi světla. Potupně jsem šel k zemi. Roky výcviku a vztek mě vystřelily zpátky na nohy a uštědřil jsem cikánovi dvě rány pod žebra. Něco křuplo, doufám, že jeho žebro, protože moje ruka se zdá v pořádku. Pak nás od sebe kolemjdoucí a ochranka odtrhly. V ústech jsem měl krev a štěrk.  Až na zastávce autobusu, kam jsem se zahanbeně došoural více potupen, než zraněn jsem zjistil, že onen štěrk jsou zbytky tří zubů mého už tak značně prořídlého chrupu. No nic. Vyplivl jsem zbytky zubů, které mi věrně sloužily bezmála padesát let, nasedl do autobusu a vyrazil k domovu.

 Úvaha:

 Do této chvíle si v hlavě přehrávám, co jsem udělal špatně. Nad útočníkem jsem měl převahu nejméně deseti centimetrů výšky a minimálně patnácti kilogramů hmoty. Pravda, byl o dvacet let mladší a kriminál, který mu koukal ze snědého ksichtu, mu dal pravděpodobně více bojových dovedností než mě sporadická účast na výcviku sebeobrany. Ale přesto! Mé sebevědomí chlapa, který se umí postarat o bezpečí své i jiných zhynulo v té potupné chvíli, kdy jsem šel k zemi jako slíva.

 Ještě nedávno jsem chodíval ozbrojen osobní krátkou kulovou zbraní ráže 9mm Luger, a přiznám se vám zde, že stav mysli, který jsem zažil na zemi, nebyl dalek toho, že bych ji použil a vyprázdnil tomu cikánskému hajzlovi do břicha všech sedmnáct střel prodlouženého zásobníku, který mi zbyl po mé krátké sportovní kariéře v IPSC. Je to řešení? A co ostatní? Jiní lidé, starší, slabší, neozbrojení? Jsme povinni strpět zvůli hlučných a sveřepých násilníků, výtržníků a rváčů, kteří rozdovádění násilnickým rappem, pro pobavení své nebo okolí vám na potkání vyrazí zuby?

 Nebo jsem měl mlčet a šourat se kolem zdi jako zbabělá krysa? Mám ze svých bývalých kolegů založit domobranu a jít se mstít a při tom čistit Augiášův chlév? Mám podat trestní oznámení a spoléhat na ochranu a pomoc policie, bezpečnostních služeb, kamerových systémů a bezpečnostních technologií? Pomozte mi najít to správné řešení, prosím. Příště to možná budou Vaše zuby, vyplivnuté v nechutném chuchvalci slin a krve na dlani.

 Apel:

 Mám mezi cikány řadu přátel a neodsuzuji nikoho paušálně. S Toráčovci ve Slušovicích jsem před pětadvaceti léty strávil spousty času a dodnes jsem Honzovi Toráčovi vděčný, že mi ukázal kouzlo cikánské kultury a čarokrásnou moc cikánské písně. A to jsme si zpívali při práci! Nebyl jsem ani nechci být rasista, xenofob či intolerantní jedinec, ale dnes, když si přejedu rozedřeným jazykem po ostrých pahýlech zubů a ještě mě pálí zhmožděné čelo a rozbitý ret rasistou jsem. A zůstanu jím, dokud mezi Romy budou převažovat jedinci, kteří považují slušnost a toleranci za projev slabosti. Zmrdi, mýlíte se! My nejsme slabí! My jsme jen tolerantní, ale dlouho už nebudeme…alespoň já ne.

 Smutný povzdech na závěr:

 Honzo Toráči, Honzo Ráci, a další, kteří mě znáte, vím, že jste jiní a že vás je více než těch, vůči kterým jsem nasměroval svou nenávist, ale nejste vidět, ani slyšet a mám obavu, že by vám vaši hluční, násilničtí, nepřizpůsobiví a sveřepí soukmenovci stejně nenaslouchali. Věřte mi, že jsem to napsat musel a pokud jsem vás zranil, mrzí mě to, ale omlouvat se nebudu! A vám ostatním chci s jistými obavami říci, že zase budu s sebou nosit svou „bábu 9/17“.