Šel jsem k lékaři.
Rok uplynul od mé poslední návštěvy. Těšil
jsem se na prázdnou čekárnu. Byl jsem objednaný na desátou
hodinu a další rozvrh dne jsem si naplánoval
s ohledem, že se u doktora dlouho nezdržím, přestože
na mě bude mít určitě více času.
iHNed
Když jsem dorazil, čekárna byla plná. Dostal jsem se na řadu patnáct minut po jedenácté. V ordinaci jsem byl šest minut a na chirurgii, kde jsem byl poté poslán, sotva minutu. Je jen ke cti personálu chirurgie, že si neúčtoval regulační poplatek za moji velmi krátkou návštěvu.
Připadal jsem si jako simulant, kterého vyděsila pouhá bulka na těle o velikosti vlašského ořechu. S ohledem na třicetikorunový poplatek zůstanu příště doma a nechám to osudu. Co kdybych musel příště zaplatit.
Nicméně jsem se opět přesvědčil, že regulační poplatek je jen anachronismus a pouhý relikt Julínkových reforem, kterými chtěl tento ministr promítnout tržní mechanismy do zdravotnictví. Měl způsobit pokles pacientů v čekárnách. Stalo se? Měl nás poučit, že zdravotnictví není zadarmo. Bylo a je snad zadarmo? Mám za to, že důvody byly úplně jiné.
Tímto chci vyvolat diskuzi, protože téma regulačních poplatků není mrtvé. Naopak! Jak přichází předvolební čas, není na škodu zhodnotit jejich efektivnost. Jsem zvědav zda hesla, kterými nás vládní politici od zavedení regulačních poplatků masírovali, stále žijí. To se přesvědčím z diskuze.
Přestože byly poplatky, tak jak je původně vláda přijala, značně okleštěny ve prospěch důchodců a nezletilých, stále však existují pro většinu z nás. Stávají se precedentem a nástupným polem pro ofenzivu těch, kteří chtějí náš solidární systém zdravotnictví přiblížit a změnit k obrazu tržního ze všemi jeho nevýhodami. Kdo na tom vydělá? Pro kterou skupinu obyvatelstva to bude naopak pohroma, je asi všem jasné.
