Zánik Ústavu pro jazyk těžký

Moc krále Těžkoně se opírala o Ústav pro jazyk těžký. Kdo dokázal ohrozit ústav, ohrozil zároveň Těžkoně i celé jeho Těžké království.

Jozífek se na dnešní večer velmi dlouho těšil. Už několik dní se nemohl dočkat, až zase s dědou Loučkou vyrazí na další procházku městem. Nebylo tedy divu, že když děda Loučka ve stanovenou hodinu dorazil, stál už Jozífek dávno před domem a netrpělivě jej vyhlížel. Srdečně se přivítali, děda předal Jozífkovi nejnovější vydání lingvistické příručky pro pokročilé a urychleně se vydali do terénu.

Po několika minutách přišli k zastávce MHD, na které zrovna stála tramvaj. Čiperná stařenka sice úspěšně doběhla až k zadnímu vozu soupravy, avšak těsně předtím, než stihla nastoupit, tak ji řidič tramvaje zavřel dveře těsně před nosem a vyrazil kupředu za další honbou jízdního řádu.

Babička si to však nenechala líbit a za odjíždějící tramvají si hlasitě ulevila: „Že se nestydíš, ty plantážníku! To bylo od tebe nečestné a nesportovní! Budu si na tebe stěžovat, jelimane nešikovná!“

Jozífek s dědou Loučkou pochvalně zamručeli a pokračovali v procházce. Zajímavým situacím, kterých byli ti dva svědky, ještě toho dne rozhodně neměl být konec. K další došlo na velké světelné křižovatce, která se nacházela kousek od tramvajové zastávky. Na křižovatce spatřili spěchající dámu středního věku s výrazným líčením a rozložitým extravagantním účesem. Dáma zcela bezostyšně ignorovala červeného panáčka na semaforu a na přechod pro chodce zamířila bez jakéhokoliv zaváhání.

Přesun netrpělivé chodkyně na druhou stranu ulice byl však znenadání přerušen přijíždějícím automobilem, který s kvílením brzd zastavil těsně před ní.

„Kam si to štráduješ, odkvétající nádhero?“ pronesl řidič vozidla z otevřeného okénka.

„Nestarej se, točvolante, a vodprejskni i s tou svou zrezivělou plechovkou!“ odrazila úder dáma a pokračovala dále v chůzi.

„Možná je zrezivělá, určitě ale nemá tolikrát přetočený tachometr jako ty, ty jedna ochechule!“ nedal se řidič zastrašit.

„Vyšlehni si voko kopřivou, frajere libovej!“ odsekla mu definitivně dáma a pokračovala dále v chůzi.

„Tisíc kulí a láter, to je ale herdekbaba!“ zamumlal si řidič spíše už jen pro sebe, šlápl na plyn a pokračoval ve své cestě.

Jozífek s dědou Loučkou jen uznale pokývali hlavami a vydali se do městského parku, který se rozprostíral nedaleko od křižovatky a který byl hlavním cílem jejich procházky. Když obcházeli velkou kaluž, ve velké rychlosti kolem nich projel mládenec na elektrické koloběžce. Mladík se sice Jozífkovi a dědovi Loučkovi úspěšně vyhnul, důkladně však pocákal vodou mladou slečnu v tmavomodrých saténových šatech, která tudy shodou okolností rovněž procházela.

„Ty špíno lotrovská, ty šibeničníku koloběžkářská, ty přetrhdílo zavšivené, zničil si mi nové šaty!“ zareagovala na nečekaný vodní útok slečna.

„Nemáš mi lozit do cesty, ty hubo nevymáchaná!“ opětoval palbu mládenec.

„Himlhergotdonrvetrkrucajselement, zmizni odsud, nebo se neznám, ty kolomazníku neumětelská!“ zdravě se naštvala dívka.

„Nevyhrožuj nebo ti rozhodím sandál, ty pometlo!“ nechtěl mládenec opustit bojiště zcela bez odporu, zároveň již ale na svém stroji pozvolna mizel v lesním porostu.

Když prostor opustila i neohrožená slečna v saténových šatech, Jozífek s dědou Loučkou osaměli.

„Ó, jak krásný a libozvučný je náš jazyk!“ pochvaloval si Jozífek, „a jak dovedně a ústrojně dokáže pracovat i s cizokrajnými slůvky!“

Pak se ale obrátil na dědu Loučku: „Jedna věc mi ale, dědo, stále vrtá hlavou. Jak jsme k této kráse vůbec dospěli, jaká je historie našeho jazyka?“

Děda Loučka se nadechl a povídá: „Vidím, Jozífku, že je čas, abych ti vyprávěl příběh o Těžkém království, králi Těžkoňovi a Ústavu pro jazyk těžký. Když se král Těžkoň kdysi dávno chopil moci, přejmenoval naše království na Těžké a všechna krásná slůvka, která jsme tolik milovali, zavřel do trezoru, který svěřil do péče Ústavu pro jazyk těžký. Po několika letech krutovlády Těžkoně lidé všechna zvukomalebná slova zapomněli a používali už jen nařízený byrokratický jazyk.“

„A to se proti tomu nikdo nevzepřel?“ ptal se nedočkavě Jozífek.

Děda Loučka rozvážně pokračoval: „V království naštěstí existovala mladá ambiciózní kulturní fronta, která sice byla úředně schválená a pevně spojena s Těžkoňovým režimem, postupně se v ní ale začali objevovat lidé, kteří už nechtěli pracovat jen s předepsanými výrazy. Tito lidé si uvědomovali, že klíč k ukončení moci Těžkoně se nachází v trezoru Ústavu pro jazyk těžký. Dostat se do trezoru byl ale nesmírně těžký úkol, protože ústav i samotný trezor byly chráněny po zuby vyzbrojenou Lingvistickou stráží, mnoha syntaktickými zámky, sémantickými zátarasy a dalšími překážkami. V čele kulturní fronty se však prosadila trojice mimořádně talentovaných a neohrožených umělců. Byli to filmový režisér Klaus, divadelní kritik Klus a básník Klas. Za jedné bezměsíčné noci hluboko v horách vykopali tito tři umělci z tajné skrýše poslední román ze starých časů, který ještě v Těžkém království zbyl. Vyzbrojeni slůvky z tohoto románu se potom vydali do Ústavu pro jazyk těžký. Daleko se ale samozřejmě nedostali, protože hned u hlavního vchodu se jim postavili do cesty příslušníci Lingvistické stráže ve svých šedivých tesilových oblecích a klotových rukávech. Velitel stráže na ně zhurta spustil:

‚Stůjte! Nacházíte se před hlavním vchodem do Ústavu pro jazyk těžký, který je účelovým zařízením Ministerstva kultury. Neautorizovaný vstup do těchto prostor je přísně zakázán a trestá se podle zákona!‘

Klaus s Klusem a Klasem se však nedali zahanbit. Unisono na velitele Lingvistické stráže vysypali:

‚Troubo bengálská, pitomo nubijskej, blboune prvotřídní, slone senzační, votroku světověj, my jsme velectěné publikum a žádní haranti, ty krajto tygrovitá, jaká nebyla dosud nikde k vidění!‘

Příslušníky Lingvistické stráže cvičili na všechny možné eventuality, na tak silnou dávku jazykomalebné krásy však připraveni nebyli. Všichni do jednoho podlehli svodům omamných slůvek, dovedli Klause, Kluse a Klase k trezoru, vydali všechny kódy a přidali se na jejich stranu. Jazykové poklady uzavřené po desetiletí v trezoru se rychlostí blesku rozšířily po Těžkém království a moc Těžkoně a jeho byrokratického jazyka tím byla zlomena. Těžkoň byl nucen uprchnout do zahraničí, moci se s podporou kulturní fronty ujal jeho pokrokový syn Lehkoň, království bylo přejmenováno z Těžkého na Lehké a z Ústavu pro jazyk těžký se stal Ústav pro jazyk lehký.“

Jozífek se zájmem doposlouchal celý příběh, a pak ho napadlo, jestli náhodou není děda Loučka jedním ze tří umělců, kteří stáli za pádem Těžkoně. Místo toho se ale dědy zeptal:

„Dědo, a nemůže se stát, že to naše krásné Lehké království padne stejně snadno jako to Těžké?“

„Nic nemáme jisté, Jozífku,“ odpověděl děda Loučka, „Těžkoň kuje v zahraničí různé pikle a také si vychovává zdatné nástupce. No a pak je zde velkým nebezpečím tyvolismus, tykrávismus a tykámismus, protože tyto přístupy redukují krásy našeho jazyka jen na skot, popř. na jen na pomyslného kámu.“

Jozífek se krátce zamyslel: „Jaké nebezpečí nám hrozí ze strany Těžkoně a jeho nástupců, to já neumím posoudit. Tyvolismu, tykrávismu, ba ani tykámismu se ale obávat nemusíme. Náš lid je moudrý a takovou degradaci jazyka by si nikdy vnutit nenechal!“

„Vlastně máš asi máš pravdu, Jozífku,“ prohodil děda Loučka směrem k chlapci a oba se s uspokojením vydali směrem k domovu.

Pozn. aut.: Text byl zásadně ovlivněn dílem Jaroslava Foglara, Karla Poláčka, Emila Vachka a samozřejmě Járy Cimrmana.