Trojí rozměr Kodaně

Jeden z nejpozoruhodnějších rozhovorů druhé světové války se odehrál v září 1941 v Kodani. Jeho aktéry byli význační fyzici Niels Bohr a Werner Heisenberg.

Člověk se ke svému okolí a také vůči sobě sama může vztahovat a vymezovat mnoha různými způsoby. Mezi nejvyšší formy tohoto lidského vztahování a vymezování patří umění a věda. Obě formy jsou na sobě do značné míry nezávislé, přesto nebo právě proto je velmi žádoucí, aby se věda kromě jiných oborů zabývala i uměním a zároveň také aby se umění zabývalo vědou. Je totiž nepochybné, že jakkoliv jsou možnosti umění i vědy neuvěřitelně široké, samy na sebe mohou pohlížet pouze z vlastní perspektivy, zatímco vědecký pohled na umění a umělecký pohled na vědu nabízí pohled zvenčí.

Vzhledem k výše uvedenému patří neskonalý dík anglickému dramatikovi Michaelu Fraynovi za jeho divadelní hru Kodaň, ve které nastoluje zásadní téma vědecké odpovědnosti v kontextu vývoje atomové bomby za druhé světové války. Děj je založen na rozhovoru mezi dvěma výjimečnými fyziky 20. století – Dánem Nielsem Bohrem a Němcem Wernerem Heisenbergem, které pojilo dlouholeté přátelství. K rozhovoru, který je předmětem hry, však došlo v Kodani v září 1941 – tedy v době, kdy jejich vztah výrazně narušila válka. Dánsko bylo již více než rok okupováno a navíc se tehdy předpokládalo, že německé vítězství je nezvratitelné.

V této situaci se tedy v Kodani setkávají, přičemž vůbec nevědí, co od sebe mohou očekávat. Není jasné, s jakým záměrem Heisenberg Bohra vyhledal, jakým způsobem se podílí na vývoji německých jaderných zbraní, a zda takový vývoj vůbec existuje. Není jasné, zda chce Heisenberg přemlouvat Bohra ke spolupráci s Němci nebo mu naopak hodlá předat informace pro Spojence, přestože není vůbec jasné, zda Bohr nějaké kontakty se Spojenci vůbec má. Frayn si s těmito nejasnostmi velice důmyslně a rafinovaně pohrává, díky čemuž hra nabývá silný historicko-epický rozměr.

Zanedbán nicméně není ani rozměr popularizačně-vědecký. Roli popularizátora vědy (a pomyslného dr. Watsona) plní ve hře Bohrova manželka Margrethe, která jako poučený laik oběma pánům vytrvale vstupuje do rozhovoru s různými zvídavými otázkami. Odpovědi na tyto otázky jsou pak samozřejmě zdrojem poučení nejen pro ni, ale také pro samotné publikum. Od diváků pochopitelně nelze očekávat, že by v průběhu představení vše pochopili, zájem o kvantovou fyziku to nicméně v některých z nich nepochybně vyvolá.

Kodaň se stále nachází v repertoáru Divadelního spolku Kašpar (s hlavní scénou v Divadle v Celetné) a je možné ji zhlédnout v Klubovně v Jindřišské ulici – prozatím naposledy se hrálo 22. dubna. Role Wernera Heiseberga a manželů Bohrových skvěle zvládli Ondřej Novák, František Kreuzmann a Eva Elsnerová. Ke cti jim rovněž budiž přičteno, že nad rámec svých rolí ještě byli schopni se znamenitě postarat i o uvádění diváků do prostorů Klubovny a dále také o zajištění občerstvení v průběhu přestávky. Navození iluze skutečného domu manželů Bohrových bylo díky přístupů herců a útulnému prostředí Klubovny s velmi malým hledištěm téměř dokonalé. Kodaň v daném provedení proto kromě již dvou výše uvedených rozměrů získala i silný rozměr prostorově-interpretační.

Divadelní hra Michaela Frayna je silným zážitkem i pro velmi náročného diváka. Její význam spočívá nejenom v tom, že nás nutí k zamyšlení, jak k vývoji jaderných zbraní přistupovali vědci v době druhé světové války (ať už na straně spojenecké, nebo na straně německé), nýbrž také v tom, že nás nutí klást si otázky, jak k vývoji jaderných zbraní (popř. jiných zbraní hromadného ničení) přistupují vědci dnes, tj. v době, kdy se riziko jaderného konfliktu postupně zvyšuje a svět se posunuje do fáze, ve které dosavadní pravidla a zvyklosti přestávají platit.