Tři paradoxy samopalu vz. 58

Jak přiblížit samopal vz. 58 lidem, kteří z něj nikdy nemuseli střílet? Jednou z možností je pohled prostřednictvím tří paradoxů.    

Střelbu z palných zbraní lze nepochybně označit za poněkud kontroverzní téma. Najdou se mezi námi principiální pacifisté, kteří by kvér dobrovolně do ruky nikdy nevzali, avšak dobře známe i nadšené pistolníky, kteří veškerý volný čas tráví na střelnicích.

Já jsem se sice do střílení nijak nehnal, tuto činnost mi ale dopřál sám stát, který mě poslal na vojnu. Došlo k tomu již před 20 lety, takže zbraň, se kterou jsem se tehdy setkal, nemohla být samozřejmě nic jiného než samopal vz. 58.        

Nikdy potom už jsem ke střelbě „opravdickou“ flintou nedostal, a tak není překvapivé, že mi Sa-58 hluboce uvíznul v hlavě. Když jsem o hodně později přemýšlel nad tím, jak „kosu“ popsat těm, kteří na vojně nebyli, a privilegia střílet se jim nedostalo, napadlo mě zaměřit se na tři paradoxy, které mám s touto zbraní neodmyslitelně spojeny:

1. Paradox názvu – vz. 58 se sice oficiálně nazývá samopalem, jedná se však ve skutečnosti o útočnou pušku. Příčina tkví v tehdejší československé terminologii, která nerozlišovala, zda zbraň používá pistolové střelivo nebo střelivo střední výkonnosti. Důležité bylo, že střílí dávkou. Proto byl vz. 58 označen jako samopal. Pozoruhodné je, že se v tomto bodě čs. terminologie odchylovala nejen od západního názvosloví (samopal – submachine gun – Maschinenpistole, útočná puška – assault rifle – Sturmgewehr), ale také od tehdejšího sovětského vzoru (samopal – pistolet-pulemjot, útočná puška  – avtomat). K tomu je ale nutné dodat, že i první zbraň tohoto typu – německá útočná puška StG 44 byla původně označována jako samopal (Maschinenpistole 43) a jako samopal označovali svou verzi AK-47 i východní Němci (MPi-K, MPi-KM a další varianty). 
2. Paradox adaptace – než jsme se na vojně dostali k prvním střelbám, prošli jsme samozřejmě důkladným školením o tom, jak zbraň funguje a jak ji bezpečně používat, a také následným drilem, jak ji rozložit, vyčistit a zase složit (rozborka a sborka). Není proto divu, že jsme k ostře nabitým samopalům s nasazenými bodáky zprvu přistupovali s ohromným respektem. I ti největší rebelové v našich řadách si uvědomovali, jaký smrtonosný potenciál se v té zbrani skrývá. Respekt jsme si uchovali i na dalších střelbách, zároveň ale bylo překvapující, jak rychle se dostavila adaptace na tuhle zbraň. Člověk si zřejmě zvykne na všechno, a v tomto případě určitě hrála roli i nízká hmotnost samopalu a jeho kompaktní rozměry (ve verzi Sa-58 V, které jsme říkali „sklopka“), takže se dobře nosil a nebyl příliš na obtíž. Samostatnou kapitolou pak bezesporu je až nečekaně malý zpětný ráz.     
3. Paradox zdánlivé zastaralosti – i přes nesporné kvality Sa-58 mnozí z nás již před 20 lety brblali a vnímali jej jako vykopávkovou zbraň. Není se ani moc čemu divit, vždyť už tehdy byly nejstarší kusy přes 40 let staré a letos slaví „kosa“ své 65. narozeniny. Ve skutečnosti se ale stále jedná o velmi účinnou pěchotní zbraň, která je schopna rychlosti střelby až 800 ran za minutu s účinným dostřelem přes 500 metrů. O nadčasovosti konstrukce Sa-58 svědčí např. to, že se u nás v době jeho vývoje stále ještě vyráběly parní lokomotivy, po našich silnicích se proháněly zbrusu nové spartaky a lidstvo teprve začínalo pronikat do vesmíru. I když je samozřejmě nutné uznat, že na moderním bojišti by se vedle vz. 58 neztratily ani útočné pušky StG 44, AK-47 nebo AR-15 z přibližně stejného období. Samopal vz. 58 nicméně svou kvalitou a odolností dokazuje vysokou úroveň tehdejšího československého zbrojního a strojírenského průmyslu, který navazoval na zlaté období 1. poloviny 20. století. 

V závěru tohoto textu lze ještě zmínit několik statistických údajů. V médiích se nyní pozornost věnuje zejména těžkým zbraním, např. tankům, letadlům a raketám nebo zbraním hromadného ničení. Útočné pušky zůstávají spíše stranou pozornosti. Pro ilustraci je nicméně možné uvést, že jen samopalů vz. 58 bylo vyrobeno asi 1 milion kusů, pušek AR-15/M16/M4 cca 20 milionů a pušek AK-47/74 včetně různých derivátů bylo dle střízlivých odhadů vyprodukováno dokonce celkem asi 100 milionů. Armáda, která by měla k dispozici všechny tyto vyrobené útočné pušky s palebným průměrem 65 nábojů na zbraň, by mohla teoreticky vyhladit celou lidskou populaci.      

Přejme si proto, aby maximum těchto zbraní a také jejich kolegyň a nástupkyň strávilo svou kariéru někde ve skladu, popř. na cvičáku, a nikoliv při ostrém nasazení na frontě.