Proměna aneb jak Otakar Včelař našel svou tvář a přijal svou neviditelnost

Otakar Včelař snil o neviditelnosti již od svého dětství. Když se jí konečně dočkal, zjistil, že má vedle svých nepopiratelných výhod i jisté nevýhody.

O neviditelnosti snil Otakar Včelař už od dětství. Svému tajnému přání byl připraven obětovat vše. Pro získání neviditelnosti si nastudoval všechny dostupné vědecké poznatky, vrhnul se na bílou i černou magii a byl dokonce ochoten zaprodat svou duši i samotnému ďáblu. Výsledek se však stále nedostavoval a Otakar se postupně smířil s představou, že neviditelnosti nikdy nedosáhne.

Již jako dospělý muž se ale jednou jako obvykle probudil, vstal a dal si svou oblíbenou kávu 3B (Big Black Bang). Nepociťoval přitom vůbec nic zvláštního, byl to pro něj úplně obyčejný počátek dne, jakých ve svém životě zažil již tisíce. Když však vyrazil do ulic, po chvíli s úžasem zjistil, že jej ostatní lidé nevidí. Neviděli ani jeho obličej, ani ruce, ani žádné další části jeho těla. Prostě z něj neviděli vůbec nic.

Jakmile se ujistil, že se mu to skutečně nezdá, zajásal a začal přemýšlet, jak s touto vytouženou, avšak zároveň již dosti neočekávanou situací vlastně naložit. S radostí si uvědomil, že i přes nenadále nabytou neviditelnost nebude vlastně muset, pokud jde o vztah k ostatním lidem, na svém dosavadním životě nic měnit. Skoro s nikým se totiž přímo nestýkal – jako programátor pracoval z domova a s kolegy komunikoval téměř výlučně na internetu. A to se týkalo nejen jeho komunikace se spolupracovníky, ale také s jeho příbuznými, kamarády, přítelkyněmi a všemi ostatními.

Rozhodl se tedy, že nebude nikomu nic říkat a neviditelnost použije pouze ke svému vlastnímu prospěchu. Benefity to totiž mělo značné. Nebude už na přiklad muset pořád řešit, co si má vzít na sebe, když jde ven. Teď už to stejně nikdo neuvidí. Co bylo ale především důležité: přepadla ho ohromná chuť cestovat, neboť si uvědomil, že neviditelnost mu umožní cestovat zdarma po celém světě a podívat se na místa, která jsou běžným smrtelníkům zapovězena.

Po několik dalších let se proto věnoval intenzivnímu cestování, které si užíval plnými doušky, neboť mohl pouze dle své libosti létat, nocovat v luxusních hotelech, chodit do drahých restaurací a trávit čas na různých zajímavých místech. Jeho život se proměnil v nepřetržitý sled mimořádných zážitků, které jej utvrzovaly v přesvědčení, že jeho náhlá proměna pro něj byla blahodárná.

Přesto se ale do jeho mysli po určité době vkradla i jistá závist. Na Facebooku, na Instagramu, na TikToku a i na dalších sociálních sítích totiž viděl, že ostatní lidé mohou nejen cestovat, ale také své cestování dokumentovat fotografiemi. Na sítích tak mohl sledovat své přátele, ale i zcela neznámé osoby, jak jedou v Egyptě na dromedárovi, toulají se na Kanárech se psem Azorem, lízají nanuky Míša na pláži Copacabana, sledují malé i velké divy na Maledivách, tančí kankán na vrcholu Kilimandžára, tahají v Austrálii krokodýla za ocas anebo dokonce tráví dovolenou prachsprostě na Šumavě.

Závist se postupně stala nesnesitelnou. Procestoval sice celý svět, pochlubit se tím ale nemohl. Fotky, které by dokládaly jeho přítomnost v exotických turistických destinacích, z pochopitelných důvodů předložit nemohl. Otakar Včelař proto začal toužit po návratu viditelnosti, která by mu umožnila zásobovat sociální sítě všemi těmi vzrušujícími selfíčky, stylizovanými portréty, konzumačními snímky z barů, hospod a restaurací, akčními fotkami při různých krkolomných činnostech atd.

Jednoho večera, když jej opět přepadl nával vzteku a po jeho neviditelné tváři stekla neviditelná slza bezmoci jej napadlo podívat se na sebe do zrcadla. Obraz jeho tváře se tam sice nenacházel, místo ní však spatřil stěnu svého pokoje, na které visela řada vlastnoručně namalovaných obrazů. Uviděl na nich zasněžená horská úbočí, majestátní bílá oblaka plující nad tajgou, oázu uprostřed africké pouště a rozevřená křídla albatrosů nad zpěněnými hřebeny mořských vln. Své obrazy samozřejmě znal, teprve teď si ale uvědomil jejich výjimečnost.

Zatajil se mu dech nad tou nádherou, kterou dokázal zachytit vlastními silami, a zeptal se sám sebe: proč bych měl toužit po návratu své viditelnosti, když můžu svět okolo sebe oslovovat úplně jiným způsobem? Proč bych se měl litovat a plakat nad sebou, když jsou mé ruce schopny tvořit takto úchvatné dílo? Položil zrcadlo na stůl, místo něj vzal do neviditelné ruky štětec a pustil se do nového obrazu. Otakar Včelař našel svou tvář.