Projekce strategické síly účastníky druhé světové války

Průběh druhé světové války zásadním způsobem ovlivnily tankové jednotky, strategické bombardovací letectvo a letadlové lodě. Které země těmito zbraněmi disponovaly?

Před několika dny jsme si připomněli 80. výročí konce druhé světové války. I po tolika letech po konci druhé světové války je tento největší konflikt dějin v kolektivní paměti lidstva stále silně přítomný. Mezi velmi živé obrazy druhé světové války dodnes patří např. gigantické tankové bitvy na východní frontě, zničující nálety na Německo a Japonsko nebo souboje svazů letadlových lodí v Pacifiku.

Výše uvedené obrazy nebyly zvoleny náhodně. Druhá světová válka nabízí téměř nekonečný počet různých podob, právě tyto tři obrazy však reprezentují zbraně, které do značné míry rozhodly o výsledku druhé světové války: tankové jednotky, strategické bombardovací letectvo a operační svazy letadlových lodí. Schopnost vývoje, výroby a zavedení do výzbroje dostatečného množství těchto sofistikovaných a komplexních zbraní byla pro vítězství ve válce rozhodující. Ve všech třech případech (tanky, těžké bombardéry, letadlové lodě) získali Spojenci nad mocnostmi Osy ve druhé polovině války výraznou až drtivou převahu.

Jakými typy zbraní, které lze zařadit do jedné z výše uvedených kategorií, disponovali jednotliví účastnící druhé světové války, uvádí následující přehled. Pozornost je věnována i těm dnes již méně známým, které se nasazení v boji dočkaly v jen velmi omezené míře nebo se jej nedočkaly vůbec.

USA

Postavení USA v daném ohledu je výrazně jiné než postavení jakékoliv další země, která se aktivně účastnila druhé světové války. Jakmile se průmysl USA v polovině války plně přeorientoval na válečnou výrobu, byl schopen americkým ozbrojeným silám a také ozbrojeným silám mnoha dalších států dodávat kompletní portfolio zbraní použitelných na souši, ve vzduchu i na moři.

Vlastní i zahraniční tanková vojska zásoboval americký průmysl v obrovských počtech základním typem M4 Sherman, vedle něj se bojového nasazení dočkal na konci války i těžký tank M26 Pershing. Strategické bombardovací letectvo obdrželo tisíce letounů B-17 Flying Fortress, B-24 Liberator a na svou dobu velmi progresivních B-29 Superfortress. Americké námořnictvo US Navy disponovalo řadou letadlových lodí, mezi nimiž vynikaly těžké letadlové lodi třídy Essex a Yorktown.

Velká Británie

Stejně jako USA byla i Velká Británie schopna vyvinout a vyrobit kompletní portfolio těžkých úderných zbraní. Po řadě nepovedených typů dospěl britský průmysl na konci války k vyzrálým konstrukcím tanků Cromwell, Comet a Centurion, který již ale nebyl v době druhé světové války nasazen. Počtem vyrobených tanků nicméně Velká Británie nemohla konkurovat ani USA, ani SSSR.

Strategické bombardovací letectvo RAF sestávalo z typů Short Stirling, Handley Page Halifax a Avro Lancaster, které měly za úkol pustošit německé území v nočním období a doplňovaly tak své americké protějšky. Počet letadlových lodí se v rámci Royal Navy během druhé světové války nezvýšil tolik jako tomu bylo v případě amerického námořnictva, i tak se ale jednalo o značnou údernou sílu, kterou reprezentují např. letadlové lodi třídy Illustrious.

Ve všech třech oblastech se Velká Británie nicméně musela spoléhat vedle své vlastní techniky i na techniku amerického původu. Týkalo se to tanků (Britové ve velké míře využívali tanky M4 Sherman a další typy), čtyřmotorových bombardovacích letadel (zejména B-24 Liberator) a také doprovodných letadlových lodí. V neposlední řadě měla Fleet Air Arm ve své výzbroji řadu amerických palubních letadel.

SSSR

Sovětský Svaz se na rozdíl od USA a Velké Británie z pochopitelných důvodů soustředil především na pozemní vojsko a frontové letectvo určené primárně k podpoře pozemního vojska. Základem sovětských tankových vojsk se stal masově vyráběný střední tank T-34, který byl doplněný těžkými typy KV a IS. O stavbě letadlových lodí sice SSSR uvažoval, v době druhé světové války však měl k dokončení jakékoliv letadlové lodi skutečně ještě velmi daleko.

Velký zájem měl Sovětský Svaz i na vybudování strategického bombardovacího letectva. Ve 30. letech se v rámci VVS objevily čtyřmotorové stroje Tupolev TB-3, ty však již byly na počátku druhé světové války beznadějně zastaralé. Podstatně modernějším a nadějnějším letounem byl Petljakov Pe-8 (TB-7). Ten je možné směle srovnávat s jeho americkými a britskými čtyřmotorovými souputníky. Na rozdíl od nich však bylo s ohledem na možnosti sovětského leteckého průmyslu a s tím související priority sovětského vedení vyrobeno jen 93 kusů Pe-8, vzhledem k čemuž byla jeho role v průběhu druhé světové války jen okrajová. Roli standardního dálkového bombardéru VVS plnil především dvoumotorový Iljušin Il-4 (DB-3F).

Kromě svých vlastních zbraní se SSSR spoléhal i na zbraně britské a americké provenience. Jednalo se např. o britské tanky Valentine a americké M4 Sherrnan. Důležitou roli sehrály i dodávky britských (Handley Page Hampden) a amerických (např. B-25 Mitchell) bombardovacích letadel, mezi kterými se ale čtyřmotorové typy nevyskytovaly.

Německo

Německo se svou velmi vyspělou průmyslovou základnou mělo potenciál vybudovat silné tankové jednotky, strategické bombardovací letectvo i letadlové lodi. Vzhledem ke koncepci rychlého vítězství na pevnině se však vrhlo na budování pozemního vojska a taktického letectva. Vývoji tanků byla proto v Německu věnována mimořádná pozornost a německé tanky Pz.III, Pz. IV, Panther, Tiger I a Tiger II patří k nejvyspělejším druhoválečným konstrukcím. Německý průmysl však nikdy nebyl schopen vyrobit těchto tanků dostatečné množství.

Letadlovou loď Kriegsmarine nikdy v boji nenasadila. I Německo však takovou loď stavělo a bylo velice blízko jejímu dokončení. Podle plánu z roku 1939 mělo z paluby lodi Graf Zeppelin vzlétat 20 torpédových a průzkumných letounů Fi 167, 13 střemhlavých bombardovacích Ju 87 C a 10 stíhacích Bf 109 T. Taková síla by jistě znamenala pro německé válečné loďstvo značnou vzpruhu, žádné letadlo z této letadlové lodi ale nakonec nikdy neodstartovalo a na konci války ji ukořistila Rudá armáda.

Poněkud jiná byla situace v případě strategického čtyřmotorového bombardéru. Němci měli k dispozici víceúčelové typy Fw 200 Condor a Ju 290, ty ale primárně k bombardovacím účelům nepoužívali. Velké naděje vkládala Luftwaffe do typu Heinkel He 177 Greif, který se vyznačoval neobvyklou koncepcí čtyř motorů spřažených po dvou za sebou. Letoun ale velmi dlouhou dobu vyzrával, k problémům samotného letadla se navíc připojil v roce 1944 nedostatek paliva a celkově se zhoršující situace Třetí říše, která se musela na konci války soustředit na zbraně jiného typu. Letounů He 177 tak bylo vyrobeno jen 1137 a průběh druhé světové války zásadním způsobem neovlivnily.

Itálie

Itálie sice patřila ve druhé světové válce do tábora útočníků, na její vedení však připravena nebyla. Průmyslová základna země byla mnohem menší, než tomu bylo v případě jiných velmocí, což se velice rychle ukázalo i na frontě. Tankové síly se musely spoléhat na typy L3/33 a M13/40, které nedosahovaly kvalit tanků nepřítele. Tank P26/40 se sice již mohl utkat s americkými shermany, přišel však již příliš pozdě a postaveno bylo zřejmě jen něco přes 100 kusů.

Něco podobného lze uvést i o italských letadlových lodích. Zatímco italským pozemním silám chyběly silné tankové jednotky, Regia Marina se musela vypořádat s absencí podpory ze vzduchu, kterou by zajišťovaly letadlové lodě. V průběhu druhé světové války sice probíhala v italských loděnicích přestavba dvou osobních lodí na letadlové lodi Aquila a Sparviero, ani jedna z nich však nebyla dokončena včas. Do bojové činnosti italského námořnictva nikdy nezasáhly a nikdy ani z jejich palub nevzlétl jediný stíhací letoun Reggiane Re.2001, který na těchto lodích měl sloužit.

Italské bombardovací letectvo se spoléhalo především na třímotorové bombardéry, i Regia Aeronatica si nicméně uvědomovala výhody velkých čtyřmotorových typů. Italské možnosti vývoje a výroby takových letadel byly sice značně omezené, přesto letoun Piaggio P.108 dospěl až do fáze bojového nasazení. P.108 byl srovnatelný se spojeneckými čtyřmotorovými bombardéry, výroba však dosáhla pouze 36 sériových kusů v bombardovací verzi, vzhledem k čemuž byl význam jeho nasazení jako bombardéru jen zanedbatelný.

Japonsko

Na rozdíl od ostatních mocností Osy měly pro Japonsko letadlové lodi mimořádný význam, což se samozřejmě promítlo do rozsáhlé flotily letadlových lodí, kterou japonské císařské námořnictvo postupně vybudovalo. O tankových silách to již neplatilo a v průběhu války oba hlavní tanky typ 95 Ha-Go a typ 97 Chi-Ha rychle zastaraly. Poslední japonský válečný sériově vyráběný tank typ 3 Chi-Nu by sice již byl schopen čelit americkému M4 Sheman, bylo však vyrobeno jen cca 150 kusů a bojově nebyl nikdy nasazen.

Pokud jde o japonské dálkové bombardovací letectvo tvořené čtyřmotorovými bombardéry, to se dočkalo ještě menšího rozvoje než obdobné letectvo italské. Na začátku válku počítali Japonci s využitím letounu Nakajima G5N Shinzan (Horské úbočí), který vycházel z amerického Douglasu DC-4E. G5N však byl postaven jen v šesti prototypech (dva bombardovací a čtyři transportní). Slibnějším typem se na konci války stal letoun Nakajima G8N Renzan (Horské pásmo). Jenže ani ten se sériové výroby nedočkal a vyrobeny byly pouze čtyři prototypy.

Francie

Francie byla již v roce 1940 poražena, nemůže se tedy prokázat podobnými konstrukcemi jako ostatní zde uvedení účastníci druhé světové války. Lze nicméně uvést, že Francie disponovala v roce 1940 relativně vyspělým tankovým vojskem, které ale degradovaly konstrukční nedostatky jednotlivých typů francouzských tanků a jejich nevhodný způsob nasazení. Na stavbu moderních letadlových lodí třídy Joffre již nedošlo, jedinou letadlovou lodí ve službě francouzského námořnictva v době druhé světové války tak byla letadlová loď Béarn. Ani ta se však během války bojového nasazení nedočkala. Toho se naproti tomu dočkal čtyřmotorový letoun Farman F.220, který byl na počátku války i přes svou celkovou značnou zastaralost nasazován do různých operací, přičemž mezi ty nejslavnější patří bombardování Berlína v noci ze 7. na 8. červen 1940.

Československo

V kontextu čs. vojenské historie bychom měli být hrdi na to, že na konci války jsme měli na východní i západní frontě vyspělé tankové jednotky. V rámci 1. čs. armádního sboru, který bojoval na východní frontě, to byla 1. čs. samostatná tanková brigáda vyzbrojená tanky T-34/85. Na západní frontě pak bojovala Čs. samostatná obrněná brigáda s tanky Cromwell a Sherman Firefly (později byly nahrazeny tanky Challenger). Do služby v čs. jednotkách se dostaly i těžké čtyřmotorové stroje – na typ B-24 Liberator byla v roce 1943 přezbrojena 311. čs. bombardovací peruť RAF.

Určitou souvislost s Československem má dokonce i historie letadlových lodí. V průběhu stavby letadlové lodi Graf Zeppelin totiž Němci po určitou dobu uvažovali také o využití stíhacího letadla Avia B-534. Z dostupných údajů vyplývá, že upraveny pro testování byly tři stroje. Úpravy spočívaly v zesílení trupu a instalaci sklopného přistávacího háku. Nakonec ale byly vybrány jiné typy letadel.

Závěr

Z výše uvedených informací vyplývá, že plnohodnotným strategickým bombardovacím letectvem disponovaly v době druhé světové války jen USA a Velká Británie. Letadlové lodi byly de facto výsadou pouze USA, Velké Británie a Japonska. Vyspělými tankovými jednotkami mohly operovat pouze Německo, SSSR, USA a Velká Británie.

Mocnosti Osy v prvním období války sázely na moment překvapení, novátorské metody boje a kvalitu svých vojáků a zbraní. Jakmile ale druhá světová válka přešla do své materiálové fáze bylo o jejím výsledku rozhodnuto. Absence moderních tankových jednotek (s výjimkou Německa), letadlových lodí (s výjimkou Japonska) a strategického bombardovacího letectva mocnosti Osy výrazně ve vedení válečných operací limitovala, a nakonec vedla k jejich porážce.