Probouzení ze snu sladkého bezčasí

Čas je veškerou mírou našeho snažení. Probouzení a příležitost, kterou jsme díky ní získali, nás zavazuje k tomu, abychom hleděli do budoucna s nadějí a zároveň si vážili každého okamžiku.

Lidský život je dle našich zvyklostí ohraničen datem narození a datem úmrtí. Obvykle je den našeho narození chápán jako den našeho příchodu na tento svět a naopak den našeho úmrtí jako den odchodu z tohoto světa.

Není tedy divu, že datum narození nás celý život provází jako základní informace o naší osobě.  S ohledem na datum narození se stáváme zletilí, získáváme aktivní a pasivní volební právo, datum narození hraje důležitou roli při odchodu do důchodu. Své datum narození si sami rádi připomínáme a slavíme.

Datum našeho narození vskutku není radno podceňovat, neboť je nesmírně důležitým předělem v životě člověka, který v tento osudový den s konečnou platností opouští bezpečí těla matky. Zároveň ale platí, že od našeho vstupu do samostatného nezávislého života jsme v tomto okamžiku ještě velmi vzdáleni.

Zásadní je v tomto ohledu kritérium naše vnímání času. Datum narození označuje náš fyzický příchod na svět, avšak ještě mnoho let po narození nejsme entitami, které by se nacházely v individuálně vymezeném časovém prostoru. Jako děti žijeme ve sladkém bezčasí, jsme pod ochranou přirozeného univerzálního vědomí a náš stav vnímáme jako definitivní.

Teprve postupným procesem cesty životem (tj. „individualizací“ nebo „probouzením ze snu sladkého bezčasí“) získáváme první vzpomínky (naši vlastní minulost), vytváříme si první plány (naši vlastní budoucnost) a začínáme si uvědomovat sebe sama. Postupně přestáváme chápat čas jen jako přítomnost, přijímáme vlastní konečnost a stáváme se samostatnými nezávislými individualitami, které jsou vyděleny z přirozeného univerzálního vědomí.

Na rozdíl od našeho narození nelze jednoznačně stanovit den nebo dokonce okamžik, ve kterém se definitivně stáváme samostatnými individualitami. Proto se takové datum nikde neuvádí, jakkoliv je individualizace pro člověka naprosto zásadním procesem. Bez ní bychom se totiž nikdy nemohli stát unikátními jedinci se svobodnou vůlí a zodpovědností za své činy.   

Probouzení je nevratným procesem, v dospělosti už s naší individualizací mnoho nezmůžeme. Přesto je potřeba, abychom se k našemu probouzení neustále vztahovali a zpětně se zamýšleli nad tím, zda je náš pohled na svět skutečně ten správný – tedy zda naše základní postoje a životní „pravdy“, které nám byly v průběhu naší individualizace vštípeny, vůbec se samotnou individualizací souvisejí, či zda nejsou jen pouhými falešnými domněnkami a vedlejšími produkty našeho vrůstání do tohoto světa.

Zároveň bychom stále měli mít na paměti podstatu individualizace – jako lidské bytosti jsme získali možnost prožít unikátní lidský život, ve kterém můžeme být samostatní a nezávislí, který můžeme do značné míry sami ovlivňovat a který za nás nikdo jiný nemůže „odžít“. Je to ohromné privilegium a příležitost, ale zároveň také závazek a zodpovědnost. Měli bychom se proto snažit náš život takříkajíc „nevyhodit do luftu“, a místo toho hledat životní poslání, ve kterém budeme prospěšní sami sobě, ostatním lidem a celému světu.

Jak z výše uvedeného vyplývá, čas je veškerou mírou našeho snažení. Probouzení a příležitost, kterou jsme díky ní získali, nás zavazuje k tomu, abychom naši existenci na tomto světě vnímali jako „celoživotní“ projekt, hleděli do budoucna s nadějí a nebáli se dlouhodobých plánů.

Kromě toho nás pochopení podstaty probouzení vede k tomu, abychom si vážili každého okamžiku, který nám byl na tomto světě dopřán, a těšili se z každodenního života, který je jen zdánlivě obyčejný a všední. I ty nejdrobnější radosti, které nám poskytuje, jsou totiž jedinečné a neopakovatelné.