Příběh tanků na kolech v osmi obrazech – příklady bojového nasazení obrněných automobilů

Obrněné automobily se dnes nacházejí poněkud ve stínu tanků, dělostřelectva a pěchoty. I ony se však v době druhé světové války významným způsobem podílely na vedení bojových operací.

V průběhu druhé světové války se bojového nasazení dočkal velmi vysoký počet různých druhů zbraní. Škála zbraní, které byly ve druhé světové válce použity, sahá od nožů a bajonetů přes tanky a dělostřelectvo až ke strategickým bombardérům a letadlovým lodím s desítkami letadel na palubě. Každý druh druhoválečné bojové techniky měl svůj specifický a do značné míry nezastupitelný význam. V tomto ohledu je proto zajímavé, že zatímco některé druhy zbraní vyvolávají značnou pozornost i dnes, jiné již jsou poněkud opomíjeny.

Rozdíly v zájmu o jednotlivé druhy zbraní lze popsat na příkladu pozemní bojové techniky. Tanky si stále zachovávají svůj legendární status a typy jako Tiger, Panther, T-34 nebo M4 Sherman jsou všeobecně známé. To samé již ale neplatí o obrněných automobilech, které sice na frontách druhé světové války také sehrály důležitou roli, jejich známost je ale podstatně menší. Není proto vůbec na škodu si některé obrněné automobily druhé světové války připomenout, přičemž pro tento účel byl zvolen následující princip: pro každý rok druhé světové války byl vybrán jeden typ obrněného automobilu, který se v daném roce zapojil do bojů, a pro tento typ obrněného automobilu byl vybrán jeden příklad konkrétní bojové akce, ve které mohl projevit své kvality.

OA vz. 30 (replika) – AlfvanBeem, Wikimedia Commons (Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication)

Obrněný automobil OA vz. 30 – Československo 1938

Druhá světová válka sice začala až 1. září 1939, intenzivní bojové střety mezi sudetskými Němci a čs. ozbrojenými silami se však odehrály již o rok dříve. Obrněné automobily OA vz. 27 (Škoda PA-III) a OA vz. 30 (Tatra 72) sehrály v pohnutém roce 1938 klíčovou roli. Přestože měly slabé pancéřování. proti lehce ozbrojeným povstalcům z řad Sudetoněmeckého Freikorpsu působily jako velmi účinný psychologický i palebný prostředek.

Jedním z nejznámějších nasazení OA vz. 30 byl zásah v Chebu dne 14. září 1938. Četa obrněných automobilů vz. 30 pod velením nadporučíka Rendla asistovala při dobývání hotelů Victoria a Wälzel, které byly hlavními baštami henleinovců ve městě. Obrněnce vjížděly v Chebu přímo před budovy, odkud povstalci pálili z pušek a kulometů. Přítomnost obrněných vozidel umožnila pěším jednotkám (četnictvu a SOS) přiblížit se k objektům a odpor zlomit. Budovy byly poté vyčištěny a ve městě byl alespoň dočasně obnoven pořádek.

Celkově lze konstatovat, že v roce 1938 se OA vz. 30 osvědčil především v asistenční roli. Důležitý byl psychologický efekt, protože povstalci neměli protitankové zbraně, takže obrněnec byl pro ně téměř nezranitelný – pokud nepoužili granáty zblízka. Výhodou byl šestikolový podvozek Tatra, díky kterému dokázaly vozy rychle manévrovat i na úzkých horských silnicích v pohraničí. Na druhou stranu tenký pancíř nechránil proti protitankovým puškám nebo dělům, které se ale začaly objevovat až později při střetech s pravidelnou maďarskou armádou.

Wz. 29 (replika) – Super Tank 17, Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported license, CC-BY-SA-3.0)

Obrněný automobil wz. 29 (Ursus) – Polsko 1939

Polský obrněný automobil wz. 29 byl v roce 1939 již zastaralým vozidlem, přesto se vedle menšího a modernějšího typu wz. 34 aktivně zapojil do obranných bojů proti Wehrmachtu. V září 1939 bylo v aktivní službě pouze asi 8 kusů těchto vozidel, která tvořila rotu obrněných automobilů v rámci 11. obrněného oddílu (přiděleného k Mazowiecké jezdecké brigádě armády „Modlin“).

V průběhu bitvy u Seroczyna, která se odehrála ve dnech 13. a 14 září 1939, došlo k nejznámějšímu bojovému nasazení obrněných vozů wz. 29. Polské síly se zde pokusily zastavit postup německé divize Kempf. Četa vozů Ursus narazila na německou průzkumnou jednotku vybavenou lehkými obrněnými automobily a tanky. Díky svému kanonu Puteaux SA 18 ráže 37 mm byly ursusy schopny účinně ničit německou lehkou techniku. Během střetu se polským osádkám podařilo vyřadit několik německých vozidel (uvádějí se dva tanky nebo obrněné vozy), čímž dočasně zastavily německý postup a umožnily tančíkům TKS bezpečný ústup. V boji u obce Łomnica (poblíž Seroczyna) byl však jeden vůz wz. 29 zasažen a zničen palbou německého dělostřelectva nebo tanků (celkové ztráty vozů wz. 29 v bitvě u Seroczyna činí 2 ks).

Zbytek jednotky se po bitvě u Seroczyna pokoušel ustoupit směrem na jihovýchod k Lublinu. Jejich nasazení však naráželo na technické limity, které byly dány omezenou průchodivostí: vůz měl pouze pohon zadních kol, což v rozbahněném terénu a na písčitých cestách východního Polska vedlo k častému uvíznutí. Zbývajících několik vozů musely jejich vlastní osádky 16. září zničit a opustit u obce Zwierzyniec. Důvodem byl nedostatek paliva a neschopnost vozidel pokračovat v pohybu mimo zpevněné cesty, což znemožňovalo únik před obklíčením.

Obrněnému automobilu wz. 29 je nutné přiznat silnou výzbroj – kanon ráže 37 mm byl schopen prorazit pancíř tehdejších standardních německých tanků (Pz.I a Pz.II). Pancéřování ale nebylo dostatečné – proti pěchotním zbraním a střepinám chránilo dobře, proti dělům však nikoliv. Velkým problémem byla také jen omezená mobilita, nízký výkon motoru a absence pohonu všech kol.

Panhard 178 – PpPachy, Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic license, CC-BY-SA-2.5)

AMD 35 (Panhard 178) – Francie 1940

Obrněný automobil Panhard 178 (ve francouzské armádě značený jako AMD 35) byl v roce 1940 pravděpodobně nejlepším vozidlem své kategorie na světě. Na rozdíl od mnoha jiných francouzských konstrukcí byl rychlý, měl pohon všech kol a disponoval vynikajícím kanonem ráže 25 mm, který dokázal na běžnou vzdálenost prostřelit jakýkoliv tehdejší německý tank.

Nejslavnějším příkladem jeho nasazení je bitva u Hannutu (součást bitvy o Belgii), která proběhla mezi 12. a 14. květnem 1940. V této velké tankové bitvě hrály panhardy klíčovou roli v rámci francouzského jezdeckého sboru (Corps de Cavalerie) generála Priouxe. Panhardy z průzkumných pluků (např. 6. Cuirassiers z 1. lehké mechanizované divize) byly vysunuty daleko před hlavní obranné linie. Jejich úkolem bylo navázat dotek s nepřítelem, identifikovat směr postupu německých tankových divizí a následně vést zdržovací boj.

U Crehenu a Hannutu se panhardy střetly s německými lehkými tanky Pz.Kpfw. I a II, ale také se středními Pz.Kpfw. III. Díky svému kanonu ráže 25 mm SA 35 s vysokou úsťovou rychlostí dokázaly panhardy ničit německé tanky i na vzdálenost přes 500 metrů. V mnoha případech němečtí tankisté s překvapením zjistili, že jejich kanony ráže 37 mm mají problém prorazit čelní pancíř Panhardu (20 mm), zatímco Panhard 178 je byl schopen velmi snadno ohrozit.

O osudu Francie se v roce 1940 rozhodovalo jinde, u Hannutu si panhardy 178 svůj úkol splnily. Dokázaly zpomalit německý XVI. armádní sbor natolik, že Francouzi stihli zaujmout hlavní obranné pozice u Gembloux.

V porovnání s ostatními obrněnými vozidly své doby Panhard velice slušně vyzbrojen kanonem ráže 25 mm, který byl podstatně účinnější proti pancíři než např. německý rychlopalný kanon ráže 20 mm. Mezi výhody Panhardu patřila i kompaktní silueta a rychlost v ústupu, která byla dána stanovištěm pro druhého řidiče vzadu, což umožňovalo plnou rychlost při jízdě vzad. Němce Panhard 178 natolik zaujal, že po pádu Francie jich stovky zařadili do své výzbroje pod označením Pz.Spw. P204 (f) a masivně je používali při útoku na SSSR v roce 1941.

BA-10 – Muzeum vlastenecké vojenské historie (Rusko), Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International license, CC-BY-SA-4.0)

Obrněný automobil BA-10 – SSSR 1941

Obrněný automobil BA-10 byl v roce 1941 nejpočetnějším a nejmodernějším těžkým obrněným vozem Rudé armády (modernější BA-11 byl vyroben jen v mizivém počtu kusů). Díky věži z tanku T-26 s kanonem ráže 45 mm disponoval palebnou silou, která v počáteční fázi operace Barbarossa překonávala většinu německých lehkých tanků i obrněných aut.

Jedním z nejvýraznějších nasazení BA-10 byla obranná operace u města Ostrov (nedaleko Pskova) na začátku července 1941. Zde byla nasazena 3. tanková divize 1. mechanizovaného sboru, která měla ve své výzbroji značné množství těchto obrněnců. Obrněné automobily BA-10 byly použity k podpoře protiútoku proti německé 1. tankové divizi. Sovětské obrněné vozy operovaly podél silnic a v otevřeném terénu, kde využívaly svůj dlouhý dostřel. Kanony ráže 45 mm dokázaly na vzdálenost přes 800 metrů spolehlivě vyřazovat německé obrněné vozy Sd.Kfz. 222 i tanky Pz.Kpfw. II.

V chaosu prvních dní operace Barbarossa byly BA-10 často jedinou dostupnou „rychlou zálohou“. Využívaly se k ochraně velitelství a k likvidaci německých výsadků v týlu. Jejich kulometná výzbroj (dva kulomety DT ráže 7,62 mm) byla proti pěchotě velmi účinná. Zbytky jednotek, které byly vyzbrojeny BA-10, byly nasazeny i při obraně Moskvy. V zimních podmínkách se však naplno projevily slabiny: motor se v mrazech špatně startoval a úzká kola se bořila do sněhu. Mnoho vozů bylo opuštěno po vyčerpání paliva nebo kvůli uvíznutí.

Na rozdíl od Panhardu 178 byl BA-10 postaven na podvozku nákladního vozu GAZ-AAA. V ruském blátě nebo hlubokém písku byla jeho průchodivost značně omezená. Osádky často musely na zadní kola nasazovat pásové nástavce, což sice pomohlo v terénu, zároveň však drasticky snižovalo rychlost a namáhalo motor.

BA-10 sice působily Němcům ztráty, samy ale byly velmi zranitelné. Kvůli vysoké siluetě a slabému pancéřování (max. 10–15 mm) se stávaly snadnou kořistí pro německé protitankové kanony PaK 36 a tanky Pz. III. BA-10 tak lze v roce 1941 označit za rytíře bez brnění. Měl drtivý úder, kterým mohl zničit jakýkoliv lehký a většinu středních tanků té doby, sám ale nevydržel téměř žádný zásah a jeho podvozek nebyl stavěn na náročné podmínky východní fronty.

Autoblinda 41 – Raffaele Sergi, Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution 2.0 Generic license: CC-BY-2.0)

Autoblinda AB 41 (Fiat-Ansaldo) – severní Afrika 1942

Obrněné vozidlo Autoblinda AB 41 bylo páteří italského průzkumu v severní Africe. V roce 1942 se tato vozidla zúčastnila klíčových bitev, včetně střetů u Gazaly a El Alameinu. Konkrétním a velmi specifickým příkladem nasazení je operace elitních jednotek Compagnie Auto-Sahariane (specializované pouštní oddíly).

Během britské ofenzívy (operace Crusader) a následného německo-italského protiútoku v lednu a únoru 1942 byla vozidla AB 41 nasazena k dálkovému průzkumu v hluboké poušti. Italské velení tehdy potřebovalo jednotky, které by dokázaly čelit britským dálkovým hlídkám LRDG (Long Range Desert Group), které napadaly zásobovací linie v hloubi pouště. Autoblindy operovaly v malých skupinách (často v kombinaci s lehkými vozy AS42 Sahariana). V únoru 1942 se jedna z hlídek střetla s Brity u oázy Marada.

Britská hlídka LRDG se pokusila o nájezd na italské letiště v oáze, aby zničila letouny Caproni Ca.309 Ghibli, které je neustále obtěžovaly. Italští Sahararieni díky leteckému průzkumu Brity včas zachytili v oblasti pískových dun jižně od oázy. Italové poté využili své lepší znalosti terénu a silnější výzbroje. Britské lehké vozy Chevrolet byly nuceny ustoupit pod těžkou palbou.

Díky svému kanónu Breda ráže 20 mm a výborné mobilitě v písku (díky velkým pouštním pneumatikám) dokázaly italské posádky Brity přečíslit v dostřelu. Zde se také projevila specifická vlastnost vozidla – řízení obou náprav, které umožňovalo poloměr otáčení ideální pro manévrování mezi dunami a rychlý ústup „zadním“ řidičem při přepadu.

Italská konstrukce Autoblinda AB 41 byla v roce 1942 technicky pokročilá a v mnoha ohledech překonávala tehdejší britské i německé protějšky (jako byl např. Sd.Kfz. 222). Stejně jako pozdější německá Puma, i AB 41 mělo dvě stanoviště řidiče. To bylo v úzkých vádí (vyschlých korytech řek) v Libyi naprosto klíčové – pokud hlídka narazila na nepřítele, nemusela se otáčet a prostě „odcouvala“ plnou rychlostí. Stále ještě dostatečný byl v té době i kanon ráže 20 mm, který byl účinný proti všem britským obrněným automobilům (Marmon-Herrington, Humber) a také proti lehce pancéřovaným transportérům.

T17E1 Staghound – Bob Adams, Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic license: CC-BY-SA-2.0)

T17E1 Staghound – Itálie 1943

Obrněné vozidlo T17E1 Staghound (v britské terminologii Armoured Car, Staghound Mk I) se v Itálii poprvé masivněji zapojilo do akce na podzim roku 1943. Jedním z nejvýznamnějších příkladů jeho raného nasazení jsou operace britské 8. armády během postupu na sever po vylodění na italské pevnině. Během postupu k německé Gustavově linii hrály staghoundy klíčovou roli v průzkumu před hlavními tankovými silami.

V listopadu 1943 operovaly staghoundy 12. královského kopinického pluku (12th Royal Lancers) v údolí řeky Sangro. Jejich úkolem bylo lokalizovat německá kulometná hnízda a dělostřelecké pozice 65. pěší divize Wehrmachtu. Přestože byla vozidla na blátivých cestách zranitelná, jejich kanon M6 ráže 37 mm a dvojice kulometů Browning ráže 7,62 mm poskytovaly dostatečnou palebnou sílu k potlačení německých předsunutých hlídek. Staghoundy se zde osvědčily jako robustní stroje, které snesly i blízké výbuchy dělostřeleckých granátů díky svému relativně silnému pancéřování (až 51 mm na čele věže).

Italské tažení v roce 1943 proto ukázalo specifické výhody tohoto amerického stroje v britských službách, mezi které patřily: dlouhý dojezd, který byl ideální pro hloubkový průzkum v členitém terénu s poničenou sítí cest, spolehlivé radiostanice No. 19 a No. 38, které umožňovaly okamžité hlášení pozic nepřítele velitelství divize a automatická převodovka (systém Hydramatic), která usnadňovala řízení v náročném terénu a snižovala únavu řidiče při dlouhých přesunech.

Kromě 12. pluku Royal Lancers využívaly tyto vozy v Itálii také jednotky jako 1st King’s Dragoon Guards nebo novozélandské a kanadské průzkumné útvary.

Sd.Kfz. 234/4 – Darkone, Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic license: CC-BY-SA-2.5)

Sd.Kfz. 234/2 Puma – Francie 1944

Vozidlo Sd.Kfz. 234/2 Puma je považováno za jeden z nejlepších obrněných automobilů druhé světové války. V roce 1944 bylo ve Francii nasazeno především v rámci elitních tankových divizí, které se pokoušely zastavit spojenecké vylodění v Normandii. Jedním z nejlépe zdokumentovaných nasazení Pumy v červnu 1944 v Normandii jsou operace 2. tankové divize (2. Panzer-Division), konkrétně jejího průzkumného oddílu (Panzer-Aufklärungs-Abteilung).

Po vylodění Spojenců se 2. tanková divize přesunula z Amiens do Normandie. Její průzkumný oddíl byl jako jeden z mála plně vybaven 26 vozidly Sd.Kfz. 234/2. V noci z 13. na 14. června byly průzkumné čety Sd.Kfz. 234 vyslány k městečku Caumont-l’Éventé. Zde se pumy střetly s předsunutými jednotkami americké 2. pěší divize a částmi 26. pěšího pluku 1. pěší divize.

Díky svému kanonu ráže 50 mm a vysoké rychlosti (až 90 km/h) dokázaly pumy vést agresivní průzkum bojem. V noci využívaly své tiché motory a schopnost rychlého couvání (řidič seděl i vzadu) k rychlým výpadům a ústupům. Střety u Caumontu byly sice lokální, ale pumy zde úspěšně blokovaly americký postup a identifikovaly pozice nepřátelského dělostřelectva.

Jak již vyplývá z předchozího textu, pumy se mohly pochlubit výjimečnými bojovými kvalitami: kanón KwK 39/1 ráže 50 mm dokázal z boku vyřadit i tanky M4 Sherman nebo Cromwell, motor Tatra V12 zajišťoval dostatečný výkon, osmikolový podvozek s pohonem i řízením všech náprav umožňoval skvělou průchodivost v terénu a vozidlo mělo vzadu druhé stanoviště, což umožňovalo okamžitý ústup z léčky bez otáčení. Z celkových 101 vyrobených kusů varianty 234/2 jich většina skončila právě na západní frontě v Normandii. Kvůli spojenecké vzdušné nadvládě však tyto stroje často trpěly nedostatkem paliva nebo byly zničeny leteckými útoky dříve, než mohly plně využít svou rychlost.

M8 Greyhound – Janez Novak, Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported license, Hidden categories: CC-BY-SA-3.0-migrated)

M8 Greyhound – Protektorát 1945

V českých zemích jsme náš příběh obrněných automobilů v roce 1938 začali, v českých zemích jej roce 1945 zakončíme. Cesta americké delegace do Lázní Velichovky, známá jako Mise Velichovky (nebo také Prattova mise), ve které byly mj. zařazena obrněná vozidla M8 Greyhound, představuje jednu z nejpozoruhodnějších operací americké armády na území Československa v závěru druhé světové války.

Hlavním cílem této mise bylo doručit informaci o bezpodmínečné kapitulaci Německa, podepsané 7. května 1945 v Remeši, do rukou polního maršála Ferdinanda Schörnera. Schörner byl velitelem skupiny armád Střed (Heeresgruppe Mitte), která byla v té době největším bojujícím německým uskupením a odmítala složit zbraně. Štáb této armády se nacházel právě v Lázních Velichovky u Jaroměře.

Konvoj, který vyrazil z Plzně (tehdy již osvobozené jednotkami 3. americké armády), byl sestaven tak, aby působil reprezentativně, ale zároveň byl schopen projít územím, kde stále probíhaly boje a panoval chaos. Klíčovou složkou kolony bylo pět obrněných automobilů M8 Greyhound. Tato šestikolová vozidla byla vybrána pro svou vysokou rychlost (až 90 km/h) a schopnost rychlého přesunu po silnicích. V kontextu mise sloužila jako ochrana a demonstrace síly při průjezdu přes německé linie. Kolonu dále tvořilo pět džípů, dvě štábní limuzíny, rozhlasový vůz a sanitka.

Velitelem mise byl pplk. Robert H. Pratt. Součástí byl také německý plukovník Wilhelm Meyer-Detring (zmocněnec generála Jodla), který měl potvrdit pravost kapitulace, a skupina válečných dopisovatelů včetně reportéra agentury Reuters.

Kolona vyjela z Plzně 7. května 1945 ve 21:40. Kolem půlnoci projela kolona bojující Prahou. Zastavila se v Bartolomějské ulici na velitelství „Bartoš“, kde jednala s představiteli Pražského povstání, a následně v Dejvicích s německým generálem Toussaintem, aby si zajistila volný průjezd. Do lázní dorazili Američané 8. května kolem 8:00 ráno. Místní obyvatelé je vítali s nadšením, zatímco německý štáb byl přítomností Američanů hluboko za demarkační linií zaskočen. Pratt předal dokumenty Schörnerovu štábu. Ačkoliv panují nejasnosti, zda mluvil s maršálem osobně (Schörner krátce poté z lázní uprchl letadlem), mise byla úspěšná – rozkaz ke kapitulaci byl doručen.

Obrněné automobily byly v době druhé světové války nasazovány k plnění celé řady úkolů. Osvědčily se jako průzkumné stroje, úspěšně byly využívány jako kurýrní a doprovodná vozidla. Byly zapojeny do řady operací policejního či protipartyzánského charakteru. V případě potřeby mohly sloužit k přímé podpoře pěchoty nebo dokonce v boji proti tankům. Velice efektivní byly všude tam, kde mohly využít svou rychlost, obratnost a dlouhý dojezd.

Osvědčené typy obrněných aut z doby druhé světové války (včetně těch, které ve výčtu nebyly uvedeny) byly z výzbroje nejrůznějších armád a policejních sborů vyřazeny až mnoho desítek let po jejím skončení. To svědčí nejen o promyšlenosti jejich konstrukce, ale také o významu, který ve své době měly.

Text byl zpracován s asistencí AI Gemini.