Prdy ve tmě

Brdy sice nepatří mezi naše nejvyšší pohoří, to jim ovšem v žádném případě neubírá na atraktivitě. Kromě krásné přírody umí ovšem svým návštěvníkům ukázat i svou temnou tvář.     

Se svými kumpány Medvědem, Hrochem a Sumcem jsem prochodil téměř všechna česká pohoří. Brdy nám ale stále chyběly. Ačkoliv jsme je již léta měli na našem seznamu, stále se nám nedařilo vyrazit na čundr právě tam.

Pak ale Sumec přišel s návrhem rychlé akce s příjezdem vlakem v sobotu do Příbrami, bivakem někde v okolí Toku a odjezdem v neděli odpoledne z Rokycan. Kupodivu měli všichni následující víkend čas, a tak výpadu do brdských hvozdů konečně nic nebránilo.

Všechno šlo jak na drátkách, příjezd vlakem do Příbrami, přesun v Brdech po místních cestách i nalezení skvělého noclehu. Vybrali jsme si výborné místo v hlubokém lese, s tím, že nebudeme rozdělávat oheň a spokojíme se s večeří na vařiči.

Večer rychle utekl a než jsme se nadáli, na naše tábořiště se snesla noc. Medvěd, Hroch i Sumec, kteří ještě před krátkou chvílí překypovali energií a sršeli dobrou náladou, začali najednou sborově zívat, jako jeden muž vlezli do spacáků a okamžitě usnuli.

Co teď? Pomyslel jsem si. Spát se mi nechtělo, bavit se nebylo s kým a výhled na hvězdy byl jen velmi nevalný. Rozhodl jsem se, že si dopřeji noční procházku lesem. Vzal jsem si do ruky baterku a vyrazil do tmy.

Abych byl bezpečně schopen vrátit se zpět, nechtěl jsem se vzdalovat nijak daleko, jenže sotva jsem ušel pár desítek metrů, baterka mi zničehonic přestala svítit. Okamžitě mě pohltil temný majestát lesa. Ocitl jsem se sám uprostřed lesního masivu, v obklíčení černých stromů a ponurého ticha.

Po chvíli mi před očima začali tančit lesní duchové. Nedalo se jim uniknout, všude, kam jsem se podíval, jsem spatřil jejich výsměšné obličeje, které doprovázelo škodolibě zlověstné skřehotání.       

Nevěděl jsem kudy kam, a tak jsem se bez jakéhokoliv jasného směru prodíral větvemi, narážel do stromů a zakopával o jejich kořeny. Doslova jsem ztrácel půdu pod nohama, a zdálo se mi, že už nikdy nenajdu cestu zpět. Lesní duchové se mi smáli, až se za břicho popadali.      

Když tu jsem zaslechl vzdálený ale přesto jasně slyšitelný akustický signál dalekonosné fujary. No ano, uvědomil jsem si rychle, byly to větry jednoho z mých kumpánů. Na večeři jsme měli trenčianský párek s fazolí, které mi teď přišly velmi vhod.

Netrvalo dlouho a noční vzduch prořízly další čerstvé větry nyní v podobě kouzelné flétny středního dosahu. Tentokrát jsem už byl plně ve střehu a spolehlivě jsem identifikoval směr, odkud spásný zvuk dorazil. Vydal jsem se mu v ústrety a zanedlouho se – již v bezprostřední blízkosti – ozvala decentní pikola. Cíl byl nadosah.  

Lesní duchové po mě ještě nějakou dobu vrhali nenávistné pohledy, naposledy zahrozili, a pak zmizeli jak pára nad hrncem. Poté stačilo sklonit hlavu a uviděl jsem své spasitele a mistry nonverbální komunikace ponořené do hlubokého spánku. Byl jsem zachráněn!

Zbytek výpravy už proběhnul bez jakýchkoli potíží. Ráno jsme nasadili ostré turistické tempo, na které jsme byli zvyklí, a brzy odpoledne jsme dokráčeli do Rokycan. O nočním dobrodružství jsem se svým kumpánům sice zmínil, ti se mi ale vysmáli, poslali mě do patřičných míst a řekli mi, že se mi vše jen zdálo. Já mám ale jasno: na příští akci do batohu pro jistotu opět raději přibalím pár plechovek trenčianského párku s fazolí…