O čtyřech rampouších

  Kdysi dávno v jednom provinčním městě, vyrostly během zimy ze střechy činžovního domu čtyři rampouchy.

Jmenovaly se Ledňáček, Zimáček, Mrazáček a Prasáček. Ten poslední získal své neobvyklé jméno kvůli tomu, že rád vyprávěl oplzlé vtipy a ještě se jim (obvykle jako jediný) hlasitě smál. Rampouchy pravidelně cvičily, dbaly o zdravou stravu a neholdovaly alkoholu, takže se brzy staly největšími rampouchy v širokém okolí. Blížilo se ale jaro a rampouchy začaly přemýšlet, jak to zaonačit, aby neroztály a dočkaly se ještě alespoň jedné zimy. Mrazáček navrhoval přesun do mrazicího boxu nějaké velké lednice, zatímco Zimáček, který měl rád hokej, se už viděl jako součást ledové plochy místního zimního stadionu. Ledňáček snil o ledovci v Alpách. Dohodnout se ale ti tři nedokázali a Prasáček se ještě ke všemu jejím návrhům několikrát (hlasitě) vysmál. Mezitím začalo slunce stále silněji olizovat svými paprsky střechy domů a na radnici se proto rozhodli, že rampouchy musí pryč. A tak brzy na to přišli k domu rampušáci a milé rampouchy strhli. Než však rampouchy padly na zem a roztříštily se na tisíc kusů, zazvonily společně o okap v jedinečném akordu absolutního souznění, čímž se nesmazatelně vryly do notového záznamu nebeské hudby a dosáhly tak věčnosti.