Znám vtip: "To mé auto spotřebuje 7 litrů" "Má Tatra 613 také, když nejedu moc daleko".

První vozy měly spotřebu 18 litrů na 100, později ji snad snížili na 14 l a u posledních kusů z roku 1996 uváděli 12,5 litrů.

Mně se podařilo koupit v devadesátkách poslední verzi a po seřízení jsem dokázal jezdit cca za 11 litrů, a to včetně části jízdy městem. Ale pravda, vydrželo to asi půl roku, než se to rozviklalo. Pak to bylo přes těch 12.

Ponechám teď stranou technické zajímavosti a jen doplním, že Tatry 603 a 613 měly svou "lidskou" a společenskou pověst spíše špatnou. Bylo to auto na 99 % v černé barvě a vozilo na 99 % pacholky bývalého sovětsko-komunistického režimu, s kterými nebylo radno se na silnici nějak blíže potkávat, protože to auto i jeho osádka stáli nad zákony a nad obyčejnými lidmi. Tohoto image si komanči byli vědomi a taky si dobře hlídali, aby se tato auta jen tak nedostala mezi normální lidi. (O čemž pak dám v podpříspěvku dobovou anekdotu.)

Dělal jsem ke konci minulého režimu ve velké pražské stavební firmě specialisstu přes ocelové konstrukce. Ředitel a náměstci se tehdy vozili výlučně v "šestsettřináckách" (Volha jim byla málo) a nestalo se, že by s sebou někoho svezli. Jejich šoféři byli taky takoví...hmm, namyšlení a nedotknutelní lumeni. Pak přišel převrat a pro auta i jejich řidiče náhle nebylo uplatnění. Na jaře 1990 jsem potřeboval rychle zajet do výroby k Jílovému u Prahy a technicky tam vyřešit průšvih v exportu jedné ocelové haly do záp. Německa. Vedení mě tam poslalo šestsettřináctkou se šoférem, já se v ní svezl poprvé a byl jsem překvapen, jak je to pohodlné auto a jak šofér jede bezohledně a agresivně vůči ostatním účastníkům provozu, a divil jsem se, jak ti škodovkáři a žigulíci se mu úslužně klidili z cesty...

Podruhé jsem se svezl v T613 o pár týdnů později, když jsem měl předložit a obhájit mé technické řešení u investora v Norimberku. Jako správní čerstvě postkomunističtí byznysmeni jsme tam tím fárem přifrčeli v pěti lidech. Němec neskrýval překvapení, a ptal se, proč tomu tak je a kdo jsou ti další pánové. Proč - no kvůli dietám v markách, ale to jsem mu nemohl říct. Tak jsem ty mé spolucestující představil - to je pan generální ředitel, tohle je překladatel pro pana ředitele, tuten je můj vedoucí střediska a tento je řidič výpravy.

Teď ta anekdota:

Jedním z nejkovanějších, nejprotivnějších a dost mocných soudruhů byl severomoravský šéf Miroslav Mamula. Za jeho časů přišel do Tatry Kopřivnice nějaký človíček a prý, že by si chtěl koupit Tatru 613.

- Vy jste asi spadl z Měsíce, to nevíte, že tohle auto dodáváme pouze nejvyšším orgánům KSČ? - Hmm, to je škoda, ale to si nemůžu nechat pro sebe, mohl bych tu někde od vás zavolat Mamulu? - No to jste měl říct, hned, to nějak uděláme, to víte, že si to fáro koupíte! - To mám radost, a mohlo by být červené? - No vy jste se zbláznil, 613 děláme pouze v černé. - Hmm, no nic, dobře, a ten telefon je kde? Musím o tom zpravit Mamulu. -Ale to nemusíte, my teda uděláme zkušební výrobu v červené a bude to zrovna to auto pro vás. - Tak to je fajn, a teď prosím o ten telefon, Mamula totiž čeká, jak u vás dopadnu. - Tak tady je, ale musíte nás za to pochválit... - No samo, už to točím...

"Ahoj mamulo, tady taťula, jsou tu na mě hodní, to auto bude, a v červené taky..."

No, první osobní Tatry měly dost špatnou pověst pro svou nespolehlivost. Ostatně o tom zpívali kdysi i Kocourkovští učitelé https://www.youtube.com/watch?v=pdBTs2xZ6dM

613 byla ve své době naše "amerika". Ale i tehdy měla určité mouchy, z těch menších to byla třeba přístrojová deska ze Škody 120.

Ale jinak uvnitř to bylo papalášsky pohodlné auto. Mám příhodu s tchyní, která měla Trabanta. Pokud jsem jí vezl po městě v jejím Trabantu a jel jsem 50, stále mě napomínala, abych jel pomalu a opatrně. Když jsem jí vyvezl v 613, tak necekla ani při 70 km/h. Po těch samých trasách. Prostě těžké auto, na silnici se chovalo jinak než rozzuřený vysavač.

Díky za vzpomínku :-)