Neporazitelná pěchota

Mohli jsme v roce 1938 mít neporazitelnou pěchotu? Možnosti posílení palebné síly Československé armády v roce 1938.

Výzbroj čs. pěšáka se v roce 1938 nacházela na té nejvyšší možné světové úrovni. Základní výzbroj tvořila puška vz. 24, která byla čs. modifikací věhlasné pušky Mauser G 98. V rámci družstva se čs. voják mohl opřít o palbu lehkého kulometu vz. 26, na úrovni vyšších jednotek se pak mohl plně spolehnout na masivní podporu těžkých kulometů vz. 37. Pušky vz. 24, lehké kulomety vz. 26 i těžké kulomety vz. 37 si dodnes zcela zasloužené uchovávají svůj legendární status velice účinných a spolehlivých zbraní.

V kontextu pěchotních pušek a kulometů puškové ráže tedy nelze čs. armádě naprosto nic vytknout. Svému vojákovi zajistila tu nejlepší výzbroj. Zkušenosti z druhé světové války nicméně bohužel jasně naznačují, že proti německým jednotkám by tato výzbroj nebyla dostatečná. Lze identifikovat minimálně tři druhý palných zbraní, kterými naše vojsko v roce 1938 nedisponovalo a jejíchž absence by v boji s Wehrmachtem byla zásadní. Mezi tyto zbraně patří: samopaly, protitankové pušky a velkorážné kulomety. Výhody zavedení těchto zbraní do výzbroje naší předválečné armády lze stručně popsat následujícím způsobem.

Samopaly v roce 1938 v naší armádě zavedeny nebyly. Součástí výzbroje se měla stát „kulometná pistole vz. 38“ (tedy dnešní terminologií samopal vz. 38), nakonec se ale stihlo vyrobit jen velmi malé množství těchto zbraní. Samopal vz. 38 se nicméně ani neměl stát standardní zbraní pěchotních jednotek, mělo se jednat o specializovanou výzbroj pro vojáky v opevnění. Kromě toho se také uvažovalo o jeho nasazení v rámci jezdectva a dělostřelectva.

Byl tu však jiný čs. samopal, který se v pozdějším období jednoznačně osvědčil na hned několika frontách druhé světové války. Jednalo se o robustní a velmi kvalitně vyrobený samopal ZK 383, který dokonce disponoval dvojnožkou a vyměnitelnou hlavní. Konstrukce ZK 383 se použitím těchto prvků přiblížila lehkým kulometům, munice 9 x 19 mm Parabellum ji nicméně jasně řadí mezi samopaly.

ZK 383 patří do skupiny precizně vyrobených samopalů 20. a 30. let, mezi které patří také např. samopaly Thompson nebo MP 28 a jeho pozdější kopie Lanchester. Výroba těchto samopalů byla drahá, což postupně vedlo k jejich náhradě levnějšími typy. Své úkoly v rámci pěchotních jednotek si ale plnily velmi dobře. K bojům v zákopech, v zalesněném terénu nebo ve městech by se čs. pěchotě samopal ZK 383 nepochybně velmi hodil.

Mezi další zbraně, které čs. armáda v roce 1938 nestihla zavést do své výzbroje, patří také protitankové pušky. Ty samozřejmě nejsou tak účinné jako protitankové kanony, které naše vojsko mělo v dostatečném počtu i kvalitě (dle dobového označení „kanony proti útočné vozbě“ – KPÚV). Jenže jak ukázaly boje ve Francii v roce 1940, protitankové dělostřelectvo nemohlo být všude. V případě oddělení pěchoty od protitankových kanonů, byla její obrana proti tankům vysoce problematická.

Zbrojovka Brno již v roce 1938 vyvíjela protitankovou pušku, jejíž výroba byla nicméně zahájena až v roce 1941 pod označením ZB vz. 41 (a německým označením Pz.B. M. SS 41). Německý náboj 7,92 x 94 mm P318, na který byla puška vz. 41 nakonec komorována, byl proti sovětským tankům T-34 a KV samozřejmě neúčinný, i tak ale na východní frontě v období let 1941 a 1942 stále zbývalo dost cílů, na které se tato puška dala použít – např. lehké tanky T-26 a BT, obrněné automobily nebo různé zodolněné kryty. V dalším období války však protitankové pušky ráže 7,92 mm již rychle zastaraly.

Pokud by ale byla puška ZB vz. 41 v čs. armádě zavedena na konci 30. let (např. s náboji 7,92 x 97 mm nebo 7,92 x 105 mm, se kterým tehdy Zbrojovka Brno laborovala), znamenalo by to pro naši pěchotu velmi výraznou posilu. Je totiž nutné si uvědomit, že v perspektivě roku 1938 by se jednalo o zbraň, která by byla účinná nejen proti výše uvedeným obrněným automobilům a zodolněným krytům, ale také proti téměř veškeré obrněné technice, kterou by potenciální protivník byl schopen nasadit. Protitanková munice ráže 7,92 mm by byla schopna prorazit pancíř německých tanků Pz. I a Pz. II, polských tančíků TK-3, TKS a tanků 7TP i italských tančíků L3/35 v maďarských službách. Ale ani těžší německé typy Pz. III a Pz. IV by nebyly v bezpečí. S výrobou lépe pancéřovaných variant tanků Pz. III a Pz. IV Němci v roce 1938 teprve začínali.

Konečně je nutné zmínit také velkorážné kulomety, které čs. armádě v roce 1938 rovněž chyběly. Je pravda, že do výzbroje byly místo nich zavedeny špičkové protiletadlové kanony ráže 20 mm Oerlikon, které byly tehdy dokonce oficiálně označeny jako „velké kulomety proti letadlům vz. 36“ (2 cm VKPL vz. 36). Z dnešního pohledu se ovšem v případě oerlikonů jednoznačně jedná o kanony, nikoliv kulomety. Co je ale daleko více podstatné – těchto samočinných zbraní nebylo v naší předválečné armádě nikdy dost. Je proto politováníhodné, že nedošlo k jejich doplnění velkorážnými kulomety ZB 60 ráže 15 mm, jejichž vývoj byl bohužel dokončen příliš pozdě.

Stejně jako jiné zbraně z produkce Zbrojovky Brno také kulomety ZB 60 prokázaly v pozdějším období své kvality na různých frontách druhé světové války. Buď je používali Britové, kteří je vyráběli pod názvem Besa 15 mm, nebo byly nasazeny na straně vojsk mocností Osy. Kromě toho se však také dostaly např. do rukou jugoslávských partyzánů. Jejich výkon s postupem války a nástupem nové bojové techniky samozřejmě klesal, v roce 1938 se však jednalo o vysoce účinnou zbraň, kterou by bylo možné úspěšné využít v boji proti tankům i proti nízko letícím letadlům, např. útočícím Ju 87 Stuka.

V této souvislosti je zajímavé, že např. pozemní jednotky německých ozbrojených sil se sice bez velkorážných kulometů dokázaly obejít po téměř celou válku, Wehrmacht a Waffen SS ale místo nich nasazovaly velice efektivní kanony ráže 20 mm Flak 30/38 a samozřejmě také kulomety MG 34 a MG 42. Naopak americká armáda používala kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm v masivních počtech a velkorážným zbraním v podobě kulometů DŠK přišla na chuť i Rudá armáda. ZB 60 byl podivuhodným hybridem mezi kulomety ráže 12,7 mm a kanony ráže 20 mm. Zbraně tohoto typu po druhé světové válce s výjimkou fenomenálního sovětského kulometu KPV ráže 14,5 mm postupně vymizely, jelikož jim chyběla flexibilita kulometů ráže 12,7 mm a účinnost rychlopalných kanonů. V roce 1938 by nicméně ZB 60 zlikvidoval vše, co by mu přišlo pod ruku.

Radit čs. předválečné generalitě, na co se zaměřit a co urychleně zavést do výzbroje, je dnes velmi jednoduché. Kdyby naši generálové věděli to, co my dnes, jistě bychom už v roce 1938 měli stovky moderních lehkých i středních tanků, početnou pozemní protivzdušnou obranu a minimálně desítky výkonných jednoplošných stíhacích letadel, které by byly schopny důkladně otupit ostří Blitzkriegu. Je nicméně zajímavé zjištění, že s vědomím trendů, které se v úvodní fázi války prosadily, by bylo možné dozbrojit čs. armádu také účinnými palnými zbraněmi, které by nebyly tak drahé a nedostupné jako tanky a letadla, a přesto by podstatně zvýšily její bojeschopnost. Samopaly, protitankové pušky a velkorážné kulomety v rukou dobře vycvičeného a odhodlaného vojáka by v roce 1938 představovaly tvrdý oříšek pro jakéhokoliv útočníka.