Neblahé dědictví dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou sice geniálním protiválečným uměleckým dílem, zároveň však i tento román přispěl k vlažnému přístupu české společnosti k obraně vlastního státu.

Postoj valné většiny členských zemí EU k vlastní obraně byl po mnoho posledních let spíše odtažitý. Evropa sladce spala a snila svůj sen o věčném míru. Spoléhalo se na to, že v civilizované Evropě už nikdo nebude chtít řešit mezinárodní spory silou a pokud by se někdo takový objevil, tak mu rázně domluví Američané.

Tato situace se v zásadě nezměnila ani po anexi Krymu a zahájení bojů na východě Ukrajiny v roce 2014. Budíček představovala pro Evropany ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Definitivně se nicméně Evropa probudila teprve po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem v loňském roce a zahájení jeho razantní mezinárodněpolitické ofenzivy v roce letošním.

V současné době je tedy vše jinak a představitelé jednotlivých evropských zemí se předhánějí v tom, kdo bude více zbrojit. Předpokládá se navyšování zbrojní výroby, navyšování počtu vojáků i financí, které bude možné v rozpočtech určených na obranu využít. Identický přístup zvolila i Česká republika. Od ostentativního a hanebného zanedbávání armády v polistopadovém období jsme se posunuli do fáze prudkého zvyšování výdajů na obranu.

Není pochyb o tom, že aktuální úsilí ČR o zásadní posílení obranyschopnosti je silným impulsem také pro rozvoj zbrojního průmyslu v ČR, který koneckonců může navázat na dlouhou a slavnou tradici sahající až do 1. československé republiky a Rakouska-Uherska. Zároveň nepochybně platí, že zajištění moderní a kvalitní výzbroje a výstroje pro AČR je plně v silách české ekonomiky, ať se již budou pořizovat domácí výrobky, vojenská technika z dovozu nebo zahraniční zbraně částečně vyráběné na území ČR. Nejproblematičtějším bodem v zajišťování vlastní obrany proto zcela jistě bude nábor zájemců o službu v ozbrojených silách naší země.

Tento palčivý problém je dle sdělení ministryně obrany Jany Černochové dán tím, že je válka již moc blízko. O tom, zda tento důvod skutečně zapříčiňuje nedostatek vojáků lze samozřejmě spekulovat, je však velmi pravděpodobné, či téměř jisté, že příčiny malého zájmu o službu v armádě jsou daleko hlubší a doprovázejí nás již po velmi dlouhou dobu.

Československé, popř. české vojenské dějiny jsou velmi pestré a nijak nezaostávají za vojenskými dějinami zemí obdobné velikosti. Přesto se nad námi bohužel stále vznáší přízrak Mnichova 1938 a Srpna 1968, které poškodily morální profil národa a které v něm dodnes živí představu, že armáda je zbytečnou institucí a výdaje na obranou jsou vyhozenými penězi.

Podobně neblahou úlohu nicméně sehrává i slavný román Jaroslava Haška, který byl vydán v letech 1921 až 1923. Haškův román je bezpochyby geniálním protiválečným uměleckým dílem, Švejk je však často mylně chápán jako osoba bez jakýchkoli hodnot a ideálů, která sice válečné úsilí c.k. armády svým způsobem úspěšně sabotuje, avšak naprosto bezděky. Jako takový pronikl Švejk do podhoubí české kultury a je mnohdy vydáván za jakousi kvintesenci naší národní povahy.

Švejk, Mnichov 1938, Srpen 1968 a konečně také vysoce nepopulární základní vojenská služba (nejen v době před rokem 1989, ale i po něm) jsou základem přetrvávajícího vlažného vztahu značné části obyvatel této země k obraně vlastního státu.

Lze důvodně předpokládat, že nová moderní bojová technika, adekvátní finanční hodnocení a další výhody přitáhnou do armády řady nových zájemců. Tyto kroky však samy o sobě nestačí, motivace vojáků bránit vlast by rozhodně neměla záviset jen na jejich finančním ohodnocení. Je proto zároveň potřeba nenásilně, avšak vytrvale nastupujícím generacím (a samozřejmě nejen jim) přibližovat slavné kapitoly naší vojenské historie, navazovat na zdravý prvorepublikový patriotismus a hledat nové formy propojení mezi občanskou společností a armádou, což snad postupně přece jen změní stále silně zakořeněný „švejkovský“ pohled na českou minulost a podpoří nábor nových sil.

Změna paradigmatu je zásadní nejen z hlediska navyšování počtu vojáků, protože bez celospolečenské ochoty bránit vlast jsou možnosti i dobře vyzbrojené armády jen omezené. Efektivní obrana země je záležitostí nejen profesionální armády, nýbrž také celé společnosti.