Literární predátor jede vlakem se svou obětí

Každý člověk přirozeně touží po uznání a sebepotvrzení. Obojího může dosahovat různými způsoby, jedním z nich je nepochybně tvůrčí psaní. 

Jiří Hanýsek tohle již nějakou dobu činil, jednalo se však o tzv. šuplíkovou tvorbu, o které nikdo, kromě něj samotného, nevěděl. To se mu sice příliš nelíbilo, nevěděl však, jak tuto svízel vyřešit. Fortuna naštěstí brzy nabídla příležitost, která mohla dosavadní nepříznivou situaci změnit.      

Došlo k tomu při návratu ze služební cesty z Ostravy do Prahy. Do ocelového srdce republiky se Jirka dostal v rámci kontroly Krajského národního výboru. Žádné zásadní pochybení tam nenašel, s výsledky kontroly byl velmi spokojen. Zbývalo tedy už jen nasednout na vlak a vyrazit zpět do Prahy.

Na hlavním nádraží si koupil jízdenku druhé třídy a nadchodem, který je pro tuhle stanici tolik typický, se dostal až na příslušné nástupiště (pozor, pozor, na druhý peron vjíždí Evita Peron, napadlo ho tehdy). Rychlík Vsacan přijel kupodivu úplně přesně, a navíc jej potěšilo, že je v čele vlaku řazena lokomotiva Banán, která jej vždy fascinovala svým nespoutaným živelným projevem při rozjezdu, při kterém mu připomínala rozzuřeného býka.

Při nastupování do vozu se téměř srazil s bývalým spolupracovníkem, kterého již velmi dlouho neviděl. Věděl o něm pouze, že teď pracuje u ČSD. Okamžitě se k němu přihlásil a bylo z toho radostné setkání. Našli si volné kupé, kde je nikdo nerušil, a sotva se vlak rozjel, začali si povídat o tom, jak jde život a jak jde i to ostatní. Probrali opravdu vše: ženy, zpěv, víno, fotbal, politiku, práci, filatelii, ba i kolísající situaci na akciových trzích v západní Evropě.

Někde za Českou Třebovou napadla Jiřího myšlenka, kterou už poté nemohl odehnat z hlavy a která jej naprosto ovládla. Neustále si opakoval: Co kdybych mu dal přečíst jednu ze svých básní? Nakonec se k tomuto riskantnímu kroku odhodlal. Rozhodl se pro báseň Na horách, která se mu zdála pro daný účel celkem vhodná. Nebyla sice nijak zvlášť dobrá, ale ani nijak zvlášť špatná.

Jednalo se v zásadě o pokus o propojení vztahu k druhému člověku se vztahem k přírodě. Jura byl totiž stále ještě uchvácen dojmy z Roháčů, ze kterých se právě vrátil, a tak do básně vložil své zážitky z hor, které zkombinoval se vzpomínkami na vztah, vůči kterému se potřeboval nějakým způsobem vymezit, jakkoliv se už jednalo o uzavřenou kapitolu života. Zároveň dbal na to, aby se verše v jednotlivých slokách postupně pěkně zkracovaly. Připomínalo mu to totiž skály, které si pamatoval ze Slovenska.      

Na horách

Se sluncem v zádech stoupám horským úbočím

Pod mnou kameny, nade mnou nekonečno

A v hlavě neodbytná myšlenka

Nejsem tady s tebou  

Mé kroky tepou do tiché prázdnoty posledních dnů

Stezka se zvedá příkře vzhůru přímo do nebe 

Čas vleče se a zároveň utíká                                                         

Žít nebo umřít?

Neochvějná jistota vede mě přes plotny, římsy a žlaby                          

Únava už dávno ztratila dech a zůstala v sedle               

Okouzlující je pohled na svět shora dolů

S tebou ale i bez tebe

Večerní paprsky probleskují mezi stromy

Bylo by krásné vidět v nich tvou tvář

Však byl jsem před tebou

Budu i po tobě

Před Pardubicemi vstal, zatáhnul záclonky, zamknul kupé, a pak podoben útočící kobře prudce vytáhnul ze své kožené brašny list papíru s básní a strčil ji svému kolegovi přímo před obličej. Když ovšem poté pohlédnul do jeho očí, našel v nich sice širokou paletu emocí, jednoznačně však převažovaly údiv, úžas, šok a silné zděšení. A to nebyla úplně ta reakce, ve kterou Jirka věřil a doufal. Zprvu ho to sice zarmoutilo, rychle ale pochopil, že i když si s někým padne do noty, vůbec to neznamená, že si s ním bude rozumět i v otázkách tvorby.

A tak se z Jiříka Hanýska stal literární predátor. Dílo samo si totiž ke svému čtenáři cestu až na světlé výjimky nikdy nenajde. Je to úloha autorova, aby své dílo nejen tvořil, ale také propagoval. Co na tom, že se na této cestě setká nejen s projevy přízně a obdivu, ale také odporu a opovržení. I to je cenná zpětná vazba, která kreativního tvůrce žene kupředu. Veřejnosti se tedy nelekejme, na jedovatou slinu kritikovu nedbejme a na množství nehleďme.            

***

Pokud jde o zbytek cesty, ten již proběhnul v naprostém pořádku. Kolega z ČSD se rychle vzpamatoval, a pak se s Jirkou věnovali už jen naprosto nevinným ontologickým tématům. V Praze si prohlédli nádhernou Gorilu a rozloučili se jako nejlepší přátelé.