Kde se nachází hranice mezi kanónem a kulometem?

Mezi velkorážnými kulomety dominuje již dlouhá desetiletí ráže 12,7 mm, i dnes však lze nalézt ve výzbroji některých armád zbraně využívající ještě výkonnější munici.

Kulomety ovlivnily vedení válečných konfliktů 20. století zásadním způsobem. V době první světové války způsobily útočící pěchotě ohromné ztráty, což celé armády přinutilo skrýt se v labyrintu zákopů. Odpovědí na poziční a defenzivní charakter první světové války byly mimo jiné vývoj a výroba letadel, tanků a dalších obrněných vozidel. Význam kulometů se zaváděním tanků a letadel do výzbroje pro vedení válek ještě dále zvýšil, protože i tato technika byla kulomety vybavena, a navíc se s těmito rychlopalnými zbraněmi počítalo i s jako účinnými prostředky obrany proti nově vzniklé hrozbě – tedy právě proti tankům a letadlům.

S ohledem na nové úkoly vykrystalizovalo v meziválečném období několik základních ráží kulometů, které se v době druhé světové války osvědčily a s jistými korekcemi přetrvaly dodnes. Nejvíce rozšířenými kulomety zůstaly zbraně využívající standardní puškové střelivo ráže 7,62 mm, 7,92 mm, .303 apod., dnes především 7,62x54R a 7,62x51 NATO (např. M1919 Browning, Bren, Besa, MG 42, stále využívané MG3, PK/PKM, FN MAG nebo specializované letecké ŠKAS a MG 81). Pro boj s letadly, lehce obrněnou technikou a podobnými odolnými cíli byly určeny velkorážné kulomety kalibru 12,7 mm. V této ráži postupně ovládly globální válčiště americké (M2 Browning) a sovětské/ruské (DŠK, NSV, Kord) konstrukce. Své velkorážné kulomety však měli např. i Francouzi (Hotchkiss M1929 ráže 13,2 mm) a Britové (Vickers .50).

Zbraně ráže 20 mm se v současnosti zpravidla považují za automatické kanóny (např. německý Rh 202 nebo francouzský M621). V meziválečném období byly nicméně jako kulomety označovány i zbraně, které dnes jednoznačně chápeme jako rychlopalné kanóny. Tak např. kanóny Oerlikon ráže 20 mm, zavedené v Československé armádě byly označovány jako 2 cm VKPL vz. 36 (2 cm velký kulomet proti letadlům vzor 36). Luftwaffe své kanóny Oerlikon ráže 20 mm rovněž označovala jako kulomety (MG FF – Maschinengewehr Flügel Fest). Konečně jako nejtěžší kulomet byl označován i polský automatický kanón wz. 38FK ráže 20 mm, kterým byla vyzbrojena část tančíků TKS.

Na základě zkušeností z druhé světové války byly dodatečně nad rámec již existující munice zkonstruovány náboje střední balistické výkonnosti (nejprve německý ráže 7,92x33 mm Kurz, později sovětské 7,62x39 mm, 5,45x39 mm, americký .223 Remington a 5,56x45 mm NATO) a útočné pušky, které tyto náboje využívají. Náboje střední balistické výkonnosti pro útočné pušky si zpočátku zachovaly stejnou ráži jako jejich předchůdci pro klasické pušky, avšak cca v 60.-80. letech došlo ke zmenšení jejich kalibru na 5,56, popř. 5,45 mm. Tuto munici využívají i moderní lehké kulomety – lehké podpůrné zbraně. Mezi tyto kulomety lze např. zařadit Stoner 63 LMG, RPK-74, L86 LSW, MG4 nebo FN Minimi.

Vraťme se však od kulometů nejnižší ráže ke zbraním s nejvyšší účinností. V kategorii velkorážných kulometů sice dnes dominuje ráže 12,7 mm, přesto ale v rozmezí ráží 12,7 – 20 mm vzniklo několik pozoruhodných konstrukcí, které lze z dnešního pohledu považovat za nejvýkonnější kulomety, které kdy byly vyrobeny. Zmínit je v této souvislosti rozhodně nutné sovětský velkorážný kulomet KPV (krupnokalibernij pulemjot Vladimirova). Tato zbraň využívá munici 14,5x114 mm, která byla původně určena pro protitankové pušky PTRS a PTRD. Kulomet KPV ráže 14,5 mm se vysoce osvědčil, stal se základem pro protiletadlové komplety ZPU a také základní výzbrojí mnoha obrněných vozidel např. BRDM-2, BTR-60PB a OT-64 SKOT.

Do kategorie vysoce výkonných kulometů patří i československý velkorážný kulomet ZB-60 ráže 15 mm využívající munici 15x104 mm. Zbraň byla Zbrojovkou Brno vyvinuta krátce před druhou světovou válkou a stejně jako kulomet KPV byla prioritně určena k boji proti letadlům a obrněným cílům. ZB-60 se sice nedočkal tak širokého nasazení jako KPV, přesto jsou jeho druhoválečné osudy mimořádné zajímavé. Prvorepubliková armáda jej zavést nestihla, dostal se ale mimo jiné se do výzbroje Slovenska, Řecka, Jugoslávie, německých ozbrojených sil včetně válečného námořnictva Kriegsmarine a licenci na výrobu pod názvem 15 mm Besa koupila i Velká Británie. Ta jej využila jako hlavní výzbroj lehkých tanků Mk VIC nebo obrněných automobilů Humber Mk I-III.

Tenkou hranici mezi velkorážným kulometem a automatickým kanónem asi nejlépe symbolizuje německý MG 151. Tato působivá letecká zbraň vyvinutá společností Mauser ve 30. letech byla označena jako kulomet (MG – Maschinengewehr), tehdy v provedení s ráží 15 mm pro munici 15x96 mm. Velice rychle se ale ukázalo, že kalibr této palubní zbraně není dostatečný a už na konci roku 1941 byl zvýšen na 20 mm (pro náboje 20x82 mm), což už ji řadí mezi automatické kanóny. V zájmu odlišení ráží začala Luftwaffe používat označení MG 151/15 a MG 151/20, rychlá dominance varianty ráže 20 mm ve výzbroji letadel však znamenala přechod k jednotnému názvu MG 151. Většina MG 151 byla instalována ve stíhacích letounech Bf 109 a Fw 190, obdobně jako kulomety KPV a ZB-60 se nicméně dočkaly nasazení i jako protiletadlové zbraně, a to včetně původního provedení MG 151/15. Tak např. protiletadlová varianta obrněného transportéru Sd.Kfz. 251/21 Drilling mohla být vyzbrojena buď trojicí MG 151/15 nebo trojicí MG 151/20, doložená je nicméně improvizovaná instalace těchto zbraní i na jiných vozidlech.

Po druhé světové válce proběhlo několik pokusů o vyplnění prostoru mezi rážemi 12,7 a 20 mm novou rychlopalnou zbraní (např. FN BRG-15). Ve větším měřítku se však prosadil pouze čínský kulomet QJG-02, který využívá náboj 14,5x114 mm. Vývoj se vzhledem k odolnosti současných cílů nicméně v každém případě zaměřuje na automatické kanóny s ráží minimálně 30 mm, řízené střely a nejnověji samozřejmě na drony. Na konec válčení to v dnešní době bohužel rozhodně nevypadá.