Do Prahy vlakem SC 001 „Premiér Babiš“

Starý muž se zlehka probudil, dotkl se touchscreenu elektronicky ovládaných závěsů a vyhlédl z panoramatického okna své ostravské residence.

Okolí domu bylo doslova prosyceno zářivými slunečnými paprsky, které v něm okamžitě začaly vyvolávat spousty pozitivní energie. Po dalším doteku obrazovky se okno neslyšně otevřelo a ložnice se naplnila vůní jara, mládí a činorodostí. Starého muže přepadla intenzivní potřeba provést něco rozpustilého. Na Baníčku byl minulý týden (remízoval s Barcelonou 1:1), shopping v Karolině ho nelákal (už všechno měl) a golfové hřiště v Čeladné mělo plno (navíc stejně vždy vyhrál, což už ho příliš nebavilo). Rozhodl se proto, že si dopřeje výlet do Prahy na své bývalé pracoviště. V paměti mu vytanuly dávné časy, kdy do hlavního města jezdíval expresem Ostravan, mačkal se v obyčejném rychlíku nebo se dokonce musel trmácet tím předpotopním superbem. Ty doby jsou už ale dávno pryč. Pomine-li ty nejvíce samozřejmé volby, kterými jsou pochopitelně maglev a hyperloop, může si teď na podzim 2060 dopřát cestu do Prahy svým zánovním elektromobilem Škoda Ultra Electric (akční model Henlein) s autopilotem a to komfortně přes Mohelnici a Hradec Králové po nádherně hladkých dálnicích D1, D35 a D11. Pokud by si chtěl cestu opravdu vychutnat, mohl by si dopřát plavbu luxusním parníkem „Prezident Zeman“, který je kromě baru s lihovinami primárně domácích značek vybaven také kuřárnou s vývody přímo do komína  a který na své cestě do metropole využívá již několik let dokončený kanál Dunaj – Odra – Labe. Tentokrát ale u starého muže zvítězila klasická železnice. Koneckonců vlak TGV SC 001 „Premiér Babiš“ zvládá cestu z Ostravy do Prahy přes Brno za hodinu a půl, což se stále dá přežít. Ani se tedy nenadál a už se nacházel na palubě tohoto lehce již patinou pokrytého, avšak stále prestižního vlaku, kde okamžitě zaplul do bistrovozu na French Press a třetinku Perly Agrofertu. Za Brnem si ještě objednal dvě deci burgundského, grilované Vodňanské kuře a ostravskou klobásku, to se však již souprava nezadržitelně blížila ku Praze. V Praze se chtěl trochu projít, S-Bahnem proto jel jenom ze stanice Opera na Karlovo náměstí.

Starý muž záměrně nezjišťoval předem, koho by na bývalém pracovišti mohl potkat. Mělo to pro něj být překvapení. A vlastně nejen pro něj, ale i pro ty, které potká. Zpočátku vše vypadalo velmi nadějně. Budova Úřadu vlády se zvenčí nezměnila. Pocit setkání s něčím důvěrně známým jej neopustil, ani když vstoupil do foyer. Když se ale trochu více porozhlédnul, začalo být jasné, že zde mu už pšenka příliš nepokvete. Po chodbách se s nenucenou elegancí pohybovali jen samí mladí muži v dokonale padnoucích oblecích a mladé ženy v decentních kostýmcích a s pečlivě nalakovanými nehty. To však starého muže neodradilo. Pokračoval dále až do rozlehlého pavilonu Antibyrokratické a antikorupční komise. Ten se nacházel stále na stejném místě jako kdysi, za starých časů. Zřejmě si vybral chvíli, kdy byli všichni na obědě, protože všechny kanceláře byly zamčené. Šel tedy až na sekretariát třetí správy druhého odboru, který se stále nacházel na konci chodby v prvním patře. Vešel dovnitř a užasl. Kancelář byla plná květin, úplně stejně, jak si to pamatoval. Když o něco později otevřel skřínku nad umyvadlem, zjistil, že krabičky s čajem jsou uspořádány stejně precizně jako kdysi dávno před lety. Popošel tedy ještě k počítači. I tam bylo vše pečlivě srovnáno a dokonce se tam nacházel krasopisně nadepsaný „Plán dovolených“. Starý muž se rozradostnil. Našel, co hledal, někdo z ex-kolegů by mu sice býval milejší, nesmírně ho ale potěšilo, že se tu udržuje kontinuita místa.

Poklid a mír, který v místnosti panoval, však byl narušen rytmickým, s jistou nadsázkou by se dalo říci vojenským krokem, který se ozýval z chodby. Původce tohoto kroku se k sekretariátu přibližoval nesmírnou rychlostí. Ve dveřích se objevila krátkosrstá blondýna v modrobílých šatech. „Frído?“ ozval se starý muž šokovaně, „jsi to ty?“ „Ano, dědečku,“ zakřenila se dívka, „skutečně se jmenuji Frída. Frída Slezáčková. Vy si mě ale zřejmě pletete s mojí babičkou Frídou. Jsem jí totiž hodně podobná a pracuji tady na komisi místo ní. Nedáte si latéčko?“ „Moc rád, děvenko,“ odpověděl starý muž, který žasl nad tím, jak je vnučka své babičce podobná. Jeho mysl okamžitě zaplavila vlna vzpomínek, a aniž by o to Frída nějak zvlášť stála, začal ji vyprávět, jak to na komisi kdysi vypadalo. Vášnivě ji líčil, jak se ze všech sil snažili svému státu pomoci, jak se ale dílo stále nedařilo. Jejich koncepční materiály, analýzy ani manuály nikdo nečetl. Pak ale přišel rok 2020 a s ním epidemie koronaviru. „A politici, kteří se doposud jen hašteřili, si konečně uvědomili, jak je situace vážná, vzali si jejich rady k srdci a začali jednat,“ uvedl a pokračoval, „národ se semknul kolem svých politiků a to co zpočátku vypadalo jako zcela nereálný sen, stalo se velmi brzy realitou. Česká republika vybojovala velké vítězství nad virem a vyšvihla se mezi nejvyspělejší země světa se skvěle fungující státní správou, nepodplatitelnými politiky a nulovou korupcí. Urychlené budování dopravní infrastruktury pak bylo jen logickým důsledkem nově vybudovaného sepětí mezi státní správou a společností, mezi občany, jejich úředníky a politiky.“ Starý muž dokončil svou řeč, slavnostně pozvedl hlavu a s uspokojením se zahleděl do dáli.         

(Frída starého muže ještě chvíli mlčky pozorovala. Pak za sebou tiše zavřela dveře a spěchala za vrchní sestrou. „Dnes to bylo opravdu divoké,“ sdělila jí, „dle mého názoru nezbývá nic jiného než aplikovat nějaká silná sedativa.“)