Strašidla ze staré půdy je nejlepší nechat spát

Strašit děti se nevyplácí. Jejich děs se může obrátit proti dospělým a způsobit nečekané trauma i jim.

Ruční nářadí jsem pečlivě vyčistil, vyrovnal do kufříku a ten uložil do kovového regálu. Pořádek v garáži dělám každý rok než začne léto, abych na dovolenou odjížděl s klidem, že mám doma všechno hotovo.

Přepadl mě divný pocit. Chvíli trvalo, než mi hlavou prolétla myšlenka: kluci. Před chvílí pokřikovali na dvoře a najednou dlouho trvající ticho.

Vyběhl jsem z garáže ven.

K naší dvougenerační staré usedlosti, s asi desítkou místností s různým účelem, tchán kdysi postupně dobudoval několik přístavků. Patřila k nim i zděná kůlna s půdou, do které nacpal seno. K němu se dalo dostat pouze po dlouhém dřevěném žebříku. Po našem nastěhování před dvanácti lety seno sloužilo jenom kočkám k jejich nočním erotickým hrátkám. Žebřík se proto vůbec nepoužíval.

Měl deset šprušlí, stará půda se totiž nacházela dost vysoko. Žebřík byl navíc dřevěný a vzhledem k tomu, jak dlouho stál venku za každého počasí, hrozilo, že nějaká příčka mu praskne.

Jirka stál na čtvrté a stoupal po ní nahoru. Petr ho potichu sledoval. Najednou otočil hlavu a uviděl mě. Ze strachu, že vykřikne a Jirka se lekne a spadne, jsem položil prst na ústa a zatvářil se výhružně. Petr sklopil hlavu a začal nohou kopat do jakéhosi kamínku.

Potichu jsem se přiblížil k žebříku, natáhl se, chytil Jirku kolem pasu a sundal ho dolů. Přitom dostal jedno lehké plácnutí na zadek.

„Tak proto tu jste potichu, lumpové!“

Z domu vyběhla manželka.

„Co se děje? Je tady takové ticho!“

„No, jasně, už víme proč, že kluci?“ Otočil jsem se k oběma. Tvářili se nevinně. „Jirka lezl po žebříku nahoru do sena.“

„Panebože, Jirko,“ zaúpěla žena. „Taková výška. Co kdybys spadl?“

Jirka zavrtěl hlavou. „Ne, ne. Nespadl!“ Petr vykřikl: „Nespadl! Jak by vylezl nahoru, hned bych ho šel zachránit!“

„To víš, že jo,“ zahrozil jsem prstem. „Ať vás oba ani nenapadne se na žebřík jenom podívat!“

Žena se přísně zatvářila a řekla: „Nejlepší bude, táto, když dáš žebřík dolů a někde ho schováš.“

Dříve nebo později ho najdou, pomyslel jsem si. I kdyby žebřík nenašli, stejně bude kluky tajemný seník lákat a najdou si nějaký jiný způsob, jak se nahoru vyškrábat. Rozhodl jsem se.

„Nebudu ho dávat pryč. Zůstane tady.“

„Ale..“ nesouhlasně sebou zavrtěla žena.

Sklonil jsem se nad chlapci a dal si ruce v bok. „V žádném případě nemůžete vylézt nahoru, protože je tam strašidlo!“

Zvědavě se podívali.

„Jaké?“ zeptal se Jirka.

„Půďák,“ vyletělo ze mně na první dobrou. Vzpomněl jsem si na jedno strašidlo z jakéhosi lexikonu strašidel. Četl z něho známý herec v rozhlase jednou v neděli odpoledne. Žena si dala dlaň před pusu, aby schovala úsměv.

Petr se zaraženě zeptal: „Co dělá?“

„No, co by dělal, straší.“ Nepochopil jsem nejdříve dětskou otázku, než mi došlo, že tohle vysvětlení těm dvěma rozhodně stačit nebude. „Děsí malé děti i dospělé. Když otevře pusu je takhle veliká.“ Ukázal jsem doširoka rukama jak. „Má v ní dlouhé bílé zuby a tlustý chlupatý jazyk. Číhá na starých půdách a senících. Pořád jenom spí. Když ho člověk vyruší, rozevře hubu a...“

Brzdi, brzdi, brzdi zamávala rukama žena a dodala: „Ale takoví šikovní kluci, jako vy dva, se Půďáka bát nemusí, protože teď už ví, že ho nesmí vzbudit. Takže na seník po žebříku nepolezou!“

Jirka i Petr měli doširoka otevřené oči a kývali hlavami. Chápal jsem je. V jejich věku chce každý kluk prozkoumat tajemná skrytá zákoutí. Ve starém domě je jich celá řada.

Uplynulo několik dní.

„Půďák, Půďák, Půďák!“ Volali venku chlapci. Žena se otočila od linky, kde právě mísila těsto na „sobotní“ buchty. Já seděl u kuchyňského stolu s pravítkem a tužkou v ruce a maloval si, kde by na zahradě mohl stát nový skleník. Manželka vzdychla: „Tak, a máš to. Stát by měl zrušit školní prázdniny. Doufám, že zase nelezou na ten žebřík. Kdyby spadli dolů, zbyl by z nich mastný flek.“ Bezpochyby měla pravdu. Všechny budovy a stavby naší usedlosti obklopovaly dvůr, zpevněný velkými kameny, prý kdysi vytaženými z obecního potoka.

Vyběhli jsme ven.

Jirka stál uprostřed dvora. Třásl se. Měl vytřeštěné oči a dětskou dlaň vraženou v ústech. Silně se do ní zakousl, až mu z ní kapala krev. Chrčel, jako kdyby měl něco v krku.

Petr se choulil u starého chlívku. Seděl na zemi, s hlavou mezi koleny. Snažil se ji zakrýt oběma rukama, jako kdyby se chtěl pod ně schovat. Vyděsilo mě, že neřekl ani slovo a divně se kýval ze strany na stranu.

„Máš to, ty Půďáku,“ zahrozila mi žena a utíkala k mladšímu Péťovi. Svezla se na zem a vzala ho do náruče.

Přikročil jsem k Jirkovi a objal ho. Rozplakal se.

Manželka vytáhla horké buchty z trouby. Jejich vůně zaplnila celou kuchyň a pomalu se rozlézala po domě.

„Až vychladnou, tak si dáme kluci. Udělám k nim černý čaj s citronem a medem. Jsou makové, jak je máte rádi,“ řekla a usmála se.

Zatímco buchty cukrovala, Jirka a Petr se konečně uklidnili. Dával jsem to do souvislosti s teplem a vůní buchet, které dohromady poskytovaly iluzorní pocit bezpečí.

„Tak co, Jirko. Lezli jste na ten žebřík, viď?“ Zeptal jsem se.

Klučina zavrtěl hlavou. „Vůbec ne, tati. Péťa kopal do balónu a najednou jsme uslyšeli nahoře funění. Zvedl jsem hlavu a uviděl ho...“ Začal trochu natahovat. Petr sevřel dlaň v pěstičku a strčil si ji do pusy. Žena k němu hned přiskočila a pohladila ho po hlavě.

Foto: Pixabay.com Odkaz

„Vypadal odporně. Přesně, jak jsi říkal. Měl dlouhý chlupatý jazyk. Vyplázl ho skoro do půlky žebříku. Kdybys viděl ty zuby....,“ Jirka začal plakat. „Chtěl nás oba sežrat.“

„Třeba to byla kočka, vždyť víš, že chodí do sena,“ pokusil jsem se odporovat.

„Ne!“ Vykřikl Petr. „Žádná kočka, ale Půďák!“ Spadl mi kámen ze srdce, protože od té doby, co jsme přišli ze dvora, nepromluvil. Měl jsem strach, že událost na něm zanechá následky a budeme s ním muset jet k doktorovi.

Uložili jsme kluky do našich postelí a čekali, až oba usnou. Trvalo to skoro dvě hodiny. Potom jsme si sedli v kuchyni, já si konečně vzal makovou buchtu a zapíjel ji studeným čajem. Kluci si nechtěli vzít ani jednu.

„Viděla jsi to? Ta kočka je pěkně vyděsila, co?“ Pokusil jsem se o úsměv a zakousl se do buchty.

Žena se však smát rozhodně nechtěla a hned zaútočila. „Kočka? To ty jsi je vyděsil! V seníku viděli přesně to, co jsi jim řekl, že tam uvidí!“

Musel jsem uznat, že na tomto argumentu něco je. Nedojedenou buchtu jsem odložil na talířek.

Najednou se ozval dětský výkřik. Manželka vstala od stolu. „Já bych tě...“ A odešla do ložnice. Chvíli jsem seděl a tupě zíral na zbytek makové buchty. Potom jsem zhasl a odešel taky spát.

Kluci se odvážili jít na dvůr až za týden, zase v sobotu. Celou dobu jsem na ně nakukoval z garáže, protože obvyklý dětský křik umlkl. Petr s Jirkou každou chvíli zvedali hlavu k seníku a žebříku se vyhýbali obloukem.

Při obědě mi došla trpělivost.

„Kluci. Dneska vylezu nahoru po žebříku a zatočím s Půďákem. Nenecháme si od něj otravovat život. Petře, půjčíš mi tvůj světelný meč?“

Jirka se na mě podíval se strachem a Petr s obdivem. „To víš, že jo, tati. Hned jdu pro něj.“

Přípravu na akci jsem rozhodně nepodcenil. Obul jsem si pevné boty a oblékl flanelovou košili. V meči vyměnil baterky a zasunul jej do pochvy, kterou jsem si upevnil na záda pevným provázkem.

Manželka s kluky sledovala, jak opatrně stoupám po žebříku nahoru. Jednou nohou jsem se pevně zapíral o každou šprušli a druhou nohou vždycky nejprve vyzkoušel tu následující, zda není příliš narušená a nepraskne.

Konečně jsem se dostal nahoru. Přede mnou se objevil prostor seníku pod střechou kůlny, napěchovaný starou slámou. Zatuchle páchla plesnivinou.

Sáhnul jsem rukou dozadu a vytáhl meč. Po cvaknutí tlačítka na rukojeti se rozsvítil.

„Tak pojď, Půďáku!“ Zvolal jsem do temnoty tak hlasitě, aby to slyšela i manželka s dětmi na dvoře.

Úplně vzadu se něco pohnulo. Seno zašustilo a nos mi ucpal odporný smrad. Zahlédl jsem obrysy čehosi velkého.

Najednou mě opanoval strach. Nohy mi ztuhly a tělo přepadla slabost. Teprve teď jsem si uvědomil, jak jsem vysoko. Ruka, která svírala světelný meč, se začala klepat a tělo třást. Druhá ruka držela křečovitě žebřík a mě s hrůzou napadlo, že spadnu. Slabé osvětlení meče dopadlo na jedno místo v rohu seníku.

Ozvalo se mňouknutí a ze tmy vyskočila černá kočka.

Její kožich se mi otřel o tvář. Stála na okraji seníku a dívala se mi zblízka do očí. Ty její z odrazu světelného meče svítily. Měla je doširoka otevřené.

Najednou v opačném rohu seníku zase něco zašustilo. Potom se z něj něco začalo zvedat. Když jsem uviděl co, moje ruce pustily žebřík i světelný meč.

Na světlo se vynořila obrovská ústa s velkými bílými zuby, mezi nimiž se natahoval ven dlouhý chlupatý jazyk.

Padal jsem zády na kamenný dvůr.

Než všechno okolo potemnělo, poslední, co jsem v životě spatřil, byly zděšené obličeje manželky a kluků, na které vycákla krev a kousky mozku z mojí lebky.

V červenci 2024 psáno pro Blogosféru a upraveno pro blog iDNES.cz