Neházej na zem ponožky!

Manželská soužití narušují bezvýznamnosti, které ovšem jeden nebo druhý z partnerů považuje za zásadní. Například takové ponožky na podlaze.

„Co to zase je?“, ozval se manželčin hlas shůry.

Ležel jsem na trojdílné sedačce a pozoroval strop. Lezla po něm velmi pomalu velká moucha. Buď byla líná nebo vzhledem k podzimnímu počasí za okny sotva pletla křídly. Pravděpodobně ji čekala děsivá smrt z vyčerpání. Před chvílí jsem se vrátil z práce a cítil se hůře než moucha. V konečcích prstů na nohou a rukou mi začínalo jemné šimrání, které bývá předzvěstí krátkého odpoledního spánku. Donutilo mě zívnout.

„Nemysli si, že teď budeš podřimovat. Někdo musí vyzvednout děti z kroužku a já to nebudu. Za chvíli musím začít chystat večeři,“ přetrhl rázně můj výlet do říše snů nemilosrdný příkaz. „Nejdříve mi ale vysvětli, proč to pořád děláš?“ Žena stála nade mnou ohnutá a zblízka mi civěla do obličeje.

Lekl jsem se a vyskočil ze sedačky tak rychle, že přede mnou uhnula na poslední chvíli. V ten okamžik spadla moucha ze stropu a definitivně opustila toto slzavé údolí. S lítostí jsem ji vzal za křídla a hodil do odpadkového koše.

„Můžeš odpovědět?“ dále dotíral neodbytný hlas.

„Můžu. Ale teď musím mazat pro potomky.“ Zatímco jsem vklouzl do bot a vystřelil z domu, žena mávla bezradně rukou. Mylně jsem se domníval, že jako se sama vyřeší většina problémů, vyřešil se sám i tento.

„Chci se vrátit k našemu tématu,“ řekla u večeře, zatímco nakládala Simonce a Matějovi na talíř špagety. Díval jsem se na ni a v duchu vzdychl. Moje manželka byla opravdu krásná. Blondýna střední postavy s dokonale tvarovanými ňadry. Na nose nosila kulaté brýle, které úžasně doplňovaly její obličej s milým úsměvem. Působily na mne hrozně sexy. Škoda, že děti ještě nespaly. Zatímco mluvila, měl jsem představu, jak se obrýlená frivolně rozvaluje v ložnici na naší posteli, zaklání hlavu a s erotickým nádechem do sebe vtahuje jednu hodně dlouhou špagetu.

Najednou se zamračila a milý úsměv zřejmě odešel do koše za zesnulou mouchou. „Haló, drahý, vnímáš mě?“

„Tati, už zase!“ Matěj si držel ruku před obličejem a smál se. „Chceš, abych dával pozor ve škole a když něco říká máma, tak sám pozor nedáváš!“

Však na tebe taky jednou dojde, vtipálku, počkej, až vyrosteš a nějaká tě klofne, pomyslel jsem si v duchu.

„Vůbec nevím o co jde,“ vypadl ze mně bezelstný úhybný manévr. Obě děti se zachichotaly, protože už několikrát podobnou scénu zažily.

Foto zdroj: Odkaz

Manželka se zamračila tak silně, až jí brýle sklouzly na špičku nosu.

„Jde o tvoje ponožky, přece!“ Skoro vykřikla.

Rozhodl jsem se dělat hloupého. „Ponožky?“

„Ponožky. Dnes, včera, minulý týden, před rokem a před dvanácti lety. Můžeš mi proboha vysvětlit, proč, když vždycky dorazíš z práce, první si sundáš ponožky a pohodíš je na zem do ložnice?“

Malá Simonka pokývala vážně hlavou. „Leží tam opuštěné a strašně smrdí!“

Doufám, že v zájmu mužů tvojí generace, naopak nevyrosteš a zůstaneš navždy malá, prohnalo se mi hlavou. Hned jsem se zastyděl. I když šlo jen o myšlenku, chtěl jsem ji hned napravit. Nadechl jsem se.

Konverzace však nečekaně skončila. „Tak dost. Nebudeme u večeře řešit ponožky. Vidím, že jste dojedli, tak si běžte vyčistit zuby,“ pravila žena.

Aha. Nebudeme u večeře řešit ponožky. Jako kdyby tohle téma ke špagetám vytáhl manžel.

Děti usínaly a já se opět vyvalil na sedačku. Žádná moucha po stropě nelezla a problém ponožek se vzdaloval někde v dáli. Jako když velrybářská loď vyplouvá z přístavu na dlouhou misi, aby ulovila kytovce kvůli rybímu tuku. Ostatně tato kocábka posledních dvanáct let vyrážela na cesty docela často. Naštěstí se nikdy nevrátila.

Jenomže, právě přišel den, kdy se loď poprvé otočila a vplula znova do přístavu. Sice nenaložená rybím tukem, zato našlapaná dosud nevyřešenými ponožkami nastřádanými za celou historii našeho manželství.

Manželka se usadila v křesle a asi pět minut mě beze slova pozorovala. Znervóznělo mě to a začal jsem se ošívat.

„Jak to bude s těmi ponožkami? Proč je nedáváš do koše s prádlem?“

Co ji to jenom dneska popadlo? Sedl jsem si do druhého křesla a tlačítkem na ovladači pustil televizi.

Žena mi sebrala ovladač z ruky a zase ji vypnula. Obrazovka potemněla.

„Promiň, já jenom, aby ses lépe soustředil. Nerada se opakuji, ale odpovědi jsem se nedočkala. Proč ponožky prostě nesvlékneš a nehodíš do koše s prádlem?“

„Já je tam hodit chci. Vždyť se tam nakonec vždycky dostanou!“ Snažil jsem se chabě bránit.

„Aha. Nikdy jsem si nevšimla, že by do koupelny dorazily po svých nožičkách.“

Tentokrát jsem se zamračil já. „Nešlo by to bez ironie?“

„Drahý, to není ironie. Do koše je totiž vždycky odnesu já nebo Simonka. Matěj ne, jednou mi řekl, že je nemůže vzít do ruky, protože by se poblinkal. Nedivím se mu. Jenom doufám, že nebude po tobě.“

Bude, proletělo mi zase hlavou. Pokusil jsem se o vstřícnost.

„Máš vlastně pravdu, proč dělám takovou hloupost?“ Vzal jsem si do ruky mobil. „Zeptám se umělé inteligence.“

Zatímco manželka vyvracela oči, Artificial Intelligence mi odepisovala a já četl nahlas odpovědi.

Můj prompt: „Proč si muži, jakmile dorazí z práce, svlékají ponožky, a hází je na zem?“

Odpověď AI: „To je zajímavá otázka! Existuje několik důvodů, proč muži (a někdy i ženy) mohou mít tendenci svlékat si ponožky a nechat je na zemi po příchodu z práce:

1. Pohodlí: Po dlouhém dni v práci může být první věcí, kterou lidé chtějí udělat, zbavit se nepohodlných částí oblečení, jako jsou ponožky.
2. Zvyk: Někteří lidé mají jednoduše zvyk svlékat si ponožky a nechat je tam, kde stojí, aniž by o tom přemýšleli.
3. Únava: Po náročném dni může být člověk příliš unavený na to, aby se staral o to, kam ponožky odloží.
4. Nedostatek organizace: Někteří lidé nemusí mít pevně stanovené místo pro odkládání ponožek, což vede k tomu, že je nechávají tam, kde je sundají.

Je to samozřejmě individuální a může se lišit od člověka k člověku. Máte nějaké další otázky nebo téma, o kterém byste chtěli mluvit?“

Mám, ale to mi dneska neprojde, řekl jsem si v duchu. Raději bych se s manželkou přesunul rychle do ložnice a zkoušel netradiční pozice. Dokázal bych ji bleskově svléknout, určitě rychleji než ponožky. Jenomže manželka dnes nechtěla předvádět hrátky se špagetami, ale omílat stále dokola problém, který nemá řešení v celém vesmíru. Vždyť i Dave Lister ze seriálu Červený trpaslík kdysi prohlásil: „Každý normální chlap s trochou sebeúcty má ponožky na zemi!“

„Pro tebe platí asi všechny body, ale jako hlavní vidím zvyk,“ uculovala se a dodala: „Mluvila jsem o tom kdysi s tvojí matkou. Prý jde o dědičnou záležitost, měl ji rovněž tvůj otec a otec tvého otce snad taky.“

Chytl jsem se za hlavu. „Vidím, že ses do ponožek pořádně opřela. Můžeš mi říci, proč jsi je řešila zrovna s mojí matkou?“

„Chci ten nesmysl utnout jednou provždy!“ Tuhle větu skoro vykřikla.

„Ale proč řešíš ponožky zrovna dneska?“ zasténal jsem a v myšlenkách znova odběhl do ložnice.

Znova se zamračila. „Protože toho mám dost. Tahle domácnost má toho dost. Naše děti toho mají dost.“

„Jo. Taky jsem dneska ráno četla článek, že nejistí bílí heterosexuální muži si v postmoderním světě ponožkami značkují své teritorium.“

Nejistí muži? Co tím sakra naznačuje?

Nakonec jsem se zasmál. „To si děláš legraci, viď? Mám za to, že svoji oblast si ohraničuje vlastní močí třeba vlk nebo medvěd.“

Pošoupla si ukazováčkem brýle zpátky ke kořenu nosu. „Vidím, že s tebou opět není řeč, půjdu radši spát. Ale přemýšlej o našem dnešním rozhovoru. Slib mi to!“

V duchu jsem zajásal, že je konec a doufaje, že velrybářská loď znovu vyplula a brzy zmizí za horizontem, pokýval hlavou. „Budu přemýšlet, slibuji.“ Ulevilo se mi, jen mě mrzely ty nenaplněné ložnicové hry.

Za několik minut jsem si v koupelně čistil zuby a předtím ještě svoje ponožky odnesl z ložnice a hodil do koše s prádlem. Poprvé za dobu našeho společného soužití.

Potom jsem se svlékl do naha, zhasl, spustil se na všechny čtyři a potmě ťapkal do ložnice. Před jejími dveřmi se zastavil.

Potom jsem zvedl pravou zadní nohu a...

Z cyklu Manželské sitcomy

Psáno v listopadu 2024 pro Blogosféru