Monte Cassino: Spojenci

Největším problémem Spojenců při invazi do Itálie se mohla jevit komunikace mezi armádami jednotlivých států, ve kterých se objevovala řada národností. Nakonec se ukázalo, že šlo o jeden z menších problémů.

Harold Rupert Leofric George Alexander, první hrabě Alexandr z Tunisu, britský maršál, nositel Válečného kříže, Velkokříže z Řádu čestné legie, Rytíř velkokříže Řádu sv. Michala a sv. Jiří, Řád za vynikající službu, Řád Suvorova 1. třídy

Narodil se 10. prosince 1891, Londýn, Anglie a zemřel 16. června 1969, Slough, Anglie. Po absolvování vojenské školy v Sandhurstu vstoupil v roce 1911 do Irských gard. Během první světové války velel ve Francii praporu a utrpěl třikrát zranění. V období mezi válkami zastával řadu funkcí. Působil i v Indii. Po vypuknutí druhé světové války se jako generálmajor v čele 1. sboru výrazně podílel na úspěšné evakuaci  britských a francouzských vojáků z Dunkerku. Jeho zásluhou v té době došlo k zavedení neortodoxních výcvikových a bojových metod. Na jaře 1942 působil jako vrchní velitel v Barmě, kde se mu zase podařilo zorganizovat  rychlou ústupovou operaci před Japonci. O pět měsíců později ho Churchill jmenoval vrchním velitelem na Středním východě. Po zničení sil Osy v Africe se stal zástupcem vrchního velitele spojeneckých sil v Itálii Dwighta Eisenhowera. Ten byl nakonec odvolán k řízení invaze do Francie a maršál Alexander po něm převzal vrchní velení. Po válce působil v politice, mimo jiné jako poslední generální guvernér Kanady britského původu. Byl vojákem tělem i duší, s diplomatickou obratností, který dokázal řídit nejvíce různorodé vojsko druhé světové války. Zemřel ve věku 77 let. 

Wladyslaw Anders, polský generál, nositel War Medal 1918-1921, komandér Řádu čestné legie, rytíř Čestné legie, Kříž za chrabrost, Kříž svatého Jiří, Řád bílé orlice

Narodil se 11. srpna 1892, Blonia, Ruské impérium a zemřel 12. května 1970, Londýn, Anglie. Studoval reálné gymnázium ve Varšavě a v letech 1911-1914 se vyučil na Polytechnice v Rize. Po vypuknutí první světové války sloužil jako praporčík u 3. dragounského ruského pluku. V roce 1917 absolvoval vojenskou akademii v Petrohradě. Během polsko-sovětské války v letech 1919-1921 velel 15. hulanskému pluku. Mezi světovými války jeho kariéra rostla hlavně v jezdectvu, účastnil se řady mezinárodních soutěží. Na začátku září 1939 jako velitel polské jízdní brigády bojoval na východopruské frontě proti Německu a po přepadu Polska Ruskem proti Rudé armádě. Ta ho zajala a následně strávil 20 měsíců v Ljublance, z toho sedm si odseděl v samovazbě. Na základě dohody mezi polskou exilovou vládou v Londýně a Stalinem byl v srpnu 1941 propuštěn a ihned ustanoven do funkce divizního generála. V SSSR postavil polskou armádu z Poláků zavlečených do Ruska. S těmi nakonec přešel přes Írán na Střední východ, zde velel polskému II. sboru a 23. 03. 1944 dostal za úkol dobýt Monte Cassino. V roce 1946 mu komunistické orgány v Polsku odňaly hodnost generála i polské občanství, které mu bylo vráceno až v roce 1989. Emigroval do Londýna. Zemřel v 77 letech během oslav 26. výročí bitvy o Monte Cassino, kde je pochován na polském hřbitově v blízkosti kláštera.

Mark Wayne Clark, americký generál, nositel Bronzové hvězdy, Řádu Suvorova 1. třídy, Řádu sv. Mauricia a sv. Lazara

Narodil se 1. května 1896, New York, USA jako syn plukovníka americké armády a zemřel 17. dubna 1984, Charleston, USA. V dubnu 1917 absolvoval vojenskou akademii ve West Pointu. Jako kapitán 11. pěšího pluku se o rok později zapojil do první světové války na území Francie, kde byl několikrát raněn. V meziválečném období sloužil v zásobovacích službách a různých štábních funkcích. V srpnu 1942 byl povýšen na podplukovníka a v dubnu 1942 na generálmajora. V tomto roce se stal náčelníkem štábu pozemních sil a z Anglie velel všem americkým vojskům na území Evropy. Podílel se na tuniském tažení a operaci TORCH (vylodění angloamerických jednotek ve francouzské Severní Africe). V lednu 1943 převzal velení 5. armády. S ní se účastnil operací HUSKY (vylodění na Sicílii) a operaci AVALANCHE (vylodění u Anzia). V obou případech jsou mu přičítány neúspěchy. Jeho armáda sice vstoupila do Říma, ale jen za tu cenu, že neuposlechl rozkaz nadřízeného, který mu nařídil pronásledování Němců na jiném úseku fronty. Toto rozhodnutí zbytečně nepřímo zavinilo spoustu ztrát na životech spojeneckých vojáků. V prosinci 1944 vystřídal ve funkci maršála Alexandera a převzal velení nad skupinou armád Spojenců. V roce 1952 velel jednotkám OSN v Korejské válce, aktivní službu skončil o dva roky později. Dobře vypadal, potrpěl si na popularitu, měl vystupování celebrity a proto ho neustále doprovázel houf válečných reportérů. Zemřel ve věku 87 let.

Bernard Freyberg, novozélandský generál, nositel Řádu za vynikající službu, Viktoriin kříž, rytíř komandér Řádu lázně, Válečný kříž, komandér Záslužné legie

Narodil se 21. března 1889, Richmond, Anglie, zemřel 4. července 1963, Windsor, Anglie. Účastnil se mexické revoluce, během první světové války postupoval rychle ve vojenské kariéře, bojoval u Gallipoli. Za energický zásah a osobní nasazení na frontě během německé letní ofenzívy v roce 1918 obdržel nejvyšší anglické vyznamenání Viktoriin kříž. Během druhé světové války velel novozélandským vojákům v Řecku u Thermopyl a na Krétě, kde se mu před bravurním německým útokem podařilo zachránit 30 000 svých vojáků. Bojoval v Africe u El Alameinu, předtím se mu podařilo navzdory těžkému zranění probít z obklíčení u Marsa-Matruh. Od dubna do srpna 1943 velel X. britskému sboru v Itálii. Po válce v letech 1946-1952 působil jako generální guvernér Nového Zélandu. Vojáci ho měli v oblibě, protože působil vždy jako polní velitel, nikdy během své kariéry nepracoval ve štábu.  Bohužel zejména na jeho nátlak došlo ke zboření opatství v Monte Cassinu a nedařilo se mu ani při bojích o město Cassino. Za svůj život utrpěl 36 zranění, na následky jednoho z nich zemřel v 74 letech. 

Alphonse Juin, francouzský maršál, nositel Médaille militaire

Narodil se 16. prosince 1888 Bone, Alžírsko jako syn četníka a zemřel 27. ledna 1967. Na válečné škole v St-Cyr studoval s pozdějším francouzským prezidentem de Gaullem. Během první světové války mu ve Flandrech rozstříleli pravou ruku. V meziválečném období dělal kariéru v armádě, v roce 1937 to dotáhl do generálního štábu s hodností generála. Během německého útoku v Belgii v květnu 1940 upadl do nepřátelského zajetí. V roce 1941 byl po intervenci maršála Pétaina propuštěn a za několik měsíců se stal vrchním velitelem vojenských sil v severní Africe. V roce 1943 se u Neapole vylodil jako velitel francouzského expedičního sboru (CEF). Jeho koloniální vojsko byli především válečníci z pohoří Atlas, kteří přinesli Francii v květnu 1944 v Abruzzách její nejvýznamnější vítězství ve druhé světové válce. Aktivně se účastnil čtvrté bitvy o Monte Cassino, kde jeho jednotky utrpěly značné ztráty. Po italské kampani osvobozoval s de Gaullem Paříž. Odmítal se podílet na bojích v Indočíně, kritizoval francouzskou strategii. Později pracoval na vysokých pozicích v NATO. Jako žádný jiný ze spojeneckých velitelů znal pravidla a taktiku boje v horách. Zemřel v 78 letech na srdeční slabost.

Na žádné frontě druhé světové války nebojovalo tolik příslušníků různých národů. Udává se 24, ale bylo jich daleko více:

Britové (Angličané, Skotové, Velšané, Irové), Kanaďané (frankokanadské a anglokanadské pluky s doplněním o vojáky indiánského původu), Novozélanďané (se samostatným maorským praporem), Jihoafričané (anglické a búrské pluky, týlové služby tvořené jihoafrickými domorodci a černými kmeny z Basutska, Svazijska a Bečuánska), Indové (kromě vlastních Hindů rovněž Sikhové, Sinhálci, Pandžábci, Rádžastánci, Bengálci, Belúdži, Maráthy, nepálští Gurkhové), příslušníci z britských kolonií, jako obyvatelé ostrovů v Karibském moři, Mauritiu, Rodriguezova ostrova, Kypřané, palestinští Židé, Francouzi (včetně Alžířanů, Tunisanů, Maročanů, Syřanů, Libanonců, Polynesanů a Antilanů a včetně francouzské cizinecké legie s Čechy a Slováky ve svých řadách),  Američané (včetně 100. pěšího praporu, který obdržel za druhé světové války nejvíce vyznamenání z jednotek USA, tzv. "nisei", Američanů japonského původu), dále Poláci, Řekové, Belgičané, Brazilci, Jugoslávci (rovněž tvořenými řadou národností) a dokonce Italové, především v partyzánských jednotkách. Plno problémů způsobovala samozřejmě složitá komunikace a třeba zásobování, protože zatímco Francouzi vyžadovali příděly vína a koňaku, početní muslimové nejedli vepřové a hinduisté hovězí.

Příště: Monte Cassino: Německé zbraně

Spojenecké síly ve středním Středomoří, 11. května 1944, generál Wilson

15. armádní skupina, generál Alexander

Svaz "D", V. britský sbor, 4. a 10. indická divize, 7. a 23. britská obrněná brigáda

5. americká armáda, generálporučík Clark

II., IV. a VI. americký armádní sbor, 36. pěší divize "Texas", 3., 34., 45., 85., 88. americká pěší divize, 1. americká tanková skupina, 1. americká tanková divize, 1. oddíl speciálních služeb, 1. a 5. britská pěší divize

Francouzský expediční sbor, generál Juin

1. pochodová pěší divize, 2. marocká pěší divize, 3. alžírská pěší divize, 4. marocká horská divize, 1., 3., 4. skupina domorodého marockého vojska 

8. britská armáda, generálporučík Leese

6. jihoafrická obrněná divize, X. britský armádní sbor: 2. novozélandská divize, 12. jihoafrická obrněná brigáda, 24. nezávislá gardová brigáda, 2. britská nezávislá parašutistická brigádní skupina, 1. italská motorizovaná skupina,  XIII. britský armádní sbor: 6. britská gardová tanková brigáda, 4. britská pěší divize, 78. britská pěší divize, 1. britská pěší brigáda (gardová), 8. indická divize, 1. kanadská obrněná brigáda, 1. kanadský sbor: 5. kanadská obrněná divize, 1. kanadská pěší divize, 25. armádní tanková brigáda,  II. polský sbor: 3. pěší divize "Karpatská", 5. pěší divize "Kresowa", 2. tanková brigáda

Zdroje:  

Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;

Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.

Youtube.cz, "Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944"