Monte Cassino: Šíleně smutný závěr

Nesmírně těžká a krvavá bitva II. světové války, která je hodnocena jako Pyrrhovo vítězství Spojenců. Definice pro tento případ není úplně výstižná.

   V bitvě u Auscula v roce 279 př.n.l. odbyl Pyrrha, král Epira a starověký válečník své důstojníky, kteří mu blahopřáli k vítězství: "Ještě jedno takové vítězství a jsme zničeni." Nepřátelské Římany přinutil k ústupu a způsobil jim těžké ztráty, ale jeho vlastní vojsko bylo oslabeno a římská armáda tak měla možnost doplnit své řady. Oproti bitvě u Monte Cassina tu je zásadní rozdíl. Německá armáda v Itálii během II. světové války roku 1944 ustupovala do výhodných pozic, protože Spojenci jim to umožňovali svými taktickými chybami. Na druhou stranu právě spojenecké armády dokázaly své řady doplňovat stále novými nebo odpočinutými silami. Jednotky Wehrmachtu a Luftwaffe utrpěly velké ztráty zejména na východní frontě a jejich zálohy jim nestačily. Rovněž nelze srovnávat materiální a logistické zabezpečení, Spojenci v něm měli jednoduše navrch.

   Příměr Pyrrhovo vítězství proto není úplně výstižný. Je nepochybné, že ze strany Spojenců byla učiněna řada chyb. Na úvod operace SHINGLE, při přechodu řeky Rapido, za špatné plánování velících důstojníků krvavě zaplatila americká 36. pěší divize Texas. Při operaci AVENGER spojenecký nálet zničil klášter historické hodnoty, ve kterém nepadl ani jeden voják Wehrmachtu, zato v něm zemřelo 250 civilistů. Němečtí výsadkáři navíc získali taktickou výhodu využitím rozvalin kláštera k urputné obraně. Podobně to probíhalo při operaci DICKENS u města Cassino, kde přes strašlivé bombardování a dělostřeleckou palbu hrstka parašutistů zatarasila cestu generálu Alexanderovi a jeho armádám. Teprve klamné manévry, enormní nasazení všech spojeneckých jednotek a hrdinství polských vojáků při operaci DIADÉM vedlo k dobytí kláštera Monte Cassino a uvolnilo cestu do Věčného města.  

Američané vstupují do Říma, zdroj: YouTube.cz

   Ve čtvrtek 25. května 1944 Poláci obsadili Piedimonte a Američané Cisternu, čímž přivodili zhroucení Sengerova uzávěru. Polní maršál Kesselring se ještě zoufale pokoušel zachránit situaci, ale neměl už žádné rezervy. Na počátku poslední bitvy o Cassino dal generál Alexander jasně najevo, že do Říma má jako první vstoupit americká armáda. Jenže její velitel generál Clark se domníval, že k osvobození se chystají i další spojenecké armády. V obavě, že jej někdo předběhne, vyrazil do Říma, přestože měl rozkaz od generála Alexandera nejprve pronásledovat a zničit německé divize. Změnil směr a umožnil Němcům stáhnout se na tzv. Gótskou linii. Její překonání stálo 45 000 životů spojeneckých vojáků a je otázka, kolik z nich padlo zbytečně z důvodu Clarkova rozhodnutí. Ukončil tak operaci DIADÉM, která byla nejrozsáhlejší a nejkrvavější v Itálii. Některými historiky je hodnocena jako neúspěšná.

Klášter Monte Cassino a město Cassino dnes, zdroj: YouTube.cz

   Generál Clark byl posedlý publicitou. Stále ho obklopoval houf válečných reportérů a toužil být zvěčněn na fotografiích, jak právě on osvobozuje Řím. Podařilo se, svůj úspěch oslavil impozantní tiskovou konferencí. Paradoxně polní maršál Kesselring uchránil Věčné město před zničením. Opustil jej bez jediného výstřelu a neodstřelil ani jeden most přes Tiberu. Nakonec se 6. června 1944 vylodily spojenecké síly v Normandii a přes veškerou Churchillovu snahu se Středomoří a Itálie staly vedlejším válčištěm a bitva u Monte Cassina jen pouhou epizodou. Epizodou, na kterou bychom neměli zapomenout, protože stála životy spousty mladých mužů z řad spojeneckých armád. Mužů sotva plnoletých. Mužů různých národností ze všech koutů světa. Mužů rozličných náboženství a vyznání. Mužů, kteří bitvu a celou válku vyhráli svou vůlí, vytrvalostí a odvahou, protože řada z nich cítila, že bojuje za správnou věc. Proto dokázali porazit odporný režim strachu, totality, mučení, poprav a koncentračních táborů. Jejich oběti proto v žádném případě nejsou zbytečné.

  Nejde popřít, že občas byli prostí vojáci hnáni na jatka některými generály, kteří nevěděli skoro nic o poměrech v první linii. Zejména ruský způsob vedení bojů ve druhé světové válce bývá dáván jako špatný vzor bezohledného plýtvání s lidskými životy. Ruské metody velení se nepochybně lišily od těch spojeneckých, někdy však oba způsoby k sobě měly hodně blízko. Přesto bychom neměli žádného velitele na jakékoliv straně soudit, pokud se nepodílel na válečných zločinech. Nikdo z nás nebyl v jejich kůži. Oni nesli odpovědnost za výsledek války, ale především za své vojáky a civilní obyvatelstvo. Museli činit těžká rozhodnutí každý den. Odpovědnost je těžký balvan na zádech, který tlačí a vede svého nositele k chybám, zejména, když jde o životy a zdraví lidí. Posuzovat co a jak se mělo kdysi dělat, je dnes velmi jednoduché a neplatí to jen pro bitvu o Monte Cassino. Protože mám rád pohádky, tak si na závěr této série dovolím jednu připomenout. Jmenuje se Šíleně smutná princezna a na její konec se v ní poperou dva proti sobě stojící generálové. Sami dva a bez vojska. V každém válečném konfliktu by to bylo nejlepší.

Ztráty nelze přesně vyhodnotit, protože jednotlivé operace nezahrnovaly v plánech jen samotné Monte Cassino:

Spojenci: 100 000 mrtvých a zraněných

Vojska OSY: neznámé, odhaduje se nejméně 20 000 mrtvých a raněných

Závěr série.

Zdroje: 

Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;

Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.

Youtube.cz, "Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944"