Monte Cassino: Operace Dickens

Neúčinné bombardování kláštera Spojence nepoučilo. Pustili do podobné akce s cílem zničit svého protivníka ve městě Cassino. Stejná chyba, která je příliš dopředu neposunula.

   Bláto, zima, vlhko, neustálé deště nebo husté sněžení. Vojáci na obou stranách, promáčení skrz naskrz, se k sobě tiskli ve vykopaných dírách nebo proláklinách mezi skálami. Přikrývali se sice stanovými dílci nebo dekami, ale to bylo málo. Není divu, že se překonávali ve vymýšlení různých fíglů. Například v konstrukci nebezpečných kamínek na benzín či olej nebo si ohřívali konzervy na tvrdém alkoholu. Situace připomínala strašlivé podmínky první světové války. Objevil se dokonce fenomén té doby, tzv. zákopová noha. Vzniká v důsledku dlouhodobě nízkých teplot a vlhkosti, kdy nedojde k prokrvení končetiny a objevuje se v ní brnění a citlivost. Všechno končí bolestmi, vznikem otoků a puchýřů, s nebezpečím odumření měkkých tkání. Při neléčení hrozí amputace nohy. Byl tu ještě jeden důležitý psychologický moment. Na morálku působí jinak, pokud bojovník tráví čas v propojených zákopech s dalšími kamarády anebo leží osamocený v mokré a vlhké díře, kde musí složitě uspokojovat základní hygienické potřeby. Podmínky ve skalnatém nebo naopak blátivém terénu propojení zákopů neumožňovaly.

   V noci z 19. na 20. února podnikl 1. prapor německého granátnického pluku průzkum za řekou Rapido. Všech šedesát mužů padlo do zajetí bez jediného výstřelu. Takové věci se v bitvách stávají. Tato epizoda však byla výjimečná tím, že všichni muži u sebe měli novou útočnou pušku Sturmgewehr StG 44, která neměla padnout do rukou nepřítele. Následující den 90. divizi granátníků, jež se dosud rozhodujícím způsobem podílela na úspěšné obraně Monte Cassina, vystřídala 1. letecká výsadková divize generála Heidricha. Její nasazení probíhalo již od 9. září 1943, proto byla značně oslabena. Nyní měla za úkol hájit 13 kilometrů dlouhý úsek od nádražní budovy Cassina až k pohoří Monte Cairo. Město samé bránil II. prapor kapitána Foltina 3. výsadkového pluku posílený o baterii útočných děl. I. prapor měl na starosti klášter a další dva okolní výšiny. Ve středu 23. února 1944 mělo dojít k zahájení spojenecké operace DICKENS, jenže pro liják ji Spojenci odložili. Netušili, že bude silně pršet i následující tři týdny. 

1. prapor německých výsadkářů tak dostal časový prostor přestavět trosky kláštera na pevnost. Rozvaliny byly pro jejich boj ideální. Navíc přesně pro tento způsob boje byli parašutisté vycvičeni. Klášterní horu teď zajišťovaly čtyři těžké, dva lehké kulomety a dva střední minomety. Na vrcholku se nacházelo osmdesát výsadkářů a několik dělostřeleckých pozorovatelů s dostatkem munice i potravin. V tomto ohledu měli situaci stejně složitou jako Spojenci. Oba protivníci se pěkně zapotili. Logistická doprava musela probíhat většinou za tmy na vlastních zádech, maximálně na soumarech. Občas sice někdo použil letecké kontejnery, jenže vzdušná doprava měla kvůli počasí své limity a z pohledu vzdušných vírů byla značně nespolehlivá. Obsah kontejneru často skončil na opačné straně, než se očekávalo. Na konci února se pokusil polní maršál Kesselring zničit spojenecké předmostí u Anzia, ovšem marně. Jeho tanky uvízly v blátě úplně stejně, jako předtím ty spojenecké. Němcům navíc chyběla dostatečná letecká a dělostřelecká podpora. 

   V té době Rudá armáda obsadila značnou část východního Polska a vstoupila do Rumunska. Velící spojenečtí generálové se dostali pod silný tlak nespokojených politických leadrů svých zemí s dosavadním postupem jednotlivých armád. Navíc přešlapování na italské frontě beze zbytku využívala německá propaganda směrem ke svému obyvatelstvu, které tím udržovala ve stavu nemístného optimismu. To vše mělo za následek zbytečnou uspěchanost bez odpovídající přípravy. K městu Cassino vedla jen jedna úzká cesta, všude okolo ležela rozsáhlá minová pole. Obě strany už toho měly dost, aniž začal boj. K hlavním důvodům patřily dlouhotrvající deště a nervové vypětí z čekání. Konečně se 12. března 1944 zlepšilo počasí a o tři dny později stáhl generál Freyberg z okolí Cassina svoje jednotky, aby mohlo být zahájeno bombardování. Zářivě modré nebe s výbornou viditelností 15. března 1944 vytvořilo skvělé podmínky k tomu, aby poprvé při bojích na italské frontě pumový kobercový nálet vymazal jedno město z mapy. Nikdo neočekával, že ve městě někdo může přežít. Na jednoho německého vojáka připadalo v průměru pět tun trhavin.

Zdroj: YouTube.cz   Dokument apokalyptického zničení města Cassino v podání British Pathé

   V 08.30. začal letecký útok, který se vracel v deseti až patnácti minutových vlnách. Trvalo to čtyři hodiny. 775 spojeneckých letadel proti 350 německým výsadkářům a ženistům. Velící generálové očekávali, že kdo náhodou takové peklo přežije, z té hrůzy zešílí a nebude schopen odporu. Částečně se tak stalo. Celé německé čety se doslova vypařily z povrchu a ze svých krytů. Jenže kapitán Foltin na úpatí Klášterní hory ukryl do jeskyně 6. rotu II. praporu parašutistů a právě ta odrazila první spojenecký útok, který následoval po bombardování. Stalo se tak to samé, co po leteckém útoku na klášter. Některé bomby dopadly mimo určené cíle a zavinily ztráty vlastních vojsk. Například jeden náklad zničil francouzské bojové stanoviště vzdálené 25 kilometrů a v něm našlo smrt 140 civilistů, kteří zde hledali ochranu před válkou. A trosky města, které vypadalo jako po apokalypse, poskytly obráncům opět výhodu. Bylo nemyslitelné nasazení spojeneckých tanků a těžkých zbraní. Alespoň většina německé munice a výstroje ležela pod rozvalinami. Z pěti děl zbylo jen jedno, které začalo okamžitě pálit ze zničené recepce hotelu Continental. Stejně jako šedesát bojeschopných výsadkářů z bleskově nalezených úkrytů. Sto šedesát z nich padlo a ostatní byli těžce ranění.

Zdroj: YouTube.cz   Sestřih ze spojeneckých kamer o bombardování města a kláštera (bez komentáře)

   Německou střelbu naplno schytala novozélandská 6. pěší brigáda, která se do města chystala vstoupit první a vyčistit ho. Nečekala žádný odpor a přitom ji přivítal rozhořčený a vzteklý nepřítel. Před městem kvůli rozvalinám zůstalo stát 400 tanků a nemohlo tak podpořit svou pěchotu, která se dostávala vpřed jen za cenu těžkých ztrát. Po tvrdém boji se za tmy dostala 200 metrů od středu města. Záhy sice Novozélanďané drželi dvě třetiny města, ale Němci střed a nádraží a znemožnili průjezd městem. Navíc začali účinně ničit uvízlé spojenecké tanky v troskách města. Generál Freyberg udělal taktickou chybu. Nechal tanky bez pěchoty a pěchotu nechal bez tanků. Ke všemu německé dělostřelectvo začalo účinně ostřelovat Spojence z okolních pahorků kolem Cassina. K dokreslení o zuřivosti bojů: spojenecké dělostřelectvo toho dne v době od 12.30. do 20.00. hodin vystřelilo na město celkem 195 969 granátů o celkové hmotnosti 1 200 tun, což odpovídá 275 plně naloženým železničním vozům.

Generál Freyberg nařídil nový útok na klášter s cílem obsadit Hradní horu. Rocca Janula byl důležitý bod, na jehož vrcholu se nacházela zřícenina starého římského hradu. Ghurkové ho s vysokými ztrátami dobyli. Šlo z něj přehlédnout město a byl důležitým bodem ve směru na klášter Monte Cassino. Novozélanďané zatím ve městě pomalu, ale jistě, postupovali a ženisté odklízeli trosky. Za úsvitu druhého dne Maorové zaútočili na hotel Continental. Bez úspěchu. Ženistům se ale podařilo vyčistit cestu tankům a po silnici ke klášteru se začalo valit 40 obrněnců, převážně tanků M4 Sherman. Avšak bez pěchoty uvízly u statku za městem v minovém poli a pouze osm se vrátilo zpět. Zbytek zlikvidovali Němci pancéřovými pěstmi. Nejhorší pro Spojence bylo, že Němci se jen nebránili. Ve skupinkách podnikali tvrdé protiútoky, za které platili vysokými ztrátami, ale neposkytli nepříteli žádný oddech.  Ukázalo se, že moderně vycvičená pěší jednotka se dokáže i ve složitých podmínkách ubránit tankovým jednotkám. 22. března ztroskotal další útok II. novozélandského sboru a generál Alexander zastavil další boje. Němci se stále drželi v Cassinu a měli v rukách klášter. Navíc jim generál Heidrich začal po částech posílat další posily. Šlo o jednotky 2. praporu 1. parašutistického pluku, 1. parašutistického ženijního praporu a motocyklové roty a 1. parašutistického kulometného praporu...

Příště: Monte Cassino: Operace DIADEM

Zdroje:  

Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;

Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.

Youtube.cz, "Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944"