Mazejte na vojnu, mlaďoši!

Povinná služba v armádě se liší stát od státu. Má své místo v budoucnosti České republiky nebo nemá?

K tématu znovuzavedení povinné vojenské služby existuje řada průzkumů. Ve všech se ukazuje, že jejími největšími zastánci jsou dnešní senioři, kteří ji absolvovali ve svém mládí. Dá se říci, že se řadí do tří skupin.

V první jsou takoví, kteří byli v době výkonu služby šikanováni nebo plnili úkoly, které považovali za nesmyslné. Dále muži, kteří se ženili mladí, zplodili děti, stavěli dům a dvouleté odloučení pro ně znamenalo krutý zásah do rodinného života. Pro tuto skupinu je typické, že každý důstojník je uřvaný lampasák se zeleným mozkem a jeho životním posláním je buzerace obyčejného člověka.

Do druhé, méně početné kategorie, se řadí chlapíci, pro něž doba v zelené uniformě znamenala zábavu, víno, pivo, rum, dívky a zpěv. Někteří „záklaďáci“ se mezi sebou kamarádí dodnes, u dalších jejich rodiny vyvrací oči při nekonečném vyprávění různých uvěřitelných i neuvěřitelných historek.

Ve třetí a nejmenší grupě měli tehdejší mladíci štěstí na podmínky služby. Vojna zdokonalila jejich osobní schopnosti a dovednosti, které mohli později využít v civilním životě. Bavila je střelba, jízda v tanku a žňová brigáda. V této skupině se najde malinkatá část občanů hrdých, že sloužili své zemi, byť v době komunistického režimu.

Podle všemožných virtuálních i nevirtuálních diskuzí se vždy zdálo, že pro názory na výkon povinné služby jsou rozhodující negativní postoje první skupiny. Co se zdá, to není sen. Podle výzkumů je totiž zajímavé, že i v této kategorii musí být většina všemi deseti pro.

Drzí mladí škarohlídi by mohli zlomyslně podotknout: proč ne, když starců se už vojna týkat nebude. Hlavně, že budou mít kecy o tom, jak je potřeba mladé flákače podrobit tvrdému drilu, protože jsou tlustí, neumí nic jiného než hrát počítačové hry, čumět do mobilu a jejich fyzička je tragická. Zatímco oni, muži hrdé generace baby boomers, jsou zocelenými bojovníky se skvělými a svalnatými postavami, protože cvičili spartakiádu, každé ráno museli brzy vstávat a dokonce škrábali brambory v kuchyni! A vůbec. Podle nich ať na vojnu mažou nejenom mlaďoši, ale i feministické mlaďošky.

Ať je to jak chce, i zde jasně platí přímá úměra. Tedy, že se snižujícím se věkem podpora vojenské povinné služby klesá a naopak. Nakonec: možná úplně nejnižší bude u politiků, byť pár jich nemá úplně špatné nápady. Jenže od devadesátek žádná reprezentace lidu v sobě nenašla odvahu na skutečné reformy v oblasti státní správy, školství, zdravotnictví a financí. Těžko se dá očekávat, že zavede tak nepopulární věc, jakou povinná vojenská služba bezpochyby je.

Foto autor: Pixabay.com

Samozřejmě, že svět by byl krásný beze zbraní, jak by dnes značná část našich osvícených a míru chtivých spoluobčanů chtěla. S tak hluboce citlivou, moudrou a nádhernou myšlenkou se nedá než souhlasit. Je zde ovšem malý problém. Naplněna bude jedině v případě, že naše planeta bude bez lidí a zaplní se zase dinosaury. Člověk má totiž nějaký záhadný gen zabíjení v krvi a toho se myšlenkami na rozkvetlou louku nezbaví. Což před nás opět staví nepříjemnou volbu. Návrat k povinné vojenské službě nebo rozvoj profesionální armády?

Z některých průzkumů vyplývá, že přímo v bojových jednotkách chtějí sloužit jenom asi dvě procenta dotázaných. Na dalších zabezpečovacích činnostech projevuje ochotu se podílet asi dvacet procent účastníků výzkumu. Samozřejmě, že většina odmítá cokoliv.

To nejsou zase tak špatná čísla. Když se řekne voják, před očima se všem zhmotní postava Arnolda Schwarzeneggera z filmu Komando. Realita je poněkud jiná. Na jednoho bojového pilota stihačky připadá minimálně deset lidí z obslužného personálu, kteří přímo v žáru bitvy zřejmě nikdy nebudou. Jsou to mechanici, navigátoři, analytici, přičemž nepočítám další, ke kterým si musí každý z nich zajít, když je třeba bolí zub. Armáda je mohutný a samostatný kolos, co si musí sám uvařit, vyprat, zašít, vyléčit, pomodlit a zakopat exkrementy. Není to žádná novinka. Už v roce 1944 na jednoho partyzána na Valašsku připadalo dalších dvacet civilních obyvatel, kteří mu museli zajišťovat servis. Bez nich by bojovník umrzl nahý, hladový, zraněný a bez nábojů či spojení někde v horách, aniž by kdy spatřil vojáka Wehrmachtu.

Až tedy budeme někde číst, že jarní ofenzívu zahájila stotisícová armáda, zkusme se na pár minut zamyslet, kolik z nich je opravdových válečníků.

Podoba současných válek je jiná než u předchozích a v budoucích nás čekají nová překvapení. Obě strany konfliktu na, pro nás, předalekém východě si už vyzkoušely pár bitev bez lidí, pouze s roboty. Pravda, samotná příprava takové akce trvala tři dny a podílelo se na ní o několik desítek specialistů víc, než kdyby do boje vyrazilo pár pěšáků se samopaly a průzkumným dronem. Automatizace, robotika a umělá inteligence pronikne velmi rychle do armády, stejně jako do továren. Přes všechny regulace různých mezinárodních smluv.

Třeba to tak bude a třeba taky ne. Kdo ze zástupu bezpečnostních analytiků měl před deseti lety tušení o významu dělostřelectva a dronů v současných konfliktech?

Pokud to tak bude, za tuto podobu profesionalizace armády zaplatíme hromadu peněz. Jenže obnova základní vojenské služby, která taky potřebuje mohutný servis, by zase o tolik méně nestála.

Navíc úkoly v armádě moderního typu budou moci plnit i astmatici, alergici, prťaví, dlouzí a dokonce obézní mlaďoši a mlaďošky s cukrovkou, lupénkou a srdečními problémy. Dokonce se jim bude hodit schopnost čumět dlouze do mobilu. Pro zocelení nebudou potřebovat ani spartakiádu. Takže jako největší problém se nakonec ukáže škrábání brambor.

Psáno v dubnu 2025 pro iDNES.cz

Zdroje:

Začíná nová éra válčení. Na Ukrajině proběhla první bitva robotů na světě

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Odkaz

Náhledový obrázek: Odkaz