Leningrad: Symfonie jara

Šostakovičova sedmá symfonie se objevila s příchodem jara 1942. Znamenala pro Leningraďany totéž co toto roční období. Začátek něčeho nového a radostnějšího po zimním utrpení. Proto při premiéře hudebního díla lidé plakali.

   Začátkem ledna Stalin vyslal Lva Zacharoviče Mechlise, náčelníka hlavní politické správy Rudé armády, na Leningradský front, aby zajistil splnění jeho rozkazů do posledního písmene. Tento krok ukázal Stalinovu nedůvěru k velícím generálům v této oblasti. Ti se potýkali s neúspěchy v jejich ofenzívách proti Wehrmachtu. Mechlis patřil mezi Stalinovi nejbližší spolupracovníky, v období stalinistických čistek se aktivně podílel na likvidaci značného počtu důstojnického sboru Rudé armády. Byl pověstný svým nelítostným zacházením s veliteli i vojáky. Jeho první krok se však projevil pozitivně. Jmenoval zkušeného generála Klykova velitelem 52. armády. Ta za podpory více než patnácti set letadel konečně prorazila první německou obrannou linii na levém břehu řeky Volchov. Jenže počasí se zhoršilo a úzký průlom se rozšířit nepodařilo.

   Na konci ledna se 30 000 mužů generála Mereckova ocitlo v nejistém postavení za německými liniemi. Mereckovovi se sice dařilo průlom mírně rozšiřovat, ale nakonec z důvodu malé logistické podpory a rozptýlení jeho vojsk, se ani zde blokádu prorazit nepodařilo. STAVKA do jeho štábu jmenovala maršála Vorošilova a generála Vlasova, kteří společně připravili a zahájili ofenzívu v březnu 1942. Ani Wehrmacht nezahálel. 2. března nařídil Adolf Hitler provést operaci Raubtier (Lovné zvíře). Tato operace sice zaznamenala menší či větší úspěchy, ovšem její závěr byl, po celém úseku Leningradského frontu, opět patový. Severozápadnímu frontu se dařilo více. V Děmjansku se Rudé armádě podařilo obklíčit II. armádní sbor. Němci se však dovedně bránili a dokázali se zásobovat ze vzduchu. V dubnu přišla jarní rasputica, tedy země se, z důvodu množství tajícího sněhu a deště, změnila na bláto a bažiny. Průchod byl možný jen pro pěší. Koncem dubna se musely obě strany zakopat a zapomenout na ofenzívy.

   22. ledna 1942 STAVKA udělala to, co měla provést před šesti měsíci. Nařídila masovou evakuaci Leningradu. Měla být provedena přes Cestu života a řídil ji zástupce předsedy Rady lidových komisařů Alexej Kosigyn (v šedesátých letech důležitý muž Leonida Brežněva). Evakuace byla povinná, jenže značná část Leningraďanů se jí pokoušela vyhnout z obavy před tím, že cestu nebudou schopni zvládnout. Není divu. Museli  by opustit příbuzné a s odchodem byla spojena nesmírná byrokracie. Hlavním důvodem jejich obav se stalo vyčerpání. Strach se ukázal oprávněný, lidé umírali po cestě v nákladních automobilech nebo později ve vlacích. Jen pár vyvolených šťastlivců jelo v autobusech. Někteří lidé se  z důvodů slabosti ani neudrželi na korbách automobilů a vypadávali ven. Zůstávali pak ležet bezvládně na ledě, kde umrzali. Přijímací řízení, po dosažení cíle, bylo ze začátku katastrofální. Vyhladovělí a vyčerpaní evakuovaní čekali řadu hodin ve frontách na polévku nebo čaj. Po cestě rozdávali úplatky či cigarety za sebemenší výhodu řidičům, vojákům nebo úředníkům. Jakmile se nakonec dostali k jídlu, nikdo nedohlížel na to, aby se nepřejídali, takže cestou v zoufale přeplněných vlacích trpěli žaludečními problémy a zase umírali. Nakonec se za méně než čtyři měsíce podařilo dostat z obleženého Leningradu 514 069 osob, což je úctyhodné číslo. Po příjezdu na místa určení úřady dělaly, co mohly. I tak však řada z evakuovaných, kteří neměli příbuzné ani svjazy, znova trpěla hladem. Statistiky se nevedou o těch, kteří zemřeli té zimy na ulicích jiných měst, kde žili jako žebráci. 

   Konečně přišlo jaro. Ti co zůstali, se zhluboka nadechovali čerstvého vzduchu a těšili se pohledem na zelenající parky a stromy. Na konci března začala fungovat pošta. Prioritou vedení města se stalo zabránit propuknutí epidemie. V domech, sklepeních, skladištích a na ulicích celého města se nacházely mrtvoly. A také fekálie. Kanalizace a voda na splachování v domech nefungovala, žumpy nikdo nevyvážel a přetékaly. Obyvatelé používali doma nočníky a pak je vynášeli do postranních ulic, dvorků nebo zvláštní místa, jako třeba na střechy domů nebo do místností v domech, kde nikdo nebydlel. Vedení vyhlásilo 28. března uklízecí kampaň, ze začátku se slabou účastí, o dva dny později se se však dostavilo 290 000 obyvatel. Měla obrovský význam, protože zabránila katastrofálnímu propuknutí tří nemocí, které jsou spojeny s hladomory. Dyzentérie, tyfus a skvrnitý tyfus. Jejich výskyt byl sice několikanásobně vyšší než v předchozích letech, ale epidemii se naštěstí podařilo zabránit. Následovala další opatření, která měla za cíl zajistit vlastní produkci potravin.

   Veřejná vyhláška udávala, kolik a jakých druhů zeleniny se dá vyprodukovat a doporučovala schraňovat popel z kamen jako hnojivo. Leningraďané se nadšeně vrhli do zahradničení. Semena a nářadí dodala vláda. Do náměstí, parků, květináčů, střechy domů, zkrátka na jakékoliv volné místo, se sázely mrkev, zelí, řepa, okurky, rajčata nebo cibule. Podle deníku Pravda v roce 1942 vyrostlo v Leningradu dvacet pět tisíc tun zeleniny a o rok později šedesát tisíc tun. Vedení rovněž zahájilo nemilosrdné tažení proti černému trhu s potravinami nebo nelegálně získaným majetkům. Dále pokračovala evakuace. Ze tři a půl miliónu obyvatel před válkou, jich na konci roku zůstalo ve městě jen 637 000. Úmrtnost se snižovala. K těmto pozitivním zprávám se přidala další. Zpráva o symfonii, kterou zkomponoval přes zimu Dmitrij Šostakovič. Své hudební vzdělání začal v devíti letech a už ve třinácti ho přijali na Petrohradskou konzervatoř. V devatenácti složil svou první symfonii, kterou uvedl a dirigoval slavný německý dirigent Bruno Walter. 

   Před válkou složil operu Lady Macbeth Mcenského újezdu. Po přepadení Sovětského svazu psal písně pro vojáky, kopal zákopy a dokonce se přihlásil do Narodnovo opolčenija. Slavnou sedmou symfonii nazývanou též Leningradská, začal psát ve třicátých letech, v období stalinistických čistek. Poslední dvě věty dokončil v první zimu blokády. Režim si brzy uvědomil propagandistickou hodnotu díla a evakuoval Šostakoviče a jeho rodinu do Moskvy. V březnu se konaly premiéry v Kujbyševě, Moskvě, Londýně a New Yorku. Deník Pravda napsal: "Sedmá symfonie je stvořena z mravního přesvědčení ruského lidu... Hitler Šostakoviče nezastrašil. Šostakovič je ruský muž." Z Londýna hudbu přenášel přímým přenosem rozhlas do celého Britského impéria. V samotném Leningradu se premiéra konala 9. srpna 1942. Orchestr se velmi těžko podařilo poskládat dohromady, některé hudebníky přivezli přímo z fronty. Muži měly saka a ženy černé šaty. Jedna hobojistka později vzpomínala, že to vypadalo, jako kdyby oblečení viselo na ramínkách na šaty. 

Youtube.cz, "Sedmá symfonie v podání Frankfurtského rozhlasového orchestru", odkaz: 

   V den koncertu provedl maršál Govorov speciální operaci Bouře, která měla zabránit narušení koncertu nepřátelskými nálety nebo dělostřeleckým ostřelováním. Výkon orchestru nebyl zdaleka bez chyby, ale v k prasknutí nabitém sále lidé plakali. V průběhu finále se všichni přítomní postavili. Začátek symfonie, jejíž provedení trvá asi hodinu a čtvrt,  vyjadřuje mírový život, který narušila německá invaze. Potom následuje téma fašismu, brutální, nesmyslné a neúprosné. Pak hraje hudba vyjadřující zemi zaplavenou cizí armádou. Další část symbolizuje válkou poničenou zemi. Lyrická místa vzpomínají do dobu míru. Magazín Time později napsal: "Mezi bombami vybuchujícími v Leningradu je slyšet chór vítězství." V roce 1954 Šostakovič obdržel titul národní umělec SSSR a Mezinárodní cenu míru. Symfonii sice využila propaganda a po válce se v Sovětském svazu hrála pořád dokola. Ale přišla v pravý čas. Znamenala morální vzpruhu a stala se symbolem boje proti nacistickému Německu nejen na Leningradské frontě. Symbolem naděje na konec zažívaného utrpení. Symbolem naděje na mír.

Příště: Leningrad: Děti

Zdroje:

Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,

Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz

Wikipedie.cz, "Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu

Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad

Wikipedie.cz, "Dmitrij Šostakovič", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dmitrij_%C5%A0ostakovi%C4%8D

Wikipedie.cz, "Symfonie č.7", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Symfonie_%C4%8D._7_(%C5%A0ostakovi%C4%8D)

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:

Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz: