Bosé nohy v písku: Čekaly na muže. Moře jim vrátilo něco jiného

Dvě ženy čekají na návrat svých mužů. Nepřichází žádná zpráva, žádný signál, jen moře a ticho. A potom začnou vyplouvat věci, které měly zůstat skryté.

„Už měli být zpátky.“ Tereza to řekla tiše, ale v tom tichu to znělo hlasitěji než vlny. Podívala se na displej telefonu, jako by ho mohla donutit, aby se rozsvítil. Nic. Klára neodpověděla hned. Seděla naproti ní, nohy opřené o židli, a dívala se na moře. Bylo klidné. A právě to na něm bylo špatně.

V podvečer slunce unaveně mizelo za obzorem, jako vyčerpaný plavec. Tereza ležela na dece s nataženýma nohama, telefon zvedla nad hlavu. Několikrát se ozvalo cvaknutí. Potom se na svůj snímek podívala do mobilu a spokojeně se usmála. Vydařil se, protože na něm sluneční paprsky lehounce podsvěcovaly její prsty s červeně nalakovanými nehty. Fotografii jedním tahem postla na sociální síť. Za chvíli začal chytrý telefon vibrovat, což byla neklamná známka přibývajících lajků.

Klára se dívala do dálky. Převrácená prázdná láhev šumivého vína se na něm rozkutálela při každém silnějším poryvu větru. Žena se na židli občas nervózně zavrtěla. Přesto jí přišlo zvláštní, jak moc uvnitř sebe cítí klid. Jenže nebyl skutečný.

Konečně přikývla. „Měli.“

Adam s Tomášem vyrazili brzy odpoledne s motorovým výletním člunem na malou objížďku pobřeží. Oba se smáli a než odjeli, slíbili, že se na večeři vrátí včas. Ale ta měla proběhnout už před hodinou a při pohledu na moře se nezdálo, že by se vraceli. Nepřišla od nich ani žádná zpráva.

„Kde sakra jsou?“ zeptala se Tereza a už lovila v mobilu Adamovo číslo. Dotkla se zeleného sluchátka. Ticho. Žádný tón. Vstala a přistoupila ke Kláře, která sundala nohy ze židle, aby se Tereza mohla posadit. „Není signál. To je zvláštní, ráno šel a teď nic.“ Přejela si prstem po stehně, jako by uhlazovala neexistující zrnka písku. Dělala to pokaždé, když byla nervózní.

Klára se na telefon ani nepodívala. „Tady to tak bývá.“

„Jak to myslíš?“

„Že spojení mizí,“ řekla Klára. „Nejdřív zmizí signál. Pak lodě. Někdy i lidi.“

Tereza ztuhla. „Nech toho, prosím.“

Klára se otočila čelem k moři. „Byla jsem tady už jednou,“ řekla klidně a dívala se do tmy.

Tereza zkontrolovala mobil a zeptala se: „Co se stalo?“

Klára se nadechla. „Čekala jsem tady s kamarádkou. Stejně jako dnes.“

Tereza cítila, jak se jí stahuje žaludek. „Na koho?“

„Na někoho, kdo se nevrátil.“ Klára si promnula rukama obě oči.

Slunce zalezlo za obzor. Odněkud shora padala dolů velká černá deka a poslední paprsky se třpytily na hladině, jako by tam zůstaly omylem. Vypadalo to, že je tam slunce zapomnělo.

„Potom jsem pochopila, že nešlo o náhodu,“ pokračovala Klára. „Moře si bere, co chce a nikdy to není jen tak.“ Na chvíli se odmlčela. „Když něco nebo někdo zmizí, ovlivní to životy těch, kteří tady zůstanou.“

Tereza nejistě otevřela ústa: „Je to jenom voda Kláro. Nic víc, přece.“

Najednou dostala strach. „Nebo myslíš si, že…“ začala. „Ne.., prosím, ne“. Sevřelo se jí srdce. Měla pocit, že nemůže dýchat. „Nechci o oba přijít. To ne.“ Zarazila se a potom opravila: „Miluji Adama a Tomáš je skvělý kamarád.“

Kláře se rozbušilo srdce a dýchala přerývaně. Snažila se uklidnit, ale nešlo to, měla před očima jednu scénu před měsícem.

Oba jejich kluci v ten den chtěli taky odjet na moře. Tehdy je Klára uviděla poprvé, když vylezla na člun. Tomáš tiskl Terezu na dveře kabiny, ruku hluboko pod plavkami mezi jejíma nohama, zatímco kamarádka vzrušením silně vzdychala. Klára je sledovala z okraje paluby, neschopná se nadechnout.

Nemohla na Terezin výraz zapomenout. Přesto se na ni nezlobila. Komu v duchu vyčítala, co se stalo, byl Tomáš. Trápila se, každý prokletý den, od rána do noci. A předešlý den k tomu došlo znova. Tentokrát viděla, jak spolu mizí za skálu, zatímco Adam spal opodál na lehátku a ona na dalším spánek předstírala. Když tam Klára za hodinu šla, našla prohlubeň v písku a o kousek dál odhozený a použitý kondom.

Slunce vystřídal měsíc, který pláž nasvítil tak, že vypadala jako kulisy romantického filmu. Tereza držela hlavu v dlaních a plakala. Klára ji neutěšovala, nervozita z ní dávno opadla. Stála kousek od břehu s nohama ve vodě, jako kdyby se z ní stala jedna malá vlnka z milionu dalších v moři. Voda ji studila, ale ona necouvla ani o kousek zpátky.

Moře se stalo jejím spojencem.

Klára věděla, že Tomáš se už nikdy nevrátí.

Psáno pro Médium.cz

Z cyklu Bosé nohy v písku. Předchozí povídky naleznete zde:

Bosé nohy v písku: Láska, která bolí Odkaz

Foto: JANŠIK/AI ChatGPT