Zpověď naštvaného táty na závěr

Po týdnech psaní a diskusí se s tématem školství na blogu loučím. Dlužím vám ale jedno velké přiznání: nemám pedagogické ani psychologické vzdělání. Právě proto jsem to musel napsat.

Byl to jen pokus zorientovat se v tom, co pro své děti chci a co naopak absolutně odmítám. Po několika týdnech intenzivního psaní a diskusí o vzdělávání se s tématem školství na tomto blogu loučím. A dlužím vám jedno velké přiznání, které ty nejpozornější čtenáře z diskusí asi nepřekvapí: Nemám žádné formální pedagogické, psychologické ani neurovědní vzdělání. Jsem prostě laik. A právě proto jsem to všechno musel napsat.

Když jsem před pár týdny začal psát tento blog o tom, proč naše státní školství připomíná spíše montovnu z 19. století než bezpečné prostředí pro rozvoj dětí, jak v nich 200 let starý pruský dril potlačuje přirozenou zvídavost a proč systém z dětí uměle vyrábí jen poslušné plniče příkazů místo samostatně myslících tvůrců, měl jsem jasný cíl. Nebylo jím spasit svět. Nebylo jím udělat revoluci, zničit ministerstvo školství nebo ze dne na den plošně překopat všechna zavedená pravidla (což by pro děti i učitele uvízlé v tomto systému byla čistá utopie a naprostá katastrofa).

Jeden moudrý filozof kdysi napsal, že je velký rozdíl mezi revolucionářem a rebelem. Revolucionář chce zničit starý systém, aby všem vnutil svůj nový. Rebel ale nikomu nic nevnucuje. Rebel jen narýsuje čáru a řekne: „Tohle je hranice mé svobody a přes tu vás už nepustím.“ Pokud mé texty v uplynulých týdnech na někoho působily tak, že volám po plošné revoluci a chci všechno do základů zbourat, upřímně se omlouvám. Nebyl to můj záměr. Pravdou je, že jsem se do celého toho tématu prostě jen obrovsky zažral. Nechal jsem se unést všemi těmi novými informacemi i vlastními emocemi, a proto jsem v článcích možná tlačil na pilu víc, než by se slušelo. Nechci si hrát na revolucionáře a nikomu nechci diktovat, jak má vzdělávat své děti.

Já jsem totiž přesně ten rebelující táta. Začal jsem psát jednoduše proto, že už mě unavovalo donekonečna vysvětlovat svému okolí, babičkám, sousedům a známým, proč nehodlám odevzdat své syny do „pruské kadetky“ klasického státního školství. Všichni kolem mě měli pocit, že vědí lépe než já, co je pro mé děti nejlepší. Tak jsem si sedl a využil to, co je už roky mým obrovským koníčkem. Po večerech a při práci, která mi to umožňuje, jsem stovky hodin naslouchal audioknihám, podcastům a dokumentům. Ponořil jsem se do knih o neurobiologii, psychologii a historii a naučil se v těchto informacích hledat souvislosti. Začal jsem ten zkostnatělý pruský stroj rozebírat na šroubky. Chtěl jsem mít v ruce neprůstřelná fakta, abych obhájil svou vlastní rodičovskou volbu.

Papiňák, který musel upustit páru

Jeden z diskutujících nedávno vtipně poznamenal, že napsat přes 30 blogů za pouhých 10 dní už vyžaduje buď odborné vyšetření, nebo štědrého sponzora v pozadí. Musím vás uklidnit: nikdo mě neplatí. Ale když v sobě něco nosíte tak dlouho, analyzujete to a vidíte tu absurditu na každém kroku, zafunguje to zkrátka jako tlakový hrnec. Muselo to ven. Byla to smršť a pro některé obhájce starých pořádků to byl možná trochu čtenářský očistec. Ten ale mým dnešním textem končí.

Poděkování za palbu z těžkých kalibrů

Kdo čte diskuse pod mými články, už to ví. Během těch několika posledních týdnů na mě naběhla spousta obránců starých pořádků. Mnohokrát jsem čelil útokům od lidí z praxe, kteří na mě vytáhli své nejtěžší kalibry a snažili se mě zdiskreditovat: „Jakou máte praxi? Vy nejste učitel! Vy ani nemáte pedagogickou fakultu!“

Dnes jim za to chci upřímně poděkovat. Vaše útoky mě totiž donutily jít v argumentech ještě víc do hloubky. A hlavně mi potvrdily to, o čem celou dobu píšu: Náš systém je tak posedlý papíry, tituly a razítky, že úplně zapomněl sledovat reálný výsledek. Moje chybějící formální vzdělání v oboru nebo akademický diplom ale bohužel neopraví fakt, že 200 let starý model frontální výuky a hrozby špatnou známkou prokazatelně blokuje dětský mozek ve stavu ohrožení a zabíjí přirozenou touhu po poznání. K tomu, abyste poznali spálený chleba, nepotřebujete mít vysokoškolský diplom z potravinářské technologie. Stačí mít zdravý rozum a umět si najít informace.

Vzkaz pro třetinu z vás: Nejste v tom sami

Tento poslední text je ale věnovaný někomu jinému. Je věnovaný zhruba té třetině rodičů u nás, kteří s tímto systémem tiše, nebo i nahlas bojují. Vám všem, kteří právě teď řešíte odklady, protože vidíte, že vaše dítě ještě není zralé na to, aby ho někdo zlomil do lavice. Vám, kteří zakládáte komunitní a svobodné školy. Vám, kteří jste si vzali děti do domácího vzdělávání, i když na vás okolí kouká jako na blázny.

Chci vám říct jedinou věc: Není to jen váš pocit. Máte pravdu.

Jestliže obyčejný táta, nadšenec a samouk bez jediného odborného titulu dokázal z veřejně dostupných studií, výzkumů a dat o neurobiologii poskládat obraz o tom, že se císař prochází úplně nahý a že náš školský systém biologicky poškozuje motivaci dětí, pak to vidíte správně i vy. Nenechte se zviklat lidmi, kteří se ohánějí tradicí a tabulkami. Vy své děti znáte nejlépe.

Co bude dál? (Shrnutí naší cesty)

Tímto článkem pro mě na iDNES blogu končí téma vzdělávání a školství. Své k tomu mám řečeno a nemám potřebu se donekonečna točit v těch samých diskusních kruzích. Během těch týdnů jsme tu totiž společně poskládali ten nejdůležitější celkový obraz a rozebrali ty největší absurdity pruského modelu:

• Ukázali jsme si, že hrozba pětkou není motivace pro život, ale toxický bič, který mozek vypíná (a že slovní hodnocení je často jen tentýž bič natřený na růžovo).
• Popsali jsme, jak zhoubný vliv na dětské soustředění má školní zvonění, které každých 45 minut brutálně rozbije jakýkoliv pokus o hlubokou práci a takzvané „flow“.
• Opřeli jsme se o neurobiologii a vysvětlili si, že spánek není ztráta času, ale naopak ta nejdůležitější fáze učení a konsolidace paměti, kterou systém svým brzkým ranním drezúrováním naprosto ignoruje.
• A především jsme nasvítili ten obrovský slon v místnosti: dnešní informační a digitální šum. Zatímco dřív děti pruský dril ještě tak nějak v tichosti „odseděly“, dnes už jejich přetížená nervová soustava v kombinaci s 200 let starým nátlakovým systémem naprosto kolabuje. Pruský model naráží na své absolutní limity, dnešní realita ho svlékla donaha a ukázala jeho největší slabiny.

Všechny ty do šroubku rozebrané součástky pruského školství a poznatky z diskusí si ale nebalím jen pro sebe. Nechávám je tu na blogu k dispozici vám všem. Klidně si je vezměte, ukažte je lidem kolem sebe, pošlete je pochybujícím prarodičům nebo známým, když budete potřebovat argumenty k obhajobě té vaší cesty. Já osobně se jdu zase naplno věnovat své práci a rodině. Zkrátka žít tu svobodu volby v praxi.

Blog jako takový si samozřejmě ponechávám otevřený – pro případ, že bych se zase někdy v budoucnu potřeboval z něčeho pořádně vypsat. Ale kadetky a biflování už raději ne.

Děkuji vám všem, kteří jste mě četli, kteří jste se mnou souhlasili, i těm, kteří mě nutili brousit meče v diskusích. Kolem tohoto tématu to bylo skvělé, byť krátké dobrodružství.

Držím nám všem (a hlavně našim dětem) palce. Máme právo na svobodnou volbu. Nebojme se ho využít.