22. 4. 2021

Jan Burda

jsem jen zvědavej jsem rodič

Projektové vyučování je v České republice záležitostí poměrně rozšířenou. Mnoho škol, které se řadí mezi standardní, začleňuje do své výuky projektové dny, projektové bloky apod. Projektová výuka může samozřejmě probíhat i v kombinaci s dalšími (alternativními) přístupy. Na Vysočině kombinuje projektovou výuku a Montessori přístup škola Na radosti.

Projekt je komplexní pracovní úkol, při kterém žáci řeší samostatně nějaký problém. Důraz je kladen na to, aby žáci uměli řešit samostatně nejen školní věci, ale hlavně reálné životní situace. Typickým znakem je cíl, který je představován konkrétním výsledkem, například výrobkem nebo praktickým řešením problému.

Je to tak. Bohužel naše děti a vnoučata jsou použita jako pokusní králíci v experimentech wokerskýcĥ podagogických "odborníků"?

Dobrý den, pane Vlasáku, děkuji za Váš komentář. Máte naprostou pravdu v tom, že děti v systému často fungují jako pokusní králíci, na kterých se neustále zkouší různé plošné reformy. Rozumím Vaší frustraci z toho, co se s našimi dětmi děje.

Dovolím si ale jeden mírně kacířský pohled. Ten hlavní problém dnešního školství totiž podle mě neleží v nějakých hypermoderních 'woke' experimentech. Skutečný průšvih je přesně opačný: náš státní systém je tragicky zamrzlý v minulosti a zoufale ignoruje moderní vědu.

Víte, jak dlouho v průměru trvá, než se prokazatelné a tvrdé objevy z neurobiologie a psychologie (o tom, jak reálně zraje dětský mozek) dostanou do státních osnov a učebnic? Je to zhruba 20 až 30 let. Ti úředničtí 'odborníci', kteří dnes tvoří Rámcové vzdělávací programy, neexperimentují s budoucností. Oni se jen snaží resuscitovat pedagogická dogmata z minulého století.

My rodiče často žijeme v iluzi a spoléháme na to, že učitel je 'hlava pomazaná' – tedy absolutní expert na dětský mozek a jeho vývoj. Ale realita pedagogických fakult je bohužel taková, že se tam budoucí učitelé drtí historii pedagogiky a byrokracii, místo aby dostali tvrdá data z neurovědy o tom, jak funguje stres, motivace nebo třeba právě vývoj nervové soustavy (myelinizace), o kterém píšu v článku.

Z dětí nedělají pokusné králíky moderní vědci, ale zkostnatělý úřednický aparát, který se odmítá vzdát 200 let starého pruského drilu a jen ho neustále natírá na růžovo. Chystám o tomto propastném 'zpoždění vědy za školstvím' a o přípravě učitelů celý další článek, takže jste mi tou nahrávkou udělal velkou radost. Ještě jednou díky za Váš pohled.

Pěkně zdravím. V prvním ročníku mi dlouho nešlo spojování písmenek do slabik. Paní učitelce došla trpělivost a poslala pro mého bratra, který byl v téže škole v pátém ročníku. Ať prý to se mnou doma zkusí. Byla ve mně malá dušička. Spolužáci už četli celá slova, ale já pořád nic, co jen se mnou bude? Doma se však stalo něco krásného. Táta si mě vzal na klín, spolu jsme četli ze slabikáře a mně to najednou šlo. Poprvé se se mnou někdo doma učil. Hned další den jsem se ve škole přihlásila a přečetla bez chyby celou stránku (tehdejší stránku ve slabikáři ale představovalo jen několik slov rozdělených na slabiky plus článek o čtyřech až šesti krátkých větách). Tak to je taková moje hezká vzpomínka.

Dobrý den, paní Černá, to je naprosto nádherná a dojemná vzpomínka! Moc Vám děkuji, že jste se o ni s námi podělila.

Víte, na první pohled by si někdo mohl Váš příběh vyložit tak, že stačilo doma jen trochu víc potrénovat a bylo vyhráno. Ale když se na to podíváme optikou psychologie a fungování mozku, je to vlastně ten nejdokonalejší důkaz toho, jak moc školní prostředí dětem podráží nohy.

Co se Vám tehdy vlastně stalo? Ve škole na Vás paní učitelka tlačila, ztrácela trpělivost a Vy jste byla ve stresu (jak sama píšete, byla ve Vás „malá dušička“ a srovnávala jste se s ostatními). Mozek malého dítěte pod takovým tlakem a strachem doslova zamrzne. Zapne se v něm centrum přežití a schopnost učit se se chemicky zablokuje. I kdybyste se tehdy ve třídě snažila sebevíc, Vaše hlava to prostě nemohla přijmout.

Ale pak jste přišla domů. Táta si Vás vzal na klín a ten školní stres úplně zmizel. Cítila jste absolutní bezpečí, klid a lásku. Váš mozek se uvolnil, a protože biologicky už ty spoje v hlavičce pravděpodobně připravené byly, najednou to během chvilky naskočilo a 'odemklo se to'. Ne proto, že by Vás táta drezíroval, ale proto, že Vám vytvořil bezpečný prostor bez hodnocení.

Váš příběh je překrásným důkazem toho, co se v článcích snažím říct: Děti nepotřebují víc tlaku, křiku a drilu. Potřebují pocit bezpečí. Kéž by každé dítě mělo možnost učit se v takovém klidu, jako Vy tehdy u táty na klíně. Ještě jednou moc děkuji za krásný komentář!