Proč krachy bank miliardářů nakonec zaplatí běžní klienti

Když o úspory přijde běžný občan, má smůlu. Když zkrachuje banka plná peněz miliardářů, stát je zachrání. Jak funguje dvojí metr financí a proč účet nakonec zaplatíme my?

Známý bankéřský vtip říká, že když dlužíte bance milion, máte obrovský problém, ale když dlužíte miliardu, má problém banka. Jak se ale ukazuje v moderním finančním světě, reálná praxe je ještě o něco paradoxnější. Když totiž zkrachuje banka s úsporami miliardářů, účet za její záchranu se nakonec nepřímo propíše do peněženek obyčejných občanů. Pojďme se podívat na to, jak funguje takzvané tržní hospodářství ve chvíli, kdy jde na finančních trzích do tuhého. Ukazuje se totiž, že pravidla hry se velmi liší podle toho, kolik peněz na účtu máte.

Dva světy, dvoje pravidla

Představte si průměrného občana, který si celý život poctivě odkládá peníze stranou. Aby mu úspory neznehodnotila inflace, rozhodne se je zhodnotit – nakoupí firemní dluhopisy, vloží je do podílového fondu, nebo po prodeji nemovitosti uloží do menší finanční instituce částku, která byť jen o korunu přesahuje státem pojištěný limit. Pokud ale tato společnost zkrachuje, peníze zmizí v nenávratnu. Běžnému střadateli stát na pomoc nepřispěchá. Úředníci a finanční experti mu v televizi suše vysvětlí, že investování nese svá rizika a každý si má své portfolio lépe diverzifikovat. Běžný občan nese za svá finanční rozhodnutí absolutní odpovědnost a ztrátu úspor musí přijmout jako tvrdou lekci volného trhu.

A nyní se podívejme na druhou stranu finančního spektra, na události z jara roku 2023 ve Spojených státech.

V centru dění tehdy stála Silicon Valley Bank (SVB), finanční ústav, kam si své stamilionové přebytky ukládaly ty nejbohatší technologické startupy a investiční fondy. Banka však udělala chybu v řízení rizik, špatně nakoupila státní dluhopisy a kvůli plošnému růstu úrokových sazeb se dostala do obřích účetních ztrát. Když si toho významní klienti všimli, informace se bleskově rozšířila v uzavřených komunikačních skupinách. Následoval nejrychlejší „run na banku“ v dějinách – klienti prostřednictvím mobilních aplikací vybrali z instituce za jediný den 42 miliard dolarů a banka zkolabovala.

Zázračný objev „systémové výjimky“

Podle amerických zákonů (stejně jako u nás) jsou vklady v bance chráněny pojištěním jen do určité výše. V USA je to 250 tisíc dolarů (zhruba 5,8 milionu korun). Cokoliv nad tento limit je ze zákona rizikem klienta. V případě SVB tvořily tyto nepojištěné, nadlimitní vklady korporací a miliardářů neuvěřitelných 89 % všech peněz v bance.

Podle všech pravidel volného trhu – tedy těch samých pravidel, která platí pro běžného občana s úsporami – měli tito velcí hráči o významnou část svých peněz přijít. Měli pocítit, že špatný výběr banky nese tržní následky.

Přes víkend ale ve Washingtonu zavládla panika z možného dominového efektu. A tak americké úřady aktivovaly kontroverzní zákonnou kličku zvanou Systemic Risk Exception (výjimka systémového rizika). Stát oznámil, že běžné limity pojištění vkladů tentokrát neplatí a úřady garantují výplatu naprosto všech peněz, do posledního centu. Tvrdý kapitalismus tak na víkend skončil a byl nahrazen absolutní záchrannou sítí.

Kdo to zaplatí? Skryté náklady pro běžného klienta

Vládní úředníci tehdy veřejnost i novináře ujišťovali: „Nezachránili jsme je z peněz daňových poplatníků. Zaplatí to americký garanční fond FDIC, do kterého povinně přispívají samy komerční banky.“

Z formálního a byrokratického hlediska je toto tvrzení pravdivé. Pokud se ale na věc podíváme optikou selského rozumu, rovnice vypadá jinak. Komerční banky totiž negenerují peníze ze vzduchu. Jejich jediným zdrojem příjmů jsou jejich klienti.

Když stát celému bankovnímu sektoru nařídí, aby se složil na miliardové ztráty a odvedl do záchranného fondu mimořádné poplatky, banky tyto náklady přirozeně absorbují do svého byznys modelu. Kde si tyto peníze vyberou zpět? U běžných retailových klientů. Může se to projevit nepatrným snížením úročení na spořicích účtech, mírným zvýšením sazeb u nových úvěrů nebo nenápadnou úpravou bankovních poplatků. Běžný občan tak tuto záchranu nepřímo zaplatí, i když o tom nedostane žádné vyúčtování.

Kasino, ve kterém nelze prohrát

Tento případ jasně ilustruje, jak dnes funguje takzvaná privatizace zisků a socializace ztrát. Globální bankovnictví na té nejvyšší úrovni mnohdy připomíná luxusní kasino. Když velcí hráči zariskují a vyjde to, pohádkové zisky si ponechají. Pokud se však trh obrátí proti nim a hrozí krach, úřady s odkazem na „systémové riziko“ zakročí, ztráty se rozprostřou do celého sektoru a v konečném důsledku je zaplatí běžná populace v podobě dražších finančních služeb.

Z tohoto ekonomického kolotoče vlastně existují jen dvě cesty ven. Buď se člověk musí vypracovat mezi elitu, která je pro stát příliš velká a důležitá na to, aby ji nechal padnout (“too big to fail“). Nebo tu je ještě jeden, poněkud filozofický extrém – paradoxní výhoda lidí na úplném okraji společnosti, kteří žijí ze dne na den a nemají vůbec nic. Jak totiž ukazuje reálná praxe, z prázdných kapes nedokáže náklady na záchranu světového bankovnictví vytáhnout ani ten nejdůmyslnější finanční systém na světě.