Pane Sedláku, v tomto blogu jste značně popřel teze ze svých jiných blogů. V nich, zcela správně, neustále opakujete, že děti se vyvíjejí různou rychlostí a různým směrem. Učili mne, že rozdíl mezi skutečným věkem a vývojovým může být u dětí až čtyři roky. Vaše tvrzení o zcela homogenní skupině dětí ve třídě je tedy nejspíše mylná. Školní docházka také děti neochuzuje o kontakt se sourozenci či prarodiči. A i v tom fotbale je dítě součástí své věkové kategorie, na plácku za barákem to tak nebývalo, ale kde ty loňské sněhy jsou. Jinak jsem trenér dětí a mládeže v jachtingu, kde děti soutěží v různých lodních třídách a ne věkových kategoriích, takže v posádce může být věkový rozdíl i pět či šest let. Musejí spolu vyjít, ale je vidět, že to ani jednoho/jednu příliš netěší.

Vaše tvrzení .... je tedy nejspíš mylné.

Škola není pro socializaci nutná. Socializace probíhá neustále, ať chceme nebo ne, a to především MIMO školu. Škola je pouze jeden specifický typ institucionalizované socializace. Je to místo, kde společnost říká: "Teď tě budeme socializovat záměrně a podle našeho plánu." Ale ta přirozená, často mnohem účinnější socializace se děje jinde.

Primární skupina: Rodina a příbuzní (0-6 let a dále)

Vrstevnické skupiny (Parta, kamarádi, zájmové kroužky)

Volnočasové a zájmové instituce (Sportovní oddíly, skaut, hasiči, umělecké kroužky)

Veřejný prostor a sousedství (Hřiště, ulice, vesnice)

Digitální prostředí (Online hry, sociální sítě)

Je škola vůbec potřeba?

Škola má v tomto spektru jednu specifickou roli: nutí děti k interakci s těmi, které by si samy nevybraly. Parta v kroužku nebo na ulici je dobrovolná. Ve škole musíte sedět vedle někoho, kdo se vám nelíbí, kdo smrdí, kdo je z jiné sociální vrstvy nebo má jiný názor. Škola je tedy trénink na nepřirozenou skupinu. Učí nás fungovat v prostředí, kde nemáme na výběr, s kým budeme muset vycházet. To je její hlavní socializační přínos. Ale samotné "lidství" a schopnost být ve skupině se učíme hlavně mimo ni.

Nejenže lze socializovat bez školy, ale ta nejdůležitější a nejhlubší socializace se odehrává právě mimo ni. Nicméně život ve společnosti je i otázkou soužití s onou jinou skupinou. A v tom má škola místo opravdu nezastupitelné...

Dobrý den pane Hausnere. S prvními 80 % Vašeho komentáře se nedá než souhlasit. Váš výčet toho, kde probíhá ta skutečná, hluboká socializace (rodina, hřiště, kroužky, ulice), je naprosto přesný a já to podepisuji.

Náš spor se tedy stáčí jen k Vašemu závěru: k obhajobě školy jakožto „trenažéru na nepřirozenou skupinu lidí, které si nevybereme a musíme je snést“.

Zde Vás musím vzít za slovo z pozice psychologie a dospělého života. Vy tvrdíte, že nás to učí fungovat v prostředí, kde nemáme na výběr. Ale dospělý svobodný člověk vždycky na výběr má. Pokud mám v práci kolegu, který se chová toxicky nebo mě dlouhodobě deptá, mám možnost obrany. Mohu jít za šéfem, mohu jít na HR, a když je nejhůř, mohu prostě dát výpověď, sbalit si věci a odejít. Zaměstnání není vězení s nuceným pobytem.

Dítě tuto obranu nemá. Nemůže dát výpověď z páté třídy. Je legislativně nuceno sedět každý den znovu a znovu v místnosti s lidmi, se kterými si nerozumí, nebo kteří mu dokonce ubližují. Pokud někoho zavřete do toxického prostředí a legislativně mu odeberete možnost úniku, netrénujete jeho "sociální odolnost pro reálný život". Trénujete to, čemu psychologie říká naučená bezmoc. Dítě se učí, že nemůže svou situaci nijak ovlivnit, a tak ji buď jen pasivně a s úzkostí přetrpí, nebo se samo musí stát agresorem, aby přežilo.

Schopnost vycházet s odlišnými lidmi (z jiné sociální vrstvy, s jiným názorem) se přece děti učí mnohem lépe a přirozeněji právě v těch pestrých skupinách, které jste sám vyjmenoval. Na veřejném hřišti nebo ve skautu potká dítě celé spektrum společnosti. Zásadní rozdíl je v tom, že z toho hřiště může svobodně odejít. Ze školní lavice ne. A to není trénink na život, to je trénink na podřízenost.

S tím trenažérem máte pravdu. Nevím jak dneska, ale za mých časů pomohla pozdější segregace dle inteligence. Střední škola povinná pro všechny jako v USA neprospívá slabším jedincům.

Nicméně

- v zaměstnání probíhá utváření nepřirozených kolektivů dle typu práce.

- dítě není závislé jen na třídním kolektivu. Stále tráví hodně času s rodinou, kde má zase jiné typy kontaktů.

- není třeba nadávat na školství. Výuka mimo školu je povolená.

Ano, dítě není závislé jen na třídním kolektivu. Ale podle mě i tak tráví zbytečně mnoho času s lidmi, kteří mu nic kladného nepřinesou, naopak. A člověk se ve velkých umělých kolektivech cítí sám. Ale aspoň si tam hledá někoho, kdo je mu nejblíž. Mně stačil jeden bližší člověk, abychom byli dva (tři už je moc). Ve dvou se to lépe táhne - lépe se odolává stresům, které vznikají právě tou nepřirozeností.