Klam přeživších: Proč je „přežití“ školy tím nejhorším argumentem pro její zachování

To, že jste školu přežili a „jste normální“, není důkaz kvality systému. Je to jen statistika. Proč je argument přežitím nebezpečný klam a proč vzdělávání 19. století funguje jako filtr, který drtí vše, co není v tabulkách?

V diskusích o alternativním vzdělávání nebo unschoolingu dříve či později narazíte na neproniknutelnou zeď. Ta zeď má podobu věty: „Já jsem tou školou prošel taky, učitel mi občas luskul jednu za ucho, musel jsem se drtit nazpaměť hory nesmyslů – a podívejte se na mě, jsem normální a úspěšný člověk.“

Tento argument vypadá na první pohled neprůstřelně. Má však jednu zásadní trhlinu: je to učebnicový příklad logického klamu zvaného Survivor’s Bias (klam přeživších).

Logika minového pole

Představte si skupinu lidí, kteří v mládí museli přeběhnout minové pole. Ti, kteří měli to štěstí a na žádnou minu nešlápli, se na druhé straně zastaví, opráší si boty a prohlásí: „Vlastně to nebylo tak hrozné. Podívejte, jsem v pořádku. Nechápu, proč se kolem těch min dělá takový poprask. Moje děti to zvládnou taky.“

Zní to šíleně? Přesně to ale děláme, když obhajujeme rigidní školský systém. Zapomínáme totiž na ty, kteří na ty „miny“ šlápli. Na ty, kteří ze systému vypadli s celoživotním pocitem méněcennosti, na ty, jejichž talent byl v zárodku ubit, protože nezapadal do tabulek, i na ty, kteří školu fyzicky dochodili, ale s „přepsaným mozkem“, který ztratil schopnost samostatně myslet. Ti totiž většinou do diskusí na internetu nepíšou. Slyšíme jen hlasy těch, kteří přežili.

„Zabijte je všechny, Bůh si je přebere“

V roce 1209, během obléhání Béziers, prý papežský legát Arnold Amalric na otázku, jak rozeznat katolíky od kacířů, odpověděl: „Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius.“ – Zabijte je všechny, Bůh už si ty své pozná.

Dnešní školství funguje na děsivě podobném principu pedagogického křižáctví. Systém na děti pálí ze všech děl standardizovanými testy, nesmyslným memorováním a autoritářským přístupem. Předpokládá, že ty „dobré“ a „silné“ děti (rozuměj ty, které se umí přizpůsobit a mají stabilní rodinné zázemí) to nějak přefiltrují a vyjdou z toho v pořádku.

Ale co ty ostatní? Co ty děti, které mají jinou kognitivní architekturu? Co explorátoři, kteří v systému „jedné pravdy“ mentálně umírají hlady? Ty systém vnímá jako „vedlejší škody“. Je to brutální selekce maskovaná za vzdělávání.

Past utopených nákladů

Proč ale lidé tak urputně brání systém, který je stresoval? Psychologie pro to má vysvětlení v pojmu Sunk Cost Fallacy (klam utopených nákladů). Ve škole jsme strávili 15 až 20 let života. Bylo to moře času, úsilí a často i psychické nepohody.

Přiznat si, že velká část toho drilu byla zbytečná nebo dokonce škodlivá, je nesmírně bolestivé. Znamenalo by to totiž přiznat, že naše mládí bylo investováno do chyby. Lidské ego raději vytvoří iluzi smyslu: „Dalo mi to disciplínu,“ říkáme si, i když jsme se ve skutečnosti naučili jen poslušnosti ze strachu.

Škola jako filtr, ne jako dílna

Musíme si uvědomit zásadní rozdíl: Škola dnes nefunguje jako dílna, která by brousila drahokamy k dokonalosti. Funguje jako filtr. Propouští jen ty, kteří jsou dostatečně ohební, aby prošli úzkým hrdlem osnov.

Pokud říkáte „já to taky přežil“, říkáte tím vlastně jen to, že jste byli kompatibilní s filtrem navrženým v 19. století. To ale není důkaz o kvalitě systému. Je to jen statistický fakt o vaší odolnosti. Otázkou pro 21. století však není, kolik dětí dokáže systémem „prolézt“, aniž by se zbláznily. Otázkou je, proč bychom vůbec měli chtít, aby naše děti musely v rámci vzdělávání cokoli „přežívat“.

Vzdělávání by nemělo být křižáckou výpravou, kde Bůh (nebo trh práce) pozná ty své. Mělo by být zahradou, kde každý druh roste podle svého vlastního kódu.