Inkluze řeší problém se slabšími dětmi, ale potlačuje děti nadané.

Když tu čtu o povinném vzdělání, tak sám bych udělal i docházku dobrovolnou.

Dobrý den, pane Bicero. Trefil jste hřebíček na hlavičku. Dobrovolná docházka (při zachování povinnosti se vzdělávat) je totiž ta nejčistší podstata svobody, o které se tu celou dobu bavíme.

Většina lidí se toho děsí, protože si představí anarchii. Představte si to ale na příkladu stravování. Kdyby restaurace měly ze zákona přidělené zákazníky ze spádové oblasti, kteří by tam museli chodit obědvat pod hrozbou pokuty a sociálky, jak by tam vypadalo jídlo a obsluha? Byla by to tragédie. Restaurace by neměla nejmenší existenční důvod se snažit. A přesně takhle funguje státní školství.

Tady mě možná někdo v diskusi chytne za slovo a řekne: ‚Ale vždyť už dnes si můžete vybrat! Máte domácí vzdělávání nebo soukromé školy!‘

Ano, teoreticky. Ale prakticky je to byrokratické peklo a iluze volby. Dnes je svobodné vzdělávání státem jen milostivě tolerovaná výjimka pro otrlé. Musíte se doprošovat ředitele spádové školy o povolení, shánět papírované garanty, čelit byrokratické šikaně a chodit na přezkušování, kde systém kontroluje, jestli se doma učíte přesně podle jeho zastaralých tabulek. Komunitní školy zas dusí hygiena nesmysly o šířce dveří. A k tomu všemu z daní dál platíte ten státní moloch, ze kterého jste museli utéct.

Skutečná dobrovolná docházka znamená, že volba cesty je základním právem rodiny, o které se nikomu nedoprošuje. Znamenalo by to konec státní arogance a obrovský skok v kvalitě, protože státní školy by o děti musely konečně začít férově a reálně bojovat. Děkuji Vám za tento komentář.

Inkluse je zločinný pokus na dětech.

Nešlo o pokus. U něj se předpokládá určitá pravděpodobnost úspěchu.

Inkluze není problém u dětí s fyzickým postižením - pokud se nejedná o zrak nebo sluch.

Problém je to u dětí s mizernými studijními předpoklady.

Takže tedˇ máme v jedné třídě děti, které obvyklý příklad - z Prahy vyjede auto průměrnou rychlostí 60 km/h a za 2 hodiny vyjede z Prahy druhé auto rychlosti 80 km/h, za jak dlouho dohoní druhé auto to první - vypočítají správně a rychle a jiné, které s tím výpočtem mají potíže.

Díky inkluzi ale máme ve třídě i děti, které nechápou co je to průměrná rychlost...

Dobrý den, pane Kounovský, děkuji Vám za Váš komentář i za ten praktický příklad s auty jedoucími z Prahy. Ten Váš příklad je totiž naprosto geniální a dokonale popisuje přesně ten problém, o kterém celý článek pojednává! Jen z něj vyvozujeme odlišný závěr.

Vy říkáte, že problém je inkluze (tedy to, že do jedné třídy dáme dítě, které počítá rovnice z hlavy, a dítě, které nechápe průměrnou rychlost). Máte naprostou pravdu, že pokud tyto dvě děti posadíte vedle sebe a nutíte je ve stejnou minutu napsat stejný test a pochopit stejnou látku, je to absolutní katastrofa pro oba. Rychlejší se nudí, pomalejší se hroutí a učitel s asistentem jsou vyčerpaní.

Jenže chybou není to, že ty děti dýchají stejný vzduch v jedné budově. Chybou je ten pruský „běžící pás“! Tedy ten nesmyslný systémový požadavek, který tvrdí: ‚Protože je vám oběma deset let, musíte se teď hned oba dva naučit počítat auta jedoucí z Prahy.‘ Kdybychom ten běžící pás (jednotné osnovy a tempo pro celý ročník) vypnuli, jak článek navrhuje, problém by okamžitě zmizel. To nadané dítě by už dávno řešilo složitou fyziku a to pomalejší by se průměrnou rychlost učilo svým vlastním tempem, třeba někde venku v praxi, a nikdo by ho nestresoval pětkou. Nemuseli bychom je od sebe segregovat do různých ústavů, mohli by spolu o přestávce klidně hrát fotbal nebo stavět model letadla, kde by každý uplatnil jiný talent.

Článek nevolá po zrušení inkluze a vyřazení pomalejších dětí ze společnosti. Volá po zrušení toho nesmyslného diktátu jednotného tempa, kvůli kterému pak inkluze vypadá jako noční můra. Děti nejsou problém. Problém je ten pás.