Ráda si to tady čtu, pane Sedláku. Dnes jsem se od Vás dozvěděla, že rodič musí mít v domácím vyučování od šestého ročníku vysokoškolské vzdělání. Vzpomínám si na jednu rodinu, byli to sousedé mých známých. Byli to takoví přírodní, svobodní lidé (před dvěma roky se odstěhovali). Osm dětí, z toho asi pět bylo školou povinných. S tím nejstarším, patnáctiletým, jsem párkrát mluvila (nosil mi hříbky z lesa), a tak jsem se dozvěděla, že do školy nechodí žádné z dětí, ale učí se doma a občas musejí na nějaké přezkoušení. Více jsem nezjišťovala, tenkrát mě to tak nezajímalo. Ale jsem si téměř jistá, že ani jeden z rodičů neměl vysokoškolské vzdělání. Taky považuji za málo pravděpodobné, že by děti učil někdo mimo rodinu. Ale ať už to tam bylo jakkoliv, můj dotaz je tento: Umožňuje systém u domácího učení druhého stupně nahradit rodiče bez VŠ někým jiným, a pokud umožňuje, jaké vzdělání a další podmínky musí ten někdo jiný splňovat?

Dobrý den, paní Černá. Děkuji Vám za vynikající dotaz a postřeh z praxe! Než Vám odpovím, jak to ta rodina musela udělat, dovolte mi hned na úvod nasvítit jeden naprosto absurdní legislativní paradox našeho státu:

K tomu, abyste mohla být zvolena do Poslanecké sněmovny, sedět ve Školském výboru a rozhodovat o zákonech pro miliony dětí, nepotřebujete podle Ústavy vůbec žádné vzdělání (ani to základní). Ale k tomu, abyste mohla doma učit jedno své vlastní dítě učivo 6. třídy, po Vás stát tvrdě vyžaduje vysokoškolský titul.

A teď k Vaší otázce: Jak to tedy dělají rodiny (jako ta, kterou popisujete), kde rodiče VŠ titul nemají?

Systém naštěstí obsahuje kličku, které se v domškolácké komunitě říká garant. Zákon (§ 41 Školského zákona) umožňuje, aby rodič bez potřebného vzdělání vzdělávání dítěte papírově 'zajistil' prostřednictvím jiné osoby, která ten titul má.

V praxi to funguje tak, že rodiče musí zoufale shánět někoho s vysokoškolským diplomem – babičku, ochotného kamaráda, nebo často i úplně cizího člověka přes inzerát na internetu –, kdo jim výuku pro stát 'přikryje' svým jménem a podpisem. Tento garant pak nese formální odpovědnost za to, že vzdělávání probíhá, i když reálně s dětmi v lese hříbky sbírají a učí se s nimi sami rodiče.

Je to ale pro rodiny obrovská a stresující překážka. Musíte najít vysokoškoláka, který se nebojí podepsat papír pro stát a zaručit se za Vaše dítě. Mnoho rodin takového člověka ve svém okolí nemá, někteří garanti si za to dokonce nechávají platit.

Je to klasická ukázka státní byrokracie. Stát si tím nevynucuje kvalitu (protože dítě beztak učí rodič), ale jen staví další nesmyslnou překážkovou dráhu pro ty, kteří se chtějí trhnout z plošného pruského modelu.

Pak je tu ještě jedna možnost, budete své děti učit doma, na nějaké ty zkoušky ve škole, kde budou zapsané, je připravíte. Nebudete ignorovat "vědu" a nebudete ze svých dětí dělat pokusné králíky a dál je naučíte to, co považujete za důležité a naše školství zanedbává . Tady je možná podmínka vašeho vzdělání, které by mělo být vysokoškolské...zajímal jste se někdy o školství v jiných zemích?

Děkuji za Váš komentář. Vy to podáváte jako jednoduché řešení ('prostě učte doma'), ale ve svém příspěvku jste mimoděk odkryl tu obrovskou bariéru, která v Česku panuje.

Píšete: 'Tady je možná podmínka vašeho vzdělání, které by mělo být vysokoškolské.'

A v tom je ten problém. Náš stát totiž nastavil systém tak, že svoboda ve vzdělávání je jen pro 'elitu' – pro ty, kteří mají vysokoškolský titul (podmínka pro domácí výuku na 2. stupni) a ekonomické zázemí na to, aby zůstali doma. Proč by ale právo na to, aby dítě nebylo ve škole stresované a nevyspalé, měli mít jen vysokoškoláci? Copak rodič s výučním listem nebo maturitou nemůže být skvělým průvodcem, nebo zajistit vzdělání jinak?

Ptal jste se, jestli jsem se zajímal o školství v jiných zemích. Ano, velmi intenzivně. A právě proto vím, jak moc je náš systém v tomto rigidní.

Například ve Velké Británii nebo ve většině států USA (což jsou země, které v inovacích a vědě rozhodně nezaostávají) žádná povinnost vysokoškolského vzdělání pro rodiče-domškoláky neexistuje. Tamní legislativa věří rodičům. Vychází z toho, že rodič dítě miluje a chce pro něj to nejlepší, nemusí se státu prokazovat diplomem, aby mohl převzít zodpovědnost.

A k té Vaší poznámce o 'ignorování vědy' a pokusných králících: Můj blog je přece založený právě na tom, abychom přestali ignorovat vědu (neurobiologii spánku, vývojové psychologii) a přestali z dětí dělat pokusné králíky v systému, který nerespektuje jejich základní biologické potřeby.

Takže ano, cesta ven existuje, ale v ČR je zatím dlážděná zbytečnými překážkami, které v tom svobodném světě, na který se ptáte, neexistují.

Nejlepší cesta pro vás, je založit soukromou odbornou školu s maturitou. Stanovte si školné a osnovy a máte vyhráno...Mám dojem, že vám stát i nějakou částkou přispěje....

Dobrý den, pane Nikle. Děkuji za radu, na papíře to zní jako ideální řešení. Ale má to dva zásadní háčky, které ukazují přesně tu nesvobodu, o které píšu.

1. Mýtus o vlastních osnovách:

Píšete 'stanovte si osnovy'. To v ČR legálně nejde. I soukromá škola s maturitou musí jet podle státního RVP (Rámcový vzdělávací program). Pokud bych chtěl učit opravdu svobodně a jinak (bez biflování, bez zvonění, bez známek), stát mi tu školu prostě neakredituje a maturitu dávat nesmím. Soukromá škola je u nás jen 'státní škola za soukromé peníze' s trochu vlídnější tváří, ale v téže legislativní kleci.

2. Logika pekárny:

Váš argument je postavený na logice: 'Když ti nechutná státní chleba, postav si vlastní průmyslovou pekárnu.'

Ale já nechci zakládat instituci, řešit hygienické normy na záchody, požární směrnice a shánět akreditace. Já chci jen prosté občanské právo 'upéct si chleba doma' nebo si ho koupit od souseda (komunitní vzdělávání), aniž by mi do toho mluvil úředník s metrem.

Svoboda přece nespočívá v tom, že si musím založit firmu (školu), abych mohl vzdělávat své děti. Svoboda je v tom, že mi stát nebude diktovat, že vzdělání se počítá jen tehdy, když se odehrává v certifikované budově.

Až zas takto strašidelné to není. Škola byla, je a bude vždycky pozadu. Popravdě, když si přečtete poznatky z neurobiologie, tak mnohé z nich sice popisují procesy učení, ale uvedené metodologie platí pro jednotlivce, nikoli pro skupinu...

Díky za tenhle střízlivý pohled z praxe. V té první věci s Vámi musím souhlasit – státní školství je obrovský tanker a čekat, že bude reagovat na nové vědecké poznatky stejně rychle jako technologický startup, je naivní. Setrvačnost tam bude vždycky.

Kde bych si s Vámi ale dovolil trochu polemizovat (nebo to spíš doplnit), je ta myšlenka, že neurobiologie platí jen pro jednotlivce a ne pro třídu.

Jistě, každý mozek je unikát a individuální tempo je ideál. Ale existují přece i univerzální neurobiologické zákony, které platí pro 'hardware' nás všech stejně.

Například práce s kortizolem (stresem). Pokud učitel vytvoří ve třídě atmosféru strachu nebo ohrožení, tak se 'zablokuje' hipokampus u všech 30 dětí najednou. To není o individualitě, to je o tom, že vystresovaný mozek se z principu učit nemůže. A naopak – bezpečné prostředí 'otevírá hlavy' celé skupině. Takže aplikace neurobiologie nemusí znamenat 30 individuálních plánů, ale spíše nastavení klimatu, které respektuje, jak funguje lidský mozek obecně.

A pak je tu druhá věc, kterou vidím u svých známých ve školství a kterou možná potvrdíte. Mám pocit, že i kdyby učitelé chtěli tyhle nové poznatky nasávat, systém jim to nedovolí kapacitně. Vidím to kolem sebe dnes a denně – pedagogové se v práci často ani nestihnou nadechnout, zůstávají tam přesčas, ale ne kvůli přípravě úžasné hodiny, nýbrž kvůli vyplňování šablon, výkazů a administrativy.

Není tedy ten 'zakopaný pes' spíš v tom, že učitel je dnes z velké části nucen být úředníkem a na tu skutečnou pedagogickou 'vědu' a seberozvoj mu prostě nezbývá energie? Jak to vnímáte Vy přímo v terénu?