Podle známek jak rodič tak žák ví, jak je učitel hodnotí. Pochopitelně to hodnocení nemusí být vždy spravedlivé. Při slovním hodnocení nezná žák ani rodič hodnocení ostatních, takže ani neví jak je hodnocen. Jsem jednoznačně pro hodnocení známkou.

naprostý souhlas

A ještě musím dodat. Váš model může fungovat, pokud do něj už od samého počátku budou chodit jen ti motivovaní. Do škol ovšem chodí celá řada těch (tedy, hmm, většina), co tam prostě musí. A Gausovku nezmění žádný sebelepší projekt...

Dobrý den, pane Hausnere, moc děkuji za oba komentáře a hlavně za tu shodu ohledně slovního hodnocení. Jsem rád, že jako člověk z praxe vidíte tu absurditu, kdy se čtyřka jen přepíše do věty 'žák má značné rezervy'. Je to pořád ten samý bič, jen natřený na růžovo.

Dovolte mi ale zastavit se u Vaší druhé, velmi důležité poznámky o Gaussově křivce a o tom, že do školy chodí většina dětí, 'co tam prostě musí' a nejsou motivované. To je totiž ten naprosto klíčový bod celého problému!

Já s Vámi naprosto souhlasím, že do šesté třídy běžné základky dnes chodí většina dětí bez vnitřní motivace. Ale tvrdím, že se takové nenarodily. Zkuste se podívat na jakékoliv tříleté nebo čtyřleté dítě. Všechny mají absolutní, nezastavitelný a biologicky naprogramovaný drajv objevovat svět, ptát se 'proč' a učit se novým věcem. Ta zvídavost je v lidské DNA.

Pokud do školy nastoupí stoprocentně zvídavé děti, ale v šesté třídě jich je podle Gaussovy křivky 70 % apatických a 'musí se nutit', není to chyba biologie těch dětí. Je to přímý důsledek toho, že je systém pět let nutil sedět, zakazoval jim se hýbat a mluvit, a hlavně – učil je jen to, co zrovna předepisovala tabulka, a trestal je za chyby špatnou známkou. My jsme jim ten přirozený motor (vnitřní motivaci) zničili vnějším tlakem (cukrem a bičem), a pak se divíme, že nechtějí jet dál.

Svobodné školy (jako ty, které zmiňuji) nefungují jen pro nějakou 'vyvolenou, motivovanou elitu'. Ony fungují právě proto, že dětem ten jejich přirozený motor od první třídy nevypnou. Nezabijí tu zvídavost strachem ze selhání.

Samozřejmě, pokud vezmete patnáctiletého puberťáka, který si prošel devíti lety pruského drilu, a najednou ho hodíte do svobodného systému, zhroutí se to. Bude apatičtější než kdy dřív, protože se musí znovu naučit, jaké to je něco chtít sám od sebe. Ale to jen dokazuje, jak hluboké škody na motivaci ten klasický systém páchá.

Ještě jednou díky za skvělou debatu, Vaše podněty z praxe mě nutí jít při psaní opravdu do hloubky.

Jen nechápu, jak to s tím hrozným známkováním mohly ty desítky generací dětí a dospělých přežít. Jak je možné, že i ten strašlivý socík vyprodukoval tolik odborníků, lékařů, vědců...

Teď jsem několikrát četl slovní hodnocení vnuků. Tož, vypadalo to pěkně, ovšem... No, já si myslím, že tudy cesta nevede. Jednou k nějakému "poměřování" a "vyhodnocování" určitě dojde. O to větší stres a zklamání to pak může být. Slepá cesta.

[...] Jen nechápu, jak to s tím hrozným známkováním mohly ty desítky generací dětí a dospělých přežít [...]

no jo, ale kam jsme to dopracovali. Stbak premier, ktery by stat ridil jako firmu, rozvedcik na Hrade, Turek ve snemovne a 30 let nam tady rozdava rozumy nejakej Klaus, ktereho nasledoval v urade jeden ozrala.

Nezbobte se na me, ale ten vseobecny vzdelavaci system je jedna jedina katastrofa.

Pane autore, mohl bych se Vás zeptat, kolik let pedagogické praxe (a na jakých typech škol) máte za sebou?

Dobrý den, pane Nožičko. Děkuji za přímý dotaz a odpovím Vám naprosto upřímně: nemám za sebou ani jeden den formální pedagogické praxe v klasickém školství.

A popravdě – pro psaní těchto článků a analýzu celého systému to považuji za svou největší výhodu.

Kdybych totiž prošel drilem pedagogické fakulty a strávil dekádu zavřený ve státních osnovách a Rámcových vzdělávacích programech, pravděpodobně bych získal klasickou provozní slepotu. Měl bych (zcela pochopitelně) tendenci ten systém obhajovat, protože bych byl jeho součástí.

Já se na školství dívám zvenčí. Ne jako úředník nebo zaměstnanec systému, ale jako rodič a člověk, který studuje tvrdá data z neurobiologie (jak se mozek reálně učí) a sociologie (např. výstupy PAQ Research či EDUin). Hodnotím reálné výstupy tohoto systému v dospělém životě.

Víte, nepotřebujete mít dvacetiletou praxi v pekařství na to, abyste jako zákazník poznal, že je chleba spálený. A nepotřebujete mít praxi za katedrou na to, abyste viděl, že systém postavený na neustálém hodnocení a cukru s bičem prokazatelně ničí vnitřní motivaci dětí a jde proti jejich biologii.

Moje články nijak neshazují extrémně těžkou práci učitelů v praxi. Kritizují systém a jeho principy. Pokud v mém textu ohledně neurobiologie nebo motivace vidíte jakoukoliv faktickou chybu, velmi rád s Vámi o ní budu věcně diskutovat. Můj životopis ale ty systémové chyby bohužel neopraví.

Přeji Vám klidný den!

Ten poslední odstavec Vašeho článku je skvělý. Je to takové podtržení toho, že známky ani jiné hodnocení nepotřebujeme, je to vlastně kontraproduktivní. Protože cílem není nějaké hodnocení, cílem je něco se naučit. Když žák přijde domů a řekne rodičům, například, že si opravil trojku na jedničku, tak jim neřekne nic o tom, v čem se polepšil, a už vůbec neřekne nic o tom, jestli ho to baví či nikoliv... zkrátka tady je známka a hotovo. Připomnělo mi to scénu z Marečka, kdy si rodiče vyslechli jedinou větu o dvojce a mohli spokojeně odcestovat zpět do Kojtic... A to jsme ještě nerozebírali (nebo ano?) skutečnost, že zatímco jeden učitel hodnotí něco na dvojku, jiný hodnotí to samé na pětku...

Dobrý den, paní Černá, moc Vám děkuji! Ta Vaše paralela s rodiči z Kojtic je naprosto geniální a trefná! Úplně tu scénu vidím a je to přesně ono – dokonalá ukázka toho, jak známky fungují jako takový 'dopaminový uklidňovák' pro dospělé.

Systém nám dospělým dal do ruky jednoduchý čárový kód. Rodič slyší 'mám jedničku' (případně dvojku), mozek si odškrtne, že je všechno v pořádku, a vůbec ho už nenutí pátrat dál. Jak naprosto přesně píšete – pod tou jedničkou z písemky už ale nikdo nevidí, jestli to dítě opravdu pochopilo princip, jestli ho to téma fascinuje a chce o něm vědět víc, nebo jestli se jen ze strachu večer předtím nabiflovalo pár pouček, které po zvonění zase s radostí zapomene. Z hlediska dlouhodobého učení je to vlastně informační prázdnota.

A Váš poslední postřeh o tom, že jeden učitel dá dvojku a jiný pětku? Tím jste krásně zbořila ten absolutně největší mýtus celého našeho školství – mýtus o 'objektivním hodnocení'.

My se tu tváříme, že známky jsou nějaký přesný metr. Ale z psychologických a pedagogických výzkumů jasně vyplývá to, co Vy cítíte selským rozumem: když dáte stejnou práci (a nemusí to být jen sloh, ale i matematika s drobnou chybou ve výpočtu) třiceti různým učitelům, dostanete celou škálu známek. Známka totiž velmi často neměří jen výkon dítěte, ale spíše momentální náladu učitele, jeho toleranci k chybám, nebo dokonce to, jestli je dítě zrovna oblíbené. Je to neuvěřitelně subjektivní nástroj moci, na kterém my stavíme budoucnost dětí.

Mám obrovskou radost, že spousta lidí už tuhle hru na 'čísla z výroby' prokoukla. Moc Vám děkuji za skvělý komentář, udělala jste mi jím velkou radost.

Ad experiment s fixami: Jednalo se o pokus na předškolácích. Ti nejsou známkováni ani u nás. Navíc byla skupina pečlivě vybraná z velké základní skupiny (výběrová statistika). Není moc jasné, jak by odměna zapůsobila na děti s nezájmem o kreslení a kolik jich ve srovnání s vybranou skupinou bylo.

Dobrý den, pane Jelene, děkuji Vám za tento velmi analytický a kritický postřeh! Přesně na tohle se ptá spousta lidí, když o tom experimentu (Lepper, Greene, Nisbett, 1973) slyší poprvé. Pojďme si ty Vaše dva body rozebrat, protože jsou naprosto klíčové pro pochopení toho, co se tam vlastně stalo.

1. Proč byli vybráni předškoláci a jak to souvisí se školou? Vědci si záměrně vybrali předškoláky právě proto, že jejich mozek ještě nebyl zasažen školním systémem odměn a trestů (známek). Potřebovali pracovat s dětmi, které mají ještě čistou, nepoškozenou vnitřní motivaci – dělají věci prostě proto, že je to baví. Kdyby vzali páťáky, experiment by nefungoval, protože páťáci už jsou naučení dělat věci jen tehdy, když za to něco dostanou (nebo když jim hrozí postih). Ten experiment nedokazoval, jak se chovají školáci. Ten experiment dokazoval ten absolutní základ: jak rychle dokáže vnější odměna (cukr) zničit přirozenou, vrozenou radost z činnosti. A ukázal, že to jde děsivě rychle. To, co děláme dětem pak ve škole plošně pomocí známek, je jen gigantické pokračování tohoto destruktivního mechanismu.

2. Co děti, které o kreslení neměly zájem? (Výběrová statistika) Vy se ptáte, jak by odměna zapůsobila na děti s nezájmem. Odpověď zní: Pravděpodobně by je k tomu kreslení donutila! A to je přesně ten kámen úrazu, na kterém stojí naše školství. Pokud nabídnete odměnu za něco, co člověk dělat nechce (nudná práce, nezáživná látka), on to udělá. Odměna (nebo hrozba trestu) funguje jako skvělý bič na krátkodobou poslušnost.

Ale vědci v tomto experimentu testovali něco jiného. Testovali takzvaný 'efekt nadměrného ospravedlnění' (Overjustification effect). Zjistili, že když vezmete dítě, které něco miluje dělat samo od sebe (kreslení), a začnete mu za to platit/dávat diplomy, jeho mozek si to po čase přebere takto: 'Aha, musím za to dostávat odměnu, takže to asi ve skutečnosti není zábava, ale práce.' A jakmile odměna zmizí, dítě kreslit přestane, přestože to předtím milovalo.

Výborný text. Pracoval jste někdy jako pedagog na základním stupni našeho školství? Určitě máte mnoho zkušeností? ....Nebo jste jenom psycholog?....

Dobrý den, pane Nikle. Odpovím Vám s úsměvem a naprosto narovinu: zklamu Vás na obou frontách. Nejsem pedagog s letitou praxí a nejsem dokonce ani psycholog. Jsem 'jenom' rodič a nezávislý autor.

Chápu, kam tou lehkou ironií míříte – k té hluboce zažité představě, že kdo nestál před třiceti dětmi ve třídě, nesmí fungování školství kritizovat. Ale jak už jsem psal kousek vedle v diskusi: nepotřebuji učitelskou praxi na to, abych uměl číst tvrdá data. A ta data z moderní neurobiologie a psychologie zkrátka nekompromisně ukazují, že systém vnější motivace (cukr a bič) u lidského mozku dlouhodobě selhává a ničí vnitřní kompas.

Upřímně řečeno, kdybych tím psychologem opravdu byl, byl bych z toho, jak dnešní státní systém a Rámcové vzdělávací programy ignorují základní biologické potřeby dětí, ještě mnohem zděšenější.

Chci Vás ale ujistit, že můj text nijak neshazuje Váš těžký úděl v praxi. Kritizuji zastaralý systém, ne samotné učitele (o tom budu psát zase jindy). Pokud ale máte pocit, že se v textu ohledně fungování vnitřní motivace fakticky pletu, budu velmi rád, když mi to z pohledu Vaší praxe věcně vyvrátíte. Rád se nechám poučit.

Přeji Vám hezký a klidný den.

To co vám chybí je cit pro celý ekosystém a vhled do jednotlivych úrovni.Jsou zde tisíce škol, ale vy vlastně postihuje jen čast kolem sebe, a informace z medii. Zde platí i fenomén, vrána k vráně sedá podobného si hledá. Vaše nastavení, vás udržuje v určitém světě a světopohledu.To je fenomén jež má naše doba překonat, neboť to je zdroj destrukce, a úpadku, zvláště když zde není korekce ze strany okolí,planety, přírody, civilizačních predátorů.Ta ukáže co je nosné a co ne. Navíc my žijeme v tom ,že dnešní podminky zde budou pořád,ale zdroje vyschnou, stát bude bojovat o svoji existenci, bude nedostatek zdrojů, bude zde nějaká epidemie, a ukaže se drsnost reality a lidskych pudů, a děti zažijí i smrt úpadek kolem sebe. Vlastně sama evoluce jež existuje zcela v jiných časových, existenčních hladinach,tak si sama vtom udělá pořádek a genom, který to zvládne, tak ... . Proto i má evolučně v každém z nás určité nástroje, třeba puberta, jež z investic do dítěte, udělá jen dobrý den a půjde si vlastní cestou a dá si i pořádně tzv. na hubu. V dnešní době se tvoří další evoluční precedent a to že investice do děti a jejich rozvoje, mají jen omezenou působnost a potenciál,a je to i důležité pro překonání rodičovských evolučních instinktů Zde dojde k deflaci investic do vzdělání, kde titul, školy,univerzity, nezajistí, potřebnost pro firmy, společnost, kde se že systém odebral fenomén tzv. vypravovat se od piky, tedy projit si jak funguje daná firma společnost a pochopit ekosystém a neimplementovat to co se naučí ve škole. I když některé nadnárodní společnosti si berou vysokoškoláky jako tzv. spotřební materiál, nadopují je, a až tzv. vyhoří, tak je ... . Společnost přejde do úpadku, neboť nebudou lidé do služeb či na obranu. Ohledně vzdělání a jak je v populaci rozdělen tah k určité schopnosti,tak zde byl vyzkum psychologů,a odborné veřejnosti ve školství v 70. letech,kde se pak zavedly množiny a určitý pohled.Kde to je dnes ... . Jak se říká mnoho povolaných,málo vyvolených

Dobrý den, pane Rodene, děkuji Vám za velmi hluboký a filozofický komentář. Možná Vás to překvapí, ale já s Vámi v té druhé polovině Vašeho textu naprosto bezvýhradně souhlasím!

Vy jmenujete přesně ty samé příznaky nemocné společnosti jako já: deflace vysokoškolských titulů, to, že škola lidi nepřipraví na reálný 'ekosystém' firmy, a to, že velké korporace používají absolventy škol jen jako poslušný spotřební materiál, dokud nevyhoří. To je naprosto přesná diagnóza dnešního stavu.

My dva se nelišíme v popisu reality, lišíme se jen v tom, jak na ni reagovat.

Vy píšete, že přijdou těžké časy, boj o zdroje a drsná realita, která nás evolučně prověří. Zcela jistě máte pravdu, svět není a nebude peříčko. Ale zeptejme se čistě evolučně: Kdo má v takovém drsném, měnícím se světě větší šanci na přežití a úspěch? > Bude to člověk, kterého klasický systém 15 let učil jen pasivně sedět v lavici, čekat na instrukce, bát se udělat chybu a fungovat jen tehdy, když nad ním někdo práská bičem nebo mu nabízí cukr (známku/výplatu)? Tohle je přece přesně ten 'spotřební materiál', který se při první velké životní krizi zhroutí, protože nemá vnitřní kompas.

Nebo tu krizi zvládne lépe člověk, který prošel svobodným/komunitním vzděláváním, kde se od dětství učil řešit reálné problémy, nést za sebe odpovědnost, spolupracovat s ostatními a nebát se selhání?

Já nechci děti zavírat do nějaké růžové bubliny před krutým světem. Právě naopak! Klasická škola je tou umělou bublinou odtrženou od reality. Já chci děti vrátit do reálného světa, aby v něm – jak sám říkáte – obstály, až přijde jakákoliv krize. Z tohoto pohledu je svobodné vzdělávání vlastně ten nejlepší evoluční trénink, jaký jim můžeme dát.

Děkuji Vám za tento přesah.