Každý by měl mít rád svoji zemi kde se narodil a kde žije. Není potřeba se ohánět tím vznešeným slovem "vlast", mám raději když se mluví o domově. Hlavně proto, že domov tvoří lidé co tam žijí a ne ti, kteří se střídají ve vládnutí.
Spojené státy jsou tedy můj domov a budu na ně hrdý tam kde si to zaslouží. Protože můžete být i hrdý na to - že když udělají nějakou špatnost, vždy to dříve či později vyleze na povrch a potom se jim v té špíně zaslouženě vymáchá obličej.
Když zdivočelí američtí vojáci spáchali válečný zločin v My Lai - zaslouženě to obrátilo světovou veřejnost proti USA ve válce ve Vietnamu. Odhalily to americké noviny a bylo napsáno tisíce článků, vyvolalo to masové demonstrace a viníci byli postaveni před soud. Potom už nevadilo, že vyvázli se směšným trestem - morálně byli navždy odsouzeni k hanbě a opovržení. V porovnání s válečným zločinem severovietnamské armády v královském městě Hue, kde stejným způsobem komunisté vyvraždili víc než desetkrát tolik civilistů - a byli potom vyznamenáni a prohlášeni komunistickým režimem za hrdiny.
Celé ty roky co se zajímám o Československo, dnes Českou republiku jsem proti pomlouvačům Spojených států měl morální trumf. Nemohli totiž jako Češi moc dobře vysvětlit svoji palčivou nenávist proti Americe, protože ta nikdy nic špatného té maličké zemi neudělala. Naopak - když šlo o vytvoření samostatného státu, americký prezident pomohl Tomáši Masarykovi tento sen naplnit. A byli to američtí krajané, kteří během I. světové války neúnavně pořádali sbírky a podporovali české legie. A Američané měli i svůj podíl v osvobození republiky ve II. světové válce. Tedy v celku samé kladné věci za které by určitě jiný národ byl vděčný. Ale bud'me spravedliví - čtyřicet let komunistické nadvlády vykonal své a tak se už zapomělo.
Jako zlatokop, který prosívá písek už dávno vytěženého dolu ... i já jsem se nakonec dočkal - že i když mám svůj domov rád - vyplulo na světlo něco o něm ve vztahu k Československu, za co se stydím. A napíši naprosto otevřeně, že špatnost je špatnost.
Archivář David Langbart zhlédl na televizní stanici CBS pořad o obdivuhodném Siru Nicholasi Wintonovi- který zachránil před nacisty 699 československých židovských dětí. Tam byl zmíněn i údajný dopis Sira Wintona americkému prezidentu Franklinu Delano Rooseveltovi s žádostí o pomoc. Byl datován v květnu 1939. Dopis nikdo neviděl a nebýt amerického archiváře - bylo by to přehlédnuto jako vrtoch dnes 105letého Sira Wintona. 14.0pt;line-height:115%;font-family:"Times New Roman","serif";mso-ansi-language:
CS" lang="CS"> Dopis objevil a také chladné odmítnutí Bílého domu na základě přistěhovaleckých zákonů. Sir Nicholas Winton prohlásil, že se už dnes na tehdejší rozhodnutí americké vlády ... na ni nehněvá.
Jsem sice bezvýznamný řadový občan, co má svůj domov rád, ale já se za tuhle historickou špatnost stydím a plnou odpovědnost za ni nese tehdejší prezident Roosevelt. Kolik dalších tisíců dětí mohlo být zachráněno?
Proto až zase Vy - co můj domov opravdu nenávidíte a budete hledat důvod k pomluvám ... toto je něco o čem se s vámi přít nebudu, protože budete mít pravdu a nesmí se to zamlčovat. Mít svůj domov rád je i přiznání, že nic není perfektní.
Se svolením autora: Simon Achenbach (InfoPress, New York)
Diskuse bez cenzury, jakékoli cenzury, ZDE
