Dnes si připomínáme výročí. Smutné výročí. Den, vlastně noc, kdy k nám vtrhly armády našich "bratrských" států. Výročí zmaření snu celé jedné generace. Výročí jedné srpnové noci roku osmašedesát, po které stejně jako před dvaceti, respektive před třiceti lety, bylo mnoho rodin, vztahů, přátelství rozděleno. Kdy ne malé množství lidí mohlo naposled políbit své blízké, pohladit své děti, podat ruku či obejmout své přátelé a čekat dlouhých dvacet let, kdy to budou moci zopakovat. Mnoho lidí se té chvíle již nedočkalo. Ať z řad tech co zůstali, či z těch jež odešli....
Každý z vás, když se zamyslí, jistě přijde na to že zná někoho jehož příbuzný či známý emigroval po srpnu 68. Nebo že má někoho takového ve své rodině.
Vždy, když se dnes bavíme o tomto datu, je hlavně připomínáno, že to byl konec tak zvaného "pražského jara". Že byla opět omezena práva občana, či omezena svoboda celkově chcete-li, kterou nám pražské jaro na chvilku přineslo. Že ortodoxní komunisté zase pevně uchopili do ruky bič a občané museli nastavit svá záda. Že přišla normalizace.To vše se týká fungování státu a života v něm. Ale co ze je základem státu? Rodina....
A to bylo podle mě to největší zlo jenž přijelo s tanky té srpnové noci. Kolik lidí muselo ne materiálně, na základě nucené změny pracovního místa, či fyzicky a psychicky ve vězeních, ale citově strádat z důvodu odchodu lidí, jež milovali, na nichž jim záleželo.
Dnešní generace, která je zvyklá cestovat, někdy i na několik měsíců opustit republiku, kdy takovíto jedinec může každý den i když je vzdálen několik tisíc kilometrů, mluvit, psát si a i virtuálně se vidět se svými rodiči, kamarády, partnery a hlavně, kdy se zase může kdykoli vrátit. Tak téhle generaci se to může zdát jako banalita. Ale v té době, pokud někdo dobrovolně či z donucení opustil naši vlast, měl jen malou možnost kontaktu s lidmi kteří zůstali. Pošta chodila na adresu otevřená, někdy nedošla vůbec, pokud se telefonovalo, častokrát jste si museli dávat pozor na to co říkáte, neboť někdo třetí poslouchal. Pamatuji si, že můj tatík, na začátku své emigrace, díky finanční situaci volal babičce s dědou jednou za rok na vánoce na 10 min.
Je to nepředstavitelné, aspoň pro mě, že ze dne na den ztratíte lidi, které jste do té doby vídali každý den. Že o nich nic nevíte. Nedostáváte o nich žádné zprávy. Že nevíte, kdy je zase budete moci vidět. Jestli vůbec někdy.
Chtěl bych dnes připomenout i tuto křivdu a utrpení. Zabavené majetky se dají vrátit či finančně kompenzovat. Ale syny, dcery, rodiče, příbuzné, kamarády, partnery, které jste ztratili, chvíle které jste s nimi mohli ještě strávit, ty vám již nikdo nevrátí a nikdo je nemůže ničím nahradit.
P.S Vše nejlepší soudru..... pardon, "pane" Paroubku. Ještě že nevěřím na znamení, i když......??!!
Diskuse bez cenzury, jakékoli cenzury, ZDE
